Tři královny - Epocha 1. - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Z Alii se stává Aliabella, královna nejsevernějšího severu, a hlavně žena. Bohužel i za cenu obrovských ztrát.

12.09.2013 (09:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 582×

Druhý den, ráno (9318) – Damon

Nevím, co jsem cítil. Možná jsem byl pyšný, možná jsem stále nemohl pochopit, jak mě mohla porazit… Vlastně si z toho večera nic moc nepamatuji. Jen útržky, jak Aliabella v jejím koženém korzetu, dlouhé nabírané sukni a svátečním sáčku sedí na trůně s korunou na hlavě. Všichni tleskají a muži vytahují sudy s vínem. Potom jsem se podle všeho strašně opil a usnul po boku Alii v jejích královských komnatách, přehozený ručně vyšitým erbem jejího nově založeného rodu.

Popravdě jsem nechápal ještě jednu věc, a to, jak dívka bez jakýchkoliv zkušeností z války, která bojovala jen se mnou a dalšími pár muži, mohla dostat znak ochránce. Bojovala proti přesile, bojovala na věži, vysoké jeden kilometr a široké tři metry, bojovala bez meče, bojovala s mečem, bojovala se sekerou a bojovala udatně, ovšem nikdy nikoho nechránila…

„Damone,“ ozvalo se za mými zády, když jsem vstával z postele, a Alia mě za paži bleskurychle zatáhla zpátky na měkkou matraci. Než jsem se stihl vzpamatovat a znovu otevřít oči, její rty byly přilepené na mých a prsty měla propletené mezi mými vlasy. Když jsem znovu nebral orientaci, odstrčil jsem opatrně Aliabellu a posadil se na posteli. Alia se ovšem s potutelným úsměvem odmítala vzdát. Když jsem si mnul paži, do které mi krvelačně zaryla nehty, skočila na má záda a omotala kolem mě všechny končetiny. Byla ke mně připevněná jako klíště a nehodlala mě pustit.

„Alio! Nech toho!“ Snažil jsem se ji chytit za vlasy, ale ani to se mi nedařilo. „Musím se oblíknout a…“

„A co?“ vyprskla mi do ucha. „Nemáš už žádné povinnosti.“

„Alio, dohodnul jsem se, že si vezmu nějaké hlídky ve věznici.“

„No dobrá…“ řekla s povzdechem a svezla se zpátky do peřin. Podruhé jsem se pokusil vstát z postele, tentokrát úspěšně. Alia se celá přikryla peřinou a tiše oddechovala.

Oblékl jsem se do oblečení, rozházeného po pokoji, a vyšel z prostorné komnaty. Těžké dveře z dubového dřeva zavrzaly a já se ocitl v ledové chodbě paláce. Byla to malá chodba, ze které vedly velké dveře do chodby hlavní, která dělila komnaty tří královen. Z této chodby vedly ještě jedny dveře – do pokoje služebné. Zaťukal jsem na malá dvířka a čekal. Zevnitř se ozvaly kroky a dveře se otevřely.

„Sire Damone,“ uklonila se mladá služebná. „Přejete si?“ usmála se.

„Ano, dones do komnaty královny Aliabelly snídani a pošli tam její osobní služebnou,“ řekl jsem a otočil se k odchodu.

Nahlédla jsem oknem na konci chodby ven. Byla sněžná vichřice.

Arwen – 9319

„Jak jsi to svedla?“ nevěřícně kroutila Alia hlavou a popobídla svého koně do klusu. Poprvé byla venku před sněžním palácem na projížďce. Jezdit se učila v jezdecké hale za stájemi a už přes rok mne prosila, aby si mohla vyrazit před brány.

„Magie. Silná magie.“

„Jak silná? Vždyť tehdá jsi byla novorozená, nejslabší, ne?“ Také jsem popobídla Severku, abych stačila sestře.

„Také jsem následujících deset let byla bez veškerá magické síly. Vedla jsem obyvatele, budovala palác, respekt a založila hned vedle chov.“

„Pochopitelně…“

„No, zas tak pochopitelné to nebylo. Tehdy tady bylo všeho přehršle. Když jsi vyjel na lov, ani ne za hodinu jsi dovezl kance. Jenže lidé rychleji umrzali na lovu, než ve stájích s jedním krbem.“

„Co kdybychom si zalovily?“ ušklíbla se Alia.

„Neblázni.“

„No co? Máme tady dvanáct mužů, každý lovil minimálně dvacetkrát za život, a já se ráda přiučím.“

„Ne. Zítra. Nemáme správné zbraně, oblečení, koně a muže. Nejlepší bojovníci severu, členové královské gardy, nebudou nahánět kance.“

„Tak jelena!“ rozzářila se Aliina tvář.

„Alio…“ usmála jsem se a zavrtěla hlavou. Pomalu jsme se blížily k obrovským branám Ledového paláce.

„Sire Marteene?“ zvýšila jsem hlas. Dusot kopyt se zrychlil a Sir Marteen najednou klusal vedle mě.

„Ano, má královno?“

„Byl bys tak hodný a připravil věci na lov? Sestra by chtěla zítra dopoledne ulovit kance na hostinu,“ řekla jsem a ještě více si utáhla šálu, aby mi nefoukalo na krk.

„Rád, má královno. Ovšem musím vás upozornit, že zítra odpoledne přijíždí vaše sestra.“

„Já vím, Sire. Odpoledne budeme zpět,“ řekla jsem. Sir Marteen se uklonil a znovu zmizel za mými zády.

„Jak dlouho tu pobude Saria?“ zeptala se Aliabella.

„Jako vždy… Kolem tří dní, aby se vyspala, přebalila, vyměnila koně a porodila dítě,“ řekla jsem a snažila se, aby to vyznělo bezvýznamně.

„Dítě?!?“ vykulila na mě oči Alia.

„Saria je znovu těhotná, každým dnem by měla porodit.“

„A stejně si nedá pohov.“

„Nemůže. Vztahy mezi jihem a severem jsou na ostří a mé listy musí někdo prezentovat. Saria je diplomaticky zdatná a šarmantní. Nikdo si na ní nedovolí, a jakmile se někde objeví, o severu nepadne jediné zlé slovo.“

„A jakmile se objeví, je těhotná.“

„Ano. A stejně stále nemá dědice jejích kvalit.“

„Občas bohové nepřejí,“ povzdechla si Alia.

Alia neměla děti a ani je v brzké době neplánovala. Stačilo jí těch mých patnáct, co občas přijedou na návštěvu. Alia byla inteligentní, tichá hrozba, co umí více, než dá znát, a miluje více, než chce přiznat.

„A co ty?“

„Co, co já? No, tak jak jistě víš, už krvácím, ale sémě se naštěstí nezaselo… Možná to bude zmrzlou půdou…“

„Zmrzlá půda? Nebude to spíše nezkušeným farmářem?“

„Spíše farmářem, co by radši byl rytířem, než farmářem.“

„Damon děti nechce?“ zeptala jsem se. Řízla jsem do tuhého a čekala, jak Alia zareaguje. Nikdo vlastně nevěděl, jaký má s Damonem vztah, ale ona tomu říkala: Souznění duší.

„Chce, ale s někým jiným. Pořád vypráví, že až bude mír, se vydá na jih, vezme si nějakou mladou hospodářskou dívku a založí s ní početnou rodinu.“

„A tobě to nevadí?“

„Já mu to nedovolím. Zůstane tu do skonání jeho dnů, i kdybych ho tu měla držet násilím. Potřebuju ho… Potřebuju ho víc, než bych chtěla.“

9325 – Aliabella

Bylo pozdní odpoledne, když se konal obřad. Venku foukal slabý vítr a na severní podnebí bylo až překvapivě jasno. Stromy se pochmurně kývaly ze strany na stranu a pár jezdů zrovna vyráželo na smutečný jízdu k padlým ledovcům.

S kamennou tváří jsem šla po široké síni k rakvi. Měla jsem tu čest jít jako první v průvodu, ale pro mě to bylo spíše utrpení - čelit vlastní noční můře, čelit ztrátě člověka, který pro mne znamenal vše. Veškerý význam mého života byl skryt v něm a nyní leží tam, v té dřevěné krabici, a je studený jako ledové rampouchy na střeše. Nikdy už nespatřím jeho úsměv, nikdy neucítím jeho dotek…

Neplakala jsem, nevzlykala jsem, jediné, co jsem cítila, bylo děsivé prázdno, které bylo téměř jako výsměch zapsáno v Proroctví. Nenáviděla jsem ten cár starého papíru, který řídil vše v mém životě. Jako by si mě těmi lichotkami typu: A ta nejsilnější ze silných chtěl vykoupit utrpení, které mi předepsal.

Černé volné šaty se táhly po podlaze, všude bylo hrobové ticho a já položila na rakev ledovou růži. Symbol Tří královen a jednu z nejvzácnějších rostlin na tomto světě. Stejně výjimečnou, jako byl on.

Smutně jsem se usmála a po tváři mi stekla slza.

První a poslední slza v mém životě…

9325 – Saria

Ano, byl to ten den.

Byl to ten den, který udělal z Alii tu pravou bojovnici.

Prošla si bolestí, mukami, peklem, bojem, za její život přišla o litry krve, ale nikdy necítila takovou neskutečnou bolest, jako zažila ten den.

Už tam nestála Alia, ale Aliabella, královna a strážkyně nejsevernějšího severu.

Byla tak ledová, jak měla být, byla tak silná, jak měla být, a byla o trochu prázdnější, než měla být, ale byla to ta žena, o které se mluvilo v Proroctví.

Žena, která si podmaní svět se svými chybami, ranami a silou lvice.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování