OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tisíciletá otázka - 7. kapitola

21.07.2013 (20:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 546×

Nebyl to pěkný pohled, ale když člověk osm let žije v pekle, zvykne si. Satanovi gladiátoři na sebe výhružně vrčeli a všichni přísedící jen nedočkavě čekali, až se do sebe pustí, aby ukojili své zvrácené choutky. A mé jméno by utrpělo další nepřekonatelnou ránu, kdybych uhýbala pohledem, tudíž to nepadlo v úvahu.

Lucifer to vnímal jako každodenní, nudný zážitek, takže to pozoroval s kamenným výrazem v obličeji. Od té doby, co se peklo zmodernizovalo, ho není tolik potřeba, a má společnost ho také nezaměstnává tak, jak by si přál, takže pořádá gladiátorské večery, či dýchánky u cirkulárky.

A navíc po mně pořád chce dítě. A já, ačkoliv jsem si vždycky děti přála, radši beru antikoncepci. Přece si jedním těhotenstvím nenechám zkazit budoucnost, sama si přece neporodím konkurenci! Jediné, čeho jsem teď chtěla docílit, bylo zbavit Lucifera nadobro moci a potom vyřadit ze hry všechny jeho potencionální nástupce, a ten rádoby geniální muž, kterého jsem si před třemi lety vzala, na to zatím nepřišel... Dokonce ani nepojal podezření! Vlastně mě to docela zneklidňuje... Jde to tak snadno, až se bojím, zda to nebylo předem vymyšlené, zkonstruované, a zda můj plán neprokoukl už dávno, před tím, než jsem ho vymyslela. Ale na to teď nesmím myslet. A kdyby tomu tak bylo, stejně neuniknu té nejhorší možné smrti, jaká vůbec existuje.

Zatímco první démonický gladiátor tomu druhému vyžíral vnitřnosti, na Luciferových rtech se objevil náznak úsměvu. Alespoň něco uspokojujícího, jako bych mu četla z očí, ale nechávalo mě to chladnou. Ještě před pár dny mi ta znuděnost bouřila smysly. Denně jsem mu nosila jídlo, usmívala se, oblíkala se do všeho, co se mu líbilo, dělala vše, co se mu líbilo, a on kromě: „Děkuji, co bych si bez tebe počal," neudělal vůbec nic. Neusmál se, nenaštval se.... Nic! Asi mu chyběl ten stres, kterým trpěl, když měl celé peklo na starosti. To mu alespoň občas unikl kousíček hněvu, radosti, vzteku! Teď? Nic...

„Drahý, omluv mne. Není mi nějak dobře, půjdu si dát něco k pití," sladce jsem se usmála a pohladila Luciferovi hřbet ruky.

„Jistě, za chvíli přijdu za tebou," řekl tiše a s přimhouřenýma očima se na ni usmál. Tak strašně neodolatelný, až mě  to začínalo nudit.

Zmizela jsem a přenesla se do domu. Jedna ze schopností, kterou mi pomohl Lucifer vytříbit. Za to jsem mu byla vděčná - za jeho touhu mě spoustu věcí učit.

Z velké lednice jsem vytáhla bednu mléka a na chvíli se zarazila. Jak moc jsem se změnila. Z nevinné malé holky, co si myslí, že má moc jen kvůli tomu, že umí zabíjet draky, v ženu, co nemá ráda svého muže a která se chce stát vládkyní pekel. A proč o to vlastně stojím? Proč? Proč?...

„Děje se něco?" ozvalo se za mými zády.

„Pospíšil sis," usmála jsem se a se sklenicí pravého kravského mléka z Vysočiny jsem se otočila k mému muži. Ruce měl založené v kapsách jeho černých kalhot a usmíval se. Alespoň v soukromí...

„Nechtěl jsem tě nechávat samotnou," pomalu ke mně přistoupil a opřel se vedle mě o kuchyňskou linku.

„Lucifere, musím si jít lehnout. Zítra mám dvě hodiny v aréně a..."

„Ty ses zase objednala do arény?" řekl přísným hlasem.

„Jistě," napila jsem se.

„Laurin, v poslední době jsi unavená, měla jsi toho přespříliš. Nechci, aby jsi chodila do arény." Měl autoritu, tak jsem jen přikývla a vlastně byla ráda, že se zítra prospím.

„Chceš mi přece dát dědice, ne? A to s arénou nepůjde."

„Jistě, drahý," usmála jsem se. Dědice.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tisíciletá otázka - 7. kapitola: