OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tisíciletá otázka - 1. kapitola

26.07.2012 (22:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 766×

Lidstvo si klade celá staletí, tisíciletí otázku, co je po smrti? Každý se to jednou dozví, až na mě. Já se budu věčně plácat v kyselině, topit, hořet, rozpadat se, ale co za to? Vím, jaké je umírání, vím jaká je smrt, ale nevím, co je po smrti. Jsem osoba, co přežila vlastní smrt. Ne jednou. Už mě to začíná štvát. Člověk se nechá rozežrat kyselinou, bolí to jak prase a nic. Jako třeba před měsícem…

...

Kyselina protékala mezi řetězy a rozpíjela mé ruce. Jako už po několikáté se mi potvrdilo, že nikdy nemá dost. Zase ta samá bolest mučila mé smysly. Kyselina nepřestávala, většinou přestane až u loktů. Tentokrát trhla rekord a zastavila se asi dvacet centimetrů od ramen. Asi nějaká nová forma. Zase si někdo myslí, že když přidá na výkonnosti, ublíží mi to více než obvykle. Chtěli, abych něco udělala. Čekali, že budu ječet, brečet, omdlévat, cukat sebou, ale já ne. I za cenu, že by mě vařili v kotli a pálili nad táborákem, nic neudělám! Jediné, co mě mrzelo je, že jsem si předtím nesundala to nové triko. Kyselina si na mě smlsla nesčetněkrát a tak mi už ani není líto těch  po několikáté narostlých rukou, ale spíše těch bund a triček z Reporteru.  

...

Rukou (tou, kterou jsem ještě měla) jsem dělala malé kroužky na betonu, ke kterému jsem byla připásaná. Pravda, měla jsem co dělat, abych se udržela a nedala najevo bolest, ale šlo to. Zažila jsem horší věci, mnohem horší, než kyselinu v těle. Bolestivější, důkladnější, ničivější a nenápadnější věci. Bolest po chvíli přestala, kyselina vyprchala a rána pod ramenem se začínala zacelovat. Místnost byla tmavá, nejspíše starý sklad. Většinou to dělávají ve skladech, aby to lidem nahnalo hrůzu, ale mně ne. Mně nemohou ublížit. Až mě pustí, bude mi trvat půl hodiny, než mi ruka doroste a než se připravím na pomstu.

Jednou nohou jsem si podrbala lýtko druhé a to byl asi tak jediný pohyb, když nepočítám mrkání a kroužkování betonu. Najednou se otevřely velké, kovové dveře naproti mně a na břicho mi dopadl slabý paprsek světla. Ovšem naschvál jsem se tam nepodívala, nechtěla jsem dát najevo zájem, o to, co se mnou bude. Kroužky jsem zvětšila a mírně zrychlila. Přece jenom nechci přijít o druhou ruku a jsem poněkud nervózní. Neměla bych čím kreslit kroužky! Kdybych chtěla, z popruhů bych se určitě dostala, ale stříleli by po mně a to by mohly k úhoně dojít i kalhoty a botičky. Pravda, měla jsem je úplně na háku. Kdosi (stále jsem se na něj nepodívala) mi utáhl řetězy a popruhy a zkontroloval ránu po kyselině. Stále jsem upřeně koukala do stropu, bez jediného pohnutí. Dýchala jsem a to byl jediný znak, že jsem živá. Začaly se mi nenápadně klepat rty.

„Dávám další,“ řekl tiše, ale jakoby s výsměchem. Po chvíli jsem už neměla čím kreslit kroužky. Znovu nějaká nová verze. Tentokrát se zastavila až u ramene… Zajímavé.

„Hotovo?“ zeptala jsem se, když jsem si byla jistá, že mi nebude přeskakovat hlas.

„Jo, máš volno do zítřka.“ Konečně jsem se podívala na osobu, která mi s takovým potěšením lila kyselinu na ruku. Muž, mladý, krásný, okouzlující. Nuda.

„Co si mě tak prohlížíte?“ zeptal se a povolil popruhy.

„Hm… Jste ošukatelnej a to nebývá tak časté v tomto muzeu zrůd,“ řekla jsem a čekala, až se mi dorekonstruují kosti.

„Myslíte si, že všichni vědci jsou neošukatelní?“

„Myslela. Nyní si myslím, že většina vědců je neošukatelná.“ Kosti už jsem měla pokryté slabou vrstvou svalů. Rozhlédla jsem se pořádně po místnosti.

„Neutečete, pokud myslíte na tohle,“ řekl a umýval misky od kyseliny. Místnost byla obrovská, ale měla jen jedny dveře. Otevřené.

„Kdybych měla zcela zhotovené ruce, uteču.“

„Pojďte,“ řekl a vydal se ke dveřím. Ruce už byly skoro kompletní. Seskočila jsem ze stolu a následovala ho. Vyšli jsme z místnosti a ocitli se ve spoře osvětlené chodbě, poseté starodávnými obrazy. Pan Peters má celkem vkus. Pan Peters má sice vkus, ale je to největší hajzl, kterého znám a na nikoho nebere ohledy. Ani na mě.

Pan Neznámý otevřel dveře na konci chodby a pokynul rukou dovnitř. Vešla jsem. Byla to kancelář pana Peterse.

„Laurin. Jsem rád, že tě vidím. Posaď se,“ řekl, ale nezvedl pohled od štosu papírů, ležících na jeho stole. Posadila jsem se na křeslo před stolem.

„Mám pro tebe misi.“ Počítala jsem, že to bude zase nějaké zavření ve smrtícím labyrintu bez východu.

„Ano?“

„Potřebuji, aby jste snížila regenerační schopnosti na minimum. Musím vás zabít.“

„Tomu říkáte mise? Jednoduše se mě zbavíte. Nemusíte tomu dávat přezdívku mise.“ Nebyla jsem naštvaná, jenom jsem ho nechápala. Mise? Vražda jako mise?

„Ne. Budete náš… Průzkumník? Ano, to je správný výraz.“

„Takže žádné poutání k bombě a svazování v moři se žraloky?“

„Ani poutání, ani svazování. Jaká je podle vás nezodpověditelná otázka?“

„Nezodpověditelná otázka? Co je v bermundském trojúhelníku? Proč jsou lidé zlí? Co je po smrti?“ U posední otázky jsem se zarazila.

„Správně Laurin, správně. Nejste nesmrtelná, jenom nezemřete navždy. Potřebuji, aby jste zjistila co je po smrti.“ Mluvil zcela vážně, ale až teď zvedl pohled od papírů. Zažila jsem toho tu hodně. Opravdu hodně. Kyseliny, nože, bomby, oheň, rybářské háčky, pouta a tak dále. Opravdu hodně. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo, ale znělo to zajímavě.

„Pane, obávám se, že nevím, jak můj regenerační systém přinutím k dočasné deaktivizaci.“

„Nemusíte ho deaktivizovat. Pouze ho výrazně snižte.“

„Jak mě na to připravíte?“

„Nevíme, co vás po smrti čeká, takže jediné, co pro vás můžeme udělat je vycvičit vás v boji. Nebude vám po smrti fungovat regenerace a o to více se musíte snažit, aby jí nebylo potřeba.“

„Víte, že půjdu do pekla?“

„Nevím, jestli existuje nebe a peklo. Proto tu sedíte a proto vám tu předkládám můj plán.“

„Dobrá, udělám to, ale… Potom mě necháte jít. Pustíte mě. To je má podmínka.“  Peters neváhal. Pravda, byla to opravdu dokonalá příležitost.

„Ano. Beru.“

„Dobrá. Kdy začneme?“ zeptala jsem se a byla si jistá, že jsem se dokonale zbláznila.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tisíciletá otázka - 1. kapitola: