OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The Black Rose 5. kapitola

20.07.2013 (14:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 693×

5. kapitola - Tělo

Pohled Kate:

Victorie si mne prohlížela od hlavy až k patě. Pořídila mi oblečení a jiné věci. „Konečně se mi líbíš,“ vypískla a otočila mne k zrcadlu, co bylo za mnou. Viděla jsem v něm dívku, která se mému bývalému já podobala jen zřídka, ano, měla stejné rysy, byla jsem to já, ale jiná verze. V zelených očích mi přímo žhnuly ohníčky, rty jsem měla víc červené a nos… rovnější? Možná ano, nebo se mi to jenom zdálo. Uvědomila jsem si, že mám lepší zrak, teď jsem viděla lépe než běžný člověk. Nic mi neušlo. Najednou mi něco problesklo hlavou.

„Hmm, chtěla jsem se zeptat… co teď má matka? Chci říct, myslím, že se jen tak nesmíří s tím, že jsem utekla z domu,“ podotkla jsem ztrápeně. Blondýna si povzdechla.

„Ty jsi to asi neviděla, že?“ podivila se mi. Zamračila jsem se na ni.

„Neviděla?“ zopakovala jsem po ní nechápavě. Ubytovaly jsme se v jednom hotýlku na kraji města, kde jsem vyrůstala. Chytla mě za ruku.

„Musíš to vidět, jinak bys mi nevěřila…“ šeptla, dál jsme už ani jedna nepromluvily. Vedla mě dlouhou cestou do lesa, kde… kde se stala ta věc, dokonce na to místo, čím víc jsme se k tomu přibližovaly, tím víc se mi zdálo, že tam něco vidím. Když jsem se podruhé narodila, neviděla jsem to. Vypadalo to, jako… nějaké bílé zvíře, až teď jsem si uvědomila, co to je. Není to zvíře, jsem to já.

„Já… co to je? Předtím, předtím to tady nebylo!“ vyjekla jsem. Victorie se na mne podívala ztrápeně, zřejmě věděla, jak se cítím.

„Kate, bylo to tady. Jen sis toho nevšimla…“ zašeptala.

„Já jsem duch? Když nemám své tělo…“ začala jsem blábolit, jelikož mi nic nedávalo smysl, ona mě však utnula.

„Ne, nejsi duch. Dostala jsi nové tělo, jako každá z nás. Máš nové čisté tělo, se kterým si můžeš dělat naprosto co chce, rozumíš? Máš nový život,“ usmála se na mne vřele.

„Tak proč jsem potom byla taková… špinavá, od krve?“ nechápala jsem to.

„Ach, vevnitř jsi znovu čistá, ne napovrch…“ snažila se mi to vysvětlit. Natáhla jsem do sebe vzduch s tím, že to chápu. Něco lovila v malé kabelce, co měla přes rameno. Byl to malý pytlíček, který mi podala. „Je to tvé… všechny to máme,“ prozradila a nenápadně ukázala na krk, na kterém se jí pohupoval přívěsek. Rychle jsem rozevřela černý pytlík a vytáhla ho na světlo. Tvar přívěsku vypadal jako motýl. Černý motýl – můra, která měla na jednom z křídel vyryto L.

„Proč? Co značí?“ zajímala jsem se.

„Máme ho všechny, je to takový náš symbol, takto se poznáváme,“ vysvětlila a prudce sevřela ten svůj.

„Děkuji,“ špitla jsem.

„Není vůbec zač, teď se s tebou vsadím, že máš šílený hlad,“ mrkla na mne. Potěšeně, zřejmě se nemohla dočkat, až někoho zabiju.

„Victorie, jak dlouho už jsi, no… taková?“ zajímala jsem se. Pohlédla na mne s lišáckým úsměvem a prohrábla si vlasy.

„Zemřela jsem v roce 1713, podobně jako ty,“ špitla a zatřásla při tom hlavou, jako by tu vzpomínku chtěla vytěsnit. „Kate, v tom samém roce, kdy jsem se do toho všeho dostávala, se mi stala nehoda. Do teď toho lituju… Byla jsem mladá, plná nadějí – člověk, a přihodilo se mi něco zlého, ale dostala jsem se z toho, mělo být všechno lepší. Lákala jsem muže do svých sítí, myslela si, že jsem neporazitelná, ale narazila jsem… Narazila jsem na jednoho muže, kterého jsem, jako obvykle, svedla, ale on měl trochu tužší kořínek, než jsem si myslela. Byla jsem přesvědčená, že v něm nezůstala ani kapka krve, pravdou bylo, že ještě žil, a probudil se jako nemrtvý…“ Potichu jsem zalapala po dechu. „Přeměnil se v upíra,“ měla trochu skleněný pohled a na rtu jí nepohrával úsměv.

„A, a co se dělo potom?“ upřeně jsem na ni koukala. Ona ale jen pokrčila rameny. Pohlédla na mne se skleněnýma očima.

„Když se probudil, slíbil mi, že mě jednoho dne zabije,“ prohlásila. „Nijak to neupřesnil,“ dodala a snažila se alespoň o mírný úsměv.

„Victorie,“ oslovila jsem ji opatrně, jelikož její oči trochu posmutněly. „Jak se dá náš druh zabít?“ šeptla jsem svou otázku. Mezitím jsme si sedly na pařez, který byl kousek od mého… těla. Byla jsem nahá, potřísněná krví, v mých vlasech byly zamotané větvičky. Nechtěla jsem se na to dívat!

„Je to obtížné, chci říct, zabít nás může vážně asi jen upír. Neznám člověka, který by to dokázal. Jediný způsob je vytrhnout nám srdce,“ odpověděla rychle.

„Už někdy nějakou Lilith zabili?“ Victorie přikývla.

„Jistě, mnoho,“ pousmála se. „Nedávno moji kamarádku Valerii, nebyla moc násilnický typ, ani s žádným mužem nikdy dostatečně nehrála,“ zasmála se, „hledala pravou lásku, to jí bylo osudné. Mohla si za to sama,“ dodala surově a postavila se. „Je čas tě všemu naučit,“ uchechtla se a natáhla ke mně ruku. „Nechci, abys skončila, jako ona!“ Přikývla jsem a chytla ji za ruku. Společně jsme se vrátily do toho malého hotýlku, kde jsem měla své nově nakoupené věci, sbalila jsem si.

„Rozhodla jsem se tě vzít do jiného města, znáš Mountain Falls?“ zajímala se.

„Jo, jo… Jednou jsem tam byla. Můžu tě ujistit, že tam žádné hory nejsou, nechápu ten název,“ mrkla jsem na ni.

Vyšly jsme a já měla poslední možnost rozhlédnout se po mém městě, po Falls Will. „Bude se mi stýskat,“ špitla jsem a cítila, jak mi po líci stékala jedna horká slza. Rychle jsem zavřela oči, aby to na mně nebylo vidět. To už jsem cítila, jak mě někdo soucitně hladí po zádech.

„Kate,“ oslovila mne nově získaná kamarádka. „Vím, jak se cítíš,“ řekla dnes už podruhé. „Ale teď ti začal nový život. Svět se před tebou otevřel, a ty můžeš dělat vše, co budeš chtít.“ Otevřela jsem oči, viděla jsem pár stromů a modrou oblohu nade mnou.

„Jen… nemohla bys nějak policii říct, že jsem mrtvá? Chci, aby to má máma měla rychle za sebou,“ poprosila jsem ji.

„Udělám, co bude v mých silách,“ soucitně se na mne usmála.

***

Doufám, že se vám kapitola líbila a zanecháte nějaký komentář, vážněš si jich vážím a mám hned větší chuť psát. ;)

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Black Rose 5. kapitola: