OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The forest 1



The forest 1Alexandra je mladá vlčice, před kterou se otevírají brány nového života pro dospělé. Jako by nestačily problémy ve smečce, objeví v lese dvojici zatoulaných sourozenců. A její život najednou nabírá úplně jiné obrátky..

V křoví to zašustilo.

Okamžitě jsem nastražila uši. Pohledem jsem tikla směrem, odkud zvuk přicházel.

Zakručelo mi v břiše. Jediná věc, na kterou jsem dokázala myslet, byl ten nesnesitelný hlad.

Zvonilo mi v uších a srdce mi divoce tlouklo. Nezajímalo mě nic jiného než vyhlídka kořisti. Pro jídlo bych zemřela.

Vzhlédla jsem k zářivě bílému měsíci na černé obloze poseté hvězdami. Nasála jsem noční vzduch, zaklonila hlavu a z plna hrdla zavyla.

Bylo to poznávací znamení pro Maisona – řekla jsem mu, že po každých patnácti minutách zavyju, aby věděl, že jsem v pořádku. Maisona před pár měsíci vybrali jako mého opatrovatele. Vzniklo tím mezi námi pevné pouto, které nikdy nemělo být narušeno. Museli jsme se vzájemně pokousat do hrdla, aby se naše ‚duše propojily‘, jak furt opakoval Jeffrey. Pevně tomu věřil – všem těm rituálům, které ve skutečnosti vůbec nic neznamenaly.

Podle našeho vůdce Jeffreyho tím mezi mnou a Maisonem vzniklo pokrevní pouto bratra a sestry. Širokými nozdrami jsem si odfrkla. To určitě.

Můj ‚bratr‘ nebyl špatný, ale často ho ovládaly silné ochranitelské sklony, které mě od samého začátku štvaly. Alexandro, pojď sem, Alexandro, nechoď příliš daleko, Alexandro, buď opatrná. Můj bože.

Tohle byl můj první lov o samotě. Maison to bral jako nějakou hrozně nebezpečnou misi, při které každý nedostatečně vyzrálý vlk zemře.  

Já jsem v tom od samého začátku viděla dobrodružství. Procházet se sama v noci lesem, vnímat každičký zvuk okolo sebe, nemuset poslouchat ostatní ze smečky. Jenže to jsem ještě nevěděla, že mě před tím nechají dva dny o hladu, abych byla pro následující vstup do dospělosti dostatečně připravená. Nebo-li vyhladovělá.

Na nic jsem nečekala. Bleskovou rychlostí jsem se vrhla k blízkému křoví, odkud zvuk pocházel. Vytasila jsem drápy a projela jimi skrze kůži, porostlou hedvábnými chloupky. Zaryly se pískajícímu stvoření až do svalů. „Jsi v pasti,“ zavrčela jsem.

Zajíc mi nerozuměl, protože nepatřil mezi psovité ani kočkovité šelmy, ale věděl, že už nebude žít dlouho. Ze všech sil se snažil uniknout, ale drápy mu v tom bránily. Pištěl bolestí. Kdyby mohl brečet, vsadila bych se, že by to udělal.

Od malička jsem byla vychovávána k lovu hlodavců, takže obyčejný zajíc mi nedělal žádné problémy. Hlad mě přemohl. Zavrčela jsem, otevřela tlamu a zakousla se do zmítajícího se tělíčka. Do tlamy se mi nahrnula hustá teplá krev. Vzdychla jsem slastí. To bylo to nejlepší na celém lovu – chuť sladké tekutiny přímo z žil.

Polkla jsem a vrhla se na tu nejdůležitější položku stravy – maso. Zajícův boj ustal. Cítila jsem, jak z něj v podobě krve vytéká život. Zuby jsem rozdrásala zbytek naběhlé kůže a vrhla se na stehenní sval.

Vtom jsem to uslyšela.  Přimhouřila jsem oči a pozvedla hlavu od rozervaného zvířete pode mnou. Poblíž jsem zaslechla kroky a tiché hlasy. Vlčí sluch je mnohem vyvinutější než ten lidský, takže nebyl problém slyšet i na velkou vzdálenost.

„Time, já se bojím,“ zašeptala jakási dívka. Mohlo jí být tak dvanáct.

„Já vím, Babs. Za chvíli už budeme venku.“

Musela jsem se nad tou lidskou naivitou ušklíbnout. Touhle cestou by se ven rozhodně nedostali – les se naopak rozrůstal.

„Je mi zima.“

Lehce to zašustilo, jak si chlapec sundal bundu. „Tady máš.“

Od přírody jsem patřila mezi nejzvědavější vlky v naší smečce. Nemůžete se tak divit, že mě zvědavost přemohla i teď. Nechala jsem zajíce ležet tam, kde byl, a přikrčeně se vyplížila z křoví.

Zahlédla jsem dvě postavy. Ten vyšší byl zaručeně Tim. Mohlo mu být okolo sedmnácti let, takže byl přibližně stejně starý jako já. Tedy jen v případě, že se vlčí věk převede na ten lidský – ve skutečnosti mi byly asi tři roky.

Vedle něj klopýtala Babs s větrovou bundou přehozenou přes ramena. Pevně si ji tiskla k tělu, jako by jí mohla ochránit před přicházející zimou.

Mířili si to ke mně. Hádala jsem, že mě asi ještě nespatřili, protože jinak by se zastavili. Takhle reagovali všichni lidé. Moment údivu, zděšení a následně zbabělý útěk. Nechápali, že pro vlka je prchající kořist mnohem lákavější.

Myslela jsem, že jim snad budu muset skočit přímo před nos, aby si mě všimli. Jen co jsem se připravovala, že to vážně udělám, Tim se zastavil.

„Time? Time, co ti je?“ dožadovala se Babs.

„Já… To nic. Půjdeme radši jinudy, jo?“ Zpomaleně ji objal okolo ramen, jako by se bál, že mě rychlými pohyby vyděsí. Věnoval mi jeden jediný pohled, ale i ten mi stačil k tomu, abych poznala jeho momentální pocity.

Cítil se hrozně vystrašeně. Šíleně se bál o svou sestru. Poznala jsem to z toho, jak k ní tikal pohledem. Kdyby se jí něco stalo, nezvládl by to.

Snažil se udržet své pocity na uzdě a být v klidu. Babs to určitě neřekl, protože věděl, že by začala šílet.

„Ale vždyť jsi říkal, že ven se jde tudy,“ zakňourala a promnula si oči.

„Mýlil jsem se. Pojď.“ Pomalu ji odváděl pryč ode mne.

Zafunila jsem. Panebože. Ten kluk se nikdy nepoučí – vůbec neví, kam jde. Kdyby zamířil na druhou stranu, trvalo by to jen půl hodiny a byl by venku.

Ucítila jsem nutkání ochránit je. Nikdy jsem proti lidem nic neměla (pokud to nebyli lovci). Věděla jsem, že jestli něco neudělám, ti dva se nakonec dostanou rovnou do našeho doupěte. Nebo hůř – do doupěte druhé smečky, která obydlovala opačnou stranu lesa.

Lhala bych, kdybych řekla, že mi šlo jen o ty dva. Mělo to i trochu sobecké důvody. Věděla jsem, že by mi tohle Jeffrey nedovolil. Nenáviděl lidi a nedělalo mu problém je zakousnout stejně, jako já rozdrásala zajíce.

Vždycky jsem si koledovala o problémy, ale nikdy mi to nevadilo. Měla jsem ráda, když jsem dělala něco nekalého – něco, o čem kromě mě nikdo jiný nevěděl. Milovala jsem dobrodružství.

A tak se nebudete divit, když vám povím, že jsem se tiše vydala za nimi. Plížila jsem se křovím a odposlouchávala je.

„Time?“ zašeptala Babs.

„Jo?“

„Kam půjdeme?“

Unaveně si přejel dlaněmi po obličeji a povzdechl si. „Neboj, ségra. Vím přesně, kam jdeme. Já se o nás postarám.“ Pokusil se o úsměv a objal ji okolo ramen.

„Já vím, že jo. Věřím ti.“ Z jejího hlasu čišelo tolik lásky a důvěry. Svíralo se mi z toho srdce. Věděla jsem totiž, že Tim ve skutečnosti vůbec nic neví. Bylo to na něm na první pohled znát. Lhal jí, protože ji chtěl uklidnit. Vždy jsem byla dobrá na rozpoznávání lidí.

Neodpověděl.

„Time?“ pronesla znovu.  Začalo mi to lézt na nervy. Chápala jsem, že je vystrašená a zoufalá, ale nesnášela jsem otravné lidi. Jednou z věcí, které mě dokázaly vytočit, bylo opakování jednoho a toho samého slova.

 „Jo, Babs?“

„Mám tě ráda.“

Na chvíli zavládlo ticho. Následně si ji k sobě přitiskl ještě víc a dal jí pusu do rozcuchaných vlasů. „Já tebe taky.“

Blížili jsme se k místu, které obývala druhá smečka. Rozhodně jsem nechtěla, aby ty dva vycítili. Já dokázala utéct, ale oni?

Harold a ostatní by je rozdrásali na kusy. Vybavila jsem si krvežíznivý výraz Angely. Přejel mi z toho mráz po zádech.

Taková ironie, pomyslela jsem si. Byla naprostým opakem anděla, jak značilo její jméno. Měli ji pojmenovat spíš Devila.

Dnes večer mohl být kdokoli z nich na lovu. Ne. Takhle to dál nešlo. Musela jsem se tomu postavit čelem.

Hluboce jsem se nadechla a vydechla, abych se uklidnila. Potom jsem závratnou rychlostí vyskočila z křoví a těžce dopadla přímo před ty dva.

Babs zaječela.

To mohlo lehce přilákat vlky i medvědy. Na tu druhou skupinu zvířat jsem raději ani nepomyslela. Dopadlo by to katastrofálně. Sakra. Sakra, tak neječ už.

Tim sebou vystrašeně cukl a instinktivně se vrhl před sestru. Ta klopýtla a dopadla do hromady listí.

„Vypadni!“ vykřikl hromovým hlasem. Chtěla jsem na něj zařvat, ať sakra nekřičí, nebo bude brzo po něm. Štvalo mě, že jsem nemohla. Vytáčelo mě k nepříčetnosti, že jsem se s ním nemohla hádat.

A tak jsem hlasitě zavrčela. Nejspíš to vzal jako první signál k tomu, že budu útočit, protože vyděšeně klopýtl a jen tak tak udržel balanc. Popadl Babs za ruku a přitáhl si ji k sobě.

Začal ji pomalu táhnout pryč.

Jeho sestra však nevypadala vyděšeně, spíše zaujatě. „Time?“

Panebože. Držte mě někdo.

„Babs, není čas na vyptávání, musíme zmizet,“ zasyčel k ní s obezřetným pohledem upřeným na mě.

„Ale Time,“ začala.

„Ne,“ přerušil ji rázně. „Pojďme. Rychle. Vím, kudy jít.“ Začal ji táhnout na druhou stranu – takže vlastně tam, kam měli namířeno předtím.

Jeho sestře to zjevně došlo, protože se mu vykroutila a odstoupila od něj, aby na ni nedosáhnul. „Nevíš.“ Zběsile zakroutila hlavou. „Nevíš.“

Zafuněla jsem a udělala pár kroků blíž k ní. Došlo mi, že možná je otravná, ale je jejich jedinou záchranou. Nevěděla jsem, jak mohla přijít na to, že jim nechci ublížit, ale v tuto chvíli na tom nezáleželo. Možná měla jen až moc dobré srdce.

Zbledl v obličeji a zoufale k ní natáhl ruku, když v tom spatřil mě. Vytřeštil oči a ukázal na mě prstem. „Babs, Babs, uhni!“ zakřičel.

Rychle se otočila a klopýtla přede mnou. Protočila jsem panenky, i když jsem věděla, že to nepůjde vidět – měla jsem je až moc velké a černé. Navíc byla tma.

Už jsem věděla, že vrčení nepomůže. Pevně jsem tedy zavřela oči a snažila se soustředit na přenos myšlenek. Zvířata spolu taky většinou komunikovala telepatií. Možná to bude fungovat i na lidi.

Nechci vám ublížit. Chci vás vyvést ven z lesa. Chci vám pomoct. Nechci vám ublížit. Nechci. Chci vám pomoct. Nechci vám ublížit.

Soustředila jsem se na to tak pevně, že jsem si nevšimla, že Tim mezitím přiběhl až ke mně a před sebou tasil ostrou větev.

„Time, ne!“ zakřičela Babs a začala se s ním o ni přetahovat. Přišlo mi, že vypadala dezorientovaně, jako po nějakém transu. Možná, že mě vážně slyšela.

„Sakra, co blázníš?“ zařval na ni zběsile.

„Není nebezpečná!“

„Je to vlk! Ti jsou vždycky nebezpeční!“

„Nech toho! Time, prosím!“

Přestal s ní bojovat. Upustil větev na zem a bezmocně se na ni zahleděl. Já jsem je celou dobu pozorovala z bezpečné vzdálenosti.

Úlevně vydechla a vděčně se na něj usmála. „Time,“ začala klidně pravit, jako by ho chtěla uchlácholit. „Věř mi. Prosím. Aspoň jednou. Já… já nevím jak, ale vím, že nám neublíží. Je v pohodě.“

Zdálo se, že ho obměkčila. Vydechl a pevně ji k sobě přitiskl. Vřele mu opětovala jeho objetí.

Při tom pohledu jsem se zachvěla. Nikdy jsem sourozence neměla, ale vždy jsem si ho přála.

„Nedokážu uvěřit tomu, že to říkám, ale… asi máš pravdu.“

Tiše se zasmála. „Jasně, že mám.“

Pocuchal jí vlasy a ustoupil. „Tak jo. Když nám nechce ublížit – jak říkáš – co chce dělat?“

Svraštila obočí a zatvářila se zamyšleně.

Chci vám pomoct. Znám cestu ven z lesa. Babs, já vám pomůžu. Slibuju, že vás vyvedu ven. Chci vám pomoct. Následujte mě. Následujte mě.

„Myslím, že… Time, myslím, že má dobré úmysly. Asi… asi nás chce vyvést ven.“

Zakroutil hlavou. „Já fakt nechápu, jak to děláš. Proč si to myslíš. Nechápu, jak můžu být tak naivní a následovat vlka, ale… fajn.“ Zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Oba upřeli pohled na mě.

Vycítila jsem, že teď už můžu jít. Půjdou za mnou.

A tak jsem se vydala cestou, kterou jsem tak dobře znala. Často jsem tudy běhala a trénovala si skoky. Jednou jsem doprovázela mámu, když šla vyzvídat, jak to vypadá v blízkém městě. Potřebovali jsme vědět, kdy lovci loví a podobně. Nebylo těžké dostat se ven z lesa.

Zatímco se za mnou prodírali křovisky a obcházeli stromy, samým vzrušením mi bušilo srdce. Věděla jsem, že takhle by se správný vlk neměl zachovat. A právě proto se mi to tak líbilo.

Okolní krajinu zalévalo měsíční světlo. Nedaleko zahoukala sova. Milovala jsem to tu.

Jen co jsem je dovedla na okraj lesa, ustoupila jsem. Dala jsem jim volný prostor.

Babs se ke mně sehnula. Tim ji chtěl zarazit, ale nakonec si to asi rozmyslel, protože si překřížil paže na hrudi a úzkostlivě se na nás zadíval.

„Děkujeme,“ zašeptala ke mně a pohladila mě po hřbetě. Potěšeně jsem se prohnula.

Zasmála se, naposledy mě podrbala za ušima a postavila se. „Můžeme jít,“ prohlásila k bratrovi. Chytla ho za ruku a společně se vydali k městu.

Ještě pár chvil jsem tam stála a pozorovala je. Když se za mnou Tim naposledy ohlédl, v jeho pohledu už nebyl děs a hrůza, ale čirý obdiv.

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The forest 1:

3. Dennie3 přispěvatel
24.11.2012 [12:17]

Dennie3Děkuju vám.:)

2. martinexa přispěvatel
22.11.2012 [14:16]

martinexaRozhodně působivý styl psaní. Příběh zatím jen takový úvodní, ale jsem zvědavá na pokračování mohlo by se z toho vyklubat zajímavý příběh:)

1. Rosemary přispěvatel
21.11.2012 [13:10]

RosemaryJe tam trochu více popisných částí, ale přesto je to zajímavé a jsem zvědavá na pokračování. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!