OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Betrayal's Price - 5

Dnes (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 25×

Wentworth

Tu její ránu cítím ještě večer, když ulehám do postele. Ne, že by mě snad bolela čelist, nemám na ní ani modřinu, ale na holku má docela sílu. Bylo to však poprvé, co se mě sama dotkla na holou kůži, byť násilnicky, ale nemohu popírat, i když bych hrozně chtěl, že mnou projel elektrický výboj, který neměl co do činění s bolestí. Poprvé jsem se jí dotkl v letadle. Moje ruka spočinula na jejím stehnu, teplo jejího těla mi proudilo přes celou paži až do zbytku těla. Cítil jsem její husí kůži. Pak mě praštila, trochu mě to nažhavilo. Skutečný gangster dokáže cítit silné a slabé stránky člověka během několika minut, ale to, co cítí nejvíce, na co je jeho tělo nejvíc naladěno, je pach strachu. A ten Camilla nedokáže potlačit, ani když se pokouší chovat drsně.

Nedokážu vystát, když se mi někdo vzpírá. A když mi vtrhla do ložnice, neudržel jsem se. Zkoumala můj osobní prostor, a když narazila na dva mé poklady, zmocnila se mě touha. Nad šuplíkem se zbraněmi se ani nepozastavila, ale nad tím s mými hračkami ano. V tu chvíli jsem měl neutuchající chuť jí je všechny ukázat, vyzkoušet je s ní. Ovládl mě chtíč a touha, to už se nesmí stát. Ty myšlenky musím vyhnat z hlavy, takto ji vnímat nesmím. Není má kamarádka nebo holka, o kterou bych snad jevil zájem. Je mým vězněm. Musím si to neustále připomínat.

Noc pro mě byla neklidná. Zítra máme já a Matteo schůzku s Palatuccim. Trochu se obávám toho, co by se mohlo zvrtnout. Doufám ale, že štěstěna bude stát na naší straně. Budím se dvě a půl hodiny před budíkem. V koupelně si dopřávám studenou sprchu, v Kalábrii v tomto období stále panují teplé noci. Převléknu se, vezmu si jen tílko a kraťasy, nazuju své sportovní boty a vydám se ven. Dlouho jsem teď neměl čas si pořádně zaběhat, potřebuji vytěsnit dotírající myšlenky. Zapínám časomíru na hodinkách a vydávám se na pláž. Srdce mi divoce bije v hrudi, tílko mám již propocené. Mám za sebou tři a půl kilometru, ale nestačí mi to. Potřebuji ze sebe dostat víc. Stočím svůj směr běhu z pískové pláže na travnatou plochu a vydávám se do kopce podél skalisek. Lýtka mi hoří, ale nezastavuji. Čím více se přibližuji vrcholu, tím chladnější vzduch v tuto ranní hodinu vane od moře.

Zastavím se po pěti kilometrech, udýchaný, na samém kraji útesu. Tep mám mírně zrychlený, zhluboka dýchám a snažím se jej zpomalit na běžnou tepovou frekvenci. Slunce již vyšlo a vzduch se začíná oteplovat. Lehnu si na trávu, která mě lechtá na holé kůži a zírám na oblohu bez mraků, kde se shluklo hejno racků. Chvíli jen tak odpočívám, snažím se na nic a hlavně na nikoho nemyslet, načež se rozhodnu vrátit. Vstanu a chci se rozeběhnout zpátky, ale zastavím se. Dostal jsem šílený nápad. Otočím se a rozeběhnu se opačným směrem. Na kraji útesu se odrazím, co nejdál do dálky a pak už jen bez tíže padám. Bez zábran. Cítím se volný. Jako malý jsem skákání z tohoto útesu miloval, pochopitelně jsem ale skákal z jeho nižší části. V té době, jsem ještě na to neměl koule.

Mé tělo splyne se slanou mořskou vodou, která mě pohltí a kolem mě se vytvoří vějíř bublinek. Síla vody mě znovu vyplaví napovrch, kde se zhluboka nadechnu. Pohodím hlavou a otevřu oči, okamžitě mě v nich začne štípat slaná voda. Plavu kolem útesu asi půl kilometru zpět k pláži, než se dostanu k místu, ze kterého se dá vylézt zpět na pevninu. Přiměju nohy se dát znovu do pohybu a utíkám zpět ke svému sídlu. Než doběhnu k pozemku, jsem téměř suchý. Dovnitř to vezmu přes zahradu v zadní části, proběhnu kolem bazénu a projdu skleněnými dveřmi vedoucími na terasu. Zamířím rovnou do kuchyně, kde už u plotny stojí naše rodinná hospodyně. „Dobré ráno, Roberto,“ pozdravím ji a jelikož si to můžu dovolit, protože není poblíž nikdo z mých podřízených, vlepím jí na líci letmý polibek.

„Dobré ráno, pane Cresswelle. Jaké bylo ranní běhání?“ Vzhlédla od těsta, jež zrovna zadělávala.

„Liberatorio, Roberto. Přeci víte, že mě můžete oslovovat křestním jménem, když jsme sami.“

„A vy víte, že k vaší rodině jsem vždy chovala nejhlubší úctu, mio signore.“

„Ano, to vím.“ Věnuje mi vřelý úsměv a ukáže na linku za mými zády.

„Vaše oblíbené.“ Otočím se a spustí se mi sliny. Na talířku tam leží tři plněné cannoli siciliani. Sladké trubičky plněné sýrem ricotta a mými třemi oblíbenými příchutěmi. Těsto se připravuje z mouky, cukru, sádla, vína Marsala, hořkého kakaového prášku, bílého vinného octa a špetky soli. Po vychladnutí se osmaží na pánvi s olejem. Jídlo mého mladí. Párkrát jsem je jako kluk s Robertou pekl. Nejraději mám kávovou, pistáciovou a pomerančovou příchuť. Okamžitě se do jedné z nich pustím.

„Už jsem vám někdy řekl, že vás miluji, Roberto?“ mluvím s plnou pusou. Ta chuť je božská, těsto je křehké a rozpadá se na jazyku.

„Pokaždé, co vám je připravuji.“ Zhltnu poslední z nich a jako malý kluk vylížu talíř od moučkového cukru. Vidět mě takto mí podřízení, nikdy bych u nich neměl ten respekt, který ke mně chovají. „Mám tu pár připravených i pro vaši návštěvu. Až se vzbudí, pošlete ji za mnou.“ Trochu mi povadnou koutky. Při běhání jsem vážně vypustil veškeré myšlenky a zapomněl, že ji tu vězním. Pokusím se o úsměv, ale moc se mi to nevede. „Camilla è una donna eccezionale,“ prohlásí Roberta.

„Non penso che,“ odvětím jí a Roberta si odfrkne. Pravděpodobně se mnou nesouhlasí.

Vydám se zpět do své ložnice a znovu do sprchy. Chci ze sebe smýt krystalky mořské soli, která mě štípe na holé kůži. Převléknu se do šedých kalhot a bílé košile. Uvážu kravatu, přes košili nasadím popruh se zbraní a přes ně hodím sako a vydám se za ní do jejího pokoje. Bez pozvání otevírám dveře, jako jsem to udělal včera ještě v Austinu, jen jsem vynechal to klepání, ale není tam. Naštěstí tu není moc místa, kde by se mohla schovávat. Vila je sice ohromná, ale znám ji jako své boty. Nacházím ji o patro níže v knihovně. Matteo říkal, že je úchyl do knížek, nepřekvapuje mě tedy, že ji vidím sedět v křesle s knihou v klíně.

Vydám se k ní, mé boty klapou o dřevěnou podlahu. Vzhlédne, zamračí se a opět věnuje svou pozornost knížce. Jde vidět, že je po včerejšku na mě stále naštvaná. „Máš se stavit za Robertou v kuchyni pro snídani,“ oznámím jí. Dělám, jako by se včerejšek vůbec nestal. Když se tak budu chovat, budu to tak i vnímat.

„Nemám hlad,“ odsekne mi.

„Jde vidět, že jsi ještě nejedla cannoli.“

Znovu vzhlédne. „Co to je?“ Vypadá, že jsem ji zaujal.

„Běž a přesvědč se.“ Zaklapne knihu a založí ruce na prsou. Opět zaujímá ofenzivní přístup. Přistoupí ke mně blíž, v tu chvíli mě do nosu udeří vůně granátových jablek. Miluju tu vůni, prostoupí mnou a celý se otřesu.

„Ta vůně. Jak jsi to věděla?“ zeptám se jí vážně. Jak mohla vědět, že tu vůni miluju? Musela použít něco s vůní granátových jablek.

„O čem to mluvíš?“ Její výraz mi napovídá, že o tom ve skutečnosti nemá ani páru. Přistoupím blíž, ona o krok dál. Chytnu ji pevně za paži, vzpírá se, ale já svůj stisk neuvolním, skloním hlavu a přičichnu k ní. Cítím to silněji a už přesně vím, co to je. Můj sprchový gel s vůní granátových jablek. Mezi nohama mi tepe, začínám být nadržený. Zamračím se nad tím. U mě v koupelně se jistě nekoupala, buď je to kurva velká náhoda, nebo jí ho dala Roberta. Ty ženský mě jednou zabijí.

Camilla se mi vysmekne z mého sevření. „Jak dlouho mě hodláš věznit? Chci zpátky domů,“ změní téma, skoro to až vyštěkne. Povzdechnu si a taktéž si založím ruce na hrudi. Sako mi přitom obepne silné paže. Zhodnotí mě pohledem a pak jej upře jinam.

„Tak dlouho, dokud s tvým bratrem nevyřešíme jeho problém. Nemmeno Roma è stata costruita in un giorno. Budeš tu tak dlouho, dokud budu chtít. Mimochodem, tvůj bratr tu za hodinu bude.“ Poklepu si rukou na hodinky.

„Vážně?“ Najednou jako by ožila. „Chci s ním mluvit,“ prohlásí.

„Dlouho se nezdrží. Máme pochůzky. Musíme opět vrátit mému kartelu jméno, které on pošpinil. Pořád nechápu, že se rozhodl převzít byznys po vašem otci. Tvůj starší brácha opravdu nemá vlohy na to být mafiánem. Váš otec byl třída, ale on…“ nechám zbytek věty vyznít do nicoty.

Svraští obočí a nechápavě na mě kouká. „Co tím myslíš? Naše rodina nepatří mezi mafiány,“ konstatuje. Sjedu ji pohledem a zamračím se. Něčemu tu asi nerozumím. Je dcerou jednoho z nejznámějších mafiánů tady v Kalábrii i v Austinu, tak jako já jsem synem jednoho z nich.

„Tvůj otec patřil mezi esa kalábrijské mafie, tak jako můj.“ Prudce se zvedne, a než stihnu zareagovat, hodí po mně svou knihou. Tentokrát se trefí, nebylo to jako s tím polštářem. Možná jsem se zmýlil, její muška přeci jen za něco stojí.

„Nelži mi!“ zakřičí a ruce dá v bok. „Nejsem dcerou mafiána, můj otec byl obchodník!“

„A s čím myslíš, že asi obchodoval, maličká?“ vyhrknu směšně.

„On…“ zarazí se a přemýšlí. „Ne, ty lžeš.“ Striktně si stojí za svým.

„Pojď se mnou, něco ti ukážu.“ Otočím se a mířím ke dveřím, její kroky ale za sebou neslyším. Zastavím se. „Non era una richiesta,“ zavrčím a upřu na ni svůj pohled, který ji přiměje se pohnout. Následuje mě do přijímacího salónu. Zde se vždy domlouvaly obchody, nejdříve můj otec se svými partnery a nyní já s těmi svými.

Zavedu ji ke krbu a postavím se před něj. Nad ním visí několik portrétů mé rodiny. Na jednom z nich sedím jako malý chlapec na židli, rodiče stojí za mými zády a otcova ruka spočívá na mém rameni. Na pár dalších si otec potřásá rukou s nejznámějšími mafiány světa a s Capo di tutti capi – Stefanem Sartoriem. Ukážu rukou na jeden, kvůli kterému jsem ji sem vzal. „Vidíš ten obraz? To je můj otec s matkou a s ním jeho obchodní partner a nejlepší přítel se svojí ženou.“

Camilla vzhlédne a prohlíží si onen obraz. Brada jí div nepadne až na zem. Na obraze jsou zvěčnění naši rodiče. Otcové se sklenkou té nejdražší whiskey v jedné ruce a v druhé drží zapálené Lilo - doutník. Manželky jim stojí po boku. „Tomu nevěřím,“ hlesne.

„Myslím, že toto dokazuje mou pravdu.“ Otočí se ke mně se znechuceným výrazem ve tváři. Otevře pusu, chce něco říct, ale nic z ní nevychází. Místo toho se otočí na podpatku a odchází. Nebylo mým záměrem jí tím ublížit, ale měla by znát pravdu. Nechápu, že to její rodina dokázala před ní samotnou tak dlouho skrývat.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Betrayal's Price - 5: