OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Turn Off the Dark 1

02.05.2014 (12:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1123×

Broadway ve dne je… zvláštní.

                        Tak obyčejná. Je jako smrtelník, obyčejný všední člověk, který má svou práci v obchodě, nebo v továrně. Občas šedá, trochu seriózní. Není smutná… jen není bláznivá.

Ale v noci… V noci se má milovaná Broadway rozzáří tisícovkami světel. Žárovky a neony osvětlují nádherné plakáty všech barev a velikostí a z té obyčejné, přes den spící ulice se stává hvězda. Září a je barevná. Má třpyt a takový zvláštní jas, který někdy mívají i někteří lidé. Září jako úžasné rachejtle na silvestrovské obloze na Manhattanu. Tihle lidé jsou blázni do života a rozdávají energii a radost stejně jako má milovaná Broadway. A tyhle lidi já miluji…

                                                                       … stejně jako tu Broadway.

A po té seriozní Broadwayi jsem nyní spěchala. V našem divadle se za dvacet minut konala schůze, na které jsem nesměla chybět. Už z dálky jsem zahlédla, že před vchodem je zaparkovaný tmavě modrý kabriolet. V autech jsem se nevyznala, ale tohle vypadalo staře, a přesto velmi zachovale. Rychle jsem bokem narazila do dveří a ocitla se na vrátnici, kde seděl Bob a vesele na mě mávnul. Kývla jsem mu na pozdrav a proběhla kolem nástěnky, která byla najednou čistá. Všechny papíry, plakáty a zapisovací listiny k předchozímu představení byly pryč a nahradily je nové a čisté. Stejně jako všichni ostatní ze souboru jsem byla zvědavá, co se bude hrát. Probíhala šeptanda, že jako nová hra bude uvedena Alenka v říši divů, a tak už mezi sólisty probíhaly nenápadné souboje o role. Už teď jsem počítala s tím, že mě opět obsadí jako křoví. Poslední představení byl Čaroděj ze země Oz a já hrála tykev. Teď určitě vystřihnu pikovou dámu nebo něco podobného. Říká se, že musíte mít kontakty. A já bohužel kontakt měla.

Vběhla jsem do sálu bočním vchodem a rozhlédla se po volném místě. Hlediště už se pomalu zaplňovalo mými kolegy ze souboru, kteří seděli v hloučcích a štěbetali. Někteří na mě mávli, a tak jsem si sedla na volné místo a konečně vydechla.

Jako kdyby na mě čekali, ozvalo se zatleskání a na jevišti se objevilo několik lidí. Nejstarší z nich byl bělovlasý starý pán Richard Fox, majitel Foxwood theatre. Hned za ním šel se zamračeným pohledem jeho syn, který divadlo vedl a už teď se třásl, že ho zdědí. Alex Fox byl vysoký ramenatý muž s ostrýma očima a tmavými vlasy. Přejel pohledem sboristy v hledišti a zastavil se na mně o sekundu déle. Rychle jsem sklopila oči a začala si hrát s lemem trika. Dále pak šli sekretářka paní Smithová a hlavní choreograf Sebastian Sacasa, kterému zářily oči. Určitě už věděl, co se bude hrát a myšlenkově tady už nebyl. Ve své hlavě už plánoval scény a sestavy. Při pohledu na něj jsem se prostě musela usmát.

„Děťátka moje, je to tady!“ zatleskal Richard Fox a usmál se na nás. Děťátka nám říkal už dlouho a všichni ho zbožňovali, proto mu to tolerovali. „Čekáte, co z nás vypadne, viďte? Už se třesete na to, o jaké role se poperete na konkurzu?“ Promnul si ruce a spiklenecky se usmál. „Já vám rozumím.“ V začátcích našeho divadla exceloval na prknech v desítkách rolí a jeho fotografie z představení z jeho mladých let zdobí chodby v celém divadle.

„Má někdo nějaký tip?“ zasmál se rozverně a bylo vidět, jak moc si to užívá. Zato jeho syn jen protočil oči v sloup.

„Alenka!“ ozvalo se z našich řad.

„Popelka…“

„Bouři…“

„Neneneee!!!“ tleskal pan Fox rukama a mohl se potrhat.

„Kouzelná flétna!“

„Ne! Dámy a pánové… Připravte se na konkurz na muzikál…“

Napětí v místnosti by se dalo krájet. Hlavně sólisti seděli jako na jehlách a byli připravení vyskočit a jásat.

„SPIDER-MAN!“ vykřikl pan Fox a rozhodil rukama.

Lidé v sále strnuli s němým výkřikem na rtech. Ubohý majitel nejspíš čekal, že začneme jásat a vyskakovat do vzduchu. Atmosféra v sále se však dala označit za šokovanou. Všichni seděli ztuhlí na svých židlích. Všichni čekali nějaké klasické představení, které jsme byli zvyklí hrát. Ale Spider-man? To bylo teda něco. V duchu jsem se lámala smíchy, ale navenek jsem se tvářila nezúčastněně a sledovala nevěřícné výrazy svých kolegů.

„A ještě je tady jedna zpráva,“ ozval se hromový hlas Foxe mladšího. Jestli bylo v sále ticho, tak teď už bylo hrobové. „Role Petera Parkera už je obsazená. Volná je tedy už jen alternace.“

„Takže. Hodně štěstí a nechť bitva započne!“ zavýskl starý pán a všichni se odebrali z jeviště pryč.

„To si dělají prdel!“ vybuchl Jake. Ten, který vždycky vyhrál všechny konkurzy na hlavní role, a kterému Alex Fox prohlášením, že hlavní role je obsazená, celkem vypálil rybník.

„Kdo ale bude Spiderman?“ zajímala se Rebecca. Dámská verze Jakea. Už teď se viděla s červeným přelivem v roli Mary Jane.

„Já!“ zavrčel Jake a odešel ze sálu. Hned za ním se vyřítili ostatní a u nástěnky se strhla hotová mela. Objevilo se tam totiž několik papírů s velkým jménem postavy v záhlaví.

„Zapisuješ se, že jo?“ zjevila se za mnou Isabel, moje jediná kamarádka.

„Jasně!“ usmála jsem se na ni. „Tady…“ Vytáhla jsem propisku a chystala se podepsat pod prázdný papír, o který nikdo nejevil zájem. V hlavičce stál nápis KOMPARZ.

„Ne!" zavrčela Iz. „Tentokrát ne!“ Vytrhla mi nasupeně propisku z ruky. Několika rychlými pohyby se dostala až doprostřed hlavního chumlu a podepsala mě do sloupku k Mary Jane. „Ještě mi poděkuješ zlato,“ zafuněla, když se přede mnou vynořila z tlačenice. „Musím letět! Pá!“ mávla na mě.

Zůstala jsem stát před nástěnkou a jen na malý okamžik jsem si představila, jak stojím za velkého aplausu na jevišti… tam, přímo vepředu… přímo na očích divákům… a kupodivu se mi ta představa docela líbila. Za tu dobu, co jsem snila s otevřenýma očima o mém nereálném snu, se prostor před nástěnkou vylidnil. Zůstala jsem tam jen já a soupiska jmen. Dobře jsem věděla, že mi to neprojde, ale chvíli snít bylo krásné. Ale co kdyby… šeptal můj vnitřní slabý hlásek. Došla jsem až k papíru s Mary Jane, otočila jeho spodní rožek a udělala z druhé strany malinkou čárku. Jen pro zajímavost.

Sotva jsem vyšla z divadla, zarazila jsem se. O modrý kabriolet se opíral muž, který byl jako Broadway o půlnoci. Vzrušující, hvězdný, a když jste si nedali pozor, dokázal být i dost nebezpečný. Stál tam v děravých džínách, na nose sluneční brýle, na hlavě klobouk, a kouřil. Už jen z toho, jak si vkládal cigaretu mezi rty pomalým graciézním pohybem, mi vyschlo v krku a zrychlil se mi tep. Z nějakého neznámého důvodu jsem věděla, že tohle je náš nový kolega a Peter Parker. Měla jsem chuť se otočit a vymazat své jméno z castingu. Běžet a dát výpověď z divadla. Vzít nohy na ramena a utíkat. Jenže já byla hloupá ustrašená holka, která nevěděla, před čím by skutečně měla utíkat…

Metrem jsem se dopravila na Maddison Avenue, kde jsem bydlela. To místo se ale nedalo nazvat domovem. Byl to jeden z těch obrovských domů s recepcí a vrátným, který vám otevíral dveře a přál: „Pěkný den, slečno Greenová…“ a „Jak se dnes máte, slečno Amelie?“. Říkat mi jménem jsem mu dovolila, jak nejrychleji to šlo, protože jsem si připadala tak nepatřičně, když jsem v seprané riflové bundě vcházela a on mě oslovoval, jako kdybych byla nějaká majitelka ropné společnosti. Byl to moc příjemný pán, a tak jsem mu vždycky dala volné lístky na představení, které jsme dostávali pro příbuzné. Já neměla nikoho, komu bych je dala. A tak si pan Fred jednou za čas udělal se ženou pěkný večer. Dělalo mi radost mít komu udělat radost.

„Dobrý večer, slečno Amelie,“ usmál se na mě a otevřel mi dveře.

„Dobrý večer, pane Frede. Jak to dnes jde?“

„Ale znáte to… lidé chodí dovnitř a lidé chodí ven…“

„Takže zábava,“ usmála jsem se na něj soucitně a vešla do haly. Kývnutím jsem pozdravila recepční, se kterou jsem tak blízký vztah jako s Fredem neměla, a přivolala si výtah. Malá kabina mě vyvezla až do jednoho z nejsvrchnějších pater, kde se nacházelo apartmá, ve kterém jsem bydlela.

Nesnášela jsem ten moderně zařízený byt. Obrovský obývací pokoj s jídelnou a kuchyní byl v tmavých barvách. Moderní a chladný stejně jako jeho majitel. Hodila jsem si tašku do kouta a začala dělat večeři. V žaludku mě brněl divný pocit a zase jsem si kdoví proč vzpomněla na toho člověka stojícího před divadlem. Měla jsem strašlivý strach… co když nějakým zvláštním a naprosto nevysvětlitelným řízením osudu dostanu tu roli a co když ON je opravdu ten, kdo jsem si myslela. Znamenalo by to…

Ozvalo se zacinkání klíčů a prásknutí dveří.

Po zádech mě šlehl strach. Přicházel majitel. Majitel toho koberce, na kterém jsem stála, lampy, která vše osvětlovala… Majitel bytu, ve kterém jsem bydlela… A majitel mě.

Nepatřila mi ani váza na jídelním stole… neměla jsem nic.

Byla jsem jen jeho a on to moc dobře věděl.

„Takže ty ses přihlásila na konkurz?“ pronesl ledovým hlasem Alex Fox, když se opřel o stěnu a zpražil mě pohledem. 

Chodila jsem už tři roky s dědicem našeho divadla a se svým nejvyšším nadřízeným a nevěděla o tom živá duše. Alex se ke mně pomalu blížil. Byl jako šelma a já jeho kořist.

„Já jen…“ zašeptala jsem do podlahy, ale utnul mě zvednutou dlaní. Instinktivně jsem sebou cukla.

„To není místo pro tebe, Amelie. Říkal jsem ti to už stokrát.“ Upřel na mě tvrdý pohled. „Tam kde jsi, jsi v bezpečí.“ Objal mě kolem ramen a vedl k obrovskému oknu, které tvořilo celou jednu stěnu. Byl odtud výhled snad až k oceánu. Stejně nádherný výhled jako z jeviště. Světla z domů a jedoucích aut svítila jako rozzářené očí lidí v publiku.

„Jen si to představ…“ Opřel se druhou dlaní o chladné sklo. „Dejme tomu, že bys roli Mary Jane nějakou náhodou dostala. Na to představení je velký tlak. Je první svého druhu v našem divadle. Byla by to pro tebe neúnosná zodpovědnost!“ Otočil si mě tváří k sobě a chytil mě za ramena. „Pochop, že se tě snažím chránit. Znám tě a vím, jak jsi křehká.“ Jeho prsty se jako pařáty zarývaly do mých ramen, až jsem bolestí sykla. On ale nepovolil. „Jedna špatná recenze a zlomila by ses jako větvička.“ V jeho očích plápolal potlačovaný hněv. Jeho stisk sílil. Cítila jsem, jak zuří, jak se jeho nozdry rozšiřují a na spánku mu tepala žíla. Bolest už byla nesnesitelná.

„To bolí!“ vyhrkla jsem a vysmekla se mu.

„Ať už se to neopakuje.“ Zabodl mi do hrudi prst jako výstrahu a zavřel se ve své pracovně. Na sporáku zatím zaprskaly špagety, jak se z nich vyvařila všechna voda. Zmizela stejně jako moje naděje na slávu. Rozmrzele jsem je vyhodila a rychle se proplížila do šatny, kde jsem úplně nahoře za krabicemi od bot skrývala v jedné z nich zavařovací sklenici. Vytáhla jsem z kapsy ušetřený dolar a schovala ho mezi ostatní. Kdyby to nebylo tak tajné, napsala bych na ni “NA NOVÝ ŽIVOT“.

Snila jsem o tom, že jednou odtud uteču. Sice to znamenalo opustit zář Broadwaye, ale stálo to za to.

Přicházím s novou povídkou, tak snad se bude líbit :) Je to taková moje srdcovka, takže za každý komentář budu moc ráda :)

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Turn Off the Dark 1: