OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temná strana 13. kapitola 1. část - Sex s upírem

17.07.2011 (18:00) • SmoulaXX • Povídky » Na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 4724×

Sex s upírem

Plameny všude kolem mne šlehaly do výšky pěti patrových budov, horkost sálající z ohně mě doháněla k šílenství. Dusilo mě vlastní tělo. Stála jsem na kraji propasti. Na jedné straně jsem byla já a na té druhé… musel to být můj odraz. Bylo tu zrcadlo? Ne, to nemůže být pravda, já stojím tady. Ale ta dívka na druhé straně vypadá jako já. Stejně, možná podobně. Její oči, nachové, chladné – jako moje. Ale i když stejně vypadaly, za nimi bylo něco mnohem temnějšího. Něco, co ve mně není.

Zvedla ke mně ruku, natahovala ji, jakoby se mě chtěla dotknout. Instinktivně jsem ji chtěla napodobit, ale nešlo to. Byla jsem svázaná. Rychle jsem se podívala, nemohla jsem hýbat tělem. Ale nebyly to provazy… byla jsem rozsekaná na kousky. Moje tělo bylo jeden velký krvavý chuchvalec. Bezmocně jsem vykřikla z hrůzy, kterou jsem viděla, a žhavá zem mě tvrdě udeřila do kolen. Necítila jsem nic, jen jsem to viděla.

Rozervaná. Já. Jak…?

Znovu jsem se podívala po ní. Po mně. Na tváři se jí objevil nenávistný škleb a máchla oběma rukama do prostoru. A najednou se pode mnou propadla zem, propast rostla a pohlcovala vše kolem sebe. Včetně mě. Chtěla jsem se chytit, ale nebylo čeho. Začala jsem cítit chlad a jekot, který se ze mě dral, pomalu utichal. Je konec…

„Ach!“ zalapala jsem po dechu a vystřelila jsem z lůžka tak prudce, že jsem nestačila zaznamenat, že dávno nespím ve své posteli, ale na gauči, a tak jsem nemilosrdně políbila parkety. Zahučela jsem jako starej medvěd. Jestli to takhle půjde dál, tak mě budou seškrabovat. Za chvíli se v mé posteli hnula peřina a Fluffy se posadila. V šeru pokoje jsem spatřila jen dvě zářící oči. Nevím, jestli tohle múzy obyčejně umějí, ale Fluffy to umí.

„Co to, sakra, provádíš?“ zamumlala rozespale a promnula si ospalou tvář.

Zvedla jsem se a zavrtěla hlavou, abych se vzpamatovala. „Noční můra,“ objasnila jsem jí tiše a hypnoticky zírala na svoje ruce, které byly stále položené na podlaze. Ještě před necelou minutou na nich byla krev.

„A co se ti zdálo?“ zívla, ale já se k odpovědi nechystala. Celá jsem se třásla a po chvíli dopadla na zem jedna horká kapka a za ní další. Zatraceně, co to se mnou je? Chtěla jsem něco říct, cokoli, ale nemohla jsem. Hlas mi uvíznul v krku a nehodlal se posunout dál.

„Ree?“ ozval se Fluffyin hlas nejistě. Já ale stále mlčela a zatínala ruce v pěsti. Hlavou mi běžely obrázky, vzpomínky… nevěděla jsem, co se děje. Bylo mi špatně a příšerně mě pálilo v hlavě. Uvnitř mozku mi samovolně vzplál oheň. Náhle jsem ucítila, jak se země jemně chvěje a Fluffy přišla ke mně, vzala mě kolem ramen. „To bude v pořádku, byl to jen hloupej sen,“ konejšila mě. Ale hrdla se mi vydral vzlyk a pak další a nakonec jsem začala hlasitě natahovat. „Mám se podívat?“ pokračovala tiše Fluffy.

Jen jsem neznatelně kývla, po chvíli si lehce povzdechla. „Bát se sama sebe nemusíš. Já tu budu.“ Neřekla mi nic víc. Přesto byl její hlas dost silný na to, aby mě to utišilo. Stačilo jenom pár slov a já věděla, že to bude v pořádku. Musí být.

Jestli mám něco, cokoli, společného s Temnými Pány, je to špatné. Kdysi, když svět teprve poznal nižší tvory temna jako skřítky, nymfy a magické bytosti, se lidé báli, že by mohlo přijít něco ještě horšího. A ono přišlo. Nejenže se během pár let objevili upíři, vlkodlaci, našeptávači, trolové, ghúlové nebo třeba bazilišci… ale na svět přišli ti, kteří těm všem vládli. Temní Páni neboli Mágové vedli nadpřirozený svět, ale chtěli mnohem víc. Celý svět. Jenže začali být nebezpeční a tehdy se upíři seskupili ve smrtící armádu a v čele s mocnými čaroději se jim podařilo jich většinu zničit. Ale jejich potomky se zničit nepodařilo. Byli jako mor. A od lidí k nerozeznání.

Já se jen bojím toho, že bych mohla ublížit těm, na kterých mi záleží. Stačí jen to, co dělám, když se naštvu. Co by se stalo, kdybych opravdu hodně nenáviděla?

No, povím Vám, že během dalších pár hodin jsem toho moc nenaspala. Chodila jsem po bytě, nebo jsem zírala z okna ven na ulici a pozorovala prazvláštní živočichy, kteří tudy prošli. Nějak se mi nechtělo spát s vědomím, že jsem chodící časovaná bomba. Nakonec jsem to vzdala a k ránu usnula, aspoň na pár minut. Když mě pak ráno vzbudil telefon a jeho otravné zvonění, které mi vždycky připomínalo „Já-tě-vi-vi-vi-dím“, málem jsem vyletěla z kůže. Hrůza.

Pak zavolal otec, který byl momentálně na pracovní cestě v Rakousku. Zase.

„Ne, tati. Mám se dobře. Jo, jasně. Budu! Měj se,“ usmála jsem se do telefonu a položila ho na stůl. Táhle jsem si povzdechla a složila si hlavu do dlaní. To byla strašná noc, připadám si jako bych vypadla z osmého patra a dole mě srazil džíp, který mě vozil po městě jako stylovou dekoraci na chladiči po celé Praze. Tohle mě vážně docela děsilo.

„Jdeš dneska vůbec do školy?“ zeptala se mě Fluffy, která právě vcházela do kuchyně se stále vařícím hrnkem kafe v rukou. Na sobě měla kostkovanou noční košili a růžové bačkory ve tvaru králíka. Celkem lhostejně se opřela o ledničku a napila se.

Zvedla jsem hlavu a zašklebila se. „A neměla bych?“

„Ale ne, měla. Vypadáš na to,“ chechtala se a pak dobrácky dodala: „Odvezu tě-“

Vytřeštila jsem oči. „Ne, ne, ne. Ne! V žádném případě. Ne, ne. Půjdu pěšky. Vlastně už musím jít. Vidíš? Jsem na cestě!“ ječela jsem z chodby hystericky a navlíkala si boty, až po pár vteřinách mi došlo, že mám na nohou tátovy holínky a vztekle jsem je zase rvala dolů. V žádném případě nepustím Fluffy za volant. Nikdy a nikde. Už ne.

Její hlava se objevila ve dveřích s nechápavým výrazem. „Co tak vyvádíš?“ Hlavinka se jí naklonila ke straně s náhle zvědavým výrazem. Zamračila jsem se na ni, i když jsem stále velice hmatatelně cítila strach při pomyšlení, že mě bude někam vozit. Docela dobře si pamatuju, co se stalo minule, když vlezla na sedadlo řidiče. No, později se to ukázalo jako velice, velice špatný a nebezpečný nápad…

Před dvěma měsíci

Nedůvěřivě jsem si prohlížela nablýskané Volvo XC90. Bylo krásné, v červeném provedení. Ale absolutně jsem netušila, kde na to Fluffy bere. Pokud má někdo tajemství, je to rozhodně ona.

„Čí to, proboha, je?“ zamumlala jsem užasle a jedním prstem se dotkla kapoty, která dokonale odrážela můj obličej. Skoro jsem se bála, že se to pod mým dotykem rozpadne jako domeček z karet.

Fluffy se o to opřela a s vítězným zasmáním si zatočila s klíčky na ukazováčku. „Moje,“ uchechtla se. „A teď nasedej, má drahá Svěřenko! Fluffy ti předvede, co to je umění.“ A s tímhle nasedla dovnitř. Nasucho jsem polkla a následovala ji. Ale jakmile jsem za sebou zabouchla dveře, udělalo se zle. Oprávněně.

„A umíš s tím?“ chtěla jsem vědět a očima jsem laskala černošedou karosérii vozu. Krásný byl, ale… řidič se mi nějak nezdál.

Mrkla na mě. „Samozřejmě. Přivažte se, madam. Vyrážíme,“ ohlásila mi a v tu ránu jsem pochopila, že jsem zapomněla napsat závěť. Jakmile jsme se doslova vřítili na dálnici, trochu jsem vydechla, ale pak tam byla cedule osmdesát. Zběžně jsem mrkla na tachometr. Sto dvacet.

Něco mě dloublo do boku. Hádám, že řidička, která před několika vteřinami prohlásila, že značky jsou k ničemu, a že když jede, ostatní mají uhnout. Jestli nabouráme, budu děkovat Bohu, že jsme jenom nabouraly.

„Sleduj silnici,“ zasyčela jsem a dál jsem křečovitě svírala sedačku.

Fluffy si odfrkla a laxně kývla hlavou. „No a? I kdybychom se roztřískaly. Ty jsi evidentně… no člověk ne a já jsem múza a ty mě ještě k tomu můžeš uzdravit těma kouzelnickýma čachrama. Jediný, co se rozbije je auto…“

„Hodně drahý auto!“ přerušila jsem ji nakvašeně a nohou jsem navztekaně kopla do kastlíku. I když mě to vzápětí zamrzelo, to autíčko za to nemůže.

„Můžeme si půjčit další,“ připomněla mi věcně Fluffy a řízně to vzala zatáčkou. Jen tak tak jsem se zapřela loktem o postranní dveře, než mohl můj obličej zdobit přední sklo. Vážně, měly jsme fušovat do rallye smrti. Peněžně bychom na tom byly rozhodně lépe.

„Půjčovat,“ zopakovala jsem pochybovačně.

„Ty, Karkulko, co je tohle za značku?“ zeptala se Fluffy poněkud zmateně, mrkala očima a snažila si vzpomenout k čemu, že tahle kovová věc slouží, když má tak ošklivou kombinaci barev.

„To je nebezpečné klesání,“ zasupěla jsem kysele a založila jsem si ruce na prsou. Mohla se naučit alespoň tohle, když už si ten řidičák nemohla zařídit.

„Klesání? Tak jsem naposledy viděla u toho chlapa, co bydlí naproti nám. Tomu klesalo kde co,“ odpověděla celkem nevzrušeně Fluffy a zas předjela jednoho „lidského debila“.

„Proč ses to aspoň nenaučila,“ zasténala jsem a praštila hlavou o palubku. Jednou. Dvakrát. Po třetí mě to zabolelo, a tak jsem se vztekle zavrtala do sedadla, které mi vesele vrazilo pružinu do zad. Fakt skvělý!

„Sakra, Calure. Proč bych se měla učit hovadiny, který si vymysleli lidi v nechutných oblecích s výrazem nadrženého králíka?“ vrčela Fluffy a dál se věnovala činnosti, které vydávala za řízení vozu.

Promnula jsem si oči. „Kašli na to,“ zamumlala jsem nakonec a snažila se ignorovat Fluffyiny další nadávky. No, možná, že to přežiju… Pak jsme ale srazily stopaře.

„Tobě jde o toho pitomce stopaře, že jo?“ osopila se na mě vztekle a vrazila si ruce v bok. Zírala na mě pohledem přísného rodiče, který snaží domluvit rozjívenému děcku. Problém byl ale v tom, že ona není rodič – to by byl zločin – a já nejsem dítě. To já jsem ta, co by měla sekýrovat.

Málem jsem se udusila, jak zuřivě jsem začala dýchat. „Jasně, že jo! Prokrista pána, sejmula jsi ho!“ vyletěla jsem.

„Ale zvednul se,“ oponovala mi se samozřejmostí v hlase a uraženým pohledem.

Lapla jsem po dechu. „To nic nemění na faktu, že jsi překročila rychlost a zkoušela jsi udělat kebab z chudáka stopaře!“ Třískla jsem dveřmi a naštvaně rázovala po schodech dolů. Přijdu do školy pozdě, už teď jdu pozdě, ale nenechám se zabít. Ta ženská je za volantem pohroma. Po chvíli rudě zabarvených myšlenek jsem rozrazila dole dveře a seběhla schody. Vážně jsem byla naštvaná… otázka je, proč mě to tolik rozpálilo. Možná, napadlo mě, že to není kvůli mně, ale kvůli ní. Kdyby se jí něco stalo. Zadrhla jsem se a zastavila v chůzi. Chvilku jsem pohled věnovala řádce keříků u silnice a pak jsem se opět rozešla. Je možná občas… no, múza, ale bez ní bych to nebyla já. Drží mě, kdykoli jsem v háji.

Zabořila jsem bradu do šátku a založila si ruce. Vážně nenávidím, když tohle dělá. Ovládá mě, aniž by byla v mojí mysli, vrčela jsem v duchu. Zatraceně, znamená pro mě víc, než kdokoli jiný. Tak a konec. Už toho mám dost, za volant nesedne a ať si trhne nohou, múza jedna drzá. Trhla jsem sebou při návalu dalšího vzteku a přerazila se o obrubník. Krucinál.

Najednou ale k chodníku sjela stříbrná motorka. Překvapeně jsem se otočila, ale všechno překvapení opadlo, jakmile můj ochromený zrak doputoval k hlavě dotyčného. Co ten tu zas dělá?

„To snad ne,“ zasténala jsem bezmocně a promnula si obličej. Trochu mě znepokojovalo, že nemám kam utéct, jelikož jsem se držela za nohu a nemohla se hnout. Pekelně to bolelo!

Alex se sebevědomě usmál a slez z motorky. „Taky tě rád vidím,“ ušklíbl se a i přes mou chabou obranu – snažila jsem se rozmáchnout a praštit ho – mě podepřel a táhl k lavičce, kde mě usadil.

„Je ráno, většina hodných upírků už spinká v rakvi,“ vrčela jsem tiše a snažila se vymanit z dosahu jeho ledových pracek.

Uchechtnul se. „Jsem zlobivej kluk.“ Nato jsem mohla vážně jen protočit oči.

„Tak… jak Davey chutnal?“ zazubila jsem se najednou, když mi v mysli vytanula vzpomínka a žhavou sobotní noc v baru plném zdrogovaných netopýrů.

Bylo vidět, jak mu zaskočilo a vytřeštil oči. „No,“ zrudnul, „bylo to strašný. Satyrové… takovej odpad,“ pitvořil se. Zato já se chvíli marně dusila a pak se rozesmála. Alex po mě střelil vzteklým pohledem. „Hlavně, že se bavíš,“ utrousil.

„To sedí,“ šklebila jsem se na něj ze široka. Vlastně mu to slušelo, ono mu to vždycky slušelo. I když bylo uvnitř něho něco odporného, zkaženého, vypadal dokonale. Černé džíny, tmavě hnědá bunda a vlasy v krátkém černém culíku. V očích, mírně nazelenalých, se místo nechuti objevila prohnanost. To se mi už líbit přestalo.

„Co?“ zabručela jsem a snažila se skrýt nejistotu v hlase.

Na tváři mu zahrál neodolatelný úsměv. Pro někoho neodolatelný. Já byla chladná jako led. „Dneska do školy nejdeme,“ oznámil mi a zvedl se. Mě si jen tak jakoby nic přehodil přes rameno a šel zpátky k té drahé motorce, BMW.

„Cože?! Co tím myslíš? Pusť mě!“ vřískala jsem a snažila se ho nějak praštit. Což se mi ve výsledku povedlo, ale neublížilo mu to. No, samozřejmě, že ne. Je to upír, kruci. Postavil mě na zem a věnoval mi potemnělý pohled, kterému jsem nemohla uhnout. Zavrtal se do mě, nemohla jsem se hýbat. Najednou se začal sklánět, zpanikařila jsem, ale stále jsem byla jako ledová socha, ani drobný pohyb. Až když se rty otřel o ty mé. Okamžitě mi vystřelila ruka k jeho tváři, ale chytil ji a zkroutil mi ji za záda a jeho jazyk se mi pomalu vnořil do úst. Po chvíli vzdoru jsem to vzdala a opětovala to.

A za dalších pár vteřin už jsem ani nevěděla o světě.

Ruka mi vyklouzla z jeho sevření a přitiskla jsem mu ji na tvář, ledovou a hladkou. Upíři nejsou mrtví lidé, jejich srdce tlučou, ale jejich krev je prostě studená, krom toho, že má jiné složení. Rodí se, rostou a umírají. Stejně jako my. I když jsou dlouhověcí a silní. Neuvěřitelně přitažliví, dokážou vás zmást. A mně se to asi právě stalo. Kde jsou moje zásady…? A měla jsem nějaké?

Nevím…

Nevím nic.

Chtěla jsem se trochu odtáhnout, ale nedovolil mi to. Ještě pevněji mě sevřel kolem pasu, trochu to zabolelo. Přesto jsem nevydala ani hlásku a přitáhla si ho k sobě, mezi námi už nebyla ani drobná mezírka. Moje mysl se ztrácela, jako by ji pohlcovala temná nicota, která pomalu obalovala moje vědomí na nakonec ho v sobě udusila. Odpor byl bezvýsledný, vyhrál, strhnul mě do víru pálící kůže, hladových doteků a rozpálených rtů.

Ovál mě jeho dech, teď tak horký. „Vezmu tě pryč,“ zašeptal mi pootevřených rtů a dotkl se jich jazykem. Chtíč, který z něho v tu chvíli sálal, byl tak reálný, cítila jsem jej. Zmocňoval se mě stejně jako jeho. Ani nevím jak, ale v jednom okamžiku jsem stála na chodníku a v tom dalším jsem seděla na motorce.

Polapená.

|#|#|#|

Byla jsem jako v transu, neviděla jsem, jak vypadal dům, do něhož jsme právě vešli. Netušila jsem, kam jsme dojeli a kudy, ani jak jsem se zvedla ze sedadla motorky. Obklopovala mne tma, mrtvolné ticho a tlukot srdce, který mi bušil v uších. A pak se v mém zorném poli objevil Alex, jeho oči zářily jako hvězdy… dvě hvězdy v černém moři temnoty. Sledoval mě doutnajícím pohledem a vyčkával. Možná čekal, že začnu ječet a utíkat, ale nemohla jsem. Ne, když byl tak zatraceně blízko.

Sklonil se ke mně a opatrně mi přejel zuby po čelisti a pokračoval, až jsem cítila jeho vlhký jazyk na hrdle. Vydechla jsem tak rychle, až jsem se napjala v ramenou. Podíval se na mě, znovu. Ale jeho tesáky byly venku. Chvíli jsem se na ně v hrůze dívala a pak jsem se zamračila.

„Ty mi neublížíš,“ konstatovala jsem s podivnou jistotou v hlase.

Přikývl. „Nikdy.“ Jeho ruce mi zajely do vlasů a naše rty se drtily v hrubém polibku. Nevadilo mi to, všechna surovost a drsné laskání mě přiváděly k šílenství. Naprosté a ničivé nepříčetnosti. Strhávala jsem z něho oblečení se stejnou zuřivostí, jako on ze mě. Dobře jsem si uvědomovala, co dělám, mohla jsem přestat, ale neudělala jsem to. Zašlo to příliš daleko na to, abych vycouvala.

Alex i se mnou spadl na něco měkkého – koberec s hodně vysokým chlupem. Chytil mě za ruku a přitiskl si ji na nahou hruď. Měl tak světlou kůži, že v tmavém šeru téměř zářila. Jeho srdce bušilo snad ještě rychleji, než to mé. Znovu jsem se dožadovala polibku, jeho rtů. Teď byly horké, nevěděla jsem, jak je to možné, ale on celý hřál. Nebo jsem to byla já?

Ztratila jsem se ve své vlastní hlavě i v jeho objetí. Tiskli jsme se k sobě, až mě to bolelo, přesto jsem to nedala najevo. Toužila jsem po tom, abychom byli jeden… a pak v jednu chvíli jsem to cítila. Vydechla jsem a Alex mi zasténal do úst.

Zaklesnuti do sebe, dvě horká těla topící se ve vášni a krev. Cítila jsem Alexovy rty na rameni a v další vteřině mou projela horká jehla. Čekala jsem bolest, ale nestalo se tak. Chtěla jsem… já chtěla… aby to udělal znovu. Prahla jsem po dalším záchvěvu, který mi jeho zuby způsobovaly. Lehce jsem se prohýbala a pohybovala ve stejném rytmu jako on.

Po chvíli si znovu našel mé rty… chutnal po krvi. Mně to nevadilo. Veškeré instinkty zmizely, zbyla jsem jen já. Začal se mě stravovat žár, intenzivnější a skutečnější než kdy předtím. Pevně jsem sevřela ruce v pěst a všechno v mém těle se napjalo. Alex mě stiskl tak silně, až jsem vykřikla, ale všechno to překryla rozkoš. Pár vteřin naprostého, k zbláznění slastného pocitu.

Vědomí se mi na pár chvilek opravdu vrátilo.

Začala jsem cítit bolest v pravém rameni, na krku, trnula mi čelist a připadalo mi, jako kdybych si narazila bok. Můj hrudník byl vlhký, myslela jsem, že je to pot, ale… odkdy je pot červený? Alex si lehnul vedle mě a stáhnul mě sebou. Jakmile mnou pohnul, rozdvojil se mi pohled. Přesto všechno mi bylo teplo, příjemně.

Zabořila jsem mu hlavu do chladnoucí hrudi a klidně oddechovala.

„Až… až se zejtra,“ mumlala jsem trhaně a naprosto scestně. „Já tě zabiju tě, ty parchante.“ Skoro jsem nemohla ani domluvit, jak moc vyčerpaná a zmožená jsem byla. Ale právě mi došlo, čeho jsem se dopustila. Ne, že bych nechtěla, ale momentálně mě hrozně naštvalo, že to všechno bylo v jeho režii. On a zase on.

Zvrátil mi hlavu a konečně jsem viděla jeho obličej. Mé oči už si na tmu zvykly, a tak jsem ho konečně viděla pořádně. Tvářil se nadšeně, měl zpocené čelo a jiskřící oči překypovaly štěstím. Nejradši bych mu rozflákala ciferník, celej ten jeho nadšenej výraz.

„Taky tě miluju,“ řekl a pak pokračoval, na rtech mu zahrál pobavený úsměv. Nelíbilo se mi to. „A… je teprve jedenáct dopoledne. Nejsem nějak unavený,“ oznámil mi a mně zatrnulo. Vytřeštila jsem oči a nevěřícně se na něj podívala, ale to už jsem cítila jeho ruce, které mi opět bloudily po těle.

Měla jsem dojem, že polykám andělíčky. „To nemyslíš vážně… ne, to ne!“ bránila jsem se. Bohužel, má slova nikoho nezajímala, protože o chvíli později mě do zad studila zeď a jeden zdivočelý a nadržený upír se mnou mlátil, jako bych byla rákoska. Což jsem momentálně zjevně byla. Vzteklá jsem byla, vážně byla. A jak názorně vidíte, jemu se povedlo to proměnit v minulý čas. Krucinál…

Pochopil to špatně! To, že jsem se nebránila, byla jen ohromná laskavost!

Komenty u minulé kapitoly mě vážně potěšily. Opravdu Vám všem moc DĚKUJU! =))

A anketa, ve které můžete znovu hlasovat! ;)

1. Fluffy

2. Davey

3. Alex

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná strana 13. kapitola 1. část - Sex s upírem: