The sun of our lifes : 12. kapitola - Rozumět beze slov • OurStories.cz ~ naše povídky

Tomáš se vrací ze své procházky plné vzpomínek, Ema se mezitím probouzí a přemýšlí, co bude, až se spolu uvidí.

08.02.2012 (12:00) • JustV • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 434×

Probudila se a letmo přejela očima pokoj. Tomáš tu nebyl. Posadila se na postel a přemýšlela.

Věděla, že to, co dělají, není správné. Pořád věděla, že je tu Daniel, ke kterému ona patří. Stále si byla jistá jeho láskou. Byla připravena mu odpustit, ale ne hned. Chtěla okusit trochu života, než se zase vrátí ke své pozici poslušné dívenky.

Až se Ema a Tomáš vrátí každý na svou cestu, co bude dál? Nebude ani jeden vzpomínat na to, že rty, na které civí, jednou líbal? Až zase uvidí jednou u bazénu svá obnažená těla, nevzpomenou si, že toho těla se jednou dotýkali? Vzpomenou. Věděla a byla si jistá, že Tomáš to ví taky, že pokud si spolu něco začnou, nesmažou to.

Ale ona po něm toužila. Přitahoval ji, byl stejný jako ona. A věk? Nebyl to pro ni problém. To, že to byl nejlepší kamarád jejího nevlastního bratra? Nevadí, zakázané ovoce chutná přece nejlíp!

Nemilovala ho. Bylo to jen fyzické.

Slyšela za dveřmi přešlapovat Tomáše.

***

Stál za dveřmi. Nevěděl, jestli Ema spí, nebo ne. Má vůbec jít dovnitř? Neměl by radši sednout do auta a zdrhnout?

„To by bylo převelice hrdinské," zamumlal si sám pro sebe.

Musí tam jít a vyřídit to. Vlastně ani nemusí mluvit, stačí, když se jí podívá do zeleno-hnědých očí a ona pochopí. Možná pochopí, v čem je problém. Že je jiná, že on ji chce milovat takovou, jaká je dnes a ne ji přestat milovat, až bude za pár dní plakat a ptát se, proč ji opouští. Chtěl ji milovat šťastnou a veselou, s úsměvem na tváři.

Vstoupil. Pořád ležela na posteli, ale nespala. Kdyby byla lepší herečka, věřil by jí. Ale když ona spala, měla na tváři mírný úsměv, to moc dobře vypozoroval dnes v noci, kdy skoro oko nezamhouřil, jen aby si co nejdéle pamatoval její tvář. Teď měla na tváři docela široký úsměv. Nebyla zahalená peřinou, takže se mu naskytl pohled na její úžasné tělo oblečené jen v krátkém tílku a kalhotkách.

Propukla ve smích a posadila se na posteli. Chtěla ho obejmout kolem krku, ale uhnul před jejími studenými pažemi. Tázavě se na něj podívala, ale na otázku v jejích očích „Co se děje?", nečekala odpověď.

„Promiň," naposledy ji políbil.

Nic Emě nemusel vysvětlovat. To jedno hloupé promiň, toho skrývalo tolik, že by to nikdo slovy nedokázal vyjádřit. Promiň, jedno slovo, které si lidé nejspíš vymysleli, aby na sebe mohli být zlí. Jí to slovo stačilo - rozuměla mu.

„Nic se neděje. Nechci tě ale ztratit jako kamaráda. Za to budu bojovat."

„Ten boj jsi už vyhrála. Nemohl bych se tě vzdát. Jsi něco jako moje osobní značka heroinu," pohladil ji po tváři.

Propukla v hlasitý smích.

„Můžeš mi vysvětlit, čemu se směješ? Já ti tu skládám komplimenty a..." blábolil o tom ještě asi minutu, zatím co ona se držela, aby nepropukla v další výbuch smíchu. Položila mu prst na pusu a naznačila mu, ať už je konečně zticha.

„Neříkej mi, že ty, takovej potetovanej, namakanej drsňák, kouká na takovou blbost, jako je Twilight?"

„Možná jen trochu," zahihňal se. „Počkej, a ty, taková drsná dívka, která už jen podle názorů a citů snad ani dívkou být nemůže, kouká na takovou blbost, jako Twilight?"

„To je úplně něco jinýho," zvážněla.

Autor: JustV (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování