OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tik tak tik tak - První list

03.09.2014 (17:00) • Mechaniculum • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 694×

1. Na začátku byl prach. Vznášející se svět mrtvé a beztvárné hmoty obklopující všechno i samu sebe a vyplňující tak prázdno.
2. Pak přišlo na svět světlo. Zahořelo v temnotě a prozářilo nekonečnou tmu, která nás obklopovala. Vrhlo první stín a ustanovilo tvárnost.
3. Pak přišel čas a svět se dal do pohybu. Prach se řítil a tuhnul, tvořil shluky a chuchvalce jako prach tísnící se v koutcích domů. A tak vznikl svět.
4. Pak přišla do světa magie a spoutala jej vlastními zákony…

Trivia pro obecné školy poddanské – stvoření světa, I. kapitola.    Fridrich Gütenberg, 1783 AN

Arcimág seděl ve svém křesle a přemýšlel. Rukou, která nevládla silou dob minulých, něco kreslil na vybledlé polstrování opěradla. Umíral. Věděl to on sám a ostatně i všichni jeho učni i ostatní mistři. Životní dekáda slavného muže se pomalu chýlila ke konci. Věděl, všichni to dávali nepokrytě najevo, že se to o něm šušká. Cítil to všude kolem sebe, bylo to doslova hmatatelné v okolním vzduchu.

Unaveně se natáhl před sebe a zamáčkl slonovinově bílé tlačítko. Nad obrovským leštěným stolem se rozsvítilo světlo. Jen prach, tak líně poletující místností, vyplňoval prázdný vzduch. Muž vstal. Světlem prošlo jeho vysoké a štíhlé tělo a zastavilo se až u desky z černého dřeva. Prstem chvíli sledoval dlouhou tenkou linku bílého malování, než se sklonil a z šuplíku ukrytého za bohatým zdobením rozličných intarzií vytáhl ohmatanou knihu.

Vazba se ve světle zaleskla, vypadala stejně zašle jako stůl, ve kterém byla ukryta. Koneckonců, jako celá místnost schovaná za závěsy. Muž se otočil a poklepal knihu na tvrdou desku obalu. Pohledem přejel po tmavých obrysech ve stínech místnosti. Starý nábytek, vzpomínky. Teď už pouze smutná minulost.

Usadil se zpátky do křesla, které skrylo staré tělo uvnitř své vycpávky. Arcimág si připadal, jako by jej opouštěly síly, jako by jej sedadlo vtahovalo dovnitř. Zatřepal hlavou a zamrkal. Přicházela na něj nějaká únava.

Knihu si položil na klín a natáhl se k vyřezávanému stolečku, který stál opodál. Na němž ležela bílá dýmka. Bledá ruka nahmatala v náprsní kapse tabatěrku… Škrt. Místností se prolinul štiplavý kouř vojenského tabáku. K temnému stropu se vznesl obláček šedavého kouře a rozplynul se nad stropem. Teď se bude moct soustředit, pomyslel si. Jeho pohled se přenesl na tmavý obal knihy, jež byl nyní jediným středobodem jeho pozornosti. Prsty jemně přejely okraj knihy a opatrně ji otevřely, aby obnažily zažloutlé listy. Inkoust na prvních stranách téměř nešel vidět, byl sedřený a vybledlý.

Ozvalo se tichounké zapráskání páleného tabáku a z dýmky vyšel se slastným výdechem další oblak kouře. Absolutní ticho v místnosti rušené jen mělkým dýcháním osoby vystřídalo nesmělé črtání. Hrot mechanického pera škrábal po papíru a zanechával po sobě stopu, kterou si někdo možná přečte. Kdo ví. Kdesi v povzdálí se zahřmělo a o okna, skrytá za hutnými záclonami, zaťukaly první kapky.

Svit lampy se líně vytratil. Cítil, jak okolí chladne, jak jej okolí objímá a obklopuje, vtahujíc ho hlouběji do svých záhybů... Dlouhý škrábavý zvuk vystřídal nářek trhaného listu papíru. S žuchnutím dozněl kdesi u podlahy a jako nesmělá ozvěna se přidalo tiché lupnutí dopadající dýmky. Na setinu vteřiny místnosti zavoněl dech spáleniny, rozzuřené lístky tabáku se zakously do bohatě prošívaného koberce.

Oblohu proťal blesk a salvy kapek rozbubnovaly okenní tabulky. Kdesi v dáli za horami zahořel oheň.

Svět nebyl vždycky takový. Magie byla divoká a nezkrotná, cukala se jako mladý hřebec, kterého měli obsedat. Vzpínala se v otěžích pravidel, a kudy mohla, tudy utíkala pochopení. Milénia, od samotného začátku věků, se lidé snažili napravit své omyly a magii pochopit. Zkrotit ji a převychovat ji pro své vlastní účely, ale ta jim stále unikala.

Až roku 0 veliký mág Loge Všemocný pronikl do tajů magie. Byla pokořena, chycena a spoutána. Byla zkrocena. Žáci velikého mistra magie roznesli jeho učení po světě a z kdysi obávané součásti světa se stala běžná věc. Využívána ku prospěchu lidem. A ten, kdo jí vládl, se mohl pyšnit neuvěřitelnou mocí.

Od té doby svět procházel nespočtem změn. Velká města povstala a zase padla. Civilizace byly přetaveny v rozpáleném tyglíku válek a vzájemných potyček. Názor a Idea se staly komoditami cennějšími než všechno zlato, které proudilo v tehdejších žilách starého světa. Lid se pachtil za myšlenkami. Byl to věk velikých umělců, mistrů a vynálezců. Mágů i šarlatánů, kteří se chtěli zviditelnit, či zbohatnout. Byl to věk moudrých a mocných vládců, ale i věk válek prosycených odvarem smrti tak silně, že se do dnešních dnů najdou na zemi místa, kde jsou kopce doteď posety lidskými ostatky.

Překotný pokrok hnán lidskou zvědavostí a chtíčem neměl konce. Až jednoho dne někoho napadlo očarovat zbraň. Obyčejný revolver.

V té době již nebylo podivné, že mágové běžně očarovávali věci denní potřeby. Magie lidem pomáhala věci ulehčit, zvyšovala výdrž, častokrát i účinnost, ale nikdo nevěděl, jaký vliv může mít na zbraň. Přeci jen, zbraně byly na mnoha místech běžnou součástí života a řešily jednu důležitou otázku. Tu o životě a smrti. Nemohlo na tom být nic špatného.

Nikoho tehdy nenapadlo, že to, co se zdálo být tak neškodným vylepšením, bude mít tak zlomový vliv na vše, co bude v budoucnu následovat. Když císařský arcimág Hagen poprvé očaroval zbraň, celý svět se topil v obdivu a bázni. Magie dávala jinak mrtvému kovu vlastní vůli, život. A ten, kdo jej dokázal zkrotit, se stával neporazitelným válečníkem. Leč magie byla více kluzká, než se mohlo zdát. Spousta lidských životů vyhasla, protože jejich zbraň byla zkrátka… nedůtklivá.

Magické zbraně se brzo staly výsadou vysoce postavených lidí a samozřejmě vojáků. Císařství, které v těchto dobách vyvstalo na světlo, drtilo pod mocnými salvami armády svých nepřátel a svou moc vystavělo na síle očarovaného střelného prachu. Kouzel, která ve svých záhybech přinesla snad sama smrt.

Arcimág si ten den pamatoval moc dobře. „Lid této země ti je vděčný za službu, kterou jsi pro něj vykonal, Hagene,“ pravil tehdy mladý císař. Což o to, že sotva dosedl na trůn po smrti jeho starého otce. Lstivý a dravý výraz v jeho tváři dával vědět, že mladý císař bude nejen ambiciózní, ale i mocichtivý. Hagen dobře věděl, že pokud nechce stát mladému vládci v cestě, bude muset dříve či později ustoupit. Jen blázen by zahodil to, co mu Císařství nabízelo. A koneckonců, byla to jeho země.

„Západní království vytvořilo alianci a hrozí nám naší vlastní silou. Potřebuji něco, co těm nafoukaným prasatům vyrazí dech. A pokud možno i život z těla, rozumíš?“ Slova císaře se tiše nesla místností. Arcimág by si nikdy nepřipustil, že by mu nápady, které měl v hlavě, vznikaly jen tak samy od sebe, ale ten den se mu ona myšlenka zrodila úplně sama. Vetřela se dovnitř nějakou nestřeženou skulinkou, a čím déle nad ní přemýšlel, tím větší mrazení v zádech z ní měl. A pak se mu sama od sebe dostala na jazyk. „Očaruji pro vás stroj,“ odpověděl okamžitě, zatímco se mu výraz ve tváři podivně zkřivil.

Císař se zarazil. Nadechl se a pomalu se k mágovi otočil. „Stroj?“ odvětil s ledovým klidem a nadzvedl obočí, jako by přemýšlel, zdali se má samotnému arcimágovi vysmát za to, jakou si z něj dělá legraci. Očarovat stroj… To nemusela být až tak špatná myšlenka.

Hagen mezitím přemýšlel. Nevěděl, jestli to vše nebyl jen pouhý přelud, chvilková slabost, ale výraz, který se vytvořil na tváři vladaře, jej z myšlenek vytrhl. Děsil jej. „Pane… Ehm. Chtěl bych…“

Ale císař jej přerušil: „Máte k dispozici největší génie naší doby. Chci, abyste mi ihned sestrojil to, co jste slíbil. Heh... Myslíte si, že byste dokázal k životu přivést bitevní loď?“

„Co prosím?“ ozval se ihned zaražený mág.

Císař se však nenechal rušit. „Viděl jste někdy otcovu flotilu? Nemyslím námořní, ale…“ odvětil.

Pokojem se linul kouř. Malinký cíp koberce u nohou starého muže doutnal. Malé plaménky stravovaly vlákna, z nichž byl koberec ušit. Prapodivné ornamenty postupně mizely v černotě žhavé spáleniny. A pak na koberci vykvetly plameny a koberec se s tichým praskáním rozhořel. Plameny líně hltaly zaprášený vzduch, než začaly olizovat leštěný stolek a nábytek, často již přikrytý plachtou. Pomalu stravovaly vše okolo sebe a pokračovaly dál. K záclonám, křeslu a…

V cestě stála kniha.

Autor: Mechaniculum, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tik tak tik tak - První list: