OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Black Rose 2. kapitola

15.07.2013 (13:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 658×

2. kapitola - Probuzení

Pohled Kate:

Byla mi neuvěřitelná zima a já cítila, jak mě líbá smrt, jak ke mně natahuje dlouhé ruce a kolíbá mě v nich. Sem a tam, jako bych byla miminko, které potřebuje uklidnit. Celé mé tělo bylo ztuhlé, ale nic mne nebolelo. Proč by mě vlastně mělo bolet? Co se mi stalo, proč tady zrovna teď jsem? Přišlo něco, co jsem nečekala, plíce se začaly svírat a bolestně skučely, co chtěly? Kyslík? Ale proč? Vždyť ho už nepotřebuju, jsem mrtvá, chci odpočívat v pokoji. Tentokrát mě něco šimralo na noze, podívala jsem se tím směrem, ale nic tam nebylo, kolem mne byla jen a pouze tma. Chtěla jsem se rozhlédnout kolem sebe, ale nebylo to možné. Hluboký nádech mi pomohl k tomu, abych se posadila. Nechápala jsem, co tady dělám. Slunce už svítilo a já si mohla prohlédnout, kde to vlastně jsem. Podívala jsem se na své nahé tělo, bylo zahaleno do rudé plachty, kterou vytvořila krev. Netušila jsem, co tady dělám. Mám být mrtvá, chci být mrtvá! Kousek ode mě jsem uviděla své černé tričko, rychle jsem se pro něj natáhla a přetáhla si ho přes hlavu, když už jsem u své hlavy, vlasy jsem měla plné listí a bláta. Instinktivně má ruka směřovala dozadu, kde jsem měla mít ránu po úderu. Místo toho tam byly jen slepené vlasy pomocí krve.

O kousek dál jsem uviděla svou sukni, oblékla jsem se a opřela se o strom, tvář jsem si složila do dlaní. Byla jsem připravena zemřít, byla jsem mrtvá, tak proč tady jsem? V hlavě mi někdo našeptával jedno slůvko. Byl to můj vnitřní hlas, nebo patřil někomu naprosto jinému? Pomsta! hlásil mi.

„Pomsta?“ zopakovala jsem nahlas nejistě. Zajela jsem si rukou do vlasů a chtěla ten divné pocit setřást, ale nešlo to, navíc mě neuvěřitelně třeštila hlava. Nemohla jsem být mrtvá, vždyť… je to naprostá blbost. John mě znásilnil, musel mi zřejmě vyhrožovat nožem a já upadla do šoku. Ale teď se nabízí otázka… Kde se na mně vzalo tolik krve, přece jenom z rozbité hlavy a pusy… Pusy? Nic s ní nemám, jak je to možné, krvácela jsem z ní, to si živě pamatuju. Ano, a John mi rozhodně nehrozil ničím, podřízl mne jako nějaký dobytek.

„Nejsi člověk, Kate… Smiř se se svým osudem. Musíš ho zabít, tak jako zabil on tebe…“ šeptal hlas v mém nitru.

„Nikoho zabíjet nebudu!“ křikla jsem přes celý park, naštěstí v něm nikdo nebyl, takže se na mne nemohl nikdo dívat.

„Ale budeš, musíš… Musíš zabít, jinak zemřeš. Zemřeš už nadobro,“ radil mi hlásek. Proč ho v sobě mám? Proč mi radí?

„Zmiz z mé hlavy!“ křičela jsem.

„Zmizím, zmizím. Ale nejdřív zabij! Zabij ho, Kate. Musíš to udělat, pro nás ženy. Muži jsou zlo, musíš zabíjet muže na vrcholu blaha,“ zasmál se hlas.

„Ne!“ kroutila jsem nad touto myšlenkou hlavou.

„Kate, musíš ho zabit, jinak zemřeš!“ přikazoval mi.

„Ale jak?“ nechápala jsem.

„Při sladkém políbení už je k hrdlu jenom kousek,“ zasmál se. „Johna zabij teď hned. S ostatními si pohraj.“ Hlasu stále nechyběl smích. Krutě jsem se nad tím usmála, ano, muži jsou zlo. Tentokrát už jsem nečekala ani chvíli a rozběhla jsem se k malému rodinnému domku, který byl na okraji města. Tam měl bydlet ten zasraný parchant. Svou bílou rukou jsem uboze zaklepala na domovní dveře. Nikdo neotvíral. Že by se z toho ten parchant rozsypal, že není ani schopný otevřít? Další bleskový úsměv. Opatrně jsem vzala za kliku, bylo otevřeno. Přesně jak jsem čekala, lidé si v tomto městě až moc věří. V mém případě to bylo bohužel osudné.

Ocitla jsem se v předsíni, na zemi byly kachličky, celý dům mi připadal až moc studený. Rozhodla jsem se vystoupat do dalšího patra. Hádala jsem, že tam bude mít svůj pokoj. Neobtěžovala jsem se s klepáním a ihned vzala za kliku prvního pokoje.

Natrefila jsem hned na první. John mě nepostřehl. Jsem snad neviditelná? proběhlo mi hlavou.

„Ne, nejsi,“ hlásek se zase ozval. John seděl na posteli a díval se před sebe. Byl naprosto zničený. To už jsem před něj předstoupila, aby si mne konečně všiml. Neuvědomovala jsem si, jak hrozivě musím vypadat. Ve vlasech polámané větvičky, celá od krve, tím myslím i mé nové slzy. A na rtu mi pohrával přímo děsivý úsměv, ze kterého mrazí. Můj vrah přestal dýchat.

„Je to legrace? Zdá se ti to jako legrace?“ křikla jsem po něm. On jen rychle zakroutil hlavou.

„Ty máš být mrtvá!“ osočil mne. Přistoupila jsem k němu blíž, tedy spíš jsem plula. John si na své posteli poposedl dál ode mě a na hrudi svíral bílý polštář, jeho tvář byla bledá, oči měl podlité krví a v nich obrovský strach, kdo by se mu taky divil, když za pár okamžiků nastane jeho smrt.

„Teď se budu bavit já,“ oznámila jsem mu.

„Prosím,“ šeptl.

„Chceš vidět konec show?“ zasmála jsem se o pár oktáv výš, než bylo o mě zvykem.

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Black Rose 2. kapitola: