OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » The sun of our lifes : 10. kapitola - Nevinná

06.02.2012 (10:00) • JustV • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 656×

Ema s Tomášem si vyslechli příkazy od Dominika. Zdálo se to být nekonečné. Konečně zamávala otci a Dominikovi. Vrátila se do chaty. Všichni se shodli na tom, že dnes by mohl být odpočinkový den.

Ema se nabídla, že známým pohlídá jejich tříletou dcerku Amálku a devítiletého syna Adama, aby si od nich mohli oddychnout a někam si vyrazit. Byly to jediné dvě děti, které z té kupy měla ráda. A ony měly rády ji a poslouchaly na slovo. Vzala si je k sobě na pokoj, kde se Tomáš snažil usnout - to mu samozřejmě s dětmi úspěšně překazila. Amálka se ho bála, držela se Emy za ruku, ale oprsklejší Adam za ním hned běžel a začal ho šimrat na chodidlech vykukujících zpod peřiny.

Ten den si užili - vzali děti na procházku, postavili sněhuláka (byli s dětmi, takže normálního, ne s prsama, jak navrhoval Tomáš) a i přes Eminy obavy, že se děti nachladí, si dali zmrzlinový pohár.

„Ty děti jsou vaše?" zeptal se z ničeho nic jim naprosto cizí, starý muž. Nemluvil vůbec přívětivě. Hleděl přímo na Amálku a Adama, kteří si akorát šli k baru poručit další džus.

„Ano, patří k nám," odpověděla Ema slušně a mnohem mileji, než on.

„Ta dnešní mládež! Ještě nejsou ani zletilí a už to má děcka!" zahudroval a odešel.

Ostatní v restauraci začali souhlasně pokyvovat a my dva jsme se jen smáli.

„My je jen hlídáme, je to můj bratránek a sestřenice," vysvětlila jsem s úsměvem a šla jsem zaplatit.

„Bratránek a sestřenice?" otázal se Tomáš při zpáteční cestě. Už byla tma a jemu seděla na ramenou Amálka. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, co po nás chce, když začala řvát „Já chci na koně! Já chci na koně"!

„Znám je oba od narození a naši otcové se znají od mládí. Beru je jako sourozence, nebo bratránka a sestřenku," najednou jí opět podklouzly nohy, ale Tomáš ji nestačil zachytit, takže ležela jak široká, tak dlouhá na silnici.

„Teto, teto!" začala řvát Amálka a chtěla dolů. Tomáš jí vyhověl a Emu sbíral.

„Není ti nic?"

„Myslím, že mám něco s kotníkem."

Zbytek cesty ji nesl, protože nemohla chodit. Jakmile odevzdali děti rodičům a octli se sami na pokoji, Ema se neubránila sprostým nadávkám.

„Lyžování! Jedinej sport, u kterýho se mi v životě nic nestalo a kterej mě baví! Jestli mě to ráno bude bolet, tu nohu si uříznu," lamentovala.

„Převlíkni se a půjdeme dolů, bude večeře."

Tomáš se otočil k oknu, aby neměla pocit, že ji šmíruje. Ale přesto pozoroval její odraz v okně. Opatrně převlíkala své, v poměru s její výškou, dlouhé, hubené nohy z kalhot na lyže do žlutých tepláků. Ach, jak milovala žlutou. A vůbec, všechny barvy. Snad nikdy ji nikdo neviděl celou v černém, nebo bílém.

„Hotovo. A to s tím oknem je fakt nenápadný, asi jako sáňky v létě," smála se.

„Co ti je, ty marode?" ptali se, když ji snesl dolů po schodech.

„Spadla jsem. Ale nic vážnýho, do rána to rozchodím."

„Tak ti nalejeme něco na uklidněnou. Vsadím se, že jsi ještě nikdy nebyla opilá, co?" poškleboval se táta Amálky a Adama, Martin.

„Jasně že ne. Ale jestli je po Alešovi, ani se nikdy neopije, jak bude odolná," poškleboval se jiný.

***

Když už všichni spali, asi o čtyři hodiny později, probudil Tomáše jakýsi dávivý zvuk přicházející z jejich koupelny. Když vstával, smál se. Teď už mu bylo naprosto jasné, že geny po jejím tátovi se ještě zatím moc neprojevily.

Spolu s otevřením dveří se mu otevřel i pohled na Emu, držící si vlasy na temeni, aby si je nepozvracela, s hlavou v záchodové míse. Neubránil se hlasitému smíchu.

Posadil se vedle ní na zem a kladl si jen jednu otázku, kterou jí za chvíli položil.

„Jak ses sem s tou nohou dostala?"

„No, tak trochu jsem ty následky tušila, takže jsem se sem začala belhat chvíli po tom, co jsme přišli. Celkem fajn se tu spí."

„Bože můj, ty jsi taková trubka! Nejradši bych tě ulíbal k smrti," najednou mu došlo, co to vypustil z pusy. Prolínaly se mu slova a myšlenky.

„Tobě by nevadilo, líbat tak mladou holku?"

„Holku jako ty? Nevadilo. Kdyby si vyčistila zuby," vstal a odešel. Za chvíli z koupelny slyšel zvuk Emina elektrického kartáčku.

Sedla si k němu na postel a začala mu hladit potetovaná záda. Nápis Salaud (pozn.: francouzsky bastard), by ji možná měl odradit, ale svůj účel nesplnil. Sedl si a políbil ji. Nikdy nechtěl dívku líbat tak hodně, jako ji. Když ho líbala, jako kdyby se odhalila a prozrazovala svá tajemství. Zklamání, strach, utrpení, ztráta. Jako by z ní tyhle pocity sršely.

Lehla si mu hlavou do klína. Usmívali se na sebe a on ji hladil po té nejkrásnější tváři, jakou kdy viděl.

„Že oba víme, že jakmile skončí tenhle pobyt, skončí i tohle?" zeptala se.

„Víme to oba. Ale máme před sebou ještě deset dní, tak nemysli na konec," cvrnknul ji do nosu.

Za chvíli usnula a on ji mohl v klidu pozorovat.

Konečně mohl líbat ty rudé rty posazené v bledém obličeji, mohl se dotýkat jejích sametově bílých, hladkých stehen. A v tu chvíli mu to došlo. Chce s ní teď prožít pár nádherných dnů a pak na ni zapomenout, stejně jako na dívky, se kterými strávil vášnivou noc, ráno je poslal domů taxíkem a už jim nikdy nezavolal? Ne. Nechtěl. Chtěl ji mít navždycky, nebo vůbec. Nechtěl na ni vzpomínat jako na dívku, kterou chtěl a později i měl. Když ji nemohl mít napořád, chtěl si ji pamatovat nevinnou. Spící, s mírným úsměvem na tváři, tulící se k peřině, podkládající si ručkama hlavu a se zlatavými vlasy rozprostřenými na polštáři. Věděl, že až se ráno probudí, nepřiběhne vesele k němu a nezačne ho líbat, jako všechny ostatní ženy na světě. Ona není žena. Jak napsal Ramarque ve Třech Kamarádech - nemůže to být normální žena, protože takovou by nemohl milovat. Ona bude čekat, dokud ji neobejme a nepolíbí ji do vlasů on a pokud tak neučiní, nebude se ptát - rozuměla mu i beze slov.

Autor: JustV (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The sun of our lifes : 10. kapitola - Nevinná: