OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The mysterious world_9

17.12.2011 (14:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1000×

Kapitola 9. Skok

  Zane nesl Regan v náručí do svého pokoje a Spike šel vedle něho. Na chodbách bylo prázdno. Jak by ne, byl čas večeře. Všichni dozajista seděli v jídelně u stolů a nacpávali se různými jídly. Ne však tato trojice.

  Potom, co Spike dořešil vše ohledně jejich studia, rychle vypadli z pracovny. Muž se mu představil, jako pan Alnat, ředitel školy.

  Regan visela Zanovi v náručí, zdálo se, že spala, ale to nebylo to, co ho trápilo. Bylo totiž nad slunce jasné, že po projevu takového množství síly, bude vyčerpaná. Trápilo ho něco jiného. To, proč byla tak vyděšená.

  „Spiku, to…“

  „Ona ti to řekne sama, dej jí jen čas. Na ni nesmíš tlačit, je neuvěřitelně křehká, i když se to snaží nedávat najevo,“ skočil mu do řeči, jako by věděl, co se mu honí hlavou. Zane přikývl a zabočil do další chodby. Odtud vyšli několik schodů. Prošli chodbou, až došli na její konec. Pomocí sil otevřel dveře a málem se přerazil o tašky, které byly nedbale položeny na zemi, hned za dveřmi.

  S tichými kletbami je překročil a položil Regan na svou postel. Trošku se zavrtěla, ale spala dál. Zadíval se jí do tváře, vypadala tak nevinně, tak křehce. Srdce se mu stáhlo znovu tím pocitem, který nedokázal určit. Byl pro něj zatraceně nový. V životě nic takového nepocítil, a že je tu už dlouho. Dlouho a tak strašně sám…

  Z chodby se ozvaly hlasy a narážení něčeho dřevěného. Zane podrážděně vylezl z pokoje spolu se Spikem a prakticky zabránili výhledu do pokoje.

  Dva prváci nesli postel po schodech, náramně se u toho bavili, když s ní narazili do stěny. Však když spatřili ty dva, jak se tyčí u dveří, smích je přešel. Zane se ještě víc zamračil, což stačilo k tomu, aby oba dva kluci odvrátili pohledy.

  „Ehm, pan Alnat nám řek, že sem máme hodit jednu postel, tak sme tady,“ promluvil jeden z nich.

  „Fajn, mi to už vezmeme.“ Spike se rozešel ke klukům s mírným úsměvem a pozdravil je. Když položili postel na zem, potřásli si rukama a představili se. Ten, který promluvil, byl Hunter Frei, vysoký s tělem hubeným, jako špejle. Hnědo zelené oči byly tupé, připitomělí úsměv a hnědé vlasy mluvily za vše. Bylo to totální pako. Za to druhý kluk, který se představil jako Martin Luzock, vypadal poněkud chytře. Měl lehce ruský přízvuk, špinavý blond a nekonečně mnoho pih kolem nosu a na tvářích. Byl statnější postavy, žádné párátko. Na Spike se skoro vůbec neusmál.

  Po prohození pár trapných frází, se otočili a nervózně odběhli pryč. Zane přišel Spikovi pomoc s postelí a společně ji odnesli do pokoje.

  „Spiku?“ ozvalo se z pokoje. Regan seděla na posteli a kolena si tiskla k hrudi. Pohled měla skoro skelný, vypadalo to, že je myšlenkami někde úplně jinde. Spike k ní rychle přiběhl a schoval do svého objetí. Kolébal jí ze strany na stranu, hladil ji po vlasech a šeptal do ucha věty, které Zane neslyšel.

  Raději odvrátil pohled a otočil se. V pokoji měl mnoho poházeného oblečení všude možně. Sebral své věci a naházel je do skříně. Pak vzal postel a pomocí energie ji přemístil ke zdi. Protože ty dvě paka, co ji sem přinesli, nevzali žádné povlečení ani polštář s dekou, tiše se vytratil z pokoje a zamířil do prádelny.

  Když se vracel s plnýma rukama, chodby už prázdné nebyly. Studenti se trousili do svých pokojů, a když zahlédli Zena, začali si šeptat a shlukovali se do skupinek. Podrážděný zrychlil krok a cítil, jak jeho energie hrozí vzplanutím.

  Téměř vykopl dveře k pokoji, odhodil náklad na nejbližší postel a ignoroval ty dva, jak na něj zmateně koukají.

  Snažil se uklidnit, ale nešlo to, potřeboval to nějak vybít. Navíc pochyboval, že by se ti dva vyhnuli síle.

  Otevřel okno a nechal chladný vzduch, aby si pohrával s jeho vlasy. Avšak ani to nezabralo. Podíval se dolů. Nad ním bylo ještě několik pater, takže nebyl úplně nahoře, ale stejnak to byla výška.

  Zapřel se rukama o rám okna a chystal se vyskočit.

  „To neuděláš, že ne?“ zeptala se rychle Regan, hlas se jí ještě třásl.

  „Promiň, ale potřebuju si pročistit hlavu a po schodech se mi jít vážně nechce,“ odsekl. Nechtěl být na ni hrubý, ale nešlo to zastavit.

  „Zbláznil ses? Zabiješ se!“

  „Pád zbrzdím.“ Vylezl na okno, připraven skočit.

  „Zkoušel sto aspoň už?“ nedala se. Střelil po ní pohledem a pokusil se usmát.

  „Všechno je jednou poprvý.“ S těmito slovy se odstrčil a nechal se unášet k zemi. Matně slyšel, jak za ním Regan splašeně něco křičí.

  Pár desítek metrů nad zemí natáhl ruku a nechal stříbrný proud energie vystřelit z jeho ruky. Dopadl do husté stříbřité mlhy, která brzdila jeho rychlost. Bylo to, jako topit se v medu. Hustá energie ho úplně zastavila pár centimetrů od země. Vstřebal energii zpět do sebe a rozběhl se k lesu. Cítil, jak se to v něm vaří.

  Když byl v lese, nebral ohledy na to, že je stále blízko školy. Z těla mu vytryskla energie. Byla jako vlna tsunami, která s sebou brala vše, co bylo moc blízko. Porazila stromy, zabila malé živočichy, sebrala větru možnost volně se pohybovat.

  Vše na něj dolehlo, jako by na něj dopadl těžký balvan. Nekonečně dlouhá doba samoty, války v druhém světě, stranění se druhých, kvůli tomu jak vypadal. Rozpolcené pocity, když se dostalo k Regan. Bože, viděl jí po třetí v životě a udělal by pro ni první poslední. Obětoval by pro ni cokoli, vlastní život. Zavrhl by všechny a všechno, jen aby byla v bezpečí a šťastná. Zabil by každého, kdo by jí ublížil. Byl by jí čímkoliv, bratrem, přítelem, milencem… Jen aby mohl být s ní.

  Po chvíli si uvědomil, že řve. Že má zvrácenou hlavu, paže mu míří od těla, že nastavuje tvář nebi. Řval, skoro až nelidsky, jen aby to ze sebe všechno dostal. Stříbrná energie proudila z jeho těla ven, zabíjela a věznila všechno, na co sáhla. Znovu se z něj stalo to monstrum, co na druhé straně. Znovu se nedokázal ovládnout. Jeho síla ho pohltila a odmítala pustit a tentokrát tu nebyl už nikdo, kdo by mu pomohl. Byl na to sám, a nevěděl, co má dělat.

  Přestal řvát, uvědomil si, že tu není sám. Tam, kam jeho síla nedosahovala, stála Regan. Zelenýma očima ho pozorovala, na rtech jí pohrával něžný úsměv, jako by věděla, jak mu je. Co právě teď cítí.

  „Nemůžu… Nemůžu to zastavit,“ zašeptal, až se obával, jestli ho slyšela. Její oči mu říkaly, že ano. Rozešla se směrem k němu, byla lhostejná k energii, která zničila vše, co bylo v její moci. Však zdálo se, že na ni nereaguje.

  „Zavři oči,“ nařídila mu jemně. Pak ho chytla za ruce, propletla si s ním prsty a přistoupila až těsně k jeho tělu, takže mohla cítit jeho mužnou vůni blesků.

  „Vyžeň z hlavy všechny myšlenky… Soustřeď se jen na ten jeden bod ve svém nitru… Následuj ho… Jdi za teplem, které vydává… Zkus to… Kvůli sobě… Pojď… Neboj se… Jsem tu s tebou… Už nebudeš sám… Máš nás… Mě a Spika… Pojď… Vrať se…“ Šeptaná slova, která vycházela z jejích úst, se odrážela v jeho duši. Jeho síla se jako stříbrné nitky vracely zpět k němu, tam kam patřily.

  Ochabl jí v náručí. Regan nevydržela váhu jeho těla a společně klesly na zem. Vítr byl zase volný, bohužel škodu, kterou napáchal na stromech a malých obyvatelích lesa, nikdo nenapraví.

  Hlasitě oddechoval, srdce mu sprintovalo v hrudi, až to skoro bolelo a on si uvědomil, že mohl Regan zabít. Polil ho studený pot a namáhavě otevřel oči. Díval se do zelených studen, ve kterých byl ochoten se utopit a ztratil všechny souvislé myšlenky. Instinktivně jeho pohled sjel na plné rty, které přímo volaly, aby byly ochutnávány po celé hodiny. Vrátil pohled k jejím očím a zmohl se jen na polknutí.

  „Mohl… Mohl sem tě zabít,“ zašeptal vysíleně s hrůzou a roztřesenou rukou jí odhrnul pramen vlasů z obličeje. Zakroutila hlavou a prsty přejela po zdravé části obličeje. Pod jejím dotykem přivřel oči.

  „Neznám tě… Ale věřím ti… Něco mi našeptává, že ti můžu věřit…“ šeptala.

Kapitola 8. ¤ Shrnutí ¤ Kapitola 10.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The mysterious world_9: