OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Betrayal's Price - 3

Včera (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 89×

Camilla

Ráno mě probudí hlasitá rána na dřevo. Rozespalýma očima se podívám směrem ke dveřím a uvidím v nich stát jeho. Opírá se o dřevěné futro, ruce založené na hrudi, lišácký úsměv ve tváři. Prudce se posadím. S jeho neohrabanou drzostí se divím, že prve nejdříve klepal. Od něj bych čekala spíše to, že sem vtrhne bez pozvání.

„Co tu chceš?“ vyjedu na něj, přikrývku si držím až pod bradou.

„Obleč se, za deset minut vyrážíme.“ Pozoruje mě, jak sedím pod přikrývkou a tisknu si ji pod bradu. Očima přejede místnost a zrak mu padne na haldu oblečení na komodě. Povytáhne obočí, nahoře leží fialový set, jenž jsem si odmítla večer vzít na spaní.

„Vypadni a dopřej mi soukromí.“ Rukou mrsknu směrem ode dveří, aby pochopil, že chci, aby odešel. Koutek úst mu vyjede vzhůru.

„Zvykej si, maličká. Teď žiješ v mém světě, a tam soukromí neexistuje.“ Vzedme se ve mně vztek. Co tím chtěl říct? Že si myslí, že teď má přístup do mého soukromí? Do mé postele? Pevně uchopím jeden z polštářů a chystám se ho po něm hodit. Překvapila mě tíha jeho výplně a polštář neletěl zcela tam, kam jsem zamýšlela. Wentworth stočí pohled na stěnu vedle dveří a uchechtne se. „La tua mosca vale un cazzo. Těší mě, že to vím, ale pistoli ti do ruky stejně nedám.“ Otočí se a opustí své místo, dveře nechá otevřené dokořán.

Vyhrabu se z postele, přeběhnu přes koberec a než dveře prudce zabouchnu, ještě na něj zakřičím: „Mluv kurva anglicky!“ Osel. Zapluju do koupelny, vykonám ranní hygienu a převléknu se do těch bílých šatů, které mi tu nechali. Neochotně na sebe natáhnu fialová tanga, téměř nezakrývající mé intimní partie. Kdybych si je ani nevzala, vyjde to nastejno. Nechci si brát použité kalhotky z minulého dne, takže nemám moc na výběr. Na hygieně si potrpím. Nechápu, že mi nedali něco teplejšího, v těch šatech venku zmrznu, v Austinu už panuje podzim. Nezachrání mě ani můj kabát, byť je celkem teplý.

O krátkou chvíli později už scházím ze schodů, obdivující mahagonové, ručně řezané zábradlí do tvaru růží. Velmi detailní práce, řezbář si dal záležet. Dole u dveří čeká Giulio spolu s další Wentworthovou gorilou, jejíž jméno zatím neznám. Moje kozačky klapou o mramorovou podlahu a jejich zvuk se rozléhá téměř prázdnou halou. Bodyguardi mi otevřou dveře, a tak se vydám směrem ven do chladného podzimního počasí.

„Foxtrot právě vychází,“ řekne ten, jehož jméno mi není známo. Hodím pohledem po Giuliovi. Překvapilo mě, že používají armádní označení.

„Přezdívky, slečno, kvůli bezpečí.“ Znamená to, že nám snad něco hrozí? Začínám se bát, kam vlastně máme namířeno. Mám se bát o své bezpečí?

Zvídavě se na Giulia zadívám. „Proč zrovna Foxtrot?“ zajímá mě a on jen pokrčí rameny. Chápu, slouží Cresswellovi, na otázky se neptá.

„Protože jsi taková malá podšitá liška,“ ozve se za mnou jeho hlas a leknutím naskočím. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet. A vůbec, co tím chtěl říct? Že jsem podlá?

„Jakou máš ty? Doufám, že blb nebo osina v prdeli. Náramně by se k tobě hodily,“ rýpnu si a doufám, že má vážně blbou přezdívku.

„Alfa, očividně. Dobré ráno, maličká.“ Na tváři mu opět hraje ten jeho stupidní úsměv. Začíná mě to celkem iritovat. „Auto je připravené, měli bychom vyrazit.“ Projde kolem mě ven, míří k autu a otevírá dveře. Udělám na něj za jeho zády zlomyslný obličej. Alfa, pche.

Wentworth čeká, až nastoupím. Venku mě ovane chladný vítr, dostane se mi pod kabát a na těle mi naskočí husí kůže. Bradavky mi ztvrdnou. Utíkám do auta a uvítám vyhřívané sedačky, o něž si okamžitě začnu hřát ruce.

„Kam vlastně jedeme?“ zasypávám ho otázkami, na které chci znát odpovědi. Nelíbí se mi být s cizím chlapem, který mě drží jako rukojmí a nevědět, kam mě chce unést.

„Na letiště.“ Kouká při tom do svého telefonu, prsty mu kmitají po klávesnici a mě si nevšímá.

„Cože? To ne!“ vyjeknu a polije mě dobře známý pocit. Strach. Celé mé tělo se začne otřásat. Wentworth stočí pohled od mobilu a zaměří jej na mé třesoucí se tělo.

„Poletíme do Itálie,“ pokračuje, mého vyděšeného stavu si nevšímaje.

„Na to zapomeň, Cresswelle. Do letadla mě nedostaneš!“ odporuji. Pokud chce do Itálie, můžeme tam třeba plout, pořád raději popluju po nebezpečném moři než letět letadlem nad nebezpečným mořem. Nemůžu do letadla, nedostane mě tam.

„Ty to asi pořád nechápeš. Sto esaurendo la pazienza. Jsi moje, alespoň prozatím. Mám tě jako páku, aby tvého stupidního bratra znovu nenapadlo mě připravit, byť nevědomky, o další zásilku. Ať se ti to líbí, nebo ne, do toho letadla nastoupíš, i kdybych tě tam měl dostat násilím. Toť mé poslední slovo, Camillo.“ Ostře vysloví mé jméno, jako rozkaz, kterému se míním bránit. Tomu, co říká o mém bratrovi, nevěnuji sebemenší pozornost. Mozek mi myslí jen na to, jak se odtud dostat.

„Ne, to ty to nechápeš. Já tam nemůžu. Nezvládnu to.“ Zmocní se mě panika a mozek mi tak zcela již nemyslí. Snažím se mu to vysvětlit, proč je to pro mě těžké, ale on mě nevnímá. Urputně tahám za kliku ode dveří, ale jsou zamčené nějakou zasranou dětskou pojistkou, nebo co. Za jízdy se neotevřou. Potřebuju okamžitě vystoupit. Nesmíme se dostat na letiště a už vůbec ne do letadla.

„Takže násilím,“ vzdychne a rukou dá pokyn svému bodyguardovi „Emanueli?“ Než stihnu zareagovat, cítím ve své paži slabé píchnutí. Jehla. To si ze mě dělá kurva prdel?

„Cos to udělal?“ vykřiknu a upřu na něj nevěřícný pohled. On mě zdrogoval! Co když na to budu mít špatnou reakci, honí se mi hlavou. Nezná můj zdravotní stav, může mi vážně ublížit.

„Quello che dovevo. Počítal jsem s tím, že budeš vyvádět.“ Zasranej mafián.

„Ale já… nemůžu… nedělej…“ Jazyk se mi motá v ústech, vidění se mi rozmazává a po chvíli přijde úplná tma. Poslední, co si pamatuju, je má tvář přilepená na studené okénko. Za tohle mi zaplatí, až se znovu vzbudím. Jestli. Nevím, jak dlouho se topím v té černočerné tmě. Přišlo mi to jako věčnost.

Probudím se až nad Středozemním mořem. V letadle šumí hlasy, bavící se mezi sebou. Míříme do Kalábrie, ale přistávat budeme na Sicílii. Slyším, jak se o tom ta změť hlasů baví. Bolí mě hlava a vidím pořád trochu rozmazaně. Uvědomím si, že letadlo se nachází několik kilometrů ve vzduchu a pod námi není nic než vzduch a pod ním nekonečná masa vody. Srdce mi začne v hrudi divoce bít a rozproudí mi tělem zbytky drogy, která mi byla podána. Bojím se létání a mám strach z výšek. To jsem se Wentworthovi snažila říct, než svým povelem dal Emanuelovi rozkaz, aby mě uspal. Z jehel mám taky strach, mimochodem.

Okamžitě začnu šíleně vyvádět a cloumat sebou v sedadle. Záhy zjišťuji, že nemám toliko volného prostoru k máchání rukama a kopání nohama. Připoutali mě. „Okamžitě mě pusťte. Musíme přistát hned!“ křičím rozkazy, ale nikdo mě neposlouchá, já tu přeci nejsem alfa. Do očí se mi derou slzy. „Prosím!“ vyvádím.

„Co tu tak křičíš, donna?“ Vedle mě stojí Cresswell a shlíží na mě ze své výšky, ruce založené na prsou.

„Okamžitě mě pusť. Ty to nechápeš, bojím se výšek a létání.“ Slzy už mi tečou po tvářích a černé rozmazané líčení mi smáčí bílé šaty.

„Jak jsem to měl asi vědět?“ Rozhodí rukama do vzduchu.

„Kdybys neměl hlavu zaraženou v prdeli a nechal mě domluvit, tak to víš. Snažila jsem se ti to říct.“ Jeho výraz ztvrdne a obočí mu vyjede až k vlasům. „Pusť mě!“ Zmítám sebou. „Slyšíš. Pusť mě!“ křičím na něj, ale on mi zmizí ze zorného pole. Teď už zoufale jen brečím a dokola prosím. Po vteřině se objeví znovu vedle mě, přikrčí se a pohladí mě po holém stehnu. Jeho dotek hřeje a je mi příjemný. A to celé mi je proti srsti. Na stehnu se mi postaví miniaturní chloupky, musí pod svou rukou cítit, jakou ve mně vyvolává reakci.

„Možná mě budeš za to nenávidět a nebo mi později poděkuješ. Lo sto facendo per il tuo bene.“ Sjedu pohledem níž a vidím, co drží v ruce. Ten člověk opravdu pokouší mou trpělivost. To snad nemyslí vážně?

„Zapomeň. Ani se neopovažuj!“ Ale má slova jsou marná. Znovu ucítím štiplavou bolest, tentokrát v druhém rameni. „Ty jsi hajzl. Nenávidím tě!“ Jsou to poslední slova, která mu stihnu souvisle bez komolícího se jazyka říct. Než znovu upadnu do mdlob vidím jeho úšklebek, který mě následně pronásleduje mými zběsilými sny. Přísahám teď a tady sama sobě, že jakmile dostanu příležitost, tak mu uštědřím pořádnou ránu.

*La tua mosca vale un cazzo – tvá muška stojí za hovno.

*Sto esaurendo la pazienza – začíná mi docházet trpělivost.

*Quello che dovevo – to, co jsem musel.

*Lo sto facendo per il tuo bene – dělám to pro tvé dobro.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Betrayal's Price - 3: