OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Temnota nevinných - 3. kapitola

28.10.2011 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 692×

„Běž nahoru," zavrčel.

„Ne!"

„Ne?" Během pár vteřin jsem ucítila děsný tlak v hlavě. Pokoušela jsem se tomu vzdorovat, ale čím víc jsem se snažila, tím tlak sílil.

„Dost! Už dost!“ úpěla jsem. Pak konečně přestal. Jako torpédo jsem vyběhla do schodů a zahnula do pokoje.

„Proč jsi je zabil?“

„Koho?“

„Moje rodiče a Lili. Ty sráči! Proč? Co jsem ti udělala?!“ Nedbala jsem na ručník a začala ho mlátit do prsou. Slzy se mi znovu nahrnuly do očí a na povrch se dostal neuvěřitelný vztek. Mlátila jsem do něj, dokud jsem se úplně nevyčerpala a on se jen smál. Nenáviděla jsem ho!

„Nesnáším tě,“ řekla jsem a vyčerpaně se svezla k zemi. Už jsem nemohla.

„Skončila jsi?“ podíval se na mě se zvednutým obočím. Vyčerpaně jsem kývla.

„Obleč se!“ Hodil po mně mé vlastní oblečení  a vyšel z pokoje. Alespoň něco. Co nejrychleji jsem se oblékla a vyšla ven z pokoje. Nikde jsem ho neviděla, tak jsem po špičkách cupitala ke vchodovým dveřím. Otevřela jsem je a tam… stál on.

„My jsme chtěli utéct?“ začal na mě šišlat.

„Zmrde,“ procedila jsem skrz zuby a začala se obouvat. Přišel ke mně a přitiskl si mě k sobě.

„Co to?“ Víc jsem nějak nestihla říct, protože jsem najednou měla mžitky před očima a bylo mi na zvracení. V dalších chvíli jsem klečela na trávníku před temnou vilou a snažila se nabrat dech.

„Co to bylo?“

„Právě ses poprvé přenesla.“ Vytáhl mě na nohy a s mojí taškou přes rameno mě táhl do toho temného domu. Proč mi něco říkalo, že kdybych se nechala zabít, bylo by mi líp? Šla jsem za ním a ani nedýchala. Zase se ve mně vařila krev. Jak mohl?! Zastavila jsem se na místě a sledovala jak jde bez obav dál. Otočila jsem se a rozběhla se ke dveřím. Divné bylo, že za mnou nešel. Ve chvíli, kdy jsem se dotkla dveří, mi už bylo jasné proč. Dveře mě odhodily dva metry dozadu a ze shora se ke mně snesl jeho smích. Jak moc ho nenávidím.Vyběhla jsem schody za ním. Seděl pohodlně na pohovce a očividně se dobře bavil.

„Proč? Řekni mi proč!“ vyjela jsem na něho znovu. Zabil moje rodiče a teď si tu jen tak sedí a upírá na mě nechutné pohledy.

„Jmenuju se Alastor.“

„A to je důvod?!“

„Znamená to mstitel.“

„A co jsem ti udělala?!“ vyštěkla jsem na něj a chtěla do něj jít znovu mlátit. Vzpurně jsem mu pohlédla do očí a přesně v tu chvíli mi nohy vypověděly službu a já spadla na zem.

„Ty nic, ale tvůj rod musí zaplatit!“

„A proč já?“

„Ty jsi poslední z rodu.“

„Cože?! A co,“ zadrhla jsem se. Chtěla jsem vykřiknout jména zbytku své rodiny, ale došlo mi, že už asi nežijí. Babička a děda, tety a strýček Tim, sestřenka a bratrancové! Ti všichni už jsou mrtví.

„Co se stalo? Co ti kdo udělali tak strašného? A kdy?“ zavrátila jsem hlavu v dalším záchvatu naštvání. Já ho zabiju! Pomstím svojí rodinu!

„Přestaň, stejně už to nezměníš. Jasný!“ podíval se na mě, jako bych byla dítě, které ho děsně nudí.

„A proč mě tu držíš?“ zeptala jsem se nenadšeně.

„A proč ne? Aspoň se nebudu nudit.“

„Nikdo jinej s tebou nevydrží co?“ ušklíbla jsem se sarkasticky. Postavil se a chytil mě za bradu.

„Nebuď drzá. Nemuselo by se ti to vyplatit.“ Usmál se tak, že se mi málem podlomila kolena. Je sice děsivej, ale zároveň tak nějak neuvěřitelně hezkej.

Zase se klidně posadil. Zvedla jsem se ze země a chtěla odejít. Postávat tady s tím magorem se mi moc nechtělo.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zavrčel a snad si myslel, že přiběhnu zpátky. Možná vypadám naivně, ale zas tak blbá nejsem.

„Myslím,“ otočila jsem se k němu, „že jdu někam, kde ty nejsi.“

„Vážně? A proč?“ podíval se na mě svým modrým kukadlem a to druhé - červené - nechal skryté pod pár prameny vlasů.

„Protože mi stejně nechceš nic říct, zabil jsi moje rodiče a já bych teď chtěla být sama,“ zavrčela jsem, abych skryla pár slz, které se mi při vzpomínce na noc draly do očí. Postavil se a pár kroky přišel ke mně.

„Co ještě?“ vzlykla jsem a všechny slzy se uvolnily. Otočila jsem se k němu zády a nechala je téct. Vím, že už jim nepomohou, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Objal mě zezadu a přitiskl k sobě.

„Co to děláš?“

„Chci ti pomoct,“ ozval se najednou tak nějak bezelstně.

„Proč jsi je zabil?“ můj hlas byl tak nějak stále tišší.

„Jednou to pochopíš.“ Dotkl se rty mého krku.

„Ale já to chci vědět hned!“ zoufale jsem se snažila udržet slzy.

„No ták. Uklidni se.“ Líbal mě do vlasů a já neměla sílu mu v tom bránit.

„A proč jsem tady?“

„Moc se ptáš.“ Otočil se ke mně, vzal mou hlavu do dlaní a dřív, než jsem si mohla uvědomit, co se děje, mě líbal.

Pokud jsme lidští, provází nás ironie. Pokud se schováváme v ironii, dostihne nás naše lidskost. (Já)

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temnota nevinných - 3. kapitola: