OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world_11

26.01.2012 (15:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1013×

Kapitola 11. Lash

  Ťuk, ťuk, ťuk… Pár vteřin nic a pak znovu: ťuk, ťuk, ťuk… Když se ale nedočkal žádné reakce, pořádně pěstí na dveře zabušil. Regan sebou trhla a převalila se na záda. Bohužel netušila, že leží na kraji postele a tak se důkladně seznámila s podlahou.

  „Auuuuuu!“

  „Regan!“ zamumlal stále spící Spike a dal si polštář na hlavu.

  „Ježišmarja seš těm dveřím nejblíž, tak se zvedni a otevři,“ odpověděla zpět a pokoušela se zvednout z podlahy.

  „Tak ať tam de Zane, ne?“ Regan střelila pohledem k Zanově posteli. Rozvaloval se na zádech, jednu paži přehozenou přes obličej a deku proklatě nízko bokům. Vzpomněla si na včerejší noc a malinko zrůžověla. Navzdory hluku Zane stále spal.

  „Tohle si vyberu!“ namířila prstem na Spika a vyškrábala se z podlahy. Znovu se ozvalo zabušení.

  „No jó! Už du!“

  Rukou si projela vlasy a mohutně zívla. Když byla skoro u dveří, zakopla o kufr rozhozený na zemi a málem skončila znovu na podlaze. Sprostě zaklela, když se chytla za nohu a doskákala ke dveřím. Otevřela je, ale byla otočená ke Spikovi, který se teď smál na celé kolo.

  „Ti říkám, počkej, až vstaneš! Na nohu ti hodim něco těžkýho a to se pak budu za břicho popadat, drahý bratře!“ vyplázla na stále se šklebícího se Spika jazyk a otočila se na na nově příchozího, který stál s vykulenýma očima ve dveřích. Ale že ty vykulený oči sou… Mmmm… ještě v tak krásnym obličeji, o ostatnim nemluvě!, pomyslela si Reg, když si kluka prohlédla. Světle hnědé vlasy, modré oči, výrazné svaly, které se rýsovaly pod upnutým tmavě modrým tričkem. Zápěstí mu zdobilo pár náramků.

  Na tváři se mu vytvořil sexy úsměv, když si všiml jejího pohledu a nepatrně se posunul blíž k Regan.

  „Ahoj krásko,“ šeptl.

  „Nazdar svalovče, co tě k nám přivádí?“ Naklonila hlavu mírně na stranu a zvědavě se mu koukala do očí.

  „Pan Alnat mě pověřil, abych vám dělal průvodce po škole.“

  „Vážně?“ Reganino obočí vyletělo vzhůru. Tak nějak počítala, že ten někdo, kdo jim ukáže všechna zákoutí školy, bude Zane. „Vydrž momentek.“ Nechala dveře otevřené a šla za Spikem. Ten ale už znovu spal, jako zabitý. Povzdechla si a šla k Zanovi.

  Jemně jím zatřásla, ale nic. Přisedla si k němu na postel a sundala mu ruku z obličeje. Znovu s ním zatřásla.

  „Zane, vstávej… Hej, vstaň… Slyšíš?“ třásla s ním a najednou vyjekla, když ji popadl za pas a shodil k sobě na postel. Přetočil jí blíž ke stěně, a zalehl svým tělem. Začala se neovladatelně smát. Jak se její tělo třáslo smíchy, i Zane musel zadržovat smích.

  „Proč mě budíš?“ zeptal se ochraptělým hlasem, když se přestala smát a pro efekt zívl. Regan si uvolnila jednu nohu z pod jeho těla a pokrčila ji. Nevědomky se přitiskli blíž k sobě.

  „Asi proto, že tamhleten krasavec,“ hlavou kývla ke dveřím, „říká, že ho poslal ten pan Altan, aby nám dělal průvodce po škole. A navíc, ty si vůbec nespal.“

  „Tak za prvé, je to pan Alnat. Za druhé, já sem spal, než si ty žuchla z postele. A za třetí, to je naprostá kravina,“ cvrnknul ji do nosu a vstal. Přistoupil ke dveřím a svou rozložitou postavou zastínil Regan výhled na modrookého krasavce ve dveřích.

  Jak Regan stále ležela na Zanove posteli, měla perfektní výhled na jeho postavu. A taky teprve teď si všimla vytetovaného nápisu na jeho zádech. Bylo to napsáno ozdobným písmem, takže to nemohla přečíst. Nápis se mu klenul obloukem přes lopatky a zdálo se, že to ani není anglicky.

  Chvíli tam něco tlumeně řešili, než mu Zane zavřel dveře před nosem.

  „Hmm, tak se mi zdá, že sem to vyřešil. Přivítej nového průvodce,“ protáhl a znovu zalehl Regan.

  „Hej, pane Průvodce!“ zasmála se. „Jak si jako představujete zalehávat bezbranné slečny? Copak to se sluší?“ Uchechtl se a pohledem střelil po Spikovi. Když si ověřil, že stále spí, přiblížil se k ní na pár milimetrů.

  „Nesluší, ale tato slečna není až tak bezbranná. Má velice mocné zbraně, které skolí každého muže v její blízkosti, madam.“ V očích jí zajiskřilo, když natáhla ruku. První Zanova myšlenka byla, že mu chce odhrnout vlasy z čela. Druhá, že mu chce třeba zaplést prsty do vlasů a přitáhnout si ho k polibku, což by plně schvaloval. Ovšem co absolutně nečekal, bylo, když se ta malá mrška natáhla a za pomoci rukou i nohou ho shodila z postele.

  Škádlivě se zasmála a skočila ke své tašce. Vytáhla si hygienu a s mrknutím se vypařila v koupelně. Zane stále ležel rozpláclý na podlaze a nestačil pobrat, co se stalo.

  „Tak a máš to, kamaráde!“ ozval se Spike a spokojeně se protáhl.

  „Co je dneska za den?“ Všichni tři procházeli chodbami školy a Zane ukazoval, kde co je. Vyprávěl o založení této školy i o budově samotné. Nestačili se ani divit, kolik toho černovlasý muž ví. Vypověděl jim o každém detailu, každé tajné chodbě. Vysvětlil jim misstive ochranné stěny, která obepínala celé pozemky školy. Dotáhl je na věž budovy, ze které byl nejlepší výhled na celé okolí. Za vrcholky kopců vzdálených několik mil se táhly černé mraky – předzvěst toho, že bude pořádně pršet, pokud to půjde k nim. Odtud měli taky skvělí výhled na pozemky školy. A jak je samotná škola veliká.

  „Čtvrtek, proč?“ Zahnuli do vedlejší chodby, podle všeho mířili k jídelně; byl čas oběda.

  „V pátek večer musím… odjet, vracím se v sobotu kolem poledne. Jezdím takhle pryč každý týden,“ odvětil Zane a snažil se tvářit nenápadně. Doufal, že to vyjde, nechtěl jim právě teď vysvětlovat, že se přenese do druhého světa, kde zkontroluje vše, co mu náleží. Ne teď, ne tady.

  „No, tak dobře… Jo, náš první školní den, začne až začátkem novýho tejdne?“ zeptala se Regan a prohlížela si obrazy na stěnách.

  „Jo začne, nebojte, všechno vám vysvětlím… A kdybyste si s něčím nevěděli rady, sem s tím.“ V hlase mu zazněl úsměv, až se Reg musela otočit, aby se přesvědčila, zda je to pravda. A ano; usmíval se. A páni, ten úsměv mu vážně slušel. A?, pomyslela si provokativně. Je krásnější, přístupnější… I když s přístupem k ní, nemá – zdá se – žádný problém.

  „Nechcem obtěžovat, že Spiku?“ Otočila se na rudovlasého chlapce, který byl však vzdálen ve vlastních myšlenkách. Zadumaně si prohlížel obraz pár metrů za nimi a zdálo se, že ani nemrkal.

  „Spiku?“

  „Co? No… jasně, že nechcem,“ vychrlil. Odtrhl se od obrazu, ale ani to nepomohlo, aby zase nevedl svůj vnitřní monolog.

  „Obtěžovat nebudete, navíc se mi to zdá, že se mi konečně – příjezdem vás dvou – zpestří ty léta, co tu sem,“ usmíval se.

  „Jak dlouho tu si?“ Regan vyzvídala, ale když mu úsměv z tváře opadl, omluvila se a začala se vyptávat na obraz, na který Spike tak strnule zíral.

  „Vznikl před mnoha lety. Je to zobrazení přechodu do druhého světa, třeba po obědě ti to osvětlím, co je druhý svět. Vlastně to není tak docela pravé zobrazení… Je to vlastní názor autora, jak to viděl, co ke světu cítil… Jeho vzpomínky a myšlenky zobrazeny na plátně. Je to tak čtyřicet let staré… Autora ti neřeknu, nevím přesně, kdo jej vytvořil… Ale určitě tam bude někde značka, nebo podpis.“ Autora ti neřeknu, protože sem jím já… A doufám, že sem tam tu značku neudělal… Bože, jestli to zjistí, bude na mě hledět s odporem… Bude se mě stranit a mé snahy o dobytí jejího srdce budou zmařeny… „No, každopádně tady doleva. – Spiku, prosim tě, pojď…“

  Odbočili podle Zanových pokynů a stanuli před velkými dřevěnými dveřmi, které byly otevřené. Ze sálu za nimi, se nesly zvuky hlasů, smíchu a cinkání příborů a talířů. Podle všeho, tam lidí bylo již dost.

  Vešli dovnitř a všichni najednou umlkli. Nastalo hrobové ticho.

  Jakoby na nějaký neviditelný rozkaz, všichni otočili hlavy směrem, kde trojice stála a prohlížela si je. Zane stál ztuhle, pohledem provrtával vzdálenou protější zeď; snažil se ignorovat pohledy, i když věděl, že ne všechny směřují na něj. Regan troufale přejížděla pohledem po sále s mírně nakloněnou hlavou, uvnitř se ale mírně chvěla nervozitou i strachem z neznámého. Spike byl pořád mimo; koukal si na špičky bot, ztracen ve vlastních myšlenkách.

  „No…“ Reg promluvila, hlas pevný a sebejistý. V duchu se zatetelila. „Já sem Regan, tady to je můj brácha Spike. Včera sme dorazili a… prostě sme tu.“ Když pořád civěli, vzduch kolem ní se mírně zteplil a otřásl. Přimhouřila oči. „Moje oblíbená barva je červená a černá, mám jednu sestru a sem z Chicaga. Brácha taky fandí červený a vůbec nemá rád – tak jako já – když je středem pozornosti. Takže laskavě obraťte své pohledy zpět do talířů a nás si nevšímejte!“

  Jako by všichni procitli, opravdu se vrátili k jídlu. Někteří sice ještě pokukovali, ale pomalu se vše rozjíždělo.

  S hlubokým výdechem Regan zaplula k nejbližšímu stolu a stáhla s sebou i ty dva. Rozhlédla se po stole, co všechno tu je. Když zhodnotila výběr, natáhla ruku a podala si mísu s opečenými plátky brambor. Pár si jich nandala na talíř a pak k tomu přidala zeleninový salát a orestované maso. Vzala příbor a začala jíst.

  Zane si dal, tak jako každý den, lehký ovocný salát. Toť vše. A pomalu ho ani nejedl.

  „To je vše?“ Vidličkou ukázala k misce, obočí nadzvednuté. Pokrčil rameny a dál se v tom nimral. Nepříjemně se ošíval a snažil se, být co nejmenší. Což byl s jeho postavou docela problém. Povzdechla si a obrátila se na Spika. Dloubla ho loktem do žeber. Jednou, dvakrát. Pak mu luskla prsty před očima. Když se pořád nic nedělo, popleskala ho po tvářích. Zamračila se. Spikovi nepřítomnosti si všiml už i Zane. Pozorně si ho prohlédl. Pak uvolnil trochu svých sil a narazil s nimi do Spike. Ihned se probral a nabral si jídlo, jako by se nic nedělo.

  Zane vstal.

  Rozprostřel tiše své síly po sále a hledal toho, kdo Spike uvedl do lehkého transu. Žádný prvák, ani druhák to být nemohl. Právě se rozhlížel a zkoumal, když dveřmi se smíchem prošel Lash. Že mě to nenapadlo hned… Blonďaté, skoro až bílé vlasy měl stažené do culíku, černá košile s třemi rozepnutými knoflíčky mu těsně obepínala svalnatou postavu. Černé džíny měl zastrčené ve vysokých botách. Jeho chůze připomínala pantera na lovu a jeho kroky vedly přímo před Zana.

  „Zdravím…“ zašeptal podmanivě, modré oči, s mírně červeným bělmem, se přimhouřili, hlava klesla mírně na stranu. Zane slabě zpozoroval, že Lash kolem nich udělal bariéru, přes kterou nebudou slyšeni.

  „Jak vidím, stále tě baví uvádět nováčky do transu,“ podotkl suše Zane a chladně si ho přeměřil. Možná, že měl Lash velkou moc mezi svými vrstevníky, ale proti muži se zjizvenou tváří, který po světě chodil již několik desítek let, vybojoval nespočet bitev a přežil, to bylo nic. Fakt byl, že Lash o tom neměl ani páru. Pitomý feťák…

  „Copak nevidíš, jak zábavné to je?“ Tiše se zasmál.

  „Vidím akorát to, jaká ubohost to je, když si musíš svou moc dokazovat omamováním lidí, kteří ani pořádně nevědí, co se s nimi děje.“ V Lashových očích se zablesklo, ale na tváři měl stále mírný úsměv.

  „Opatrně, opatrně…“

  Zane se zasmál. „A co mi uděláš?“ Přistoupil těsně k němu, až se hrudí dotýkali. „Nezmůžeš nic. Jsi slabý a ubohý, jestliže tohle musíš dělat. Možná, že se snažíš držet úroveň, ale tohle tě táhne dolů… Tak si dej bacha, kamaráde.“

  Ještě chvíli stáli naproti sobě, jako býci připraveni k útoku. Stačilo jen mávnout červeným praporem. Naštěstí se Lash stáhnul. Asi vycítil, že proti Zanovi prostě nemá šanci. S hlavou vzhůru a s napřímenými rameny se odtáhnul

  „Oni sou pod mojí ochranou,“ zasyčel Zane.

  Lash prošel kolem Zana, až ke svému stolu.

  „V pohodě?“ zeptala se Regan, která očividně nesledovala jejich skromný rozhovor, ale věnovala se jídlu. Její talíř byl skoro prázdný.

  „Jo, jasně.“ Rychle dojedl salát, a když byli hotovi, vzali špinavé nádobí a odnesli ho podle Zanova vzoru na pojízdný vozík. Teprve pak se odebrali ze sálu.

  „Tákže,“ protáhla Regan. „Co je to ten druhý svět?“ Společně se Spikem se svalila na jeho postel a pohodlně se zavrtěla. Zane se natáhl na tu svojí, zády se opřel o zeď, kolena pokrčil.

  „Druhý svět, tak tomu říkáme lidé, co žijí na tomhle světě. Oni, tomu říkají Sarim norkast. V překladu to je něco jako Horká země.“

  „Oni?“

  „Jo, žijí tam… určití tvorové. Nebezpeční. Tvé noční můry… Jejich vzhled je pro lidi neurčitý. Nikdy je neuvidíš ostře. Jsou totiž vývojově chytřejší a vyspělejší než lidi. Když se s nimi setkáš, jejich obličeje a těla se ti před očima budou měnit. Tvůj mozek se s tím bude snažit nějak vyrovnat, a proto je uvidíš… rosolovitě, nebo… nevim jak to popsat…“ Odmlčel se. „Už několik tisíciletí se tam vedou války o postavení, území a hlavně svobodu. Silnější si nárokují ty slabší, dělají z nich své otroky. Před časy tam vládl naprostý chaos. Dvě hlavní… skupiny, které šli proti sobě, se rozdělili a vznikla tak třetí strana. Z těch slabších se hromadně stávali silní. Bylo těžké udržet si postavení i pro ty silné.

  Před pár lety se… jeden… tvor, sám vysadil na chollkin, trůn. Nejde jen o nějaké křeslo vyřezané ze dřeva či z kamene. Chollkin, je místo, prostor a čas. Ten muž se stal pánem celého světa. Samozřejmě, že se ho ostatní snažili shodit dolů, ale je nehorázně silný. Ani když se všechny strany spojily, nemohli mu čelit. Ne, když měl s sebou-“ mě „-svou gardu. Démony… Bylo nemožné jim čelit. A tak se skryli. Je tomu asi deset let…“ Pár minut nepřítomně koukal na protější zeď, uvězněn ve vzpomínkách na ty kruté časy, kdy musel bez řečí plnit vše, co mu bylo přikázáno. Zabíjet, zotročovat, mučit… Otřásl se. Démon v jeho nitru se zatetelil blahem.

  Potlačil zavrčení a přinutil se vrátit zpět do současnosti.

  Regan ho se zájmem sledovala a přemýšlela o tom, co řekl. Z jeho vyprávění jí bylo jasné, že si to nikde nepřečetl. Nedávalo jí ale smysl, jak to ví. Je blbost, aby si to zažil. Vždyť mu nemohlo být víc, jak dvacet. Takže, jak?

  „A ten obraz je teda zobrazení přechodu do druhého světa…?“

  „Ano, přesně tak.“ Pár minut se zase pohroužili do vlastních myšlenek. Když se chtěla Regan otočit na Spike, že je celou dobu nějak zticha, někdo zaklepal.

  „Du tam,“ zamumlala. Vstala z postele a přešla ke dveřím. Otevřela je a…

  „Lashi?“

Kapitola 10. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 12.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world_11: