OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world_12

11.02.2012 (15:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1069×

Kapitola 12. Prosím

  Zvuky klapajících podrážek se rozléhaly kamennou chodbou. Dech tvora, jež tak rychle kráčel, se srážel v malé obláčky mlhy a postupně se vypařovaly. Minul další svícen.

  Ocas se mu jemně otíral o zem, blanitá křídla vířila prach. A jeho boty klapaly dál a dál, míjel další a další svíce, než dorazil tam, kam kráčel. Hrad byl v tuto noční hodinu zcela prázdný. Žádný živáček mu nezkřížil krok. A kdyby, mezi živými by již nebyl.

  Zatlačil do dřevěných dveří, jež se zastavily o kamenné stěny, a rázně prošel kolem stráží k místům, kde stál jeho pán. Zastavil se. Karmínové oči se podivně leskly, jak odrážely světlo z pochodní zavěšených po stěnách, každých pár stop.

  „Máš nějaké novinky?“ zaskřípěl hlas pána. Kápě halila jeho tvář do stínů, stejně jako jeho postavu. Pohled měl upřený výklenkem ven, na nebesa, kde se proháněli ostatní z druhů jeho sluhy. Čekali na něj, ale on nejdřív potřeboval vědět něco nového. Teprve pak ho propustí… Možná…

  „Ta lidssská sssamice právě dorazila na hrad k osssstatním z jejího… druhu. Měl jsssi ji vidět, pane, tolik sssíly v tom křehkém těle…! Ssspolu se sssvým bratrem je pod ochanou Zirëcka. A ten ssstarý lidssský blázen je z ní úplně unesssen, jako před lety z-“

  „Bratrem?“ přerušil sluhu. Tvor sebou škubnul při ostrém tónu, jež použil jeho pán. O krok ustoupil.

  „Ano, pane. Přijela ssspolu ss ním. Jsssou si velice blízzzcí, je mezi nimi určité… pouto, pane.“ Hadí jazyk se mu míhal mezi zuby ostrými jak břitva. Každou nepatrnou chvilku jeho oči zalétly k ostatním z jeho druhu, jak si bezstarostně dovádějí na nočním nebi. U všech pekel, jak toužil přidat se k nim!

  „To vše ale komplikuje… Zjistíš mi více o tom chlapci! Chci znát nové informace co nejdříve!“ rozkázal. Tvor zasyčel a o krok ustoupil, když ho lehký žár popálil na odhalené kůži tváře. Pohlédl na pána a znovu zasyčel, když se podíval k obloze.

  „Mám jít hned, pane?“ Hluboký hlas tvora naplnil sál touhou jít ven k ostatním. Černé roucho se zavlnilo, když se pán otočil čelem ke svému sluhovi. Kápě mu sahala hluboko do tváře, takže nebylo možné spatřit pánovi oči. Jeho pohled byl však intenzivní.

  „Cítím tvou touhu jít ven a roztáhnout křídla… Budu tedy shovívavý a po zbytek noci si leť… Nezapomeň však na úkol, jež jsem ti dal…“ Skřípavý hlas pána se změnil do tichého milého šepotu.

  „Děkuji ti, pane, jsssi velice milossstivý,“ poklekl na koleno a sklonil hlavu k hrudi. Bledá ruka vykoukla zpod temného roucha a pohladila svého sluhu po tmavé kštici vlasů.

  „Jak jsi věrný, Sinckëriwie… Teď jdi.“ Jak se tvor zvedal, křídla se mu zachvěla, až rozvířila drobné částečky prachu na podlaze. Ještě jednou se zhluboka uklonil, než opustil sál. Jakmile si byl jist, že se za ním dveře zavřely, rozběhl se k nejbližšímu většímu výklenku. Nezastavil, ba ani nezpomalil. Proběhl otvorem a odrazil se od kamenné stěny. Pár vteřin letěl volným pádem, než roztáhl blanitá křídla a vyrazil za ostatními, kteří na něj již netrpělivě čekali. Z hrdla se mu vydral šťastný křik.

¤ ¤ ¤

   „Lashi?“ Zarudlé oči jí pobaveně sledovaly, hltaly každou její reakci. Na tváři mu pohrával ležérní úsměv, s kterým musel přitahovat spoustu ostatních děvčat. Byl pohledný, ano, ale Regan věděla, kdo to doopravdy je.

  Sváděla svůj vnitřní boj. Zatímco jeden hlásek jí vystrašeně v mysli šeptal, aby se od té zrůdy dostala co nejdál, ten druhý, rozumnější, jí říkal, aby mu konečně vzdorovala. Aby předvedla, že už není tím, kým bývala, že se změnila. Jenže vzpomínky do ní uhodily nečekanou silou. Vzpomínky, na první den, kdy ho poznala, na ten první den, kdy se poprvé dostal Nikotin do jejího těla. Kdy si poprvé píchla. A ona věděla, jaké to bylo. Jak opojný pocit to byl, tak bezstarostný! Že všechno šlo mnohem lehčeji. A byla tu ta skrytá zrůdná touha, zažít to znovu. Věděla, že by bylo snadné se vzdát, podlehnout.

  NE! Už nikdy – nikdy – nebudu tím, kým jsem byla. Jsem jiná, silná. Dokážu mu vzdorovat. Dokážu to… Touha se strachem se v ní smísily a vznikl vztek. Vzduch kolem ní se zahřál, až se tetelil. Levou rukou pevněji sevřela dveře, pravou stiskla v pěst. Tělo se jí třáslo, potřeba zmlátit toho, kdo to započal, byla až hrozivá. Držela se posledního lanka. Ovšem to se začalo pomalu přetrhávat, když otevřel pusu a promluvil.

  „No to se podívejme. Ahojky Reg,“ sladce se usmál. „Jak je to dlouho? Tři roky? A jak si zkrásněla! Vážně si ohromně sexy! A nedělej, že to nevíš. Stačí se jen podívat do zrcadla… Ale no ták, to mě ani neobejmeš na přivítanou, Malá Reg?“ V Regan to vřelo. Třas jejího těla jen zesílil, horkost, která tryskala z jejího těla, byla až žhavá. Teď, nebo nikdy…

  Pravou ruku, kterou svírala v pěst, až jí bělely klouby, sevřela ještě víc. Svaly jí škubaly, jak prosily o uvolnění. Ne. Regan se napjala ještě víc a dřív, než stihl Lash postihnou, k čemu se schyluje, její pěst dopadla přesně na cíl. Ozvalo se nechutné křupnutí. Rána otřásla jeho tělem. Klopýtl a padl na zem, držíc se za nos. Z očí mu čišela čirá nenávist, ale to už nebyla její věc. Problém, který teď nastal, nehodlala řešit před ním.

  S trhnutím zavřela dveře. Žár kolem těla v okamžiku vyprchal a šedý stín obklopil její tělo. Pablesky jinovatky se usazovaly na jejím oblečení a pokrývaly vše v okruhu jednoho metru. Tvrdě se opřela o dveře, dlaně si položila na břicho. Koukala se z okna ven, kde ještě svítilo slunce, které se pomalu sunulo za horizont.

  Vrtěla hlavou; musela si ji chytit dlaněmi, aby se udržela. Krev jí tepala ve spáncích a třásla se zimou – přesto, že jí bylo teplo.

  Stoličky drtila o sebe, jak se pokoušela držet jazyk za zuby. Tepání nabývalo na frekvenci a bolest hlavy o sobě dávala znát. Trhnutím zaklonila hlavu, až jí narazila o dřevěné dveře. Náraz vůbec necítila, její tělo ovládaly pocity.

  Jen vzdáleně slyšela jak, na ni někdo mluví. Nepochytala slova, slabiky ani tón a rytmus hlasu. Všechno jí splývalo dohromady. Někdo jí silně chytil za ramena a vlekl pryč. Nebránila se, neměla jak a snad ani proč.

  Když jí na hlavu dopadly první provazce vody, nereagovala. Po pár minutách, když začala trochu vnímat, ucítila, jak se tepání ve spáncích zmírnilo a bolest hlavy odplouvá pryč. Ledová voda jí pryštěla na hlavu a mokřila celé její tělo i oblečení.

  Přes kapky v očích viděla rozmazaně a nezaostřeně. Přesto poznala, že před ní někdo stojí.

  Zuby jí drkotaly o sebe, zvuk cvakání zanikal v hluku dopadající vody. Náhle se proud zastavil a pevné paže jí vytáhly ven. Když jí začaly sundávat mokré oblečení, před očima měla záblesky na špinavou uličku a muže, který ji-

  „Ne!“ vykřikla a snažila se dostat od těch rukou. Chytily jí však další paže a držely pevně. Její oblečení bylo v okamžiku na zemi, zůstala jen ve spodním prádle. Klepala se strachem a zimou, a proto přivítala, když jí položili do měkké postele a přikryli teplou dekou. Pořádně se zachumlala a pokusila se zaostřit na dvě osoby, které seděly hned u ní.

  Po pár chvílích zaostřila. Spatřila Zanův a Spikův výraz plný starosti. Bratrova ruka jí pohladila po vlasech; ten dotek přinášel tolik útěchy, kolik mohl.

  Když se za nimi mihlo něco šedého, pohlédla tím směrem; a znovu zadusila výkřik. Šedé stíny byly všude. Přibližovaly se a měnily obličeje.

  „Spiku, já je zase vidím!“

  Do háje, do háje, do háje!!! Kde má sakra ty prášky? Jako by je nemohla mít v baťohu… Ještě by musela mít baťoh… Kde je ksakru má? No ták!

  Spike prohrabal její tašku a teď šel na tu druhou. Vyhazoval oblečení a ostatní věci, které se mu teď pletly pod ruku. Potřeboval najít tu malou pitomou krabičku s práškama!  Kde, kurva, je?! Něco mu zachrastilo pod rukou. Okamžitě to vyndal a spěchal zpět k posteli. Odstrčil Zana a poklekl před Regan. Otevřel krabičku a vysypal si dva malé prášky na dlaň.

  „Otevři pusu… a teď spolkni…“ Prosím, ať to zabere rychle… Prosím… Půl hodiny klečel u Regan, hladili ji po vlasech a sliboval, že to brzy zmizí, že se všechno vrátí do pořádku, tak, jak to bylo předtím. Po půl hodině usnula.

  Vyčerpaně se snožil k nohám postele a opřel se o ni. Podobná věc je zastihla naposled před dvěma měsíci, kdy nad sebou ztratila kontrolu. Naštěstí zrovna byli u Regan doma a ne ve škole, takže vše proběhlo hladce.

  „Co se tu sakra děje?! Co to bylo s Lashem a ten záchvat potom? Koho to, sakra, viděla?!“ vyjel tiše Zane. Stál pár kroků od Spika i Regan, ruce založené na prsou. Stříbrný pohled ovšem upíral na tvář dívky, která konečně usnula. Musela být strašně vyčerpaná…

  „Tohle by ti měla-“

  „Ne! Neříkej mi, že by mi to měla říct sama. Chci to vysvětlit. Hned!“ vyštěkl a střelil po něm tvrdým pohledem plným vražedného odhodlání. Spike ztěžka polkl.

  „Fajn,“ odsekl. „Začalo to přibližně před třemi roky, tak nějak. Tu dobu sme se ještě s Reg neznali. Ona… měla záchvaty. Viděla různý věci, slyšela to, co ostatní ne. Když to řekla svojí mámě, odbyla jí. Že prej na sebe chce jenom upozornit a tak.  Jenže to nepřestalo a začalo to bejt ještě horší. Viděla to na každym rohu, i ve snech a prostě všude.

  Jednou to prostě nevydržela. Jediná možná varianta se jí zdálo zpít se, zapomenout. A tak to začalo. Chlast a cigarety. Dennodenně byla mimo, už ani nechodila domů. Byla s dalšíma, v jejich partičce. A pak tam někdo přinesl pervitin… Tím to začalo. Když už jí nestačilo to, co tam ostatní nosili, šla za někým, kdo jí může dát víc. Za Lashem.

  Rok svýho života zahodila, kvůli tomu co viděla. Kdyby jí tehdy máma vzala k psychologovi, mohli jí dát nějaký prášky a nikdy by se tohle nestalo… Někdy říká, že k ní promlouvají. Reg si myslí, že to sou duchové, kteří ještě nešli dál. Že se pořád zdržují tady. A ne všichni sou hodný. I když co to znamená, v tomhle podání. Všichni se k ní přibližujou. Jednou Regan omdlela, protože nemohla dýchat. Zrovna co je viděla. Přesto, že tady vlastně fyzicky nejsou, semkli se kolem ní…“

  Tak proto se tolik zdráhala, když sme byli v pracovně. Nechtěla to znovu okusit…

  „Jak do toho zapadáš ty?“ zeptal se po chvíli mlčení Zane. Spike si ztěžka povzdechl, ale usoudil, že když prozradil Reganinu minulost, měl by jít na světlo i s tou svojí.

  „Mám slabost pro rychlý auta, a dobrý pití. Nelegální závody, pařby za městem. Jednou sem byl tak na šrot, že sem to prostě nezvládl. Už na startu sem se motal, sice mě chtěli zastoupit, ale byl jsem nejlepší v celym městě. Řekl sem, že to odjedu a vyhraju. A tak sem jel. V poslední zatáčce sem dostal smyk. Normálně bych to udržel, ale zradily mě reflexy. Narážel sem do dalších aut, dokud sem nesjel ze silnice. Skončil sem v nemocnici. Tři zlomený žebra a otřes mozku. Nezmiňuju další věci, tohle bylo nejvážnější, plus vnitřní krvácení. Když sem se z toho jakž takž vyhrabal, hodili mě na odvikačku, a zrovna do stejnýho baráku, jak ji,“ hlavou kývnul k Regan, která stále tiše oddechovala a nestarala se o realitu. „Dokonce sme byli na stejným patře.“ Tiše se zasmál, jako by si na něco vzpomněl. „Každopádně… Dali sme se dohromady. A když nás oba po nějaký době pustili, zjistili sme, že bydlíme docela blízko sebe. Naši se totiž zrovna přestěhovali. Bylo mi řečeno, že kvůli mně, ale jasný bylo že kvůli fotrově místě. Aspoň sme ale byli blízko u sebe. Nastoupili sme na střední a tak nějak přežili…“

Kapitola 11. ¤ Shrnutí * Kapitola 13.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world_12: