OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Turn Off the Dark 11

24.09.2014 (09:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 465×

Amelie:

Ráno mě probral Isabelin příchod. S lodičkami v ruce zrovna věšela klíče na háček, když jsem ji se zíváním přivítala.

„To je moje tričko.“ Zapíchla prst do vínového topu, který jsem si předchozího večera půjčila. „Cítím z něj kouř?“ Zavětřila a upřela na mě pohled, za který by se nestyděl ani Sherlock. „Ty jsi byla venku!“ vyjekla a rozzářila se ještě víc.

„Nic velkého, jen se projít.“ Mávla jsem nad tím rukou. Jednou jí o tom možná řeknu. „Jak ses měla ty?“

„Já jsem se měla... úchvatně.“ Zatočila se uprostřed obyváku a dopadla na mou provizorní postel. „On je tak úžasný.“ Zamilovanost jí jen zářila z očí. „Už spolu sice randíme delší dobu, ale až teď to konečně začíná být vážnější.“ Podívala se na mě a její pohled zjihl. „Zlato, promiň, já vím, že se ti to asi těžko poslouchá, ale všichni chlapi nejsou stejní.“  

„To je dobrý.“ Odmávla jsem ji. Kdyby byli všichni stejní, možná by to bylo lehčí. Reeve by mezi těmi ostatními tak nevyčníval a já bych si ho třeba ani nevšimla. Při tom pomyšlení mě až zamrazilo. Nikdy ho nepoznat. Nikdy neslyšet jak vyslovuje moje jméno tím chraplavým hlasem. Nikdy nevidět jeho úsměv, když se mu na tváři udělá ďolíček. Z té představy mě až braly mdloby. Díky Reevovi jsem aspoň na chvíli pocítila štěstí, i když ho doprovázel chtíč a šílená touha.

„Dám si sprchu a pojedu... Co ty?“ Podívala se na mě Iz opatrně.

„Jo, pojedu už taky. Když dám pozor, tak to nějak zvládnu.“

Zvedl se vítr, když projelo metro, které mířilo do části města, kde jsem dříve bydlela. Iz zanadávala, když jí vítr pocuchal vlasy. Stanice byla plná lidí. Postávali s novinami a četli si, nebo měli na uších sluchátka a byli ve svém světě. Ozvalo se hučení a kolem prosvištěla souprava metra, která tady nestavěla. Až do další jsme nastoupily my. Všichni byli zabraní do sebe, nebo se zamračeně rozhlíželi okolo. Jen Iz zářila a rozdávala úsměvy všude okolo.

Pohled mi padl na malý červený letáček. Nenápadně jsem ho strhla a strčila do kapsy.

„Co to bylo?“ Neušlo to Iz a vytáhla mi zmuchlanou kuličku z kapsy. „Hledáme servírku... To jako vážně?“ Zamračila se na mě. Krev se mi okamžitě nahrnula do tváří, ani jsem nevěděla proč. Iz věděla, že nemám peníze, ale něco jiného bylo začít to řešit a začínat od začátku.

„Musím nějak sehnat peníze.“ Pokrčila jsem rameny.

„Jedna z nejlepších tanečnic a zpěvaček na Broadwayi a chceš obsluhovat... u Ernieho?! To ti nedovolím!“ Odhodila leták a vytlačila mě z metra, které právě zastavilo ve stanici kousek od divadla.

„Něco vymyslíme, ale nejdříve se musíš dát do pořádku.“

Situace v divadle byla horší, než jsem čekala. Sebastian narychlo sehnal skladatele, který se pustil do hudby. Jenže měl málo zkušeností a ještě ke všemu spíš s představením pro děti, takže těch pár horkou jehlou sešitých skladeb bylo tragických. Jake se snažil Reeva nahradit, ale byl z toho celý zoufalý. Nevěděl co dělat, a tak se protahoval a zkoušel vymýšlet nějakou choreografii sám. Rebecca vše okatě bojkotovala a ve chvíli, kdy jsme s Iz vešly, seděla na parapetu a dělala si manikúru.

„No to se podívejme,“ pronesla líně ze svého místa. „Kdo nám to vstal z mrtvých?“ Pomalu ke mně zamířila a vysmívala se mi do tváře. „Kdo kvůli tobě vezme roha tentokrát? Jake?“

Nechtěla jsem se na ni zlobit, ale pořád mi v hlavě zněl Alexův hlas. Znáš tu zrzku? Rebecu? Povídala si s Robertem a řekla něco v tom smyslu, že Carney před něčím utekl.

Byla to její vina... to, co se mi stalo. Její neustálá potřeba někoho shazovat a vytahovat na lidi špínu... to kvůli ní mě Alex předhodil Gregorijovi. Zatnula jsem zuby a sevřela ruce v pěst. Nechtěla jsem jí dát záminku k tomu, aby se mi dále posmívala a ponižovala mě.

„Jdu domů, než mě rozbrečíš. Chudinko. Zadarmo tady sedět nebudu.“ Vzala si svou tašku a se znechuceným pohledem vyšla ze sálu.

„Děvka,“ ulevila si Iz a hodila si věci do rohu vedle Jakea, který zrovna zkoušel nějakou zvláštní otočku.

„Co jsem jí tak hrozného udělala, že se do mě tak naváží?“ Zhroutila jsem se vedle Iz a dala se do rozvazování bot. Ještě, že jsme s Iz měly přibližně stejně velkou nohu, takže mi její boty byly jen o trošku větší.

„Co bys řekla.“ Zasmála se vítězoslavně. „Brousila si zuby na Reeva, ale on ji těžce ignoroval.“

Iz se postavila a protáhla se. „Zlato, nechci v tom šťourat, ale on měl prostě od začátku oči jen pro tebe.“

Později odpoledne si mě Isabel vzala do parády. Cestou ze studia mě vytáhla do velkého nákupního centra. Všude byla spousta obchodů a tolik lidí. Chodily jsme od jednoho k druhému a téměř v každém mi přes veškeré protesty něco koupila. Byla jsem ověšená taškami z obchodů se spodním prádlem, kosmetikou, přes džíny a šaty až k novým converskám, které se mi houpaly v tašce na malíčku. Iz byla naprosto ve svém živlu. Pobíhala od stojanu ke stojanu a v očích měla nadšení.

„Iz… ale kdo to všechno zaplatí?“ zaskučela jsem pod tíhou všeho oblečení.

„Nestarej se, drahá. Všechno jde z kreditky, kterou jsem dostala od svého drahého.“ Uculila se a políbila zlatou platební kartu.

Večer se oblékla do nových šatů a odešla na schůzku se svým přítelem. Já se také oblékla do nového a vydala se na pátrání po nové práci. Zoufale jsem obcházela bary a kavárny, ale z každé mě vyhodili. Buď výpomoc nehledali, nebo jsem neměla dostatečné zkušenosti. Jediné, co jsem uměla, bylo tančit a zpívat a ne obsluhovat kávovar.

Už jsem byla zoufalá, když ani po týdnu hledání jsem nenašla místo. V divadle jsem byla zadarmo, protože mé peníze stále proudily na Alexův účet, a z toho, co ostatní v divadle říkali, jsem usoudila, že nejspíš není o co stát. Mohla bych odejít...

Ale nešlo to. Divadlo jsem milovala. Byl to pro mě domov. Raději jsem tam byla zadarmo než vůbec.

Byl to stereotyp. Zastavilo metro k Alexovi, pak prosvištělo druhé, a pak zastavilo třetí na Broadway. Zoufalé pokusy probudit náš muzikál k životu. Večer jsem obíhala bary a Iz randila se svým přítelem. Bylo to ubíjející.

Další večer... další bar a další odmítnutí. Zdrceně jsem odcházela od baru, když mi někdo zastoupil cestu. Vysoká zrzka s povýšeným úsměvem.

„Amelie?“ Zvedla obočí, když mě sjela pohledem.

„Rebecco?“ Kývla jsem jí na pozdrav a snažila se zmizet co nejrychleji. Jenže ona se rádoby ledabyle vydala za mnou.

„Sháníš práci?“ Dohnala mě a srovnala se mnou krok. Měla jsem chuť zacpat si uši a utéct. „Možná bych ti mohla pomoct.“ Zastavila jsem tak prudce, že do mě málem vrazila. Kolem probíhala nějaká oslava. Lidé se smáli a tančili a Rebecca měla v ruce skleničku vína.

„Proč bys mi měla pomáhat?“ Snažila jsem se z jejího výrazu přečíst, co to na mě hraje. Ale nasadila dokonalou masku.

„Chápu to. Divadlu nějak vyschl pramen a odnášíme to my. Takže rozumím, že potřebuješ peníze.“ Začala se přehrabovat v minikabelce až našla vizitku a s úsměvem mi ji podala. „Patří to strejdovi, třeba tam rozjedeš kariéru.“ Mrkla na mě a zmizela v davu. Vyšla jsem z baru a pod lampou si vizitku prohlédla. Stálo na ní U Sama a pak už jen adresa. Zkontrolovala jsem si čas a rozhodla se, že se k Samovi ještě zajdu zeptat.

Bylo to jen pár bloků od místa, kde jsem se nacházela, a tak jsem šla pěšky. Sotva jsem zahnula do ulice, kde bar sídlil, došlo mi, že Rebecca opět potvrdila svou pověst mrchy. Do tmy svítil velký neonový nápis U Sama a hned vedle velká neonová sklenička, ve které se koupala dívka. Všechno to potvrdil menší nápis Night-club. Posadila jsem se na lavičku a civěla na vchod do klubu. Na jednu stranu jsem byla znechucená a na druhou stranu jsem nad tím přemýšlela. Co můžu ztratit? Soudnost? Tu už nemám. Zvedla jsem se z lavičky a vydala se na cestu domů. Roztrhanou vizitku jsem hodila do koše a šla na metro.

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Turn Off the Dark 11: