OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world_10

28.12.2011 (20:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 1390×

Kapitola 10. Ach...

  „Dobrou noc,“ zašeptala do ticha pokoje a dívala se na bílý strop. Ze směru, kde spal Spike slyšela jemné oddechování.

  „Dobrou…“ Zane odpověděl šeptem a stejně jako Regan, se díval do stropu. Pochyboval, že by dokázal usnout. V hlavě mu lítala jedna myšlenka přes druhou, hlava ho bolela od toho neutuchajícího křiku myšlenek. Byl oslabený z takového množství použití sil a do toho měl svázanou hruď pocity, které nedokázal rozpoznat. Snad jen kromě jednoho pocitu. Pocitu prázdnoty…

  Do toho stropu se dívala dlouhou dobu a nemohla usnout. Znovu ji přepadl pocit samoty, který cítí každou noc poslední dva roky. Samozřejmě, že měla Spika, ale to nebylo ono. Bratr nikdy nemůže zastat pozici přítele.

  Regan předpokládala, že Zane už spí, proto tiše vystrčila nohy z pod deky a chodidly se dotkla chladné podlahy. Rozepnula zip postraní kapsy u jedné z tašek a vytáhla malou knížku s propiskou. Prsty přejela po kožené vazbě deníku a přešla k oknu. Posadila se na široký parapet bokem ke skleněným tabulkám a zády se opřela o bílou zeď.

  Měsíc svítil do okna, házel stříbřité odlesky v jejích vlasech. Otevřela deník na stránce, kde před lety přestala psát. Otočila list; s hlubokým výdechem se znovu pustila do psaní…

  Tak sem tu, po dvou letech. Myslím, že to je docela pokrok, že sem tuhle knížku vůbec vytáhla na denní, vlastně noční, světlo. Někdy se možná překonám a přečtu si ty zápisy z těch let.

  Nevěřil bys, kde jsem. Ani co se za ty roky stalo… A že se toho stalo hodně. Novinka je ale to, že nejsem v Chicagu, ani nikde poblíž matky. Jo, máma… To je taky kapitola sama pro sebe. Nechápu, jak sem jí mohla věřit, tolik let. Jo, byla to moje máma, ale lhala mi. Lhala mi o tátovi… On totiž nezemřel, jak mi tolik let tvrdila. Navíc to nebyl ani člověk – teda je to člověk, ale je to mág. A já vlastně taky, teda mág zelenáč. Nemám vůbec ponětí co se se mnou děje. A právě kvůli tomu nejsem v Chicagu. Se Spikem sem se vydala na cestu do Jacksonvillu, na školu pro mágy. Na to, že je skoro polovina školního roku, nás sem vzali. Bohužel přijímací ‚rozhovor‘ nebyl nejlepší. Byla sem zase v- Ne, k tomu zas až někdy jindy.

  No, a teď sedím na parapetu okna, venku svítí měsíc a vítr se prohání korunami stromů, na kterých už nejsou listy. Příroda se připravuje na změnu, ale já nejsem připravená vůbec. Netuším, co pro mě bude znamenat nástup na tuhle školu. Naštěstí tu mám Spika a Zena. Jo, Zane… Krasavec s černými hustými vlasy, stříbrnými tůněmi a zjizvenou částí obličeje. Ostatní si asi myslí, jaká to je zrůda. Vůbec ne. Něco mě k němu přitahuje, něco jako srdce a něco mi šeptá, že mu můžu věřit. Sakra, jak ráda bych se tomu poddala….

  …každý večer, když pokládám hlavu na polštář, snažím se odstranit ten pocit prázdnoty uvnitř sebe. Několik nehorázně dlouhých okamžiků se v posteli převracím na různé strany a hledám tu správnou polohu, ve které bych dokázala usnout… Moje snažení je ale stejně neúspěšné a já končím na zádech s pohledem do stropu. Prsty žmoulám povlečení a snažím se zahnat ten velký pocit prázdnoty… a toho, že vedle mě není nikdo, kdo by mě objal a políbil do vlasů. Že tam není nikdo, komu bych se mohla schovat do náručí, vdechovat jeho vůni a usínat s pocitem, že někomu na mně záleží a že konečně nejsem sama…

  „Proč nespíš?“ Regan leknutím tiše vyjekla a deník jí vypadl z ruky. Podívala se na černovlasého muže stojícího opodál, jak jí sleduje a v očích se mu odráží svit měsíce. Nikdy nic krásnějšího neviděla.

  „Nemůžu spát,“ odpověděla a dlaní si překryla sprintující srdce v hrudi.

  „Tak to sme dva…“ Udělal pár kroků, které je od sebe dělili a sebral ze země deník i s malým černým peříčkem, které z něj vypadlo. Ihned jí ho podal; byla mu vděčná, že ho nepřemohla zvědavost, a že se nepodíval dovnitř.

  „Takže ty mě tu celou dobu pozoruješ?“ Nervózně si od něj vzala knížečku a pírko založila do vazby. Ještě pár chvil se kochala pohledem do hlubokých očí orámovanými hustými řasami, než odvrátila pohled k měsíci.

  „Od samého začátku,“ přiznal tiše a přistoupil blíž. Na prst si namotal pramen jejích vlasů a jemně za něj zatáhl. „Cítím tvůj smutek, Regan… Objímá tě jako starý přítel…“ Bez toho, aby se na něj podívala, zašeptala:

  „Jak?“

  „Tvoje tělo září slabou šedí, pomalu zaplavuje celý pokoj.“ Regan po tváři sjela slza. Hlavu měla ale odvrácenou, takže ji nemohl vidět. Už jí unavovalo hrát si na drsnou holku, uvnitř byla pořád to křehké děvčátko, které potřebuje pofoukat koleno. A snad jí to chybělo víc než jiným, když svou vlastní chybou ztratila možnost maminčina vřelého úsměvu. Její nitro znovu zaplavila prázdnota.

  Potřebovala obejmout, tak, jak to Spike ani máma neumí, potřebovala utišit. Zabít tu prázdnotu uvnitř sebe.

  „Nechci, abys byla smutná,“ zašeptal Zane tak tiše, až to skoro přeslechla. Zhluboka se nadechla a jen ztěžka dusila vzlyky v hrdle. Zane položil svou ruku přes tu její, kterou měla položenou přes břicho a propletl si s ní prsty. „Jak si řekla… Už nejsem sám. Mám vás. A chci, abys věděla, že vy máte mě. Že ty máš mě,“ stiskl jí ruku.

  „Taky máš ten pocit? Cítíš tu prázdnotu uvnitř, jak tě užírá, spaluje zevnitř?“ dychtivě se na něho otočila a přiblížila obličej k jeho. „Nemůžu… Už nemůžu… Myslela jsem, že ji vyplní Spike, ale ne… Na tohle ani on nestačí…“

  Zane si ji schoval do náruče, přitiskl si její tělo ke svému a přál si, aby mohl vzít její smutek a bolest na sebe. Aby měl tu možnost.

  Vzal její tvář do dlaně, podíval se do těch ztrápených zelených očí; srdce se mu sevřelo.

  „Ach Regan…“ Pomalu se blížil k jejím rtům, čekal na její nesouhlas. Když nic neudělala, přitiskl své rty na její. Na ty hebké, měkké poddajné polštářky, které na jeho dotek odpověděly. Palcem jí rozevřel rty a vklouzl jazykem do té rozpálené svatyně. Tiše zasténal, když se střetli jazyky. Druhou rukou jí chlácholivě přejížděl po zádech a nevědomky přisypával k její skryté touze.

  Regan mu zapletla prsty pravé ruky do vlasů a levou si ho přitahovala blíž za ramena. Pořád v polibku nebyla žádná náruživost, ani vášnivost.

  Nevěděla ani jak, ale měla stehna od sebe, nohy obmotané kolem jeho boků. Najednou se zdálo, že v místnosti je přetopeno. Oba dýchali přerývaně a přidali na intenzitě polibků.

  Když se svými boky přitiskl na její, najednou, rozpálený střed, Regan mu zasténala do úst. Přitiskla se k němu, stisk v jeho vlasech zesílil.

  „Regan,“ zašeptal mezi polibky a víc si ji k sobě přitiskl, přestože mezi nimi nebyla již žádná molekula vzduchu.

  „Neměli bychom-“

  „Nic-“

  „Jo,“ znovu se zapojili do polibku. Když se svými rty přesunul na citlivou pokožku krku, Regan mu zatnula nehty do holých ramen. Teprve teď nějak postřehla, že Zane má jenom boxerky. Nedokázala si pomoci, prostě musela začít dlaněmi bloudit po jeho pevném těle.

  Znovu zasténala, když nalezl obzvlášť citlivý bod. Jazykem dráždil pulz na jejím krku, který zběsile uháněl vpřed, jakoby to měly být jeho poslední okamžiky.

  Nehty přejela po svalech na zádech a drobně vzdychla, když zasténal. Jeho dlaně, které dosud přejížděli po linii páteře, se najednou ocitly pod lemem jejího tílka a vklouzly na jemnou kůži jejích zad. Ostře se nadechl, když ho v reakci na jeho čin kousla do rtu.

  Oba dva zapomněli, že v pokoji nejsou sami. Jakoby se okolní svět rozplynul a oni byli ve svém vlastním. Teprve když zavrzala postel, jak se Spike přetočil na bok, se oba dva vrátili do reality. Regan ztuhla a malinko se od Zena odtáhla. Vykoukla mu zpoza rozložitých ramen do míst, kde spal Spike. Vydechla úlevou, když zjistila, že její přítel pořád spí. Přitulila se zpět k Zanovi. Položila si hlavu na jeho rameno a rty putovala po pokožce krku; pravou rukou ho výskala ve vlasech a vdechovala jeho vůni.

  „Nehorázně krásně voníš,“ zašeptala mu do krku. „Měli by tě zavřít, nebo se někdo stane znova závislej.“ Tiše se zasmála a Zane s ní. Prsty jí stále bloudil po zádech pod tílkem a vysílal jí tak toužebné záchvěvy do celého těla. Slastně přivřela oči.

  Pravou rukou chytla vlasy v pěst a odtáhla jeho obličej od svého na pár centimetrů. Narovnala se v zádech a zahleděla se mu do stříbrných studánek, které teď byly naplněny touhou, citem a něčím, co nedokázala rozeznat.

  Uvěznila jeho pohled ve svém; kolem zorniček, jež byly rozšířené, bylo několik malých černých teček. A ty jiskřičky byly jen těžko přehlédnutelné.

  Přiblížila obličej k jeho, jako by ho chtěla políbit a když jí vyšel vstříc, stáhla se dozadu. Na rtech jí pohrával hravý úsměv. Přimhouřil oči. Znovu se jí pokusil políbit, ale Regan znovu uhnula. Zacukal mu koutek, jak se pokoušel udržet tvář hráče pokeru.

  Vztáhl jednu ruku a chytil Regan jemně pod krkem. Zády jí opřel o okno a celou vahou na ní nalehl; očekávání jí sálalo z očí.

  Přiblížil se k ní obličejem na pár milimetrů, stále si dívali do očí. Druhou ruku sunul po zádech dolů, a když ji měl na kříži, přitisknul si její tělo těsněji k sobě.

  Ostře se nadechla.

  Milimetr po milimetru přibližoval tvář k její, dokud nezavřela oči a v očekávaném polibku nerozevřela rty; nepolíbil ji.

  Vyhnul se jejím rtům a těmi svými putoval po hraně čelisti ke krku. Jazykem znovu našel její puls a pomalu jej dráždil. Všiml si, že tam byla hodně citlivá. Protestně vydechla. Malinko se odtáhl a dlaní sjel k jejímu srdci. Naráželo mu do dlaně o sto šest.

  Planoucím pohledem přejížděl po její tváři. Tak krásná…! Jako anděl… Čistá… Nevinná… Jen křídla jí chybí… Přemožen tím sílícím pocitem hluboko v sobě, přitiskl konečně rty na její. Dobýval se do jejích úst a s radostí přijímal její odezvy.

  I když jim začal docházet vzduch, nechtěli se od sebe odtrhnout. Přeci museli.

  Jejich polibky se z dravých a náruživých pomalu stávaly něžnými a jemnými. Jazyky si vycházeli vstříc, jejich dlaně hladily toho druhého. Dýchali mělce a přerývaně. Jejich srdce pořád sprintovala… a jen tak se asi neuklidní…

 Kapitola 9. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 11.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world_10: