Tavaline Lugu - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Neuběhl ani den a Meg už je zase rozzlobená. Tentokrát ne na celý svět a jeho hamižnost a sobectví, ale na vlastní sestru.

03.03.2011 (13:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 855×

„Můžeš to ve škole pořádně rozhlásit,“ smál se spolu se mnou.

Zrovna mi totiž prozradil pár pikantností na svého bratra, jehož velmi drsňácké auto zastavilo nedaleko nás. „Tak jsem tady, panstvo!“ zaburácel Peter a vypadal náramně odpočatě. Zřejmě si ještě zahrál u kamaráda pár her na počítači, poněvadž nedokážu odhadnout, jak dlouho vlastně byl pryč. Fakt taktní člověk.

„To tedy rozhlásím,“ usmála jsem se na pana profesora, když mi galantně pomáhal vstát. Mé srdce udělalo nečekaný kotoul. Nevím, co to se mnou sakra je.

Kluci se pustili do práce. Já se radši klidila z cesty, zaplula do auta, pustila si písničky a začetla se do knížky Lolita od Nabokova. Každopádně mě neustále rušilo jejich klení, což mi přišlo nadmíru komické, tak jsem si nemohla ušetřit rozverné uchechtnutí každých deset vteřin.

Minuty plynuly, čas se rozplýval někde za námi a já si za společnosti Lolity užívala chvíle klidu.

„Už by to mělo jet,“ oznámil mi Peter a strčil hlavu do mého otevřeného okna. „Nějaká odměna?“

„Slovo děkuju by ti mělo stačit.“ Zabouchla jsem knihu a položila ji na palubní desku.

Zavrtěl hlavou. „Co když nestačí?“

Sladce jsem se zaculila. „Tak máš smůlu.“

Zamračil se. „Dobře, takže mi to oplatíš jinak. Někam se mnou půjdeš.“

Nedala jsem si slib, že s buranama nikam chodit nebudu? Dala, jenže tenhle makal skoro tři hodiny na mém autě. „Fajn, kam?“

„Dáme si oběd v restauraci.“

„Proboha.“

Zasmál se. „Neboj, není to rande, Tobias pojede s námi.“

Vzdychla jsem si a nakonec souhlasila. Nechápu, co mu na mé přítomnosti dělá radost, když ho neustále urážím. Nicméně jsem ho nemohla setřást, jelikož nasedl do mého auta a učil mě, čemu se mám na silnici (já bych řekla, že je to obyčejná vyježděná cesta) vyvarovat, přičemž jeho bratr jel před námi.

Zavedli mě do typické americké diner restaurace, kde na menu nebylo skoro nic jiného, než hamburgery s colou s různými kombinacemi. Se sýrem, s dvojitou dávkou sýru a další nechutnosti. No, musím si dávat pozor, aby to jídlo nesnědlo mě.

Když mi slečna v červeném, ladící čísnice s interiérem, přinesla mou porci, pomyslela jsem si, jestli se nespletla. Na velkém talíři ležel neuvěřitelně velkej a pěti patrovej hamburger. Tak tohle v New Yorku moc nemáme.

Naštěstí, kluci měli větší porce, takže jsem se nemusela bát, že budu vypadat divně.

„Líbí se mi, jak je ze všeho vyjuchaná. Koukni na její výraz,“ naklonil se Peter k Tobbymu.

Tobby pokrčil rameny. „To víš, bojuje s hladem a jejím přesvědčením, že zvířata se nejí.“

A oba se tomu zasmáli. Haha.

„Hej, já jsem pořád tady,“ ozvala jsem se uraženě. Ne, že by je to zajímalo.

Peter do sebe hodil skleničku coly. Tedy, ne skleničku, i když bych mu to přála, ale obsah v ní. „Hele, koukni, támhle jde Madison.“

Jak jsem se dovtípila, Madison byla ta holka, co se houpavými kroky blížila k restauraci, v obložení své dívčí elity. Nejhorší na tom bylo, že se mezi nimi nacházela i má hloupoučká sestra.

Zrovna zaujatě debatovala o svém novém laku na nehty s vůdkyní těch slepiček. Holly zářila v paprscích zcela nově měděně nabarvená hlava, zato Madisoniny vlasy měly barvu temné noci. Vlastně obě vypadaly hezky, moc hezky, a trochu jako děvky – víte, krátké sukně a šíleně vysoké podpatky, na kterých se snažily chodit sebevědomě. Opravdu jen snažily.

„Hele, to je tvoje ségra?“ optal se Peter a snažil se jí nedívat do výstřihu. Není jí ani šestnáct, proboha.

Probodla jsem ho zuřivým pohledem. „Jen biologicky.“

Zachechtal se a mávl na Madison, která už se nadšeně hrnula k nám. Tobias se netvářil nadšeně, což jsme měli v tuto chvíli společné.

„Dobrý den, pane profesore,“ cvrdlikaly ty husičky a hrnuly se k němu pomalu na klín. „Ta košile vám moc sluší, hihi.“

Holly si mě uráčila všimnout a vykulila oči. Posunky mi naznačovala, ať jsem zticha a nekazím jí to. No, uvidíme.

Madison majestátně stála před naším stolem a povýšeně se zubila. Schválně říkám zubila, jelikož je to přesně ten typ člověka, u kterého jste si jisti, že je do morku kosti falešný a chce vás sežrat. Takováhle chce být Holly? Tohle je její vzor? „Petere, chci ti někoho představit,“ pohodila hlavou k Holly, jejíž výraz ten byl lehce vyděšený, když zjistila, že u stolu se nacházím i já. „To je moje nová kamarádka Hazel.“

„Ahoj, Hazel. Já vám představuju moji novou kamarádku Megan.“

„Jsem Meg,“ zavrčela jsem na něj a napadlo mě, jakou rukou mám Petera praštit za tu kamarádku. „Těší mě, Hazel, vážně se takhle jmenuješ? Zvláštní jméno.“

„Meg, prosím,“ zamumlala Holly a prosila mě pohledem. Jenže já jí nedaruju ten její dnešní úbor a chichotání.

Madison se na mě velmi srdečně usmála. „Mé jméno je Madison a jsem hlavní roztleskávačka v naší škole.“ Hned mi bylo jasné, že její hadí, zelená očka, mě chtějí napíchnout na nějaký oštěp a rituálně obětovat. Dělala si zálusk na Petera. Však já jí ho přenechám. Blbec k blbci sedá, že? Nebo se to tak neříká? Aha, tak ne. To je o vránách.

No jistě, to jsem si mohla myslet. Víte, Holly byla blázen do roztleskávání už od malička a vlastně patřila k těm drsným, pravým mrchám jako z filmu. Nehodlala se svého postavení pustit. To bylo do té doby, než otec onemocněl. Pak to byla zase ona – ta hodná, malá Holly, kterou jsem v dětství zbožňovala. „Díky, to mě těší,“ odpověděla jsem křečovitě, svírajíc skleničku s úmyslem jí vychrstnout obsah do obličeje.

Naštěstí mě zachránil můj budoucí učitel. „Slíbil jsem Meg, že s ní probereme rozvrh, než začne školní rok, tak mě dámy prosím omluvte.“ Hodil klíče Peterovi, aby se nějak dostal domů.

Ale já tu chtěla být, poprat se s tou holkou, která z mé sestry zase udělá tu mrchu, co dříve. Praní mi šlo, fakt. Prala jsem se mockrát, párkrát zlomila těch nešťastlivcům pár končetin a velmi ráda jsem používala pěstí, tím pádem jsem způsobovala moc pěkné monokly. Je pravda, že už jsem taky hodně krát dostala, to mi ale jen pomohlo se zlepšit. Hm, někdy.

Vstala jsem od stolu, plná zlosti na tu pitomou černovlasou Madison a nenáviděla její počáteční písmeno, jelikož jsme ho měly společné. Když jsme vycházeli s Tobbym z restaurace, náhle mi bylo líp. Mohla jsem se pořádně nadechnout, aniž by se mi do nosu nevtíraly ty jejich pitomé voňavky. „Rozvrh, jo?“

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování