OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temnota nevinných - 2. kapitola

27.10.2011 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 832×

Ucítila jsem něčí ruku přes pusu. Samozřejmě jsem se ihned dovtípila, že je jeho. Táhl mě na chodbu k velké šatní skříni a i přes mé chabé pokusy se bránit, mě napcal dovnitř a zavřel.

„Buď zticha,“ šeptl a nejspíš se o skříň opřel. Sedla jsem si na zem a škvírkou sledovala dění venku. Vchodové dveře se rozrazily a dovnitř vpadlo několik mužů v černém. Dala jsem si dlaň přes pusu, abych nevykřikla z leknutí. Sledovala jsem je, dokud mi nezmizeli z dohledu. Slyšela jsem, jak otevírají jedny dveře za druhýma a procházejí domem. Srdce mi bilo jako splašené a já už nevěděla, na jaké nebezpečí se mám soustředit dřív. Ozvat se, neozvat se? Kdybych tak věděla proč tu jsou.

„Nikdo tu není,“ zavolal chraplavý hlas.

„Asi utekla.“

„Kam mohla jít?“

„Nevím, ale měli bychom ji co nejdřív najít!“

Odešli velmi rychle. Asi nechtěli být viděni. Zůstala jsem sedět na místě a přemýšlela, kolik vteřin života mi ještě zbývá. Do hlavy se mi kradly i pochybnosti. Možná, že kdybych se ozvala, mohla jsem žít. Ale možná taky ne. Skříň se otevřela a já zvedla svou slzami smáčenou tvář k bytosti, kterou jsem sice neviděla, ale která mi vyvraždila rodinu. Nechala jsem se zvednout a nést do poschodí. Postavil mě na zem a asi ustoupil, protože mi najednou bylo tepleji.

„Tak už to neprotahuj. Zabij mě,“ řekla jsem pevně a očima hledala cokoliv, co by mi poradilo, odkud se na mě dívá.

„Ne.“ Ten hlas už nebyl tak klidný jako předtím. Slyšela jsem vztek, zlobu i uražení.

„Proč?“ vzlykla jsem a znovu se svezla k zemi. „Zabil jsi celou moji rodinu, zničil jsi mi život! Tak ho aspoň ukonči rychle!“ křičela jsem na něj. To se moc často nestává. Netušila jsem, co v tu chvíli vlastně cítím. Bylo ve mně příliš mnoho emocí a já se už nedokázala bát, i když bych ještě před pár minutami žadonila o život.

Zvedl mě opět ze země a strčil mě do koupelny. Očividně však odešel, protože se zavřely dveře a já slyšela ve svém pokoji něčí kroky. Rychle jsem skočila do sprchy, i když jsem nechápala proč. Mám za chvíli umřít a já se tady sprchuju? Vetší ironie už existovat ani nemůže. Horká voda mi ale překvapivě docela pomohla. Její jemný dotyk mě lehoučce probouzel z jakéhosi emočního šoku a já začínala zase uvažovat.

Když jsem zabalená v ručníku vyšla z koupelny, připadala jsem si mnohem klidnější. Šla jsem do svého pokoje a s úžasem sledovala, jak se moje oblečení ukládá do velké cestovní tašky.

„Co se to děje?“ zeptala jsem se s překvapením.

„Odjíždíme.“ Bylo mi úsečně oznámeno a můj dech se zadrhl. Bez rozmýšlení jsem se rozběhla pryč. Zakopávala jsem o ručník a na schodech jsem se málem přizabila. Dveře byly docela blízko a moje naděje rostla závratnou rychlostí. Už jsem sahala po klice, když mě něčí ruce stáhly zpět. Počkat! Já jsem viděla ruce? Otočila jsem se a místo ducha za mnou stál někdo, kdo mě děsil snad ještě víc.

„Jak je to možné?“ vypadlo ze mě po tiché chvíli naprostého děsu.

„Čekal jsem tak dlouho,“ zasmál se nelidským smíchem.

Bolest nikdy neusíná, bdí, neúprosně bdí, jako žárlivý manžel - protože svět považuje za svůj, protože se bojí, že usne-li, uvolní své spáry a kořist unikne. (Bini Carlo)

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota nevinných - 2. kapitola: