OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Betrayal's Price - 9

17.09.2025 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 110×

Camilla

Probudí mě hlasitá rána připomínající mi tu samou, která se ozvala z přijímacího salónku před tím, než z něj vyšel Wentworth v zakrvácené košili. Prudce otevřu oči, ležím ve svých peřinách. Rychle se posadím, hlava se mi zamotá a celá ložnice se pohne o devadesát stupňů. Znovu zavřu oči a zhluboka se za sebou třikrát nadechnu. Zkusím to znovu a, díky bohu, ložnice stojí na místě. Za zavřenými dveřmi se opakovaně ozývají hlasité rány, přesto tlumené dveřmi. Chystám se vylézt z postele, ale do dveří cosi narazí a ten zvuk mě přiměje se zastavit na místě a chvíli vyčkat, zda se dveře nerozletí. Nerozletěly.

Vykradu se z přikrývek, potichu našlapuji ke dveřím, za nimiž slyším slabé hlasy. Nedokážu je však identifikovat. Následuje dupání po schodech dolů. Zhluboka se nadechnu a vezmu za kliku. Dveře se otevírají směrem do pokoje, udiví mě jejich tíha a samovolné otevření jen co zmáčknu kliku. Odpověď mi přijde vzápětí, když se mi k nohám svalí jeden ze členů ochranky. Musel být o dveře opřený, to proto ta rána. Levé rameno má krvavé. Ihned si k němu kleknu, snažím se nevnímat zvedající žaludek a přiložím mu prsty ke krku. Úlevně si oddychnu, žije, ale nejspíš omdlel.

Vystrčím hlavu ze dveří, pomalu a opatrně a shlížím dolů ze schodiště. Přes zábradlí nic moc nevidím, ze svého místa mám špatný úhel pohledu. Zatáhnu bezvládného člena ochranky do své ložnice a zavřu za ním dveře. Přejdu k okraji zábradlí a shlédnu dolů, vidím Mattea i Wentwortha. Oba se perou s nějakými zakuklenými muži. Venku se střílí. Tady rozhodně nejsem v bezpečí!

Pomalu se kradu po schodech dolů, zastavím se až téměř na konci. Ani jeden si mě nevšímá, oba jsou pohrouženi do bitky. Pevně svírám rukama zábradlí, očima hodnotím okolí. Wentworth se vyhýbá každé zasazené ráně svého nepřítele. Jeho preciznost v boji mě udivuje, věnuje pozornost sebemenšímu detailu, sebemenšímu pohybu svého protivníka. Předvídá jeho kroky, predikuje jako šelma. Na svou statnou postavu se pohybuje velmi ladně a přesně. Vnímám to spíš jako tanec než jako boj. Ta hra svalů, které se mu napínají pod košilí. Převlékl se, černá mu sluší.

Matteovy pohyby nejsou tak koordinované, i přes to, že navštěvoval jako malý hodiny bojového umění. Stále ale bojuje dost slušně na to, aby se ubránil útočníkům, kteří evidentně žádné bojové umění v mládí nepraktikovali. Útočník ujede na louži krve, oči mi padnou k místu jejího původu. Na zemi leží jeden ze zakuklenců, zlomený v pase s dírou v hlavě. Stáhne se mi žaludek a srdce mi začne bít rychleji. Ten obraz bych si přála z hlavy vymazat. Nechutné.

Mou pozornost zaujme hrdelní výkřik, stočím směr pohledu k jeho majiteli. Wentworth klečí na kolenou, útočník za jeho zády a celou svou silou se snaží Wentworthovi zabodnout nůž do hrudi. Wentworth tlačí proti němu, ale jeho pozice mu brání v tom vyvinout celou svou sílu, kterou disponuje. Najednou znovu zakřičí. „Tak to udělej!“ Srdce mi v hrudi vynechá úder. Copak se zbláznil? Chce snad, aby ho ten útočník zabil? Už už jsem se odhodlávala do toho vstoupit, ale zarazil mě zvuk výstřelu. Trhnu polekaně s sebou. Ohlédnu se po směru výstřelu, Matteo klečí na jednom koleni, ruku nataženou, z pistole se ještě kouří. Na druhé straně Wentworth oddechuje a jeho útočník leží v kaluži krve na studené zemi. „Že ti to trvalo, cazzo,“ utrousí směrem k mému bratrovi.

„Pokud sis nevšiml, sám jsem měl práci.“ Vrací mu můj bratr kousavou poznámku. Chci něco říct, oslovit je, rozeběhnout se a oba obejmout, že přežili. Ve správnou chvíli se podívám ke dveřím a celé mé tělo ztuhne. Jeden z nich, slizoun s úlisným výrazem, stojí ve dveřích a úchylně se na mě usmívá.

„Bože,“ je jediné, co ze sebe vydám. Protivník pozvedne ruku s pistolí mým směrem. Poslední, co slyším, než zavřu oči, je natažení kohoutku a následný výstřel. Čekám palčivou bolest ve svém těle, která mě bude trýznit. Která mě donutí brečet. Další rána, opět čekám zásah do svého těla, nastupující bolest nebo snad ztrátu vědomí. Nic necítím. Odvážím se otevřít oči, alespoň na malou škvírku.

Dveře jsou prázdné, já živá. Pod sebou uslyším zaúpění, shlédnu a vidím Wentwortha, ležícího u schodiště, ruku si tiskne k levému boku a mezi prsty mu vytéká krev. Spousta krve. Další potoky té červené, hutné tekutiny. Snažila jsem se, opravdu. Celou tu dobu, ale už to nemůžu vydržet. Nedělá to dobře mému tělu. Vidím v jeho očích starost a pochopení. Na poslední chvíli se přesune ke zdi, na kterou nalepí záda. Snaží se pokrčit nohy, ale rána v boku mu to moc nedovolí, tak pokrčí jen jednu. V tu samou chvíli, co se u zábradlí objeví Matteo se předkloním a pouštím na zem veškerý obsah svého žaludku. Musí to jít ven, nemůžu to déle držet. Všechna ta hrůza, které jsem za poslední dobu byla svědkem, se na mně podepsala. Samé násilí, výhružky a krev. Ještě jednou ze sebe vyhodím vše, co ve mně ještě zbylo, až se to se šplouchnutím rozletí po podlaze. Matteo odvrátí hlavu, už se mu také navaluje. Od mala neměl rád, když byl svědkem něčího zvracení.

Narovnám se, rukou si otřu ústa a s trapným pocitem pohlédnu na oba hochy. Cítím se špatně a stydím se. „Je mi to moc líto,“ hlesnu mezi prsty, rukou si stále zakrývám ústa. Wentworth se rozesměje a následně rozkašle. „Uklidím to,“ pípnu, ale ani se nehnu. Koukám na něj, ležícího na zemi. Rty má nepatrně červené, už se mu hromadí krev v ústech.

„Na úklid se vyser, maličká. Potřebuju sešít.“ Jenže já se ani nehnu. Matteo k němu přiskočí, snaží se ho podepřít a zvednout. Jde mu to těžce, Wentworth je kus chlapa. Najednou se začnou objevovat členové jeho ochranky. Všichni vyčerpaní a někteří z nich zranění. Giulio pomůže Matteovi odtáhnout Wentwortha. Jenže ho netahají ven k autům, jak jsem předpokládala. Tahají ho chodbou do zadní části domu.

„Kam jdete, potřebuje doktora!“ zakřičím za jejich zády, ale nikdo mě neposlouchá. Vydám se chodbou za nimi, vidím, jak mizí v postranních dveřích v chodbě. Za dveřmi je schodiště, vede dolů. Následuju po něm ostatní, do místnosti, která jako by řezníkovi z oka vypadla. Vzduch páchne po dezinfekci. Projdu skrze řasené plastové závěsy a nad obrazem za nimi zalapám po dechu.

Wentworth leží na nerezovém stole, v puse mezi zuby k sobě tiskne kus dříví. Vydává zvuky, jako by ho někdo mučil, a taky že ano. Jeden muž z jeho ochranky do něj šťourá lékařským náčiním, druhý mu pomáhá a vatovým tampónkem odstraňuje vytékající krev. „Kulka neprošla ven, musím ji vyndat,“ zpraví přítomné o Wentworthově situaci. Stojím opodál, ruce založené na prsou, držím se za paže a mnu si je. Je tu zima. Muž vezme dlouhou pinzetu, zaboří ji do rány a Wentworth zaúpí, pěstí udeří do nerezového stolu, až to zaduní. Z toho pohledu je mi opět na zvracení, ale chci sama sebe přesvědčit, že to přežije.

„Kdo vůbec byli ti chlapi?“ zeptám se Mattea stojícího vedle mě, přitom se snažím udržet na nohou.

„Torpéda,“ odpoví. Tomu výrazu nerozumím, vůbec nerozumím mafiánskému výrazivu. Když pochopí, že ho nechápu, vysvětlí mi to. „Tak se říká mafiánským nájemným vrahům.“ Jaké nepřátele si Wentworth udělal, že na něj poslali nájemné zabijáky? Chci vážně pryč, necítím se tu v bezpečí. Pohlédnu zpět k nerezovému stolu. Vidím, jak se jeho maso hýbe, když ten muž uvnitř něj šťourá. Zatmívá se mi před očima a pomalu zas padám do mdlob. Opět. Jsem slabá.

„Ale ale, ségra. To bude dobré.“ Chytí mě Matteovy ruce a poslední, co vidím, je Wentworth trpící bolestí a jeho zubožený výraz v jinak překrásné tváři.

-----------------------------------------------------------------

*Torpéda – mafiánský slangový výraz pro nájemné vrahy.

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Betrayal's Price - 9: