OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world_6

13.11.2011 (12:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1303×

Kapitola 6. Eh?

  Sluneční paprsky se pomalu draly okny do pokoje, kde si stále spící Regan nechala zdát své bláznivé sny. Zrovna jí v něm honil přerostlý kus sýra, který jí připomínal kresleného spongeboba, se slovy: „Počkej na mě, chci tě jen sníst!“.  Honil jí kolem ztroskotané lodi, která zdánlivě připomínala Titanic. Když byl spongebob jen kousek od ní, Regan se probudila. Zatřepala hlavou, aby ten kus sýra vyhnala z hlavy a otevřela oči. Do toho se prudce posadila na posteli a ke své smůle, když chtěla vstát, se zamotala do přikrývky a kvůli točení hlavy zapadla pod postel. S tichými kletbami, které až tak tiché nebyly, se vyškrábala na nohy.

  Zrovna se začala vymotávat z pokrývky, když uslyšela otevření dveří. Vzhlédla od své práce a spatřila Spika s několika papírovými sáčky v ruce, ze kterých se linula příjemná vůně čerstvého kafe a několika koblih.

  Když jí Spike spatřil, začal se smát, až to přilákalo muže, který měl v plánu zůstat u auta, než ti dva vyjdou ven.

  Zane nakoukl dveřmi do pokoje a podepřel Spika, který měl málo k tomu, aby se skácel na zem i s Reganinou snídaní. Začal se pochechtávat taky a oba dva zcela ignorovali zlostné pohledy a brblání rozespalé Regan.

  Stále zamotaná v přikrývce, došla Regan k smějící se dvojici, Spikovi vytrhla sáčky z ruky a rozložila je na posteli. Nakoukla dovnitř, vytáhla kafe a jednu koblihu a zalezla do koupelny. Za zavřenými dveřmi snědla koblihu a upila trocha kafe. Teprve pak se podívala do zrcadla a musela se uchechtnout taky.

  Vlasy měla jako vrabčí hnízdo, trčely jí do všech světových i nesvětových stran a naštvaný/rozespalý výraz dodával jejímu vzhledu třešničku na dortu.

  Slyšela, že smích již přestal a místo toho slyšela hlasy, tlumené dveřmi. Otevřela dveře a málem se natáhla, jak rychle spěchala pro pytlík koblih, které byli zatím nedotčené, a ležely na posteli.

  Spike si všiml jejího úmyslu sebrat všechny koblihy a svalil jí na postel, když svou kořist skoro držela v rukou. Jednou rukou chytil její obě a provokativně vytáhl jednu koblihu ze sáčku a zakousl se do ní. Regan se zamračila ještě víc a začala mu nadávat do koblihožroutů. Na to ho ze sebe skopla, konečně ze sebe servala pokrývku a zabalila do ní Spike.

  Rychle čapla tašku s věcmi, sáček koblih a zapadla do koupelny.

  „Regan, byla bys tak ochotná a vylezla konečně z tý koupelny? Musíme vyjet! A snědlas mi snídani!“ zabušil Spike na dveře. Regan vylezla, podala mu prázdný sáček, ve kterém kdysi byly koblihy, sladce se usmála a vypochodovala z pokoje.

  Opřela se o zeď vedle dveří a počkala, než ti dva vyjdou z pokoje. Sebrala Spikovi klíčky od auta a poslala ho vrátit klíče od pokoje. Se Zanem po boku došla k autu.

  „Jak to, že si tady? Myslela jsem, že si odešel.“ Regan odemkla auto a na zadní sedadlo si hodila tašku.

  „Volali mi ze školy, kde jsem. Řekl jsem jim, že vás doprovodím do školy- stejně by někoho poslali, aby vás do ní dovedl, protože byste jí jen tak nenašli,“ odpověděl a zkoumal její tvář v slunečních paprscích. Je krásná, blesklo mu hlavou.

  „Jak to?“

  „Eh, co?“ Zatřepal hlavou, aby se začal soustředit na jejich rozhovor a ne na to, jak její pleť září v ranním slunci.

  „No, že bychom jí nenašli,“ vysvětlila. Regan se cítila trochu nesvá. Stojí vedle kluka, kterého nezná a s kterým se včera líbala a teď si s ním povídá o škole pro mágy, do který si jen tak nastoupí. No řekněte, kdo by byl v pohodě?

  „Je chráněná několika kouzli, aby ji obyčejní lidé nenašli. I když ty a Spike to v sobě máte, nejste na takový úrovni, abyste ochranou mohli projít. Proto s váma musí někdo jít.“

  „Ok, můžeme vyjet!“ Spike k nim došel, se zamračením vytrhl Regan klíčky z ruky a sedl si na místo řidiče. S protočením očí Regan následovala Spika a sedla si do auta; Zane na zadní sedačky. Spike nastartoval a se stále zamračeným obličejem vyjeli z parkoviště.

  Jeli půl hodiny a v autě bylo dost dusno. Zane se několikrát pokoušel navázat rozhovor, ale po několika pokusech, kdy neodpovídala ani Regan, se natáhl na zadní sedadla, dal si ruce pod hlavu a zavřel oči. Před očima mu běhala včerejší noc. Skvěle tančí… Musel se usmát, když si vzpomněl na reakci po jeho otázce, zda si zatančí. Je krásná, když se usmívá…

  „Spiku?“ zašeptala Regan, protože měla pocit, že Zane usnul a nechtěla ho vzbudit.

  Nereagoval. Ani nezamumlal, nebo se neusmál a neřekl, že už je vše v pohodě. Dál sledoval silnici a občas si ťuknul prsty do volantu.

  „To se vážně zlobíš kvůli těm koblihám?“ Když ani teď neodpověděl, dala si sluchátka do uší a pustila si na plný pecky Black Veil Brides. Nohy si hodila na palubovku a zaklonila hlavu; ruce zkřížila na prsou. Za pár chvil si začala pobrukovat do rytmu, pokyvovat hlavou i nohama. Po minutě si začala i ťukat prsty.

  V pauze mezi dvěma písničkami, uslyšela Spikův smích. Vytrhla si sluchátka z uší a otočila se na Spika.

  „Takže ty už se chováš normálně?“

  „Ne,“ přestal se smát a znovu se neutrálně koukal na dálnici. V Regan to začalo vřít; Zane zpozoroval, že vzduch kolem ní se začal zahřívat.

  „A co sakra po mě chceš!“

  „Omluvu?“ zeptal se arogantním hlasem a s očekáváním v očích se podíval na Regan.

  „Tak se ti omlouvám, že sem ti snědla koblihy a za další věci, které jsem asi nevědomky stihla dnes ráno udělat. A teď laskavě zajeď ke krajnici a zastav!“ Spike se zvednutým obočím zajel na první odpočívadlo, které bylo po cestě, a sledoval Regan, která vystoupila z auta, vzala si tašku a třískla dveřmi.

  „Kam jde?“ Zane ignoroval Spikovu otázku a s větou ‚Počkej tu!‘ vyletěl za Regan ven. Doběhl jí a pár minut šli vedle sebe v tichu, než Zane zrychlil krok a dostal se před ní. Nárazem do jeho pevné hrudi zastavila a naštvaně se na něj podívala.

  „Naštval mě!“objasnila a sedla si na svodidla. Dívala se na něj a čekala, co z něho vypadne, či co udělá.

  Mírně se usmál a došel před ní. Rukama se opřel o svodidla vedle jejího těla a uvěznil jí jen pár centimetrů od sebe. Horkost kolem Regan začala pomalu vyprchat.

  „Já vím. Ale jestli chceš jít do Jacksonvillu pěšky, hodim si tě přes rameno a narvu tě do kufru auta, abys nemohla utéct,“ mrkl na ni a přihodil úsměv. Regan se ještě víc zamračila, ale naštvaná už nebyla; jen uražená.

  „Blá, blá, blá… A tohle že je svobodná země.“ Zane se rozesmál a hlavu si opřel o její rameno. Nadechl se její vůně a užíval si chvíli, kdy jí může být tak blízko… Jak dlouho už o tomhle snil? Snad celé věky.

  „Zatančíš si?“ zeptal se jako včera a potutelně se usmál. Regan se zarazila a odtáhla se od něj, až málem přepadla ze svodidel.

  „Tady? Uprostřed dálnice?“ ptala se, rty měla pozvednuté v mírném úsměvu. Natáhla ruku, aby mu vlasy odstrčila z očí; místo toho Zane chytil její dlaň do své a políbil na hřbet ruky. Trochu zčervenala, a rty zvlnila do omračujícího úsměvu, který ho málem srazil na kolena.

  „Jak vidím, tak ne.“ Na oko posmutněl, a pak jí stál k sobě.  Sklonil hlavu, a usmál se na ni. Se svou výškou mu regan dosahovala sotva po bradu; byla roztomilá, když na něj koukala tak ze zdola.

  „Takže se můžeme odebrat znovu do auta, co říkáš, maličká?“ Poklepal jí na špičku nosu a studoval jí pohledem.

  Povzdechla si, ale nakonec přikývla.

  Zavěsila se do něj a těsně vedle sebe, co noha nohu mine, došli k autu. Jako gentleman jí Zane otevřel dveře k zadním sedadlům a nechal jí nastoupit první, teprve pak sám nasedl.

  „Regan?“ zeptal se Spike, když házel blinkr, aby mohl vyjet z odpočívadla; díval se na ni přes zpětné zrcátko a žárlivě sledoval, jak se opřela o Zanovo rameno. Neodpověděla; dívala se z okénka a sledovala ubíhající pole a louky, která se znovu mění v města a vesnice.

  Po chvíli se jí začaly přivírat víčka a ona je neudržela otevřené. Poslední, co udělala, než upadla do nejasného spánku, bylo, že si se Zanem propletla prsty.

  Sledoval jí, jak pomalu usíná a byl překvapen, když si s ním propletla prsty. Příjemně překvapen. Pousmál se a odhrnul jí pramen vlasů z tváře, který mu bránil ve výhledu na ni. V mysli si přehrával včerejší noc. Tentokrát byla při smyslech a nebudila dojem, že nechce být v jeho společnosti. Právě že naopak. Potěšen, že se jej nestraní, nechal myšlenky volně plout.

  Mozek znovu zapnul až tehdy, kdy se Regan rozezvonil telefon a trhnutím jí probral.

  „Sakra, kterej kretén mi teď volá…“ brblala si, když si rozespale vytahovala mobil z tašky. Aniž by se podívala, kdo jí volá, zvedla to.

  „Hmm?!“ zabručela a znovu se opřela o Zenovo rameno.

  „Kde si?!“ ozvalo se štěknutím z telefonu, až ho Regan musela dát dál od ucha.

  „Taky tě ráda slyším, mami.“ Spike se napnul a sledoval Regan ve zpětném zrcátku.

  „Kde jsi!“

  „V autě.“

  „S kým a kam jedeš?“ řvala dál do telefonu.

  „Do Jacksonvillu s dvěma krasavci,“ zapředla a mrkla na ty dva. Spike se musel přemáhat, aby nevyprskl smíchy.

  „Tak to teda ne, slečinko! Okamžitě se vrať zpátky do Chicaga! Máme si o čem povídat!“

  „No to teda máme, například o tom, že můj táta byl mág a nezemřel, nebo že si mi schovávala dopisy ze školy z Jacksonvillu anebo o tom, že si mýho tátu odkopla jako psa, po tom, co ses o něm dozvěděla pravdu a vůbec nedbala na jeho city!“ křičela pro změnu do telefonu Regan. „A do Chicaga se nevrátim! Nemám nejmenší důvod pobejvat v jednom domě s člověkem, kterej mi celej život lhal! Nazdar!“ Naštvaně hodila mobilem o zem a nevšímala si zvednutých obočí v obou obličejích.

  „Eh, zlato?“ zeptal se opatrně Spike.

  „Co je!“ vyštěkla.

  „Já jen že s tebe de strašný horko…“ Regan se zmateně podívala na Spike a potom na Zena, kterému se na čele perlil pot. Rychle otevřeli okýnka v autě; pomalu zchladla. Vztek vyprchal a nahradil ho znovu smutek a bolest.

  Lehla si na sedačku a stočila se do klubíčka, hlavu si položila do Zenova klínu. Opatrně jí pohladil po vlasech, a když se neodtáhla, gesto zopakoval.

Kapitola 5. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 7.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world_6: