OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world 21

12.06.2013 (14:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 933×

EDIT: Článek neprešiel korekciou!

Kapitola 21.: Stvořitel

„Nechte toho muchlování, hoši, a pojďte mi, kurva, pomoct!" Pokojem zahřměl Zaneův hluboký hlas s takovou silou, až i Regan, která byla v bezvědomí, sebou trhla. Úzkostlivě jí položil na svou postel, pohledem přejíždějíc po jejím celém těle. Obličej měla rozdrásaný, ve vlasech zaschlou krev. Na hrudníku měla velké černo-fialové otlaky a vybouleniny. Kalhoty měla rozdrbané a prosáklé krví, vyvrtnutý kotník.
Když jí konečně spatřil, jak se opírá o strom se zavřenýma očima, musel ihned k ní. Otevřela oči a začala křičet - došlo mu, že je přeměněný. Pak začala utíkat a Zane utíkal za ní. Když upadla, svět se mu zastavil, neboť se zkroutila do přímo nemožné polohy, tělo se jí třáslo v křeči, která najednou ustala.
Přestože mu přišlo na mysl, že v takovém stavu v jakém byla, by se s ní neměl přemisťovat, musel jí dostat do bezpečí. Jak na ni ale nyní koukal, došlo mu, že udělal chybu. Transport jí udělal ještě více zle, než jí bylo předtím.
„Ježiši Kriste!" vykřikl Spike nezvykle vysokým hlasem a hnal se k své kamarádce. Poklekl před postelí a natáhl ruku, aby mohl chytit tu její. Zanovo hluboké zavrčení ho zarazilo.
Napětí v pokoji stoupalo, vzduch jakoby zmizel. Napjatou atmosféru proťal Arkin:
„Musíme ji dostat k felčarovi!" Spike se ohlédl po přítelových divných slovech, ale Zane okamžitě zareagoval. Vzal pochroumanou Regan z postele a vyšel na chodbu. V těsném závěsu za ním byli ti dva.
Arkin na něj začal mluvit zvýšeným tóném, v řeči, kterou Spike nikdy neslyšel. Po chvíli na sebe začali křičet. Arkinův hlas zněl nanejvíš naštvaně, zatímco Zane vypadal jako zpráskaný pes.
Za jejich hádky prošli chodbami naplněnými studenty, kteří jim kvapně uhýbali z cesty. S otevřenou pusou koukali na jejich čtveřici, jakoby všem narostla druhá hlava.

***

Zane rozrazil dveře od ošetřovacího sálu a prošel jím až k hlavní sestře, která to tu měla napovel. Opatrně položil Regan na lůžko, které páchlo po infekci a otočil se k ředitelovi, který se tu z ničeho nic zjevil.
Zjizvený muž otočil svou pozornost zpět k sestře, která tu stále stála, jako by přirostla k podlaze.
„Dojděte pro doktora, ženská!" zavrčel na ni a zavrtal do ní pronikavý pohled. Zhluboka nasál vzduch, který byl najednou prosycen odporným strachem. Nicméně žena se otočila a pelášila pro doktora.
Zane se vrátil k Regan. Úzkostlivě přejížděl pohledem po jejím obličeji, když sebou najednou cukla. Otevřela pusu, ale vyšel z ní jen chrapot. Ještě než rozevřela oči, stihl se Zane uklidnit natolik, aby se mohl přeměnit zpátky na člověka.
„Sem u tebe, maličká."
Její pohled se zaměřil na něj a z očí jí začaly padat slzy. Tišil ji a prsty jí opatrně setřel slzy z tváří.
Znovu otevřela rty a Zane se musel sklonit, aby jí slyšel.
„Ne- nemůžu.. nemůžu..." trhaně se nadechla. „Špatně se... dýchá... Vzduch..." Rozkašlala se. Zane jí pomohl do sedu a zatímco kašlala krev jí neustále šeptal slova útěchy.
Spike se rozbrečel. Padl na kolena z druhé strany postele a vzlykal, až se dusil. Drtil prostěradlo v zatnuté pěsti, druhou si bezmálala vytrhával vlasy. Očima plnýma slz pozoroval Regan, jak vykašlává krev. Chtěl jí nějak utišit, dát jí na vědomí, že je u ní, že tu není sama. Říct jí, že to zvládne, být jí oporou, jako byla ona nesčetněkrát jemu.
A na nic z toho se nezmohl.
Citil, jak ho objaly silné paže a vytáhly ho do stoje. Někdo ho podepřel a odváděl pryč od Regan. Nebránil se, všechna síla ho opustila, vyšuměla pryč. Nevěděl kudy, ani kam jde, natož kdo ho vede. Před očima měl jen obraz Regan, jak kašle, ze rtů jí odkapává krev.
„Přežije to, ona to přežije! Je silná, zase bude v pohodě! Ona to zvládne! Ona... Regan! Jestli... Jestli umřeš... Nesmíš zemřít..." Spike si vůbec neuvědomoval, že mluví nahlas. Šeptal si a dodával jistoty, že to Regan zvládne.
A pak se mu před očima zjevil obraz. Stál v půlkruhu lidí, všichni byli v černém. Před nim se vyjímala otevřená rakev z tmavě hnědého dřeva. V ruce držel pruhovaný svetr, její nejoblíbenější. Přistoupil k rakvi. Vztáhl ruku, ale pak jí spustil k tělu, nechtěl vědět, jak ledová byla její pokožka. A najednou zvedl pohled. Díval se do její tváře a po tváříl mu znovu kanuly slzy. „Regan..."

***

„Musí do nemocnice, tady s ní nic nesvedu. Nemám zde potřebné vybavení!" prohlásil doktor Manello a pohledem žádal ředitele o svolení.
„Převoz nepůjde, cestu by nevydržela."
„Co jí přemístit?" zeptala se sestra.
„Šance na přežití je deset procent, nechci to-"
„Doktore! Jestliže máme deset procent při transportu, jaké jsou její šance při převozu?" naléhal ředitel. Chvili bylo ticho, než doktor promluvil.
„Minimální, zcela žádné."
„Je tedy rozhodnuto. Zane, ty se s ní přemístíš do nemocnice svatého Vincenta, odsud nejblíže. Manello, vezmi všechno co potřebuješ, přemístím nás tam. Pospěš si!"

***

Jedna hodina...
Druhá hodina....
Třetí hodina...
Čtvrtá....
Zane čekal přede dveřmi operačního sálu. Přecházel z konce chodby na druhý, neklidně seděl. Projížděl si prsty vlasy, třel si paže a stehna. Vědomí toho, že je tady kvůli němu, měla destruktivní účinky. Chtěl něco zabít. Například sebe. Přál si, aby nikdy neexistoval...
Jak dlouho už je na sále? Nedokázal říct. Připadalo mu to ale jako věčnost, než se dvojřkídlé bílé dveře rozevřely a vyšel z nich Manello. Zane se zastavil v kroku a sledoval ho, jak si unaveně protírá kořen nosu. V následující sekundě byl přímo před doktorem.
„Takže...? Povedla se operace?" nedočkavě na něj hleděl. Srdce mu sprintovalo v hrudi jak o závod, dýchal mělce a přerývaně.
„Je stabilizovaná, vše proběhlo hladce," promluvil Manello omluvným hlasem, očima se vyhýbal jeho pohledu. Zanovi ztuhla krev v žilách.
"Ale? Doktore, co mi neříkáte?" Od Zana se ozvalo hrdelní zavrčení, cítil, jak mu zřernaly oči.
„Ztratila spoutu krve, její plíce... Zkrátka, následujících dvacet čtyři hodin bude pro ni dost rozhodujících. Má však malou šanci na přežití. Je mi líto."
Manello odešel zpět bílými dveřmi a nechal Zana o samotě.
Cítil, jak mu puká srdce. Žal a bolest, strach a láska ho svazovali a mučili. Zvrátil hlavu a rozevřel ústa.
Nemocnicí se nesl zvířecí řev plný zoufalství a ztráty.

***

Jelikož Zane nyní nemohl za svou Regan, přemístil se za Arkinem. V hlavě mu šrotovalo tolik myšlenek, že nebyl schopen si v tom udělat pořádek. Jedním si byl ale jistý. Musí mít záložní plán, kdyby se organismus Regan rozhodl zlobit. A ten plán je Arkin, lépe řečeno, démon v Arkinovi.
Jakmile se ocitl u sebe v pokoji, okamžitě věděl, kde se jeho přítel nachází. Vyšel ze dveří a seběhl schody. Ozvěna jeho těžkých bot se rozléhala celou chodbou, ale stěží to vnímal.
Proběhl další chodbou, než zamířil k točitému schodišti, jež vedlo do východní věže. Schody bral po dvou a když doběhl na vrchol věže, nebyl absolutně zadýchaný.
Oba chlapci, kteří se k sobě choulili u zábradlí, zvedli hlavy. Jakmile ho zaměřili, Arkin se zvedl a sevřel zjizveného muže v pevném objetí. Zane na chvíli strnul, ale pak objal svého dlouholetého přítele kolem beder a přenesl na něj sovu váhu. Arkinovi se napnuly svaly na krku a zádech, ale místo toho, aby se zakymácel, sevřel v odpověď Zana pevněji.
Arkin cítil jeho bolest, sebepohrdání, žal a lásku. Váha jeho pocitů mu dosedla na plicích a zneožnila mu se nadechnout. Nechápal, jak to jeho přítel může unést. Ale přes to všechno by Arkin rád věděl, co všechno se stalo od doby, kdy zmizeli.
Lehce naťukl na pomyslnou zeď v Zanově mysli a když zmizela, s přítelovým slouhlasem se začal probírat jeho vzpomínkami.

***

‚Oh, Stvořiteli,' zašeptal Arkin o pár minut později starou řečí. Viděl toho tolik, cítil toho tolik a chápal. U sedmi pekel... Zatraceně hodně se divil, že se Zane drží ještě na nohou. Připadalo mu, že jeho přítel zestárl nejmíň o dalších pár století, co potkal Regan. Oba sevřeli o trochu více své obětí.
V očích je pálily slzy.
Když své sevření povolili, oba dva si jen tak mimochodem promnuly oči, jako by je bolely. Přistoupil k nim Spike.
„Jak je Regan?" zašeptal. Jeho hlas byl drsný od slz a bolesti.
„Následujících čtyryadvacet hodin bude riskantních. Proto sem přišel. Musím něco mít, kdyby... kdyby to nevyšlo. Musím mít jistotu, že ona bude žít."
„A to je co?"
„Spiku, tohle se ti zaručeně nebude líbit. Takže jestli nechceš zažít další trauma, doporučoval byh ti odejít," obrátil se na něj Arkin. Spike na něj pohlédl, klouby ruky ho pohladil po tváři, a pak ruku schoval do kapsy jeasnů.
„Myslim, že je tak otupenej, že tohle ho nijak nepřekvapí," prohlásil Zane. „Ale měl bys odstoupit. Ani jeden ti nechceme ublížit." Spike se zamračil, ale poslechl a stoupnul si k zábrídlí věže.
‚Arkine, můj příteli a bratře, můj bojovníku. Žádám si od tebe službu v záchraně mé družky Regan, dcery zesnulého Rafima. Žádám si od tebe tuto službu a v oplátku ti dávám svůj život,' promluvil Zane starou řečí, hlědíc upřeně do zelených očí svého přétele.
‚Zane, můj pane, můj bratře a příteli. Poskytnu ti co potřebuješ a nic za to nežádám.' Zjizvený muž se zamračil. Tohle se vymykalo rituálu i žádosti. Arkin měl od něho přimout, co mu Zan nabízel za záchranu jeho milované, a ne to odmítnout. Bohužel (či bohudik?) , se slova, která se během rituálu pronesla, nesměla změnit. Později si to s ním vyřídí, ale ne teď.
Zane natáhl paži a Arkin mu se sevřel předloktí. Jakmile se dotkli, začali se měnit. Zane cítil, jak ho štípou oči, když se mění v černé studny. Dásně mu trnuly, jak se prodlužovaly špičáky a ostatní zuby se zaostřovaly. Nehty povyrostly a zešpičatěly. Na zádech ho pálilo, jako by mu hořely. Od šíje, přes ramena až k pasu se začaly tvořit černé matné plošky, vypadajíc jako kůže draka. Z hrdla se mu vydral zvýřecí skřek. V očekávání hleděl na chlapce před sebou.
Arkin se díval na svého pána, a jeho démon se sám dral na povrch. Orhnul vrchní ret a potěšeně zavrčel, jak cítil, že se jeho tělo mění. Uši zešpičatěly a pokrily se drobnými bílými chloupky. Oči se protáhly, zešikmily a jejich zelená barva se ještě více zvýraznila. Cela plocha obličeje, krku a vrchní části těla, ochlupatěla. Delší jemné chloupky pokrývaly jeho tělo. Pod nosem vyrazily smětanově bílé fousky, nehty se se zužily a zaostřily. Potěšeně zamručel.
Jejich spojené paže pokryla stříbrná a bílá vlákna. Vázala je k sobě poutem slibu jež učinili a zovu propojila jejich mysli. Cítili potěšení toho druhého nad proměnou. Jakmile vlákna zmizela, na zápěstí se jim objevily znaky ve staré řeči. Zane měl na zápěstí zelený znak, Arkin stříbrný.
Pustili se a postupně se obrátili k chlapci stojícího kousek od nich. Arkin nasál okolní vzduch a testoval ho. Spike se nebál, jen byl vyvedený z míry. A to totálně.
Civěl na ně s mírně rozevřenou pusou, jedno obočí zvednuté, hlavu mírně nakloněnou.
„To si děláte prdel..."

***

„Můžu za ní? Prosím..." Už nebrečel, ale měl stále zarudlé oči od slz a rty prokrvené, jako by si je kousal.
„Dobře, ale jen na chvíli. A žádný hluk," řekl Manello a otočil se zpět k ostatním doktorům. Spike neváhal a tiše vrazil do dveří, v závěsu za ním Zane a Arkin. Ti dva zůstali hned u dveří, a bavili se šeptem spolu v té divné řeči, aby měl trochu soukromí.
Přistoupil k nemocničnímu lůžku, na kterém ležela jeho nejlepší přítelkyně, jeho sestra a posadil se na nepohodlnou stoličku vedle postele. Očima studoval její tvář a ohromně se mu ulevilo, když ji spatřil. Jeho strach však zmizí úplně celý, až Reg otevře oči a on bude doopravdy vědět, že je v pořádku. Teď byl náramně vděčný, že dýchá.
Prohlédl si všechny přístroje na které byla napojena a byť, že absolutně nevěděl k čemu který slouýí, dokud nic neblikalo, hlasitě nepípalo, či nějak jinak neblouznilo, bylo vše v pořádku.
Natáhl ruku a opatrně, aby jí nějak neublížil, sevřel její malou dlaň ve své. Oh, díky bohu... prolétlo mu hlavou. Kůži má teplou a na zápěstí cítí její pulz. Srdce mu trochu poskočilo. Další ujištění...
Nejradši by k ní přilehl a silou vůle do ní vháněl teplo a v myšlenkách jí povzbuzoval v uzdravení. Protože jestli odejde, nezvládne to tu. Stačí, že ho už opustili rodiče. Regan byla všechno co měl.
Sklonil hlavu a modlil se k někomu tam nahoře, aby se jeho kamarádka uzdravila a byla zase jako dřív.

***

Zane procitl, mlhavé uvědomění toho kde je, ho přimělo vymrštit se z podlahy na které usnul a zkontrolovat Regan. Oh, díky bohu... Všechno bylo v pořádku. Ona byla v pořádku. Relativně. Sedl si na stoličku vedle postele a se zbožnou něžností na ní hleděl. Pohledem přejížděl po potlučeném obličeji a viděl jen její krásu, žádné šrámy, které by jí hyzdily obličej.
V myšlenkách si vzpoměl na svou mahmen, kdy jí pověděl o Regan...
‚Ach, synu. Ty si ji našel! Našel si tu, kterou budeš po věky věků milovat!'
Znovu pohlédl na svou vyvolenou a najednou neviděl nic než obvázané části těla, modřiny a šrámy. A to všechno jen kvůli němu. To on jí přenesl na pro ni neznámé místo. To on jí tam nechal samotnou. To kvůli němu spadla ze stromu. To kvůli němu teď skončila v nemocnici. To kvůli-
Píp. Píp. Píp. Píp. Píííííííííííp...
Zane se zděsil toho zvuku. Pohlédl na monitory, najednou všechny začaly blikat a svítit a pípat. Zvuky z monitorů a Zanovo klení probudili Spika a Arkina, když do dveří vtrhnul doktor Manello se dvěmi sestrami.
Všichni v místnosti se začali překřikovat. Zane couval, dokud nenarazil do bílé zdi. Zmateně pozoroval dění v místnosti. Zvuk se stáhl do pozadí, všechno viděl zpomaleně.
Arkin drží Spika kolem hrudi a brání mu v pohybu, aby se nemohl dostat k Regan. Manello se sestrami čarují u její postele a dle toho, jak se jim rychle pohybují ústa a jak se napínají šlachy na krku, hekticky křičí nějaké doktorké kecy. Přístroje pípají jak o život a Regan... Ach, Regan... Jeho dívka sebou hází na posteli v nějakém šoku, hlasitě lapá po vzduchu, oči otevřené až bylo vidět skoro celé bělmo. Stočila pohled do prava na Zana.
A to ho konečně probralo.
Vymrštil se od zdi a rychle přeběhl k posteli. Odstrčil jednu ze sester stranou, sevřel její dlaň ve své a promlouval k ní tlumeným hlasem. Později si nedokázal vybavit co jí u všech všudy říkal, co dělal Arkin se Spikem. Nevěděl kde byl Manello se sestrami. V hlavě se mu dokola přemýtal, jako spomalený film ten jediný okamžik. Ten, který změnil Reganinu přítomnost i budoucnost. Hlavně budoucnost.
Neustále se mu ta chvíle přemýtala před očima, až se bál, že se mu hlava rozskočí v půli.
Všechno najednou ztichlo. Manello přestal vykřikovat doktorské žvásty, Spike přestal řvát na Arkina, ať ho pustí. Sestry přestaly vysokými hlasy debatovat o dalším kroku. Přístroje přestali blikat a řvát.
Bylo slyšet jen jedno dlouhé nerušené píp.
Konec. Konec. Konec. Konec!!!
„Nikdy!"
Zane se přeměnil ve stejnou chvíli jako Arkin. Postavili se tak, aby oba byli naproti sobě a Regan měli mezi sebou.
Napřáhli paže a zaklesly se jimi do sebe, druhou rukou se dotkli Regan. Slova plynule zněla z jejích úst, verše ve Staré řeči. Ovzduší jiskřilo nezředěnou čistou magií, vzduch se chvěl.

‚Volám tě démone, mocná bytosti.
Slyš mé přání, ztrať na krutosti.
Přijď ke mě a vem' si dar.
Zachraň dívku pod mýma rukama,
Přeměň jí v sobě rovného,
Naplň jí krve z těla svého.
Buď jí otcem, vůdcem.
Vdechni jí život,
Buď jejím Stvořitelem!'

Vzduch kolem nich explodoval, síla magie tančila kolem nich v posvátmén kruhu. Aniž by přerušili doteky, Zane a Arkin se sklonili k její kůži a tesáky, každý z jedné strany proťali tepnu. Silnými doušky polykali krev z jejího mrtvého těla, brali jí život mrtvé.
Když v ní zbylo jen pár kapek krve, démoni se odtrhli od jejího krku, pustili své ruce a prokousli se žíly na zápěsti. Smíchali svou krev a pak jí nechali kanout do Reganina otevřeného hrdla, kde kapala po zadní straně hrtanu do jejích útrob.
Všechno najednou proběhlo strašně rychle, jakoby se čas rozhodl, že hodina je minuta a minuta vteřina.
Regan obestřel šedý závan magického prachu.
Obestřel jí Stín.
A Zane ztratil kontrolu. Při obrařu přeměny se nesmějí dostat emoce do hry. Alespoň tak se to říká mezi lidem Sarim Norkast. Následně stvořený démon pak totiž nemá absolutně žádné emoce. Necítí nic. Krom touhy po krvi. Jenže to Zane momentálně neřešil.
Odstrřil Arkina od jejího těla a ignoroval jeho snahu zabránit dalšímu jednání. Prokousl si zápěstí hlouběji, aby krev tekla lépe a znovu jí ho přiložil ke rtům. Svou silou do ní vháněl život, promlouval k ní, druhou rukou jí hladil po vlasech. Jenže Stín byl pořád u ní, obklopující její tělo.
Tvrdý náraz ho odmrštil od postele. Automaticky zaujal bojový postoj a zavrčel. Arkin ale stál u nemocničního lůžka, zápěstí přitisknuté k jejím rtům a dával jí život.
Zelené světlo které se zvolna začalo uvolňovat z její kůže sílilo a zářilo jasněji. Po pokoji se nesla vůně jara a svěže posečené trávy. Její pleť zářila takovým jasem, až si musel zastínit oči. Už ho začínala bolet hlava z té záře, když najednou všechnen jas i vůně zmizeli.
Zane zamrkal.
A přístroje začaly pípat.

 Menší vysvětlení:

Stín -- když mrtvého obklobí Stín, je duše člověka připravena odejít z těla

Rafim -- otec Regan

Kapitola 20. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 22.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world 21: