Tři královny - Epocha 1. - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se děje s Aliou po smrti Damona? Jak zaceluje své rány?

12.10.2013 (12:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 420×

Bylo mi zle při představě, co cítila. Měla jsem dva manžely, asi třicet partnerů a nepočítaně blízkých přátel, ale to, co ona prožívala s Damonem, jsem nezažila za celých těch pět tisíc let. Alia si s nikým nerozuměla… Jen s ním.

Nyní byl mrtvý a Alia musela stát před jeho černou rakví, aby se s ním naposledy rozloučila.

Šla jsem jako druhá, jelikož jsem Damonovi udělovala znak ochránce a rytířský titul, takže to byla moje povinnost. I v těch nejlehčích šatech, přiměřených dnešnímu počasí mě něco neskutečnou silou táhlo k zemi. Roztřesenou rukou jsem na rakev položila kytici a s tichým příslibem:

„Neboj se o ni, bude v pořádku,“ jsem znovu odkráčela na moje místo.

Připadalo mi to jako věčnost, než se všichni vystřídali u rakve a já mohla jet na projížďku. Musela jsem ujet z té tíživé atmosféry a pročistit si myšlenky. Ihned po obřadu jsem si od mé služebné, postávající se skloněnou hlavou v rohu, vyzvedla kabát a ještě ve smutečných šatech jsem běžela do stájí.

„Henriku, osedlej mi Akareu!“ křikla jsem na mladého štolbu.

„Vaše Veličenstvo,“ hluboce se uklonil Henrik a běžel připravit Akareu. Byla to mladá kobyla, Nörórský chladnokrevník z našeho chovu, kterou jsem dostala od mého manžela. Umřel před pěti lety, zanechal po sobě tři malé děti. Měla jsem ve zvyku děti z manželství vychovávat a děti mimomanželské dobře zaopatřit na vojenských, či jiných školách. Ale teď to nešlo. Pokaždé, když jsem se podívala do tváře těch pětiletých drobečků, spatřila jsem v nich jejich otce a ranilo mne to tak, že jsem nebyla schopna to unést. Poslala jsem je na výchovu ke Goldarskému dvoru, jako důkaz důvěry a loajality. Málokdo svěří děti cizincům, ale já věděla, že Goldaři jsou dosti lidští, aby jim neublížili, ani kdyby nastala válka.

Setřela jsem kapesníkem další proud slz a spolkla hořkou pachuť na jazyku. Bylo mi mizerně a jediné, co jsem v tu proklatou chvíli chtěla, bylo, abych odjela stovky mil daleko. Do Norörie a ještě dál.

„Má královno,“ vytrhl mě z toužebných myšlenek Henrik.

„Ano?“

„Akarea,“ usmál se štolba. Akarea už byla vyvedená na velkou chodbu, před branou ven.

„Děkuji Henriku, budeš tak hodný a navštívíš mě po západu Slunce? Budu nejspíše ve svých komnatách. Potřebuji s tebou mluvit ohledně mé příští výpravy,“ řekla jsem, když jsem se vyhoupla do sedla černé kobylky.

„Jistě, má paní. Šťastnou cestu,“ řekl a otevřel bránu, vedoucí do jezdecké haly. Pobídla jsem Akareu a zamířila k druhé bráně, vedoucí ven…

9325 – ten den večer – Aliabella

Ležela jsem na široké posteli a cítila se tak strašně sama. Volné, prázdné, zející místo na mé posteli i v mém srdci tak strašně tížilo, že jsem chvílemi myslela, že mě přemůže. Že povolím a nechám se jím unést…

Potom jsem dospěla názoru, že se potřebuji rozptýlit.

Prudce jsem vstala z měkké matrace, na které jsme s Damonem spávali a postavila se před zrcadlo. Od jeho smrti jsem zhubla nejméně pět kilogramů, tváře se mi propadly, ruce vypadaly jako párátka, ale stejně jsem neměla chuť se najíst. Stejně to ve mně nevyvolalo strach o mé zdraví.

Z háčku na skříni jsem sundala ramínko s jednoduchými šaty na trávení volného času a spustila si z ramen košili. Štíhlými prsty jsem párkrát opatrně přejela po mých větších jizvách a oblékla si spodní kalhoty. Navlékla jsem si šaty, utáhla si stahovací pas a naposledy se prohlédla v zrcadle. V žilách mi netrpělivě pulzovala krev, ale spolu s adrenalinem v mé krvi proudila i pachuť bolesti, která veškerý dojem zkazila.

Nazula jsem si červené střevíce, které ladily s mým oblečením a rozpustila si spletené vlasy. Potom jsem svižným krokem vyrazila na dlouhou cestu do sedmého patra, patra tržnic a veřejných domů.

Plánovala jsem se strašně opít a dohodnout si nějakou výpravu se severskými lovci a průzkumníky. Věděla jsem, kam mám jít. Na konci sedmého patra byl hostinec pro bohatší pocestné, občas se tam dokonce zastaví i posli a vyslanci z jihu, ale většinou tam popíjejí muži z královské gardy, lovci a průzkumníci, co se právě vrátili z výpravy, nebo náročného dne. Byla jsem ideálně ustrojená, v dlouhých šatech bez výstřihu, ovšem ne nijak přečančaná.

Když jsem vešla do hostince, všichni utichli a okamžitě poklekli, na znamení „hluboké úcty“. Jen pár ožralých opozdilců to nestihlo a tak jen zabrblali: „Vaše Veličenstvo,“ a nahnuli se dolů, jako náznak úklony. Asi bych se zasmála, ale mé emoce byly jako kus plechu.

Mé ledově prázdné oči zatěkaly po místnosti a bez výrazu jsem řekla: „Nejsem Vaše Veličenstvo, jsem Lady Alia. Nejsem královna, jsem dáma, co se přišla opít. Vy nejste moji služebníci, vy jste moji známí. Ty jsi hostinský, tak mi dones velký pohár nejlepšího vína, co tu máš.“ Trvalo notnou chvíli, než si to všichni pořádně urovnali v hlavě a mátožně vstali. Zahlédla jsem Sira Marteena z královské gardy a Sira Niggase, rytíře v řadách naší armády. Ostatní muže jsem znala jen od pohledu, nebo mi jejich vzhled matně seděl na nějakou povídačku od služebných.

„Smím?“ naklonila jsem se k prvnímu stolu u pultu. Seděli tam tři blonďatí Nörórci s erbem Aryů, pánů jižního cípu Vodní nížiny.

„Jistě, krásná dámo, co se přišla opít,“ řekl nejmladší z nich a posunul se do rohu. Zaplula jsem za masivní, dřevěnou desku a pořádně si prohlédla muže.

Byli to vlastně ještě chlapci, až na nejvyššího z nich, nebyli starší než já, ovšem jejich oči říkaly, že si prošli už hodně bitev. To samé napovídalo pár viditelných jizev, vykukujících zpod kožených vest a upnutých halen. Líbili se mi, všichni do jednoho a evidentně jsem se líbila i já jim.

Lord Jajon Ary byl inteligentní, starý muž a často posílal pár svých rytířů, vojáků, strážců, ale hlavně průzkumníků na sever, aby se informoval.

„Dovolte mi, abych se představil… Sir Yaris Oaken. Tohle je můj panoš Ores Tarry a průzkumník Jeyir Tarry,“ řekl usměvavý seveřan.

„Oaken? Co dělá syn pána Plání ve službách Lorda Aryho?“

„Oakeni jsou původem Aryové. Máme blízké vztahy.“

„Stejně jako Tarryové jsou původem Aryové, že?“ usmála jsem se.

„Pokud mají Aryové bastarda, pojmenují ho cizím jménem a věnují mu provincii,“ ušklíbl se Jeyir.

„Pánové, kam máte zamířeno?“ zeptala jsem se.

„Do Norörie a potom přes Točité moře do Vzdáleného království…“

„Shánění informací? Doručování vzkazů? Zabíjení na zakázku? Nebo jen návštěva příbuzných?“

„Někdo musí obhlížet trendy ostatních zemí. Dopisy od špehů někdy nestačí,“ řekl Jeyir Tarry a napil se z poháru.

„Jeyir Tarry a Ores Tarry… Vy jste synové Peryra Tarryho, že? A Lucii Wale…“

„Ano. Dědici Loysonu a Taraye…“ řekl ten starší, Jeyir.

„… a pozemkům k tomu patřícím,“ doplnila jsem ho.

„Ano,“ usmál se. K našemu stolu přišel hostinský a postavil přede mně obrovský pohár s vínem. Uchopila jsem ho, ťukla si s ostatními a zhluboka se napila. Táhnoucí se teplo se mi rozlilo po celém těle a kostka ledu ve mně trošku roztála.

„A co vy, krásná paní? Královna nejsevernějšího severu jakožto Lady, co se jde opít do obyčejné krčmy?“ zeptal se nejmladší z nich, Ores. Bylo mu asi sedmnáct let, měl světlé krátké vlasy a velké modré oči. Neuniklo mi, že pohledem rozepíná všechny knoflíčky na mé haleně. Byl to nezkušený lišák, co neví, jak zapůsobit na ženu. Měla jsem chuť ho čapnout za paži, dovést do nejbližšího bordelu a zaplatit mu celou noc s šestnáctiletou blondýnou, aby se naučil, co se ženám líbí. Potom ho pohladit po hlavě a říct: „Teď si rozepínej knoflíčky.“

„Dnes byl pohřeb Sira mistra Damona. Musím to přepít,“ řekla jsem a dopila zbytek vína. Bylo dobré, hutné, nejspíše z nejjižnějšího Goldaru, ale v tu chvíli bych vypila i Skorpirský dech.

„Ach ano, pár mužů o tom mluvilo. Velká škoda,“ přitakal Yaris.

Byl to jen sex, nic víc, jen potěšení a orgasmus. Slabá euforie s krásným mužem, jako chvilková záplata. Neměla jsem výčitky, Damon byl můj přítel, člověk, co mě chápal a toleroval veškeré mé milostné úlety. Ctila jsem ho a navždy ho ctít budu, ovšem to mě neuspokojí, ani neopije, to mi nenalezne manžela a nedá následovníka.

Druhý den se rozloučil a odjel, jak rychle jen mohl.

Zbytek dne jsem byla ve výcvikovém táboře a nováčky učila válečné taktice.

Rány byly zaceleny.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování