OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 11. kapitola

14.11.2015 (12:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 892×

Další dny byly podivně poklidné. Slunce vycházelo a znovu zapadalo, čas plynul tak, jak by měl. Klidně jsme spali mezi bouří, která byla, a tou, která měla teprve přijít.

Stále jsem nemluvila se světem v Californii. Nemluvila jsem ani s otcem, i když jsem věděla, že bych určitě měla. Musel mít o mě strach. Ale já jsem měla také strach. Bála jsem se toho, že bych mohla mluvit s Adrickem, a nevěděla jsem, co by se mnou udělal další rozhovor s ním.

Camelia se ke mně od schůze rady chovala trochu jinak. Stále byla odměřená a chladná, ale nebyla už tak nepříjemná a mluvila se mnou normálně, pokud to situace vyžadovala.

Igraine mi udělala radost a přivedla na návštěvu svou kamarádku Piper.

Piper byla také temná čarodějka, ale stejně jako Igraine byla moc milá. Znaly se už od základní školy, ale Piper teď studovala cestovní ruch. Čas strávený s nimi mi připomínal domov a mé kamarádky (hlavně mou nejlepší kamarádku Meryem), které už jsem dlouho neviděla.

Moje švagrová také stále plánovala setkání Petera a nás, jako její rodiny. Říkala, že se to blíží, ale mně se zdálo, že to vážně začala oddalovat a že se setkání nedočkáme. I když já jsem Petera znala skoro stejně dobře jako kohokoli jiného. Igraine mi o něm řekla všechno.

A Tristan? Byla jsem z něj každým dnem zmatenější. Choval se ke mně normálně, tedy stejně jako doposud, ale kdykoli se na mě podíval, něco v jeho pohledu se zdálo být jiné. Ale možná se to zdálo jen mně, protože jsem se vůbec nevyznala ve svých pocitech.

Musela jsem pořád myslet na tu chvíli, kdy mě na krátký moment sevřel v náručí a vypadalo to, že mě políbí. Ale nedokázala jsem přesně říct důvod toho, proč jsem na tenhle okamžik nemohla zapomenout.

Přistihla jsem se, že na Tristana občas myslím, jen tak, bezdůvodně, aniž bych v myšlenkách zrovna řešila něco, co by se ho týkalo. Také jsem na něj dost soustřeďovala svou pozornost, když byl v mé blízkosti, občas to bylo nevědomky. Když jsem se na něj dívala, podíval se i on na mě a já jsem si zamilovala pohled jeho temných očí.

V podstatě jsem se sebou byla celkově spokojená. Myslela jsem si, že se zblázním, že to tu nevydržím, ale byla jsem silnější, než jsem si myslela. A tohle vědění mě posouvalo dál, už jsem se neohlížela za minulostí, musela jsem žít teď.

Jako každý jiný den, i tentokrát mě probudilo ranní slunce, které mi zasvítilo do tváře a snažilo se mě vytáhnout z postele. A já jsem se, jako ve většině případů, otočila na druhý bok a natočila slunci záda. Stejně jsem v posteli nevydržela moc dlouho, trvalo jen chvíli, než jsem se začala všelijak protahovat a probouzet své tělo do dalšího dne. Rukou jsem na posteli zavadila o nějaký cizí předmět. Rozlepila jsem víčka od sebe a podívala se na druhou polovinu postele.

Byla jsem příliš líná, než abych se zvedala, takže jsem jen rukou vzala tu věc a podržela ji nad hlavou, abych si ji prohlédla. Držela jsem čistě bílou kartičku. Ale jen kartička, žádný vzkaz. Prohlédla jsem ji i z druhé strany, ale nic jsem nenašla. Za chvíli se na ní objevil vzkaz:

Ať i její stránky voní po růžích.

Slova se objevila jen na krátkou chvíli, tak abych je stihla přečíst, pak zmizela, kartička byla znovu prázdná. Nechápala jsem ten vzkaz, dokud jsem se znovu nepodívala vedle sebe. Pod paprsky ranního slunce se zářivě zalesklo zlaté písmo na hřbetě mé oblíbené knihy, na které nyní byla položena červená růže.

Donutila jsem se posadit a vzala jsem růži, abych si k ní přivoněla. Její vůně mě přinutila k úsměvu – nebo to bylo něco jiného? Odložila jsem ji na stolek a vzala knihu, kterou mi Tristan koupil, ale já jsem ji odmítla. Teď mi ji dal znovu. Mohla jsem být umíněná a tu knihu mu vrátit, ale rozhodla jsem se pro jednou udělat výjimku a jen se těšit z dárku. Otevřela jsem knihu, otočila několik úvodních stran a začala číst první kapitolu.

Skoro celé odpoledne jsem strávila čtením. Byla jsem si jistá, že Tristan tu knihu nezačaroval, byla to prostě moje přirozenost. Fascinovalo mě, jako podobnosti spojují mě a hlavní hrdinku. A byla jsem do příběhu ponořená víc než kdy předtím, protože jsem spoustu věcí viděla jinak. Spoustu jsem si toho prožila a to změnilo můj náhled na některé skutečnosti.

Seděla jsem na terase, úplně pohlcena dějem knihy (právě nastala chvíle, kdy hlavní hrdinka poprvé uviděla muže, který změnil její život), když přišla Igraine.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji automaticky, ale nevzhlédla od knihy.

„Ahoj. Co to čteš?“

„Knížku.“

„Díky, že jsi mi to řekla, nepoznala bych to,“ řekla a zasmála se. „Co je to za knihu?“

Neodpověděla jsem jí, jen jsem knihu zvedla proti ní, aby si mohla přečíst název.

„Tuhle už jsem tu viděla,“ řekla.

Ignorovala jsem její zjevnou narážku na Tristana a četla jsem si dál.

„Leno? Posloucháš mě vůbec?“ Škubla jsem sebou, když zvýšila Igraine hlas.

„Ale jo. Jen tak úplně nevnímám, co říkáš.“

Povzdychla si. „Takže neposloucháš.“

Zavřela jsem knihu a odložila ji, abych se mohla plně věnovat své švagrové.

„Už vnímám. Tak co jsi mi to říkala, když jsem byla mimo?“

„Domluvila jsem se s Peterem,“ oznámila mi. „Bude to tento týden.“

„Přijde?“

„Ano. Je nejvyšší čas.“

„Řekneš to i Tristanovi a Camelii?“

„Oba tuší, že někoho mám. Často odcházím navečer a někdy se vrátím až ráno. Určitě je napadlo, že za tím nejsou jen kamarádky.“

Koho by tohle nenapadlo? Ale i tak by bylo určitě lepší, kdyby se Igraine alespoň slůvkem zmínila.

Vůbec se to netýkalo mě, ale měla jsem strach. Nikdo nemohl předvídat chování nikoho z nás, až Peter přijde. Bála jsem se za nás všechny, protože jsem tušila, a Tristan mi to i říkal, že temnota dokáže s lidmi udělat hrozné věci, hlavně ve chvílích, kdy jsou ztraceni ve svých pocitech nebo je ty pocity ovládnou, kdy je něco vykolejí z běžného života.

A Peter bude určitě něco podobného. Možná nás nevykolejí, ale může být takovou nečekanou zastávkou v neznámé čtvrti.

„Nebudu tě už rušit. Mám domluvený sraz s Piper,“ řekla Igraine a chtěla odejít.

„Počkej!“ zadržela jsem ji. „Nemohla bych jít s tebou? Jen pokud vám to nebude vadit.“

„Ne, nebude. Klidně pojď. Stejně jsem ti to chtěla navrhnout. Piper říkala, že jsi moc milá.“

Překvapeně jsem se na ni podívala. „Vážně to řekla?“

„Neřekla to úplně takhle,“ přiznala. „Řekla něco v tom smyslu, že má Tristan moc milou ženu.“

„Aha.“

Už jsem se neusmívala. Nechápala jsem, proč to Piper řekla takhle. To jako kdybych nebyla jeho manželka, tak bych nebyla milá? Moc děkuji.

„Neříkej mi, že ti to zkazilo náladu.“

„Ne,“ řekla jsem a pousmála se. Na to bylo třeba něco víc. „Půjdeme? Já odsud vážně potřebuji na chvíli vypadnout.“

Každé setkání v duchu „jen mezi námi děvčaty“ se odvíjelo úplně jinak od charakterů zúčastněných. Některé skupinky rády chodily po obchodech a nakupovaly, tyhle shopaholičky byly často k nalezení. Pak tu byly ty, které raději vyrazily někam do přírody na kolech nebo na bruslích. Další skupina se raději zúčastňovala kulturních akcí nebo prostě šla do kina. A jiné, obecně zvané „drbny“, si prostě někam sedly a probraly každého, koho znaly.

A pak tu byly ty šikovnější, jako já, Igraine a Piper, které zvládaly všechno naráz – podívaly se po obchodech i do přírody, zvládly si sdělit nejnovější novinky a ještě se začlenily do společenského života.

Čas byl pořád stejný, ale mně se zdálo, že tohle odpoledne uplynulo rychleji než všechna ostatní, která jsem od svatby zažila. Už se stmívalo, když jsme seděly v jedné z Pipeřiných oblíbených restaurací, večeřely jsme a povídaly si.

„Víš, co nikdy nepochopím? Chlapi si myslí, že my máme čas pořád, ale oni jsou věčně zaneprázdnění. Hádej, co mi dneska řekl Adrian. Zničenonic si vzpomněl, že by se rád sešel, ačkoli když jsem se ho ptala já, jestli má tenhle týden čas, tak mi řekl, že ne. No chápeš to?“

„Takoví už jsou, Piper, to nesmíme tak řešit,“ řekla Igraine. „Ty to nesmíš tak řešit, já s Peterem takové problémy nemám,“ opravila se.

„Jenže ty a Peter jste dokonalý pár, nikdy jste se nehádali, vždy jste se na většině věcí rozumně domluvili a jediné, co vám tak trochu překáží, je to tvoje čarodějnictví, ale s tím si nelámete hlavu, jste dokonale šťastní.“

„Ta věc s čarodějnictvím se stejně brzy vyřeší,“ řekla jsem. „Igraine říkala, že představí Petera rodině už tento týden.“

„Já vím, jsem zvědavá, jak to dopadne,“ řekla Piper. Odložila příbor a upravila si účes, aby jí vlasy lehce splývaly na záda a ramena bez jediné chybičky. Dělala to často, ale v té bezchybnosti nebyla jen tahle její úchylka, ale podle mě v tom bylo ještě něco jiného.

„Když už jsme u těch našich neposlušných drahých dvojic, co ty a Tristan?“ zeptala se.

Vzhlédla jsem od talíře a úplně strnulá a překvapená její otázkou jsem přemýšlela, co odpovím.

„Co já a Tristan?“

„Myslím, jak vám to spolu klape?“

Igraine také přestala jíst a čekala na mou odpověď jako její kamarádka.

A já jsem si připadala jako u zkoušení z látky, kterou umím, ale nevzpomenu si na ni. Vím, kde ji mám napsanou a jakou barvou mám zvýrazněna důležitá slova, ale na obsah si nevzpomenu. Bylo to stejné. Vzpomněla jsem si na všechno okolo Tristana, co jsem věděla, ale na to základní jsem si nevzpomněla. Lépe řečeno, neznala jsem tu odpověď. Nevěděla jsem, jak to mezi námi je.

„Já nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

„Leno, no tak. Tristan je taky jen chlap, já si ho nijak neidealizuji. Jen jsem se zeptala, jestli spolu vycházíte. Jestli ne, tak řekni rovnou, že ne, a je to.“

„Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Někdy spolu nevycházíme a jindy ano. Někdy se hádáme a jindy spolu docela normálně mluvíme.“

Piper si založila ruce na prsou a zatvářila se velice spokojeně, jako kdyby dostala odpověď, kterou chtěla. Pravda byla taková, že přišla na příčinu mé nejistoty a moc ji to potěšilo.

„Je to jasné. Pořád se neznáte. Jen nevím, jestli ty se bojíš poznat jeho, nebo on tebe. Nebo, v tom horším případě, obojí.“

Že se ho bojím poznat? Já už o něm všechno vím! A jak ho mám poznat, když se mi vůbec neotevře? Bohužel nemám ty správné klíče, tak už to někdy bývá. Domluvená manželství nejsou vždy stoprocentně o lásce a porozumění. Někdy jsou jen o tom, že ti lidé spolu musí být. A nezmění to, jako v našem případě.

„Měli byste spolu víc mluvit,“ přidala se Igraine. „Je lepší mít vedle sebe někoho, koho znám, než cizince.“

„Myslela jsem, že tohle je taková dámská jízda, ne manželská poradna.“

„Do manželské poradny většinou chodí dva,“ opravila mě Piper. „Tohle je jen dobrá přátelská rada.“

Igraine nás přenesla domů až za tmy. Objevily jsme se na nejvyšší terase u jejího pokoje. Jen co jsme se tam přišly, Igraine se hned šla podívat z terasy dolů.

„Jak jsem si myslela,“ řekla a vrátila se ke mně, protože já jsem ještě stále stála na tom samém místě. Přenášení nebylo zrovna moje oblíbená činnost, ale to mohlo být tím, že jsem se většinou jen nechala přenést a sama jsem nečarovala.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Ale nic. Půjdeš si už lehnout?“

„Asi ano. Piper ví, jak z lidí vysávat energii,“ řekla jsem a zasmála se.

„Piper? Já si myslím, že my tři si nemáme co vyčítat.“

„Když myslíš. Já už tedy půjdu dolů. Dobrou noc.“

„Dobrou,“ popřála mi a šla do svého pokoje.

Sešla jsem dolů po schodech na nižší terasu. Čekal tam Tristan. Když mě uviděl, hned mi šel vstříc, potkali jsme se hned pod schody.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. „Děje se něco?“ Jeho výraz se mi nějak nezdál.

„Ne,“ odpověděl.

„Už poznám, když lžeš,“ řekla jsem.

„Nevěděl jsem, kde jsi.“

Aha. Tolik mi nedůvěřuje? Určitě si myslel, že jsem znovu utekla.

„Byla jsem s Igraine a Piper ve městě. To snad nevadí.“

„Ne, ale pro příště by bylo lepší, kdybych o tom věděl. Já to pochopím, ale pokud by Camelia zjistila, že tu nejsi…“

„Já vím, bylo by zle. Promiň.“

Sklopila jsem zrak k zemi, ne proto, že bych se styděla, ale protože mi tohle přišlo tak jiné, to, jak jsme spolu mluvili, jaká slova jsme používali. Hlavně mě děsila ta vzájemná vstřícnost, která mi přišla… hezká.

„Půjdu do pokoje,“ řekla jsem. Řekla jsem to, ale horší to bylo provést. Tristan mi stál v cestě a před námi bylo to věčné dilema, jak se někomu vyhnout. Než to nějak trapně řešit jako ve filmu, vzala jsem ho raději za paže a otočila nás o sto osmdesát stupňů, abychom se prohodili.

Byla jsem na místě, kde jsem chtěla být, no, Tristana jsem se nepouštěla. Jen jsme tam stáli a dívali se na sebe, ale mně to přišlo tak, jako kdybychom spolu mluvili. Jenže slovům jsem nerozuměla. Zdálo se mi, že jsme na chvíli uvízli v nějaké bublině, kam nikdo nemohl vstoupit, která byla vyhrazena jen nám.

„Já už půjdu,“ řekla jsem, ale stále se ho držela. Až po chvilce jsem se ho dokázala pustit a odejít do pokoje.

Před spaním jsem si opět vzala do rukou V sultánově objetí a četla jsem si. Ani jsem si nevšimla, že Tristan vyšel z koupelny, převlečený do věcí na spaní, a šel si lehnout.

„Budeš mi dnes číst pohádku na dobrou noc?“ zeptal se.

Vzhlédla jsem od knihy a nechápavě jsem se na něj podívala. Pak mi došlo, že očekává, že mu budu předčítat.

„Ne, ne,“ namítla jsem s úsměvem. „Moc rychle by sis zvykl, a to se nesmí stát. Pak ti bych ti četla pořád.“

„To si myslíš?“

„Nemyslím, já to vím,“ upřesnila jsem. „Ale děkuju ti, že jsi mi ji dal.“

„Nemáš zač.“

Přesunula jsem se na druhou stranu postele, blíž k Tristanovi, otočila jsem si pokrývku a vzala si polštář. Pak jsem mu podala knihu.

„Teď je řada na tobě,“ řekla jsem a s úsměvem čekala na jeho reakci.

„Tak dobře,“ souhlasil a vzal knihu, kterou jsem mu nabízela.

Zatímco jsem si rovnala ležení tak, abych na něj viděla a zároveň mi bylo pohodlně, Tristan se posadil a nalistoval stranu, kterou jsem si naposledy založila.

Vyměnili jsme si krátké pohledy, pak začal číst.

„Fatih přišel rychlým krokem ke konkubíně, vzal ji za bradu, aby pozvedl její tvář a znovu se podíval do jejích očí.

‚Ne. Ty jediná se mi nemusíš klanět. Ty jediná mi vládneš, Firuze má,’ řekl.

Firuze se mu vrhla do náručí, slabýma rukama ho co nejpevněji objala, aby znovu cítila jeho přítomnost.

‚Bála jsem se, že se už nevrátíš,‘ zašeptala.

Povolila své sevření a podívala se mu do tváře. Slzy v jejích očích, které se s obdivem dívaly na sultána, zůstávaly, třpytily se a odrážely velkou lásku Firuze, říkaly pravdu o jejím srdci, které hořelo pro toho muže. Stejně silně jako dříve nenáviděla nový život v harému a sultána, stejně silně a možná i silněji ho nyní milovala.“

Pomalu mi klesala víčka, Tristanův sametový hlas mě uspával. Představovala jsem si sebe jako Firuze a jeho jako sultána Fatiha.

„Fatih vzal její tvář do dlaní, držel ji jako nejdražší skvost a z jeho úst se linula slova, která mu šla přímo od srdce:

‚Vždy, když vidím tvou krásnou tvář,

roztávám jako led,

na jazyk se mi jen tlačí

slova lásky o mé milované.

Od doby, kdy jsem potkal mou nejdražší,

stal jsem se na ní závislý.

Když jsem bez ní,

oči roní řeku plnou slz,

i moře by naplnily.

Celé noci myslím jen na vlasy mé milované,

na jejich jemnou vůni.

Úplně jsem se zbláznil do té ženy.

Chtěl bych být trpělivý

a dát té kráse všechno,

celé své srdce roztoužené.

A vždy, když tě uvidím,

rozhodnost a síla vojáka mě zradí.

Přišel smutný básník

a vojáka v sobě dočista ztrácí

a plave v sladké rozkoši…’“

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 11. kapitola: