The mysterious wolrd 23 • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem tu z další kapitolou :) Je delší než předchozí 22. a je z pohledu Regan. Tak si ji užijte :) Eris

Regan vedou instinkty, kam ji zavedou a s kým bude mluvit o své minulosti?

21.11.2013 (12:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 851×

Kapitola 23: Ztracena sama v sobě

Vítr...

Pád...

Běh...

Volání...

Zděšené výkřiky...

Jehličí…

Tráva mě šimrala na chodidlech, vlasy mi cuchal vítr. Pozdní slunce se mi odráželo na kůži a vytvářelo na ní zvláštní obrazce.

Trhla jsem hlavou a dívala se vzhůru. Slyšela jsem bití malého srdce. Na vrchol stromu přilétla vrána. Srovnala si křídla podél těla a hrdě hleděla v dáli, pak otevřela zobák a vykřikla. Polekaně jsem si zakryla uši. Pták zvedl levé křídlo a zobákem si čistil peří. Viděla jsem jeho strukturu, jednotlivé chloupky. Sledovala sem ho se zaujetím… Najednou na mě koukaly dvě černé skleněné oči. Vrána znovu vykřikla a dívala se na mě.

Zašustění křídel…

Odlet…

Rozeběhnu se. Stále slyším zvuky civilizace, mám strach. Vítr mě mrazí na tváři, ale já přesto necítím chlad. Slunce na mé kůži tančí a já necítím jeho teplo. Jehličí mě bodá do nohou, ale nebolí mě to.

Běžím rychleji…

Měla bych být zadýchaná, svaly by mě měly pálit, srdce by mělo tlouct z posledních sil. Ale můj tep je klidný.

Zrychlím ještě víc…

Míjím stromy a keře, nechávám je za sebou. Z hrdla se mi dere smích a já jsem volná! Běžím a zrychluji, co nejvíc to jde. Místo spokojeného smíchu se mi ale z hrdla derou hysterické výkřiky. Po tváři mi stékají slzy a já už nevidím na cestu. Srdce mi bolestivě tluče a v plicích pálí.

Nestíhám běžet tak rychle! Padám k zemi. Dopad je tvrdý a bolestivý.

Výkřik…

‚Regan…‘ Vyděšeně zvedám hlavu. ‚Regan, kam to jdeš…?´ Rozhlížím se, ale nikde nikdo!

„Kdo je tam?! Vylezte!“

‚Regan… Proč pláčeš…? Je ti smutno…?‘

„Vylez, ty zbabělče!“

Stoupám si na nohy a nevnímám pálení ve svalech. Dlaně mám zatnuté v pěst a vrčím na okolní stromy. Tak kde je?! Proč se neukáže?! Otáčím se kolem, ale nevidím nikoho. Neslyším ani necítím nic zvláštního, co by do lesa nepatřilo.

‚Jak víš, co do lesa patří a co ne?‘ Zní to tak výsměšně, až se přikrčím. ‚Jsi jen nová hříčka démonů, copak si to nepamatuješ?‘ Zničeně zakroutím hlavou.

Najednou se ozve chladný smích.

‚Jsi tak ubohá, že si ani nepamatuješ svou minulost! Jsi jen ubohá feťačka! Co? Dala by sis znova?! Pamatuješ si ten pocit, když sis píchla? Ne?! Já až moc dobře!‘

Lesem se rozezněl výkřik.

Rozběhla jsem se, pryč z toho prokletého místa!

‚Jen si běž! Ale pamatuj, že pravdě neutečeš!‘

Utíkala jsem. Daleko, daleko od toho místa. Má duše se stáhla a mlčky trpěla. Kontrolu nad tělem převzaly instinkty a ty velely jít domů.

A tak jsem šla.

***

Stála jsem pod stínem stromu a sledovala ten dům. Lidé kolem mě chodili a měřili si mě zvláštním pohledem, ale nezastavili se a šli dál. Přesně tak mi to vyhovovalo.

Pod tím stromem stojím přibližně tři hodiny. Pozoruji dům i vše kolem něj. Nevím, kdo tam bydlí, ale vím, že jsem tady správně. A právě teď nastává ta chvíle, na kterou jsem čekala.

Vchodové dveře se s tichým zaskřípěním otevřely a ven vyšly dvě ženy. Jedna teda byla mládě, ale druhá byla v pokročilém věku. Dívala jsem se, jak starší žena zamkla a klíč schovala nad dveře na poličku s květinami. Pak se s mládětem vydala k autu, nasedla a společně odjely.

Vyčkala jsem ještě chvíli, než jsem přeběhla ulici, sáhla pro klíč a odemkla si dveře. Do nosu mě uhodily zvláštně povědomé pachy. Některé byly příjemné, jiné ne.

Zavětřila jsem a přivřela oči.

V hlavě se mi mihnul obraz, ale bylo to moc rychlé na to, abych to dokázala zachytit.

Pomalu jsem se rozhlížela po vstupní hale a obývacím pokoji, co byl hned vedle. Na stěnách visely obrazy a fotky, nejevila jsem o ně ale nijak velký zájem. Zběžně jsem prohlédla zbývající místnosti v přízemí, než jsem se vydala do patra. Byly to většinou pokoje a koupelny a jedna pracovna.

Otevřela jsem dveře, ke kterým mě to táhlo. Pokoj byl ale prázdný. Žádné oblečení, obrazy, knihy… Jen základní nábytek. V koupelně to bylo taky vyklizeno.

‚Copak si to vážně nepamatuješ, Regan?‘ ozvalo se znovu. Trhla jsem sebou a rozhlédla se. ‚Nenamáhej se rozhlížením, zlato. Jsem v tvé hlavě.‘

„Zmiz!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a přikryla si uši dlaněmi.

‚Ale no tak, prožily jsme toho spolu už hodně a teď mě vyháníš? Koukám, že nejsi zrovna v dobré náladě. Ale co se divím, právě jsi vstala z mrtvých…‘ řekl hlas jakoby mimochodem a mně se zatmělo před očima.

Bolest…

Strach…

Temnota…

Zatřepala jsem hlavou a dál se rozhlížela. Budu ten hlas ignorovat, ať je to, kdo je to.

Na zdi viselo podlouhlé zrcadlo, od stropu až po zem. V odrazu se na mě dívala povědomá dívka, měla blonďaté vlasy s černým pramenem na pravé straně, veliké oči – jedno zelené, druhé stříbrné. Rysy tváře nebyly nijak zvlášť výrazné. Pohled mi sjel na její oblečení. Nemocniční košile. Tvář se mi zkřivila a dívka v zrcadle to zkopírovala.

Pohled mi padl na špinavá kolena i nohy. Ruce byly zamazané krví. Shodila jsem tedy ze sebe ten hadr a vlezla do sprchy.

Proud vody ze mě smýval špínu a pot a nedávné zážitky. Pořádně jsem si promasírovala hlavu a pak dlaněmi tělo. Zaměřila jsem se hlavně na nohy, po tom běhu, ač jsem to skoro necítila, jsem měla ztuhlé svaly. Asi jsem nebyla na běh zvyklá, ale mně to nyní přišlo přirozené jako dýchání. Ten pocit svobody u toho byl k nezaplacení.

Zastavila jsem vodu a vylezla ven. Oklepala jsem se jako pes a nahá přecházela po pokoji. Letmo jsem prošla kolem okna a rozhlédla se po okolí, nikde nic podezřelého.

Jelikož v tomto pokoji nebylo žádné oblečení, prošla jsem ty ostatní. Otevřela jsem skříň a náhodně vybrala pár věcí. Téměř automaticky jsem vybírala věci, ve kterých jsem se mohla volně pohybovat. Boty jsem si nebrala, přeci jen tohle není můj dům a už tak je drzost sebrat těm lidem oblečení a… vyrabovat ledničku.

Zamířila jsem do přízemí, kde byla kuchyň. Otevřela jsem spíž a hledala něco k snědku, když v zámku zarachotily klíče. Ztuhla jsem a pak už bylo moc pozdě se schovat, tak jsem se přikrčila a tlumeně zavrčela na potenciální hrozbu.

Do vstupní místnosti vešla žena s mládětem. O něčem se bavily, ale jakmile mě spatřily, zmlkly a zastavily se v pohybu. Pošta z rukou starší ženy letěla k zemi.

„Regan!“ vykřikla a spěchala ke mně. Nahrbila jsem se a zavrčela, cítila jsem štípání v očích, ale neměla jsem čas se tím zaobírat. Kdo je ta Regan? Jsem to snad já? ‚Blik cvak, trubko,‘ ozvalo se a já sebou znovu trhla.

„Hej, ségra! Co děláš…? A proč máš, u všech všudy, na sobě moje věci?“ Mládě ke mně přistoupilo a prohlíželo si mě od hlavy k patě.

Ségra…?

Zavětřila jsem okolní vzduch, ve vzduchu visely nevyslovené otázky a zvědavost. Žádné nebezpečí.

„Omlouvám se, že jsem se vám vloupala do domu, ale potřebovala jsem se zcivilizovat,“ začala jsem opatrně a narovnala se. Zase to podivuhodné štípání v očích. „Právě jsem byla na odchodu, tak jestli dovolíte…“

„Cože? Regan, přestaň blbnout. Na co si hraješ?“ začalo znovu mládě. „A kdy ses vůbec vrátila? Mamka říkala, že na tý škole v Jacksonville budeš do prázdnin! A když jsem si asi před dvěma dny volala se Spikem, tak říkal, že se nemáš v plánu vracet vůbec. Stalo se něco?“ Sledovala jsem jejich tváře, ale nebyly mi ničím povědomé. V hlavě mi vířily myšlenky, ale žádnou souvislost jsem v nich nenašla.

„Kdo jste?“

Chvíli bylo ticho, než se mládě zasmálo. Starší žena stála tam, kde se zastavila, a sledovala mě. Z její tváře jsem nedokázala nic vyčíst, ale její pach prosakoval zmateností.

„Jasně. Hele, tak co kdybychom se tady posadily a všechno si vysvětlily, he? Ty nám pak určitě vysvětlíš tuhle tvoji hru Neznám-svoji-rodinu-a-nevím-kdo-jsem.“ Hlas měla protkaný ironií, až jsem zavrčela. Nehorázně mě vytáčela, její proslovy a mimika. Působila arogantně a flegmaticky.

Z hrudi se mi vydralo varovné zavrčení, které ale mládě ignorovalo a mluvilo dál. Překonala jsem vzdálenost mezi námi a chytila ji pod krkem. Ani si nevšimla, že jsem se pohnula. Přirazila jsem ji ke zdi, prsty omotané kolem jemné kůže krku. Přiblížila jsem tvář k její a zhluboka jsem vdechla. Všude kolem se vznášel palčivý pach citrusů. Bála se mě.

Hruď mi výhružně vibrovala a já to nedokázala zastavit… A ani jsem nechtěla, líbil se mi pocit nadřazenosti, toho, že ze mě má strach!

S rozšířenými zorničkami se na mě pokoušela zaostřit, ale nedařilo se jí to. Byla jsem moc blízko a jí docházel vzduch.

„Prosím…“ Trhla jsem hlavou za zvukem. Starší žena se ke mně přibližovala s nataženýma rukama, ve tváři nečitelný výraz. „Prosím,“ zašeptala znovu. „Pusť ji.“

Pohlédla jsem znovu do tváře mláděte přede mnou. Víčka se jí třásla, jak se je pokoušela nechat otevřená, slyšela jsem její srdce na pokraji smrti a před očima se mi mihl obraz, jak mé srdce takhle bolestně selhává, můj dech se krátí, až vydechnu naposled.

Zděšeně jsem povolila sevření. Nechci být vrahem! Mládě se v bezvědomí sesunulo k zemi. Žena k ní přiklekla a já pomalu couvala, dokud jsem sama zády nenarazila na linku. Sledovala jsem tu scénu před sebou a modlila se, modlila, aby byla v pořádku. Soustředěně jsem naslouchala tlukotu srdce v její hrudi a mělkému dechu.

„Vodu!“

„Prosím?“ Byla jsem zmatená. Teď chce pít?

„Přines mi vodu, musíme ji svlažit.“ Hbitě jsem se otočila a hledala hrnek nebo něco, do čeho bych mohla vodu nalít

„Druhá skříňka zprava.“ Řídila jsem se instrukcemi, z poličky jsem vzala sklenici a napustila ji studenou vodou. Mihla jsem se k ženě, až sebou trhla, ale převzala ode mě sklenici. Ponořila do tekutiny prsty a cákla na mládě. Když se nic nedělo, jednoduše celý obsah sklenky vylila na její tvář. Mládě se rozkašlalo, ruce jí vystřelily ke krku. Odstoupila jsem od nich dál. Trochu jsem zavětřila, mládě bylo vystrašené, ale to nebylo divu. U její matky, jak jsem usoudila, nebyla cítit ani špetka zděšení, jen rozvážnost a strach o své mládě.

„Ššš, už je dobře. Nic se ti už nestane…“ uklidňovala ji starostlivě. Už to vypadalo, že mládě je jakž takž v klidu, když tu se matka narovnala a její oči přeběhly ke mně. Mládě zděšeně vykřiklo a upadlo do bezvědomí. Žena si povzdechla a podívala se na mě.

„Pomůžeš mi ji odnést do jejího pokoje?“ Zmateně jsem přikývla. To mě ještě nechá se k jejímu mláděti přiblížit? Nicméně jsem přistoupila k bezvládnému tělu a vyhodila si ji do náruče. Její tíhu jsem vůbec necítila, jako by nevážila skoro nic. Žena si mě divně přeměřila, ale nekomentovala to. Šla přede mnou a já jí následovala.

Opatrně jsem položila její mládě na postel a odstoupila. Moje část úkolu splněna a já najednou nevěděla, co mám dělat. Matka mláděte si přisedla na podušky a dívala se jí do tváře. Přišlo mi to navýše intimní, a tak jsem se chtěla potichu vypařit. Už tak jsem jim způsobila problémy, nechtěla jsem udělat ještě něco.

Byla jsem u dveří, když promluvila:

„Počkej v kuchyni, musíme si promluvit.“ Zmateně jsem přikývla a sešla schody. Vzápětí jsem šlápla do vody. Celkově minutu mi trvalo, než jsem našla hadr a setřela podlahu. Když žena scházela dolů, nebylo po ničem ani stopy. Sklenici jsem vypláchla, utřela a dala zpátky na své místo.

‚No ty si ale šikula, to tě musím pochválit.‘ Ironie. ‚Nejdřív přizabiješ vlastní krev a teď po tom chceš zahladit stopy. Jen škoda, že jí zbydou na krku modřiny…‘

„Mlč!“ zavrčela jsem. Žena se na mě podívala, ale nemluvila. V hlavě se mi ozval tichý smích. „Posaď se, prosím.“ Nejistě jsem si sedla naproti ženě, co nejdál od ní. Pro mě vzdálenost nic neznamenala, ale doufala jsem, že jí to přijde pohodlnější.

„Nejdřív bych se měla asi představit,“ začala. „Jmenuji se Sonia Brownová a jsem tvoje matka.“

Cože…?

„Suzanne je moje prvorozená dcera a ty druhá. Narodily jste se před šestnácti lety, v březnu roku ’95. Váš otec byl Arci mág a posléze nás opustil. Vychovávala jsem vás sama, starala se o vás, s láskou o vás pečovala. Přibližně před rokem a půl se něco stalo a ty jsi začala být závislá. Snažila jsem se ti s tím pomoci, ale ty jsi odmítala. Než jsme tě se Suzie jednou našly v koupelně v bezvědomí. Teprve tehdy jsem začala rázně jednat. Poslala jsem tě na odvykačku, kde ti s drogami pomohli, a tam jsi potkala Spika. Spolu jste pak začali chodit na střední, než jste odjeli do Jacksonville s tím, že tam je nějaká speciální škola pro vás dva… A najednou jsi tady. Zase doma,“ rozplývala se, ale něco mi na tom příběhu nesedělo. Zavětřila jsem. Ve vzduchu se vznášel pach naděje a pochybností. Nikde však žádný náznak lži. „Nyní jsem ti řekla samozřejmě tu zkrácenou verzi tvého života, ale nechtěla jsem tě zaplavovat podrobnostmi,“ zasmála se. Její smích byl nakažlivý, pousmála jsem se, ale seděla jsem ostražitě a poslouchala každý nepatrný zvuk.

„Takže vy jste moje matka a to mládě nahoře je má sestra,“ ujasnila jsem si. Sonia radostně přikývla a šla ke mně. Lehce mě objala, vstala a šla do kuchyně.

„Jdu dělat večeři, dáš si taky?“

***

Nevěděla jsem proč, ale na té ženě se mi něco nezdálo. Všechno šlo až moc hladce. Když Suzanne přišla dolů, omluvila jsem se za své chování a slíbila, že jí víc neublížím. Moje sestra… Bylo to strašně zvláštní, zjistit najednou, že mám rodinu, přestože tu teď sedím u jednoho stolu s cizími lidmi. Ve vzduchu se vznášela zvláštní atmosféra. Zatímco Sonia se tetelila blahem, od Suzanne šly vlny plné strachu. A já seděla jak na jehlách, neustále analyzovala každý pach a zašustění listu kolem domu.

„Jak jsi sem vůbec dorazila?“ zeptala se mě Suzanne.

„Probudila jsem se v nemocnici. Pak si pamatuju, jak jsem vyskočila oknem a že jsem běžela lesem. A najednou jsem stála na druhé straně silnice od tohoto domu,“ řekla jsem a o hlasu v mé hlavě se nezmínila.

„Cože jsi?!“ Obě dvě ženy na mě zděšeně vyhlížely, jako bych někoho zabila. A v tu chvíli jsem zaslechla hlasy před vstupními dveřmi.

„Ticho!“ sykla jsem a vstala od stolu. Naznačila jsem jim, ať jdou do horních pokojů a nevylézají ven. Suzanne se ztratila dřív, než jsem to stačila donaznačit, Sonie se nahoru moc nechtělo. Přesto šla.

Zhasla jsem velká světla v místnosti a nechala svítit jen malou lampu v rohu pokoje.

Dveře se otevřely a do domu vešli tři muži.

Boj…

Kapitola má 2 383 slov :) Kapitola je psaná kurvívou, neboť je z pohledu Regan smotné. Doufám, že se líbilo, a děkuju za komentíky :)

Kapitola 22. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 24.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious wolrd 23:

10. Eris přispěvatel

21.11.2013 [18:23]

Aileen, vše se dozvíš :) Noo, Regan jim dá trošku zabrat, ale myslím, že to zvládnou :)
Darkness, jee :) děkuju moc ^^

9. DarknessB

21.11.2013 [17:57]

Eris, kdyby zlamala tak pro ni nehlasuju v povídce měsíce... Emoticon

8. Aileen

21.11.2013 [16:40]

Kde je její paměť ?? Emoticon Doufám, že Zane udělá něco, co jí pomůže si vzpomenout.
Jsem zvědavá na další kapitolu. Už kvůli tomu poslednímu slovu Doufám, že je moc nezmlátíš