OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tanec, nebo sny? - 14. kapitola



Tanec, nebo sny? - 14. kapitolaJe tady předposlední kapitolka. Posouváme se o 6 měsíců dál, kdy se Lesie povedlo dostat se až na vrchol soutěže a čeká ji jenom poslední "zápas". Před spánkem trochu povzpomíná v horké vodě a má zase jednu z vidin. Co se ale stane další den? V den D?
blotik

14. kapitola

„Lesio, dneska se musíš pořádně vyspat, jo? Zítra je tvůj velkej den,“ upozornila mě Iris a já jenom přikývla. Právě jsme se zabydlely na hotelu, každá měla svůj pokoj, a zítra se měla konat ta soutěž. Tak, jak Iris předpokládala, zvládla jsem to až sem. Celou tu dobu se mnou cvičila navíc mimo obvyklé tréninky, a táta s mámou to tolerovali.

Usmála jsem se na ni a ona odešla. Zamkla jsem se v pokoji a začala jásat. Takový krásný hotelový pokoj. Nemohla jsem odolat a vyskočila na postel. Byla měkká a pružná a sloužila úžasně jako trampolína. Snažila jsem se vyskočit co nejvýš a dělala přemety.

Nakonec jsem jenom spadla na záda a chvíli se vydýchávala. Je to úžasné, co se mi za pár měsíců stihlo stát. A kupodivu to bylo hlavně dobré. Za celý můj život jsem zatím nezažila lepší období. Vlastně až na to rande s Angelem.

„Je to úžasné,“ zavolala jsem do prázdného apartmá a otočila se na břicho. Povlečení nádherně vonělo a já se jenom blaženě usmívala. Škoda, že tady teď se mnou nemůže být moje parta. Vyblbli bychom se a na závodě by mě podpořili. Myslím, že bych tam měla více motivace to nezkazit, ne, že bych už teď neměla dost, a cítila bych se silnější.

Ale teď nemůžu myslet na takovéhle věci. Zítra je soutěž a já se musím soustředit. Vlastně, nejlépe by mi v tom mohla pomoct tahle úžasná vana. Protože když jsem se koukla do koupelny, úplně jsem oněměla. Vana zabírala asi její polovinu, a to tak koupelna mohla být velká asi jako můj pokoj. Všechno se lesklo a světlo odražené od zrcadel, které visely na většině míst na zdi, tvořilo až mystickou atmosféru. Nadpřirozenou, řekla bych.

Když jsem se po chvíli konečně vzpamatovala, bylo rozhodnuto. Vana bude dnešní noc patřit jenom mě. Ihned jsem se svlékla a věci odhodila někam na zem. Vlezla jsem do vany a pustila vodu. Masážní trysky masírovaly celé mé tělo a já se mohla uvolnit. Tak blaženě jsem se ještě necítila.

„Možná by mi máma koupila jednu takovou domů,“ zasmála jsme se nahlas. Cítila jsem se lépe než po čokoládě, která uvolňuje hormony štěstí. Prostě neskutečná slast.

Takové slasti jsem ani zdaleka nedosáhla na rande s Angelem před šesti měsíci. Podle mě se to rovnalo spíš katastrofě. Nevím, proč se tak změnil, nebo kdo ho tak moc změnil, ale to rande bylo zlomové. Od té doby jsem si s ním nerozuměla. Sice jsem ho stále doučovala, ale po nějaké době už to vzdal, protože se nechtěl ztrapňovat, že to neumí. Nakonec stejně přicházel do hodin s tím, že to umí. Vážně to byla pravda. Možná na mě něco hrál, možná se to doučil, no já byla šťastná, že čas, strávený s ním navíc, zmizel.

Když jsem tehdy přišla do jedné restaurace, jak tomu Angelo říkal, nestačila jsem se divit. Spíš mi to připomínalo nějakou hospodu. Všude se vznášel hustý dým cigaretového kouře, který mi příšerně vadil, ale nakonec jsem to stejně přežila. Okolo se ozývalo cinkání pivních sklenic a hlasitý smích a halas. Už jsem mířila ven v domnění, že jsem si možná spletla dveře a omylem vešla do těch špatných, ale za mnou stál Angelo a usmíval se na mě. Já se na něho zašklebila, jestli to myslí vážně. Když mě ale vzal za ruku a vedl k nějakému volnému stolu, pochopila jsem. Tohle je doopravdy ta jeho „restaurace“. Tak začalo naše fiasko.

Nepokračovalo to o moc lépe. Angelo se změnil tak, jak může jin a jang být rozdílné. Dřív byl milý, nechoval se jako pán světa, ale jako gentleman a rozhodně jsem ho neviděla kouřit. Navíc, kde mohl vzít ty cigarety? Teď jsem měla chuť vzít nohy na ramena dřív, než rande doopravdy začalo.

Celou dobu mluvil o něčem, co mě nezajímalo. Vlastně jsem s ním neměla žádnou společnou řeč. Ale proč potom ta řeč na parkovišti, kdy se mě snažil přesvědčit, že není takový, za jakého jsem ho považovala?

„Proč se jím teď zabývat?“ zeptala jsem se nahlas a nechala se dál unášet tím blahem z koupele. Bublinky se vznášely všude okolo mě, nádherně voněly a já je rozfoukávala po celé koupelně. Tohle je ten nejlepší zážitek v mém životě.

Začaly mi brnět prsty a hlava, jako kdyby do ní někdo jemně cvrnkal, jako do kuliček. Až na to, že se mi nezdálo, že hraju kuličky. Další vidina. Jedna teď už z mála. Šest měsíců stačilo na to, aby dostaly rozum a nechaly mě žít aspoň částečně normální život. Občas samozřejmě přišly pozdravit, ale naštěstí jsem už nemusela nikdy riskovat svůj vlastní život.

Jenže tahle vidina byla jiná, úplně. Nic jsem neviděla, jenom mlhu, občasné problikávání světel a slyšela hluk. Mihla se tam nějaká modrá barva, která mi něco připomínala, ale víc jsem nevěděla. Z téhle vidiny jsem byla nejzmatenější, nikdy žádná horší nenastala.

Když už se voda ohřála na mou tělesnou teplotu a mně začala být zima, vylezla jsem z vany a osušila se ručníkem. Kachličky studily do chodidel, a proto jsem v županu rychle utíkala do postele. Skočila jsem na ni a začala se smát. Ten úžasný pocit klidu a naprosté uvolněnosti jsem potřebovala nějak ventilovat. Tohle byl nejlepší způsob a ještě mě to činilo neskonale šťastnou.

Usínala jsem s mnoha polštáři okolo sebe a na dokonale měkké matraci. Peřina mi připadala jako z hedvábí nebo sametu, možná obojího dohromady. Tu neurčitou vidinu jsme hodila za hlavu, protože na tohle všechno kolem mě nikdy nezapomenu.

Opravdu jsem na to nemohla zapomenout, ani kdybych chtěla. Zase mě navštívil můj starý brach, ten sen, který se mi zdává už nějakou tu dobu. Pár měsíců, hádám. Vždycky je to stejné a nikdy se nedostanu dál, než jen ke dveřím.

Ve snu zase ležím v nemocniční posteli a v ruce mám zabodnutou jehlu. Vždycky se mi zachvěje žaludek a já to musím vydýchávat. Potom se postavím na ledové kachličky a čekám, až si trochu přivyknu. Kapačku za sebou tahám jako kachničku na provázku a jdu tou nepříjemnou chodbou nemocnice, ve které jsem ležela po bazénové příhodě. Vidím lavičky po stranách uličky a potom ty dveře, při kterých je nějaký nápis. Nikdy nerozluštím, co je tam napsané, tak pouze vstoupím. Jenže právě v tu dobu mě jakoby někdo zatahá za ruku a já se otočím, nevím, proč dělám stále to stejné, a když hlavu zase vrátím do původní polohy, pokoj je pryč a já jsem pouze v bílém vzduchoprázdnu. Nemůžu nikam jít, protože na ničem nestojím, nemůžu se nadechnout, protože kolem mě nic není, nemůžu se nikoho zeptat na cestu, protože je tam pusto a prázdno a tak tam prostě jenom stojím, jako bych dokázala létat. Pak cítím nové zachvění žaludku a tehdy se buď probudím, nebo vrátím na začátek, jako bych potřebovala rekapitulaci.

Dnešek nebyl jiný. Zase se mi zdál ten stejný sen a já pokaždé netušila, proč se to děje. Proč je tak důležité, že tam nesmím vejít? Copak mě čeká smrt nebo co? Kdo je ten, co mě tahá za ruku? Kdo mě tam nechce pustit? Už jsem si ani nepamatovala, jak vypadal ten kluk, kterého jsem tehdy zachránila. Tak moc jsem ho chtěla ještě vidět, někdo si to ale nepřál.

Probudila jsem se na měkké posteli celá zpocená s nohama zamotanýma do peřiny. Posadila jsem se a koukala do tmy. Slyšela jsem jenom tikání hodin a hučení ledničky. Bezva. Pomalu jsem se rozhlédla kolem, než jsem se vzpamatovala. Jsem v hotelovém pokoji. Na zítřek se mám pořádně vyspat kvůli soutěži, což se mi už teď nedaří… Je to skvělé.

Odhodila jsem peřinu na bok a položila nohy na zem. Chvíli tam jen tak stála a potom se vydala do koupelny. Nohama jsem šourala po zemi a poškrábala se na hlavě. Možná bych si mohla udělat nějaký copek, kdyby se mi v noci ten sen vrátil. Nesnášela jsem ten odporný pocit kolem krku, připadalo mi, jako by mi kolem něho připnul okovy a já moje pokožka tam nemohla dýchat.

Opřela jsem se o desku nádherné, i když malé kuchyňky mého pokoje. Jezdila jsem po ní rukama a nemohla popadnout dech. Celá tahle místnost byla jako sen… Potom jsem se napila studené vody a šourala se zase zpátky, ale nemohla usnout. Jako kdyby mi to cosi zabraňovalo. Sakra, Iris asi nebude šťastná, až mě ráno uvidí s kruhy pod očima.

Ráno jsem se probudila a netušila, kdy jsem usnula. Cítila jsem se plná síly, jako kdyby ta noc za něco stála.

Najednou někdo zaklepal. „Ano?“

„To jsem já, Iris, pustíš mě dovnitř?“ Šla jsem odemknout a kývla jsem jí na pozdrav. Ona vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře. „Vidím, že ses dobře vyspala. Vypadáš jako sluníčko. Jsi na dnešek připravená?“ zeptala se mě a já se na ni zazubila.

„Jasně, že jsem připravená.“ Chtěla jsem jít do toho na plné pecky a vyhrát to, už kvůli Iris a mámě a tátovi. Možná trochu i proto, abych dokázala sama sobě, že na něco mám. Nebo je za tím moje parta? Kdo ví.

„Super, vem si všechny věci, obleč se a jdeme na místo. Tak za tři hodiny to začne a my se musíme ještě rozcvičit a pořádně si všechno zopakovat. Nenechám tě padnout, jo?“

Jen jsem se zasmála jejímu strachu a přikývla. Za půl hodiny už jsme stepovali na místě. Šla jsem zrovna do sálu na rozcvičení, když do mě žduchl jeden kluk, až jsem upadla. Chtěla jsem mu vynadat, co to dělá, ale jakmile jsem se mu podívala do tváře, uviděla jsem osobu, na kterou mi ve snech byl zakázaný pohled. Ten kluk z nemocnice. Jediné, co mi na něm nesedělo, byly oči. Tu modrou barvu, kterou jsem včera viděla v té neurčité vidině, zaměnila šedohnědá.

„Promiň,“ omluvil se mi a pomohl mi vstát. Já na něho jenom zírala a nedokázala si to spojit. Proč by se mu podobal jako vejce vejci, kdyby to nebyl on?

„Ehm, neuhodila ses?“ ptal se starostlivě. Jenom jsem se stále otevřenou pusou zavrtěla hlavou. On se začal ošívat a koukat kolem sebe.

„Ty tady soutěžíš?“ vysoukala jsem ze sebe nakonec. On přikývnul a čekal, co se stane dál. Já se neovládla a vypustila z úst to, co mě hned jako první možnost napadlo: „Ty máš dvojče?“

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tanec, nebo sny? - 14. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!