OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Beauty of Dark-Light - 8. kapitola

24.10.2015 (16:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 930×

Tristan se posadil na lavičku vedle mě a chystal se zodpovědět všechny mé otázky.

„Čím mám začít?“ zeptal se.

„To je jedno,“ odpověděla jsem nedočkavě a protočila oči. Může začít, čím chce, hlavně když mi všechno řekne.

„Tak dobře,“ řekl. „Darren tvé jméno zná už dlouho, v podstatě od té doby, co se rozhodlo o tom, že se vezmeme.“

„A to je úplně normální, že to ví? Samozřejmě, je to tvůj bratranec, ale…“

„Právě proto to ví. A pak také díky tomu, že patří do rady.“

„Jaké rady?“ skočila jsem mu znovu do řeči. Nechtěla jsem, aby ten pojem jen tak přešel. Potřebovala jsem to vysvětlit.

„Rady temných,“ odpověděl. „Pochop, Leno, tvůj a můj svět jsou hodně odlišné, přestože jsme oba čaroději. Světlí už nedodržují tradice, které jsme dostali jako závazek naší moci. Ale my je stále dodržujeme. A o tom, jak je budeme dodržovat, jak rozhodneme nad hříšníky, kteří poruší naše zákony, musí někdo rozhodovat, a k tomu slouží rada. Tvoří ji šest zástupců, šest vůdců, nejstarších rodů, a jeden hlavní vůdce.“

„Ty jsi v radě také?“

„Ano,“ řekl trochu váhavě.

To jsem si mohla myslet. Tristan jako velký pán, který řídí osudy jiných temných čarodějů. A vlastně nejen temných čarodějů… Řídí i ten můj.

„Počkat,“ řekla jsem, když jsem si srovnala svou otázku s Tristanovou odpovědí a jejím podáním. „Ty jsi v radě jen jako obyčejný člen, nebo jako hlavní vůdce?“

Tristan se zhluboka nadechl a řekl: „Já jsem ten hlavní.“

Proč jsem se na to jen ptala, když jsem věděla, že mi stejně odpoví takhle? Asi jsem potřebovala mít jistotu, že je to opravdu on – ten, co za všechno může. Není možné, aby si hlavní vůdce nechal nakazovat od své matky, že si mě musí vzít. To není možné.

„Takže ty jsi hlavní vůdce, ale musel sis mě vzít.“

„Leno, to, že jsem hlavní vůdce, nic neznamená. Musím dodržovat pravidla stejně jako ostatní. Dodržet smlouvy, které byly uzavřeny ještě předtím, než jsme se narodili. Ale to ti vysvětlím, až budeme doma, pochopíš to mnohem lépe. Slibuji.“

Samozřejmě… Až budeme doma. Jen znovu něco oddaluje, abych nevěděla celou pravdu.

„Ale rada rozhoduje i o jiných věcech. Například o tom, co se stane s tebou, když jsi chtěla utéct.“

„Myslela jsem, že to už jsi vyřešil s Camelií. To ona mě chtěla zbavit života.“

„Ano. Myslel jsem si, že to zůstane jen mezi námi… Ale matka zřejmě chce nechat rozhodnout radu. Řekla to Darrenovi, proto chtěli svolat radu rodu na zítřek. Mělo mi to dojít.“

„Počkej, počkej. Oni mě chtějí zabít? Proto, že jsem chtěla utéct? Jakým právem o tom chtějí rozhodnout?“

Možná jsem se nebála před Camelií, ale viděla jsem Darrena. A jeho jsem se bála víc než té proklaté čarodějnice. Pokud jsou i ostatní z rady jako on…

Zvedla jsem se z lavičky a dívala jsem se na Tristana. Měla jsem chuť do něčeho praštit. Proč se pořád dělo něco, co mě vyvedlo z míry?

„Takže vy, ta vaše rada,“ vyslovila jsem pohrdavě, „jste něco jako páni života a smrti? Rozhodujete o tom, jestli člověka necháte žít, nebo ho zabijete jen proto, že touží po svobodě?“

„Leno…“

„Ne! Já vím, že mám pravdu. Víš, jak mi to připadá? Připadá mi to tak, že jsem sem měla přijít jen proto, abych zemřela. Od té doby, co jsem tady, neusilujete o nic jiného. Jen nevím, proč to schováváte za takovou frašku. Nebylo by jednodušší to říct na rovinu?“

„Tak to není.“

„Ale je!“

Je to tak. Víš, že máš pravdu. Je temný, chce ti ublížit. Ubliž ty jemu, braň se!

Tristan se postavil také a díval se na mě. Neustoupila jsem, i když jsem se třásla. Třásla jsem se, ale ne od strachu. Zase se mě pokusilo něco ovládnout a já jsem se tomu neuměla bránit.

„Nenecháš si to vysvětlit?“ zeptal se.

„A co? Co mi chceš vysvětlovat? Chceš mě přesvědčovat, že za nic nemůžeš? Chceš mi lhát? Nemusíš. Všechno je úplně jasné, já to pochopila.“

Říkala jsem ta slova, ale nevěděla jsem proč, tohle jsem nebyla já. Nebo byla?

Spojila jsem ruce zápěstími k sobě, dlaněmi jsem mířila k Tristanovi.

Nenech ho, aby tě věznil. Ty nejsi ničí majetek. Jsi mu rovnocenná, jsi stejná jako on. Možná i silnější. Neboj se. Temná magie není nic špatného.

Temná magie? Co to zase dělám?

Nemohla jsem z hlavy vytěsnit ten hlas, který už znovu ovládal mou mysl, mé tělo, mou sílu. A tu sílu používal proti němu, proti Tristanovi.

„Leno?“ oslovil mě váhavě.

„Nepřibližuj se ke mně!“

V dlaních jsem měla elektřinu, nebezpečné výboje, které už nebyly jen skryté uvnitř mě, ale byly už i vidět. Bouře uvnitř mě vyplula napovrch. A nejen v podobě síly v mých dlaních. Slunce přestalo svítit a oblohu zahalily temná mračna, mračna bouře.

Teď, dokud je čas, dokud je blízko.

Neuměla jsem tu sílu ovládnout, ona ovládala mě.

„Pozor!“ stihla jsem vykřiknout sama za sebe, než mě temnota ovládla a vypustila sílu blesku přímo na Tristana. Ten zřejmě předpovídal, že se to stane, a byl připraven se vyhnout. Stejně se mi zdálo, že jsem ho lehce zasáhla do ruky. Zbytek blesku zasáhl nedaleký strom, který vzplanul.

Zděšeně jsem se podívala na své ruce, nemohla jsem uvěřit tomu, že se to znovu stalo, že se ve mně znovu probudila temnota. A znovu jsem jí ohrožovala Tristana. Odtrhla jsem pohled od svých dlaní a podívala se na Tristana, který se držel za paži. Strom za ním už nehořel, asi ho uhasil, když jsem se nedívala.

„Tristane, já…“

„To nic,“ řekl, jako kdyby věděl, co jsem chtěla říct.

„Nic? Vždyť krvácíš!“

Bylo asi nepotřebné ho na to upozorňovat, když mu krev prosakovala bílou košilí a on si tiskl tu ránu, ale pokud tohle bere jako nic, nedokázala jsem si představit, co by řekl tomu, kdyby měl ruku na dva kusy. To je jen škrábanec?

„Ehm, ukaž mi to, podívám se na to,“ řekla jsem a vzala ho za ruku.

Byla pravda, že pohled na krev jsem zrovna dvakrát nemilovala, byl to jeden z důvodů, proč jsem zavrhla nápad studovat medicínu. Ale teď to bylo jiné, Tristan byl čaroděj a já jsem ho nemusela ošetřovat jako obyčejného člověka.

Temnota a světlo musí být v rovnováze. Proto temní ničí a my tvoříme, proto oni zraňují a my léčíme. Bylo asi trochu egoistické pokládat se stále za světlou, když jsem Tristanovi to zranění způsobila já, ale nemohla jsem si pomoci. Byla jsem tak vychovaná, tak jsem se cítila.

Přiložila jsem mu ruku na ránu a začala jsem odříkávat zaklínadlo.

„Bolí to?“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem mu ublížit ještě víc. Vždy jsem uzdravovala jen světlé, nevěděla jsem, jestli to na temné funguje stejně.

„Ne. Je to lepší.“

Podívala jsem se na něj a byla jsem spoutaná pohledem jeho temných očí. Čas se na chvíli zastavil. Bylo to jako ve filmu, všechno se zpomalilo a neslyšela jsem nic jiného než jen tlukot svého srdce. Rychle jsem zamrkala a odvrátila pohled.

„Děkuju,“ řekl s pohledem upřeným na mě.

„Nemáš za co. Stejně jsem to způsobila já, musela jsem to napravit.“

„Nemusela.“

„Chtěla jsem.“

Pustila jsem jeho paži a znovu se posadila na lavičku.

„Nevím, co se to se mnou děje. Prostě začnu slyšet ten hlas. Říká mi, co mám dělat. A když to neudělám, neptá se na dovolení a udělá to místo mě, úplně mě ovládne. A já nevím proč. Nevím, kdy to mám čekat a jak se proti tomu bránit.“

Tristan se posadil vedle mě a nechal mě mluvit.

„Chci tím říct, že jsem to neudělala schválně, nechtěla jsem ti ublížit. Ale…“

Otřela jsem si tvář, po které mi stékala slza, a snažila jsem se nerozbrečet ještě víc.

„Ale to temnota. Zmocňuje se tě. A sílí, protože tě teď obklopují temní.“

„Protože jsem Luciánská čarodějka, s tím to souvisí? Je to něco jako prokletí Luciánských čarodějek? Buď mě ovládá světlo, nebo temnota?“

„Souvisí to s Luciány,“ přiznal. „Světlí nekontrolují svou magii, je to přirozená síla, síla dobra, která nijak neubližuje jim ani jejich okolí. Ale temní, pokud se nechtějí stát zrůdami, které jen ničí a nic pro ně není cenné, se musejí ovládat, bojovat proti hlasům temna, které slyšíš.

Luciánské čarodějky nebo čarodějové ovládají oba druhy magie. Nikdy nebudou pouze světlí, nebo pouze temní. Stále jsou na hranici, jako takové nerozhodné bytosti, jako most mezi světem temných a světlých. Když Luciány ovládne temnota, mísí se v nich magie. Jsou stále světlí, ale navíc využívají temnotu. A pokud se nenaučí obě magie ovládat, najít mezi nimi rovnováhu, pak…“

„Pak co?“ zeptala jsem se. Co se stane pak?

„Pak je může ta magie i zničit.“

„Zničit? Jako zabít?“

„Ne, tedy ne tak docela. Mohou přijít o rozum. Už neví, co je temnota a co světlo, co je správné a co špatné. Vnímají to jako jedno, i když to tak není,“ vysvětlil.

„A proti tomu nejde bojovat, nemůžu ovládat prostě jen jednu magii a vyhnout se tomu?“

„Myslím, že to nejde.“

„Ty někoho takového znáš, víš, co se mu stalo?“

Tristan se na mě podíval, ale nepoznala jsem, co měl ten pohled znamenat.

„Ne. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal. Až tebe. Luciánské čarodějky nejsou zrovna na každém rohu, takže se toho o nich ví málo.“

Super. Takže jsem ještě nějaká super anomálie. Jedna ze sta. To mi moc pomohlo.

„Proč?“ zeptala jsem se. Při té otázce mě napadlo, jestli budu pořád jen ta, která se na všechno ptá.

„Co proč? Proč je vás tak málo? Hádej. Jak může být čaroděj zároveň temný a zároveň světlý? Musí zdědit oba druhy magie. Jenže vztahy mezi námi nejsou zrovna obvyklé. Proto je vás tak málo.“

„Proč?“ zeptala jsem se znovu, protože jsem nedostala odpověď, kterou jsem žádala.

Tristan nechápal, na co se ho ptám, měl zmatený výraz.

„Proč? Proč tohle děláš? Proč mi pomáháš?“

Podívala jsem se na oblohu, aby pochopil, jak to myslím. Temnota už byla pryč a s ní zmizely i temné mraky. Znovu svítilo slunce. Znovu jsem byla Lena, světlá čarodějka. Z části.

„Proč? Proč, když pro tebe nic neznamenám, jsem jen vetřelec ve tvém životě?“

„To není pravda. Nic takového nejsi.“

„Když myslíš...“

„Leno,“ oslovil mě pomalu a pečlivě vyslovil mé jméno. Opatrně, abych se nebála, mě vzal za ruku. Znovu jsem pocítila temnotu, známé teplo, sálání, jako při každém jeho doteku.

„Leno, já jsem temný. Celý život bojuji s temnotou, celý život slyším ty hlasy a musím se ovládat. Neříkám, že se mi to vždy povede, neříkám, že je to snadné, ale vím, jak se cítíš. Čas v boji s temnotou nic neznamená. Kdykoli jsi slabá, ztrácíš nad sebou kontrolu, ovládají tě nesprávné emoce, má příležitost se tě zmocnit.“

V tom případě se má drahá tchyně asi neumí vůbec ovládat, nebo mě vážně tolik nenávidí, a proto se jí zmocňuje temnota.

„A ty je slyšíš celý den? Pořád už od dětství?“

„Ano. Žiji s nimi skoro celý život.“

A já jsem si myslela, jak jsem na tom hrozně. Jednou za čas ke mně přijde ten temný hlas a já si nemyslím, jak jsem na tom špatně. A Tristan? Žije s těmi hlasy celý život a na nic si nestěžuje, bere všechno v klidu.

„A já si tady stěžuju,“ řekla jsem a trochu jsem se pousmála. „Stačilo by jen, aby ses přestal ovládat, a mohlo by tu být peklo na zemi.“

„Myslíš, že to je v mé moci?“ zeptal se a usmíval se také. Asi jsem ho trochu přeceňovala.

„Jsi přeci velký vůdce temných rodů.“

„Jsem.“ Jeho úsměv trochu pohasl. „Ale to pravé peklo nezpůsobují vůdci, ale zákony, které nechce nikdo měnit.“

Povzdychl si, jako kdyby ty zákony byly to nejhorší, co může existovat. On se jimi musel řídit a musel řídit i životy ostatních.

„Pořád chceš vědět, proč jsme se museli vzít?“ zeptal se.

„Čekám na tu odpověď a dostanu ji. Slíbil jsi mi to.“

„A splním ten slib. Půjdeme domů a tam ti všechno vysvětlím.“

Přikývla jsem na znamení souhlasu. Vzala jsem si svou kabelku a tašku s knihou a nechala se Tristanem přenést zpět domů.

Objevili jsme se u brány. Zdálo se, že dům je prázdný, nikoho jsem neviděla. Tristan nečekal a vedl mě po schodech nahoru. Když jsme byli v prvním patře, čekala jsem, že půjdeme ještě výš, ale zastavili jsme se na podestě, naproti zdi, kde… kde bylo podle mě nic. Ale podle mého manžela ne.

Dotkl se té zdi a cihly pomalu mizely a objevily se místo nich tmavé dřevěné dveře. Bylo to zastírací kouzlo. Tahle místnost měla zůstat skryta. Proč?

Tristan zatlačil na dveře a vstoupili jsme do prostorné místnosti. Nebylo tam moc světla, to místo na mě působilo tajemně. A hlavně temně. Stiskla jsem Tristanovu ruku ještě pevněji.

Tristanovu ruku? Od doby, co mě vzal za ruku v parku, jsme se nepustili. A že to byla dlouhá doba. Ale mně jeho dotek už tolik nevadil, zřejmě jsem si zvykala. Mohla jsem se ho držet déle.

„Proč jsme tady?“

„Protože se musíme vrátit na začátek,“ řekl Tristan a jeho hlas se rozléhal v prostoru. „A není to chvíle, kdy jsi vstoupila do tohoto domu, ani když ti otec řekl, že si mě vezmeš. Ani to není moment, kdy jsem se to dozvěděl já.“

Tristan mě pustil, možná si myslel, že by mi jeho dotek začal být nepříjemný. Přistoupil blíž k jedné stěně a místnost byla ozářena jasným světlem, nebyla to totiž stěna, ale obrovské okno, které bylo schované za těžkými tmavomodrými závěsy. Když jsem viděla lépe, uvědomila jsem si, co je přede mnou.

„Možná by se za začátek dalo považovat tvé narození, ale to by byl jen začátek jedné kapitoly. Úplný počátek všeho nastal v roce 1889. Čtyři generace před námi.“

„Cože?“ nechápala jsem.

Dívala jsem se na stěnu přede mnou, kde visel obrovský gobelín, na kterém byl velký rozvětvený strom. Byl to rodokmen. Rodokmen Darkshadeů.

„Tady,“ řekl Tristan a ukázal na jedno ze jmen.

Přistoupila jsem blíž, abych si to jméno mohla prohlídnout.

„Angelique Diane Darkshadeová,“ přečetla jsem nahlas jméno napsané ozdobným písmem. Podívala jsem se na Tristana a čekala jsem, co mi řekne dál. Neviděla jsem na tom jménu nic zvláštního.

„Angelique byla něco jako moje prapraprateta. A zamilovala se do světlého čaroděje.“

Tristan ukázal na další jméno, se kterým byla Angelique spojená.

„Devron Sebastian Sunbeam,“ přečetla jsem jméno. „Sunbeam?“

„Tvůj prapraprastrýc. Devronova a Angeliquina láska byla zakázaná. V té době stejně jako v té dnešní nebyly sňatky mezi temnými a světlými běžné, natož láska mezi nimi. Nehledě na zvyklosti té doby. Devron si musel vyžádat Angeliquinu ruku.“

„Budu hádat,“ přerušila jsem ho. „Temní nechtěli, aby si Angelique vzala světlého čaroděje. Zase v tom měla prsty rada, že?“

„Máš pravdu. Rodiče Angelique nechtěli, aby si Devrona vzala. Ale rada do té věci nezasahovala. Nebylo třeba, Angelique se neměla za Devrona vdát. Její rodiče chtěli, aby si vzala jiného. To ale nechtěla v žádném případě udělat.“

„Donutili ji, stejně jako mě? Donutili ji, aby si vzala někoho, koho neznala, koho nechtěla?“

Nezajímalo mě, jestli moje slova Tristanovi ubližují, bylo mi to fuk, protože jsem říkala pravdu. Věděla jsem, jak se musela Angelique cítit, pokud si měla vzít někoho, koho neměla ráda. Znovu se ve mně probudil hněv k temným. Byla to nespravedlnost, tyhle jejich nařízení, zákony, zvyky, nebo co to bylo.

„Chtěli ji donutit. Ale nedokázali překonat pouto její lásky k Devronovi.“

„Takže?“

„Angelique s Devronem utekla. Ale tehdy se to bralo jinak, všichni to vnímali tak, že Devron Angelique unesl.“

„V tehdejší době asi nikdo neměl mozek,“ zašeptala jsem si pro sebe.

„Co se stalo, nešlo vrátit, byli manželi. A temní chtěli zpět svou unesenou čarodějku.“

„Chtít mohli. Angelique se k nim nemohla vrátit. Myslím, že se ani nechtěla vrátit, ne? Vždyť oni bránili její lásce!“

„Nechtěli zpět Angelique, tu nemohli dostat, byla nevěstou světlých. Ale chtěli výměnu, respektive výměnnou svatbu. Chtěli, aby se čarodějka z rodu Sunbeamů stala součástí jejich rodu. V té době ještě dodržovali staré zákony, a tak se jejich vůdce a náš vůdce dohodli. Devron měl dva bratry. A tak se rozhodli, že se prvorozená dívka v pokrevní linii jednoho z těch bratrů vdá za potomka Angeliquina bratra. Ta doba byla delší, než předpokládali. Za tu dobu, se světlí vzdali zákonů, ale svůj slib museli dodržet.“

Do očí se mi chtě nechtě vehnaly slzy. Vzduch kolem mi nestačil, připadalo mi, že se udusím.

„Já jsem prvorozená z té pokrevní linie?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ odpověděl.

„A náš sňatek zachraňuje dva lidi, kteří se milovali, ale teď už nežijí?“

„Ano, musí to tak být.“

Odvrátila jsem od něj pohled, zhluboka jsem dýchala, snažila jsem se nerozbrečet. Sjela jsem rodokmen pohledem. Kromě Darkshadeů byla na rozvětveném stromě uvedena i jména všech jejich příbuzných, takže se do rodokmenu dostala i větev mého rodu – Sunbeamů. Zastavila jsem se jen u dvou jmen.

Valerie Simone Stormová. Dominic Stefan Sunbeam.

Moji rodiče. Můj otec, který mě sem musel provdat, ať chtěl, nebo nechtěl. Neměl na vybranou. Byla jsem jen výměna za Angelique.

Pod jejich jmény bylo mé jméno. Navždy spojené s Tristanovým jménem.

„Pořád doufám, že je tohle jen sen,“ řekla jsem s pohledem upřeným na naše jména na gobelínu. „Pořád doufám, že můj otec přijde a zachrání mě odsud. Pořád doufám, že nějaká záchrana je, že je nějaká možnost, jak se odsud dostat.“

„To nejde, Leno.“

„Já vím. Odejdu jedině mrtvá. Jenže nikdo z vás nechápe, že já už mrtvá jsem. Vzala jsem si tě. Teď už můžu odejít.“

„Neplánuj další útěk. Kamkoli půjdeš, najdu tě. A neskončí to. Myslím, že tvůj strýc má dceru, ne? Jmenuje se Jori.“

„Ano. Ale jak ta s tím souvisí?“

„Přivedou sem ji.“

„Jori?“

Jori? Tu malou Jori Sunbeamovou? Vždyť je jí teprve dvanáct!

„Ne. Ty lžeš.“

„Rád bych. Ale pokud zemřeš, pokud znovu utečeš a rozsudek bude vykonaný, přivedou sem ji. Jakmile jí bude osmnáct, vdá se.“

Znovu jsem byla pod vlivem zloby na Tristana, ale tentokrát jsem neslyšela hlas temnoty. „Je mi z tebe zle,“ řekla jsem pohrdavě. „Ty vaše zákony jsou jen jedno barbarské nařízení za druhým. A vy se tváříte, jak je to správné. Ani nechápu, jak jsem si vůbec mohla myslet, že jsi jiný.“

Tristan se na mě překvapeně podíval.

„Ano, to jsem si myslela. Teď už to zmizelo.“

Vzala jsem knihu, kterou mi koupil, a dala mu ji do ruky. Nechtěla jsem žádné jeho dary, přestože V Sultánově objetí byla má nejoblíbenější kniha.

„Zůstanu tady, neuteču. Ale jen proto, aby netrpěli nevinní. Jen kvůli Jori. Zůstanu tu jako vězeňkyně, přetrpím to, že mě tu nikdo nechce, přetrpím tvou matku i Darrena. Zdálo se, že i on není příliš řád, že patřím do vaší rodiny. Jen si nemysli, že budu trpět sama. Ty jsi v tom také. I když jsi pro mě cizí člověk.“

Otočila jsem se na patě a odešla z té temné místnosti. Vyšla jsem na naši terasu, kam pražilo odpolední slunce.

Nechápala jsem, proč vždy, když se zdá, že bude všechno docela v pořádku, se to pokazí. Jenže důvod byl prostý - tohle bylo pokažené už od samého začátku.

A zdálo se, že to bude ještě horší. Mířila ke mně Camelia a zdálo se, že se mnou bude chtít mluvit.

„Potřebovala bych s tebou mluvit, Leno,“ řekla, když mě uviděla.

„Vždyť už se mnou mluvíte,“ upozornila jsem ji. „Prosím, co máte na srdci?“

Camelia přišla blíž a začala mluvit. Nepochybně to byl proslov, který si plánovala několik hodin. Hned poté, co mě byla naprášit radě.

„Vím, že mě nemáš ráda,“ řekla.

Ta má ale postřeh!

„A přiznám se, ani já tě tady nevidím moc ráda. Zřejmě si nikdy nepadneme do noty, ale to už tak mezi snachou a tchyní občas bývá.“

„A?“

„Pro všechny bude lepší, když se spolu naučíme vycházet. Patříš do našeho rodu, naší rodiny. Jsi Tristanova manželka. Musíš to tak přijmout.“

Nechápala jsem, co ji to najednou popadlo, že mi nabízela příměří. Ale ani trochu se mi to nelíbilo.

„Já do vaší rodiny nepatřím,“ řekla jsem s ledovým klidem. Věděla jsem, že bych to neměla říkat. Tristan chtěl, abychom se před všemi tvářili, že žijeme jako manželé, hlavně před Camelií. Ale upozornila jsem ho, že nebudu trpět jen já. Nadešel jeho čas.

„Vím, že jsi sem přišla jako velmi mladá dívka. Ale smiř se s tím.“

„No tak mě pošlete pryč. Pošlete mě zpět domů k mému otci. Nepatřím vám ani Tristanovi. A nikdy nebudu.“

Camelia konečně pochopila, kam mířím.

„Nemluv hlouposti! O takových věcech se nežertuje.“ Cameliin vlídný tón zmizel, očima opět metala blesky.

„To není žert,“ řekla jsem a pousmála jsem nad tím, že si to myslela. „Jen se zeptejte Tristana. Nikdy se mě nedotkl.“

Camelia semkla rty do tenké linky. Bylo očividné, že jsem ji nepotěšila.

„Ztrať se mi z očí!“ zasyčela.

„Velmi ráda.“

Prošla jsem těsně kolem ní, uspokojena tím, co jsem udělala. Cameliu jsem dost naštvala. Jen jsem nevěděla, jestli nevěří mně, nebo svému synovi.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Beauty of Dark-Light - 8. kapitola: