The Betrayal's Price - 6 • OurStories.cz ~ naše povídky

Wentworth prozradil Camille pravdu o její rodině. Pravdu, kterou si nechce přiznat. Pomalu zjišťuje, že svět, do kterého se dostala, je přesně takový, jak se o něm říká. Takový, o kterém čte ve svých knihách. V kuchyni se potká s Robertou, která jí prozradí další malý střípek Wentworthova života.

03.07.2025 (11:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 78×

Camilla

Utekla jsem. Zbaběle. Nemůžu poslouchat ty řeči o své rodině, jistě to jsou lži. Ale ten obraz. Pořád ho vidím před očima. A Matteo? Proč by se jinak spolčil s někým, jako je Wentworth. Jak to mohli přede mnou skrývat? Bratr, otec a dokonce i má matka. Všichni to věděli. Zuří ve mně vztek a mám chuť něco rozbít. Jsem dcerou mafie a je mi z toho zle. Celý můj život je lež. Už odmala jsem dostávala dárky, kapesné a kupovala si věci za peníze jiných. Kolik lidí asi otec okradl? Kolik lidí třeba zabil? Z této myšlenky mě zamrazí a naskáče mi hustí kůže po celém těle. A především, s čím proboha obchodoval? Ať jsou to aspoň drogy nebo zbraně. Neunesla bych, kdyby do toho byli zainteresovaní lidé. Děti. U mafie člověk nikdy neví, čím se vlastně takoví lidé přesně živí. A já to ve skutečnosti vědět nechci, ale pro klid své duše to vědět musím. Dává to smysl?

Nohy mě nesou, ani nevím kam, mé boty klapají o podlahu a moje myšlenky jsou momentálně chaotické. Rukou rozrazím dveře a do nosu mě uhodí vůně slaného masového koláče. Stojím v kuchyni, od plotny se po mně ohlédne Roberta.

„Dobré ráno, slečno Ranieri. Máte hlad, mám tu pro vás snídani.“ Mně se však sbíhají sliny z té masové vůně. Doufám, že oběd bude již brzy. Mám hrozný hlad, ale jemu bych to nikdy nepřiznala. Hraní si na drsnou mě brzy přiměje umřít hlady. Kývnu na ni hlavou a usadím se na stoličku k ostrůvku. Roberta vypne plotnu, a nasype masovou směs do předpečeného těsta, přiloží horní vrstvu a vloží do trouby. Přejde k lednici a otevře dvířka, okamžitě mi vyjede obočí vzhůru z jejího obsahu, tak plnou lednici nemáme doma ani já s bratrem. Roberta vytáhne talířek se třemi trubičkami a položí jej na stůl přede mě. „Dáte si k tomu kávu?“

„Ano, prosím.“ Roberta nasype do kávovaru kávová zrna a chvíli to v kuchyni hučí, když je kávovar mele na jemný prášek. Potom postaví hrnek pod trysku a stiskne tlačítko. Z kávovaru se začne linout slastná vůně, útočící na mé čichové i chuťové buňky. O chvíli později mi po stole přistrkuje horký nápoj. Na vrch hrnečku nastříká šlehačku a posype ji kousky čokolády. Cítím se v tu chvíli jako malá holka u nás doma. Až na tu nepatrnou změnu, že místo kávy jsem tenkrát pila jen horkou čokoládu.

„To jsou ony zmiňované cannoli?“ zeptám se a už v puse žvýkám první sousto s pomerančovou náplní. Chutná to přímo božsky, těsto se mi rozpadá na jazyku a sbíhají se mi sliny.

„Pan Cresswell se vám o nich zmiňoval?“ Přikývnu na souhlas a dám si další kousek. „Má je rád už od dětství, patří mezi jeho nejoblíbenější dezerty. Pamatuji, jak se jimi jako dítě cpal. Pokaždé, když vím, že se vrací sem domů, mu je připravím. Měla byste vidět, jak nad nimi slintal. Zcela se po nich zaprášilo.“

Zarazím se uprostřed sousta. Prohlížím si Robertu, uvažuji nad tím, jak dlouho tady proboha pracuje, jestliže zná Wentwortha ještě jako malého kluka? Asi si moje zaražení vysvětlila špatně. „Copak, cara, nechutnají vám?“ Kouká na mě zděšeně. Zakroutím hlavou a narychlo polknu, až mě zabolí trubice a musím si přiložit ruku na hruď.

„Jsou výtečné. Já… zaskočilo mě… je mi to blbé, ale jak dlouho pracujete pro Wentwortha?“ Vřele se na mě usměje. Mnohem víc se bála toho, že mi nebude chutnat její jídlo, to, že se jí vyptávám na osobní otázky, ji nijak nezarazilo. Spláchnu tu sladkost v ústech kávou. Lepší jsem v životě nepila. Na rtu mi zůstane knírek po šlehačce, utřu jej rukou.

„Pracuji pro jeho rodinu už víc jak třicet let.“ Zakuckám se. To nedává smysl.

„To není možné, však vám může být nanejvýš čtyřicet.“ Buď je starší, než vypadá. Tím pádem o sebe velmi dobře pečuje, nebo musela pro jeho rodinu začínat ve velmi mladém věku.

„Je mi čtyřicet pět.“ Čtyřicet pět? Oči mi div nelezou z důlků.

„Pane bože. To pro ně pracujete od patnácti?“ Co ji proboha dohnalo k tomu pracovat v patnácti letech pro mafiánskou rodinu? Začaly mi hlavou běhat další otázky a dedukce. Co když ji prodali? Co když tu od té doby pracuje doposud jako otrokyně?

„Měla jsem štěstí, víte.“ Neumím číst v lidech tak, jako to umí Wentworth, alespoň on tvrdí, že to umí. Ale soudě dle jejího výrazu a tónu jejího hlasu vnímám, že tuto práci opravdu bere jako dar z nebes.

„Štěstí?“ Nedá mi to, musím se zeptat.

„Jiné neměly tu možnost pracovat jako hospodyně. Vykonávaly jiné… práce, pokud mi rozumíte, cara. Wentworthův otec měl hodně Comare.“ Odložím hrnek zpět na stůl, přešla mě chuť i na ty vynikající cannoli. Jiné práce, jistě že rozumím tomu, co mi tím říká. Pokud by mě někdo dal na výběr mezi tím starat se o dům a vařit, nebo roztahovat nohy pro členy mafiánské rodiny, rozhodně si vyberu první možnost. Představa, že pod rukama Wentworthova otce prošlo několikero mladých dívek, které jemu a jeho kumpánům sloužily jen pro potěšení, mi dělala zle od žaludku. Nyní chápu, proč tuto práci považuje za štěstí. Copak je Wentworth v tomto ohledu stejný jako jeho otec, že pro něj Roberta stále pracuje? I z toho se mi zvedal žaludek.

„Proč jste neodešla?“

„Neměla jsem kam jít. Potřebovala jsem peníze. Měla jsem nemocnou matku, o kterou muselo být postaráno. Pan Cresswell, Wentworthův otec, dobře platil, i když to byly denaro sporco, a smiloval se nade mnou. Jsem jeho rodině za tu možnost vděčná. Díky němu se má matka dožila úctyhodného věku, než před pěti lety zemřela. Měsíc po tom, co zemřel i starý pan Cresswell.“ Budu se muset začít učit italsky, u třetiny věcí nevím, co na mě kdo mluví.

„Takže Wentworth vás tu drží stejně jako mne?“ Nějak nejsem schopná to pobrat. Pochopit, o co tu tedy přesně jde. Roberta se na mě zamračí.

„To chápete špatně, cara. Já chtěla zůstat dobrovolně. Pan Wentworth mi dal možnost volby. Nikdy nechtěl být jako jeho otec, ale já se rozhodla zůstat. Však jej znám, jako malého kluka. Je moje famiglia.“ Hlavu mám plnou informací, které musím zpracovat postupně. Tak je Wentworth zlý mafián, nebo ne? „Víte, on má vždy dobrý důvod pro to, co dělá.“ A to mě možná děsí. Vyruší nás hluk přicházející z chodby.

„Tak, kde je?“ Slyším známý hlas, vypustím veškeré myšlenky na to, co jsem tu právě slyšela, a vydám se do haly. Cestou se rozmýšlím, zda mám svého bratra nejprve obejmout a pak praštit nebo naopak.

_______________________________________________

*Cara – drahá.

*Comare – Mafiánská milenka.

*Denaro sporco – Špinavé peníze.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování