OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Turn Off the Dark 14

I když je Reeve zpět, neznamená to, že se vše obrátí k lepšímu.

16.12.2014 (18:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 552×

Reeve:

 

„... Say it now, I wish I could say it now
Say to me the words I need to hear
Why you just don’t disappear
And why I just can’t walk way...“

 

„Panebože!!!“ vyprskl jsem a odhodil papíry na zem. Znělo to příšerně.

 

Rebecca v ruce zmuchlala svoje noty a text a hodila po mně papírovou koulí. „Nesnaž se to hodit na mě!“ zavrčela a odešla se napít. Díkybohu jsme tady byli jen já, Rebecca a Sebastian opírající se ve dveřích. Amelie se zbytkem nacvičovali choreografii přímo na jevišti. Možná to bylo lepší. Nesnesl bych, kdyby i zbytek viděl tuhle popravu. Když jsme ten song psali, přísahám, že jsem ho slyšel v hlavě a zněl skvěle. Ale teď, když jsem ho zpíval s Rebeccou... nešlo to.

 

„Lidi, neblbněte,“ přejel si Sebastian dlaní po tváři. Zdálo se mi to, nebo mu přibyly šediny? „Jste dva profíci, tak o co jde?“ strčil Rebecce zpět do ruky její text.

 

„JÁ jsem profík. On je jen barový zpěvák,“ šlehla po mně pohledem a začala si jako rádoby profík procvičovat hlasivky.

 

„Jen tak mimochodem jsem mezi hraním v barech vystudoval dvě konzervatoře, ale to je jedno.“ V duchu jsem stiskl ruce v pěst. Nechtěl jsem se nějak vytahovat, ale ta holka mě tak příšerně vytáčela. Hnusila se mi a začínal jsem brát osobně to, jak se neustále obouvala do Am. „Prostě naše hlasy k sobě nesedí,“ uzavřel jsem to a podíval se na hodinky. Do konce zbývalo jen asi deset minut.

 

„Jestli to chceš vzdát, tak prosím,“ pokrčila Becca rameny a posbírala si svoje věci. Ani jsem nezaregistroval, že to Sebastian vzdal a odešel.

 

Jen jsem její poznámku odmávl a nechal ji tam. Srdce mi bušilo, když jsem se chodbou blížil k sálu, kde zkoušeli ostatní. Pokaždé jsem se na Amelii těšil. I když jsem ji neviděl jen pár hodin, nemohl jsem se dočkat, až ji znovu uvidím. A i když jsem s ní nebyl, viděl jsem v mysli ty její šedomodré oči, cítil jsem její opatrné a rozpačité doteky... šílím.

 

Nikdy jsem o holky neměl nouzi. Spíš naopak. Ale nikdy jsem se do žádné takhle nezbláznil. Na chodbě jsem zrovna míjel Foxe mladšího. Vrhnul na mě vražedný pohled a div do mě nevrazil. Kretén. Měl jsem z něj hodně divný pocit. Jeho otec byl moc milej chlápek, ale jeho syn byl prostě... divnej.

 

„Čau, lidi,“ mávnul jsem na hlouček na pódiu a skončil pohledem na Am. Dívala se mi do očí a usmívala se.

 

„Jak vám to šlo?“ seskočil Jake z pódia a plácl si se mnou.

 

„Musíme hodně cvičit,“ protočil jsem oči v sloup.

 

„Tak to hodně štěstí, kámo,“ poplácal mě po zádech a odešel se zbytkem do šatny.

 

Amelie seběhla z pódia a zůstala stát na posledním schodu, aby byla aspoň trochu stejně vysoká jako já.

 

„Budu hrát Empire State Building,“ prohlásila pyšně, jako kdyby dostala hlavní roli. Zastrčil jsem jí neposlušný pramínek za ucho a usmál se na ni. I když mě to uvnitř žralo, že se člověk s takovým potenciálem raduje z role křoví.

 

Nejspíš jsem před ní neuhlídal svůj výraz, protože na mě upřela vyčítavý pohled. Objal jsem ji a políbil ji na čelo. 

 

„Budeš úžasná Empire State Building.“

 

Zavřela oči a pokojně se o mě opřela. Jako kdyby si tady teď v klidu chtěla zdřímnout. Zachumlala se do mé mikiny a spokojeně vydechla. Omotal jsem kolem ní paže a zabořil tvář do jejích vlasů. Nechal jsem se naplnit její vůní, která byla nepopsatelná. Nevoněla jako květina, ani nic, co bych znal. Byla to jen čistota. Voněla jako oblaka.

 

Měl jsem chuť jí to říct, že ten mechanismus, co cítí tak strašně bít a křičet pod mou kůží, je celý jenom její. Že moje rozervané srdce dala dohromady a já už ho nechci. Chci si ho vytrhnout a dát jí ho, aby ho skryla a už nikdy ho neopustila.

 

Nadechoval jsem se, že to řeknu, jenže nás vyrušil hysterický křik. Na pódium se vřítila Rebecca, ve tvářích celá zarudlá, a za ní dobíhal Sebastian spolu se zbytkem souboru.

 

„Co se děje?“ zeptal jsem se opatrně. Amelie mi stiskla paži a nenápadně se mi skryla za záda.

 

Rebecca mě probodla vzteklým pohledem a ukázala na Sebastiana. Ten jen zoufale pokrčil rameny a sklopil hlavu.

 

„Odešli kulisáci. Říkali něco o tom, že nedostali zaplaceno a tak... odešli.“

 

„Muzikál nebude,“ rozhodila Becca rukama a šlehala blesky po všech kolem.

 

„No tak, Becco, uklidni se,“ snažil se ji Rob uklidnit a odněkud vytáhl placatku a nabídl jí.

 

„Jak to, že nedostali zaplaceno?“ zamračil jsem se a v hlavě mi hned šrotovalo deset alternativních plánů.

 

„Třeba proto, že po tom, co si jedna z hlavních hvězd odchází a vrací se podle toho, jak s ním nějaká puťka chce spát, odcházejí sponzoři,“ vyvalila proud odporných nadávek. Ucítil jsem, jak sebou Amelie škubla a chtěla se ode mě odtáhnout, ale nedovolil jsem jí to. Sevřel jsem její ruku ve svojí a musel jsem se hodně ovládat, abych Rebecce neřekl něco sprostého.

 

Na pódiu, kde jsme všichni stáli, se rozhostilo tíživé ticho. Všichni pátrali očima mezi mnou, Rebeccou a Amelii. Zatlačil jsem si prsty na semknutá víčka a chvíli přemýšlel.

 

„Něco vymyslíme,“ odmávl jsem tu rukou rozhodnutý to řešit, až se doma uklidním. Teď s horkou hlavou mě napadala jen stovka způsobů, jak Rebecce zakroutit krkem.

 

„To bych chtěla vidět,“ odfrkla a otočila se k odchodu. Pomalu jsem uvolnil sevření celého těla. Jenže ona se ve dveřích ještě zarazila a otočila se k nám. „Víte co? Mám toho dost! Končím!“ Dramaticky práskla dveřmi a zmizela.

 

„Rebecco!“ zanaříkal Sebastian a rozběhl se za ní. Odcházela mu jeho milovaná hvězda.

 

„Ta se už nevrátí.“ Jake se posadil na okraj podia. „Říkala, že dostala nabídku z Ambassador Theatre.“

 

Několik lidí obdivně vydechlo. Zaslechl jsem v davu slova jako Chicago nebo jen Mrcha.

 

„Lidi, v pohodě. Do zítřka něco vymyslím,“ snažil jsem se je povzbudit.

 

„Kdo ale bude hrát Mary-Jane?“ ozval se někdo v davu. Nejspíš někdo z tanečníků. Začalo to mezi nimi šumět. Spider-man měl stát na třech rolích. Peter, Mary-Jane a Goblin. Jenže teď jedna z hlavních rolí vypadla a premiéra se blížila.

 

„Nemá cenu pokračovat, když Rebecca odešla,“ hučeli dál, až mě z nich bolela hlava. Už už jsem otevíral pusu, když mě někdo předběhl.

 

„A co Amelie?“ vyhrkl Jake. Amelie za mnou zavrávorala.

 

Skupince lidí, co ji slyšeli zpívat na karaoke, se rozzářily oči a souhlasně začali kývat.

 

„Děkuju, já... nevím, co na to říct,“ zašeptala skřípnutým hlasem. Nejspíš se jí svíralo hrdlo a musela být vyvedená z míry, protože ruce se jí tak třásly, že jsem jí musel drobné dlaně sevřít. Podíval jsem se jí do strachem rozšířených očí a povzbudivě se usmál. Zaštítil jsem ji zády před pohledem ostatních. Uzavřel jsem nás do malého soukromého vesmíru, kde jsme byli jen my dva.  

 

„Chceš to?“ Snažil jsem se působit na ni klidně, abych ji náhodou neznervózňoval ještě víc, ale byl jsem z toho rozrušený stejně jako ona. Tak moc jsem chtěl, aby kývla.

 

Najednou ke mně vzhlédla a já to uviděl. Drobné jiskřičky, které jí rozsvítily celou tvář, a opatrný úsměv.

 

„Asi chci.“ 

 

Radostně jsem ji objal. Ostatní to pochopili a začali výskat. Jake vyskočil na nohy a běžel Amelii obejmout, a hned po něm i Rob. Několik lidí mě poplácalo po zádech, jako kdybych snad něco udělal. Mě ale práce ještě čeká. Budu muset muzikál nějak postavit na nohy, když jsem to tak podělal. Uvnitř mě doutnal ještě malý uhlík zloby na Rebeccu a její nenávistná slova. Štvalo mě to možná proto, že z části měla možná pravdu. Tyhle problémy by možná nebyly, kdybych si neudělal výlet do Kalifornie. Otočil jsem se zase na Amelii, abych se s ní domluvil, kam to půjdeme oslavit, ale strnul jsem. Jake ji zrovna s úsměvem od ucha k uchu objímal, ale ona vypadala vyděšeně. Hlavu měla staženou mezi rameny a dlaně zatnuté v pěst. A v jejich očích byl strach. S tichou prosbou o pomoc na mě upřela pohled.

 

„Dobrý, brácho.“ Odtáhnul jsem od ní rozjuchaného Jakea, který si ničeho nevšiml a odběhl s tím, že to jde oznámit Sebastianovi. Opatrně jsem ji položil ruce na ramena. „Dobrý?“ zašeptal jsem jí do ucha.

 

Přikývla, ale stejně jsem cítil, jak v dlani sevřela mou mikinu. „Vezmu tě domů.“ Líbnul jsem ji na spánek a odvedl ji k sobě.

 

 

Amelie:

 

Mám roli...

 

... Já mám roli...

 

 ... Já mám roli v našem muzikálu...

 

... Budu Mary-Jane...

 

Velké kapky mi dopadaly na tělo, ale místo toho, abych sáhla po mýdle nebo šampónu... prostě začala s věcmi které se ve sprše dělají, jsem jen stála pod proudem vody, civěla před sebe a jako mantru si opakovala ta slova. Mám roli... Budu Mary-Jane. Nemohla jsem tomu uvěřit. Čekala jsem že se každou chvílí s trhnutím probudím schoulená u Alexe v bytě a zjistím, že to všechno byl jen sen. Štípla jsem se do ruky... několikrát... ale pořád jsem tam stála a měla tu roli... nejen roli. Stála jsem ve sprše u Reeva. Něco, co mi ještě před pár týdny přišlo naprosto nepředstavitelné. Jenže teď to bylo tady a já z toho měla rozechvělá kolena.

 

Vyšla jsem z koupelny a ručníkem si sušila vlasy, když jsem ho našla sedět na gauči s hlavou zoufale složenou v dlaních. Vyděsilo mě, že vypadal jako hromádka neštěstí. Záda měl nahrbená a mně došlo, že na nich spočívá váha celého muzikálu.

 

„Reeve?“ promluvila jsem potichu, ale stejně sebou trhnul a zamžoural na mě, jako kdyby tam v té pozici usnul. „Co se děje?“ Posadila jsem se vedle něj. Beze slova si lehnul a položil si hlavu ke mně do klína a se zavřenýma očima zhluboka dýchal. Skoro jsem viděla, jak mu to v hlavě lomozí a jak přemýšlí téměř nahlas. „Co se děje?“ zopakovala jsem znova a prsty mu vpletla do vlasů. Už je měl trochu delší, takže je už zastrčil za uši.

 

„Myslím, že mi bouchne hlava,“ zaskučel a přikryl si tvář dlaněmi. „Všechno jsem posral a teď se bojím, že to nezvládnu napravit.“

 

Dál jsem ho hladila a přemýšlela, jak mu pomoct. „Budeme muset najít někoho, kdo udělá nové kulisy,“ přemýšlela jsem nahlas.

 

„Moment!“ ztuhnul a zadíval se do stropu. „Já celou dobu uvažuju, kde sehnat peníze a sponzory, a ty myslíš nové kulisy?“

 

„Ah... jsem pitomec... to mě nenapadlo.“ Cítila jsem, jak mi zrudly tváře, a najednou jsem si připadala strašně pitomá.

 

„Pitomec? Amelie, jsi genius!“ Vstal a vtiskl mi rychlý polibek. „Připrav se. Dnes večer jdeme na párty.“ Mrkl na mě a šel vyřizovat telefony. Zůstala jsem sedět celá zcepenělá zírajíc do prázdna.

 

„Tak genius?“

 

Stála jsem nad svou taškou s tou trochou oblečení, které mi Iz koupila, zatímco se Reeve sprchoval, a řešila dilema, co si vzít na sebe. Nakonec vyhrálo volnější bílé triko bez rukávů a upnuté černé džíny.

 

Reeve s tím takové problémy neměl, natáhl na sebe první tričko, které mu padlo do ruky, a koženou bundu a byl připravený k odchodu. Já byla pořád nejistá. Dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a připadala si naprosto nudně. Chtěla jsem být jako Iz, která se uměla obléknout svůdně, a nedělalo jí to žádný problém. Znovu jsem se zatáhla za lem trička a všimla si, že mi pod ním prosvítá černá podprsenka. Už už jsem si ho chtěla svléknout a vzít si jiné, když jsem v odrazu zachytila Reevův pohled. Prohlížel si mě jako šelma svoji kořist. V očích mu plál chtíč a potěšeně zvedl jeden koutek rtů. Srdce mi bušilo do hrudního koše jako splašené, když se naše pohledy střetly.

 

„Sluší ti to,“ zamručel spokojeně a políbil mě na odhalené rameno. Vzala jsem tedy tričko na milost a společně jsme ruku v ruce vyrazili.

 

Reeve chytil taxi, které nás za krátkou dobu vyhodilo o několik bloků dál. Vystoupila jsem a někde hluboko ve mně jsem se panicky roztřásla. Taxikář nás vysadil v podivné čtvrti, kde jsem to neznala. Byla to ulička mezi pochybnou čínskou restaurací a prádelnou a Reeve s vyzývavým úsměvem vyrazil vstříc temnotě skryté v ní. Šla jsem za ním, i když mi hlava říkala, že tohle není zrovna bezpečné místo. Věřila jsem mu, ale nevěřila jsem tomu, co tam může číhat.

 

„Neboj, maličká.“ Vzal mě kolem ramen jako pod ochranné křídlo. Trochu mě to uklidnilo, ale i tak jsem se nepřestala obezřetně rozhlížet. Před sebou jsem viděla jen tmu, ale dlaň svírající mé rameno mě nutila jít dál, a čím jsem byla dál, tím méně jsem se bála, a čím jsem se méně bála, tím víc jsem se začínala trochu zvrhle těšit na to, co v té temnotě najdu. Cítila jsem na spánku Reevovy rty a na uchu mě lechtal jeho teplý dech, když jsme šli tou tmou přitisknutí jeden k druhému. Viděla jsem ve tmě blýskat se několik párů očí toulavých koček prohrabujících se mezi pytli plných odpadků. Neutekly, jen si nás měřily ostražitým pohledem.  

A najednou mě Reeve pustil. Zmateně jsem tápala po jeho dlani a jen tak tak jsem uhlídala zakňučení, které mi málem uniklo. Nejsem tak statečná, jak jsem si myslela. Sama tmě čelit nedokážu. V temnotě jsem slyšela jen jeho tichounký smích a jen slabě jsem viděla jeho siluetu. Přidřepl si asi metr přede mnou, jako kdyby si zavazoval tkaničku nebo hledal něco na zemi. Mrkáním jsem se snažila prokouknout tmu. Vidět, co se to dělo.

 

Něco kovově cvaklo a Reeve spokojeně zamručel. Vzápětí ho zespodu osvítila rudá záře. To, co na zemi hledal, byla klika poklopu, za kterou zabral, a země se otevřela. Vyvalila se na nás záře reflektoru a dunění hudby.

 

„Tadaa!“ usmál se na mě. Byl tady ukrytý klub. Pod zemí. Ukrytý před vším. „Až po vás, madam.“ Nabídl mi ruku a pomohl mi sestoupit po schůdcích pod zem. Byl mi hned v patách a s ocelovým zavrzáním za sebou poklop opět zavřel.

 

„Panebože!“ vydechla jsem. Malá chodbička, do které jsme sešli, vedla ještě asi dva metry a pak ústila do velkého klubu, který byl doslova nacpaný k prasknutí. Desítky těl se tu vlnily do rytmu hudby. Dívky, které jsem viděla, byly kouzelné. Jedna tančila a ve vlasech jí poskakovala indiánská čelenka, další měla fialové dredy... Všichni tady byli jako z Reevova světa. Byli tak stylově oblečení a v jejich tvářích jsem viděla, že se upřímně baví.

 

„Reeve!“ zaječel někdo. Vzápětí se kolem prohnala dívka, která měla na tváři rtěnkou namalované proužky, jako mívají indiáni.

 

„Ahoj, Sam,“ usmál se Reeve a dotyčnou objal. „Je tady Terry?“ rozhlédl se kolem.

 

„Před chvilkou jsem ho viděla na baru,“ pokrčila rameny. „Ty budeš Amelie!“ otočila se na mě a chytila mě za ruku. „Nechej chlapy řešit problémy a pojď si zatancovat.“ Kývla na parket, kde na nás už mávala holka s indiánskou čelenkou. Holka s čelenkou mi byla představená jako Melly, přítelkyně Sam. Trochu jsem poodstoupila stranou z centra dění a objala se pažemi. Byla jsem najednou vržena do centra pozornosti a moc se mi to nelíbilo. Reeve na mě přes ramena ostatních upřel starostlivý pohled. Buď statečná! okřikla jsem se v duchu. Jsou to jeho přátelé, bude to dobré. Věnovala jsem mu tedy úsměv a jemně jsem kývla hlavou.

 

Byla jsem podrobená výslechu, odkud se s Reevem známe, co dělám a jak dlouho jsme spolu.

 

Bylo to tak zvláštní, popisovat nás jako NÁS... jako pár.  

 

Patřila jsem mu, ale patřil on mně? Izy mi jednou řekla, že Reeve patří mezi ty typy, kteří jsou nebezpeční. „Je to ten typ, co tě zničí. Převrátí ti život naruby. Jsou jako kometa. Zazáří, ale ta tma, která po nich nastane, je nesnesitelná.“ Nedalo mi moc práce se holkám nenápadně ztratit. Odklidila jsem se do kouta kousek opodál a pozorovala dění

 

Přes parket jsem viděla, jak si povídá s vysokým potetovaným týpkem. Vypadal trochu jako člověk, který by mohl být kamarádem Sama z baru. Paže měl potetované od zápěstí až do ztracena někde pod tričkem, na hlavě číro a v obočí piercing. Naháněl mi husí kůži, dokud si spolu s Reevem neťukli skleničkou a jeho tvář rozzářil naprosto sympatický úsměv. Lidé kolem nich procházeli a zdravili je, někteří je i plácali po ramenou. Tolik lidí Reeva znalo a z jejich výrazů bylo čitelné, že jej rádi vidí. Byl ten oblíbený... Byl jako kometa.

 

„Ale občas se stane, že i kometa se zamiluje a zůstane svítit jen jedné osobě,“ řekla potom Iz a zadívala se na mě zvláštním pohledem. 
Není možné, aby se Reeve zamiloval zrovna do mě... do “šedé myši“, “puťky“, do holky, která téměř před každým dotekem nejdříve uhne. Téměř před každým... před jeho ne. Jeho se nebojím. Ale jak by mohl chodit s někým, kdo s ním nespí? Jak dlouho to vydrží? Zatím se vždy udržel, ale jak dlouho bude ještě trpělivý? Nebylo to tím, že bych se ho bála. Já se za sebe styděla. Styděla jsem se za to, že jsem “poškozené zboží“, že to pozná a ztratí zájem. Jenže jako kdyby vytušil, že na něj myslím, odtrhl pohled od Terryho a našel si mě v davu. Jeho pohled byl plný strachu, dokud jsme se nestřetli. Povzbudivě se na mě usmál a já věděla, že ho miluju. Pokud jsem někdy... kdysi řekla někomu, že ho miluju, byla to jen směšná fráze, která nic neznamenala. Tohle, co jsem cítila k Reevovi, byla láska.

 

Najednou se reflektor sklouznul trochu jinak a ozářil stěnu, u které jsem stála. Téměř jsem oněměla úžasem. Stěny v celém klubu byly pomalovány nádhernými graffity. Nebyl to obyčejný pouliční street-art, ale hotová umělecká díla, jako kdyby někdo nakreslil na zdi profesionální a do detailů propracovaný komiks. Nevím, jak dlouho jsem u stěny postávala a prohlížela si tu nádheru, dokázala bych to snad věky, ale Reeve mi položil dlaň na krk a políbil mě na spánek.  

 

„To byl Terry,“ ukázal na týpka, se kterým u baru stál. „A namaluje nám kulisy. Zadarmo.“ Objal mě pevně kolem pasu. V tu chvíli mi pohled sjel ke spodnímu okraji obrazu a zalapala jsem po dechu. Černou barvou tam byl načmáraný podpis. TERRY. 

 

„To je úžasné.“ Rozbušilo se mi srdce. S kulisami od tohohle umělce dostane muzikál úplně jiný rozměr. Bude to velké a já toho můžu být součástí.

 

Tančili jsme spolu na pomalejší píseň. Tiskla jsem se k němu a užívala si jen to teplo, které z jeho těla vycházelo. Objímal mě kolem pasu a šeptal mi něco do vlasů. Chtěla jsem zůstat navždy. Tady pod zemí, kde jsme byli v bezpečí. Třeba o tom tady nikdo nevěděl. Otevřela jsem oči a chtěla mu říct, ať nikdy neodcházíme, ale ztuhla jsem. Zahlédla jsem u baru stát Alexe. Pozoroval nás s ďábelským úsměvem. Našel nás a teď si mě odvleče zpět do toho vězení a už se ven nikdy nedostanu. Nemohla jsem popadnout dech. Odvrátila jsem tvář na druhou stranu a doufala, že mě neviděl, ale tam stál taky. Opíral se o stěnu kousek od východu. To nebylo možné, tak rychle by se tam nedostal. Jenže pak jsem si všimla, že všichni v klubu mají na sobě padnoucí oblek s krásnou hedvábnou kravatou za dvě stě dolarů a všichni mají Alexovu tvář s rozšklebeným ďábelský úsměvem plným ostrých špičatých zubů. Vysmíval se mi. Zvedla jsem tvář a místo Reeva tam stál on. Svíral mi tvrdě ramena a z jeho úst lezla chapadla.

 

... Dostane mě...

 

... Neuteču mu...

 

... Ten pocit bezpečí byl falešný. On tam někde venku je a dostane mě...  

 

Začala jsem křičet.

 

Bylo mi vedro, křičela jsem... Někdo mi svíral ramena. ALEX!

 

„Ne!“ zavzlykala jsem zoufale a ohnala se rukou. Hřbetem jsem do něčeho narazila.

 

Probudila jsem se s trhnutím. Reeve mě držel za ruce a z nosu mu přes rty a bradu odkapávala krev.

 

„Ne!“ zavzlykala jsem zoufale a stočila se do klubíčka.

 

„Amelie, klid, je to dobré,“ šeptal tiše a hladil mě po vlasech. „Nic se neděje.“ Jeho výraz byl plný směsice strachu a bolesti.

 

„Promiň,“ zavzlykala jsem, když mi došlo, že jsem ho nejspíš praštila do nosu. S mrkáním jsem se obezřetně rozhlédla kolem. Byla jsem v bezpečí u Reeva. Alex tady nebyl. Z klubu jsme se vrátili bezpečně domů a šli klidně spát. Alex v klubu byla jen noční můra. „Omlouvám se, omlouvám se,“ drmolila jsem pořád dokolečka a trochu zmateně, ještě poznamenaná spánkem, jsem utíkala do kuchyně pro mokrou utěrku. Reeve běžel za mnou. I když byl vzhůru o trochu déle, dohnal mě až u dřezu.

 

„Amelie,“ zašeptal a opatrně mě objal. Když vyslovoval mé jméno, znělo to, jako kdyby říkal jen Amelí. Znělo tak měkce a důvěrně. „Co se ti zdálo?“ Zkoumal mou tvář a opatrně mi stíral slzy.

 

„Ani nevím,“ zalhala jsem a přes slzy se na něj usmála.

 

„Nic se ti nestane.“ Přitiskl si mě na hruď. Tlukot jeho srdce mě uklidňoval. I když v něm bylo něco temného a nebezpečného, věděla jsem, že ve své podstatě, v jádru je dobrý člověk. „Zkusíš ještě usnout?“ Políbil mě do vlasů a vedl mě k posteli.

 

Teprve až jsem si lehla do peřin a konečně se nadechla, mě dohnala realita. Byli jsme v klubu, Reeve se domluvil s Terrym na kulisách a pak jsme šli domů. Alex byl jen děsivý sen. Byl to jen sen, opakovala jsem si v duchu jako mantru.

 

---

 

Co říct... JÁ VÍM, JSEM HROZNÁ :D To víte... zkouškové a tak (chabé výmluvy :D )

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Turn Off the Dark 14:

Nejsi hrozná, čas utíká prostě jen děsivě rychle. Já jsem hrozně moc ráda, že jsi další kousek napsala, až na ten konec to byla krásná romantika. A Am má tu roli, to je nádhera! Jakmile jsi ale zmínila Alee, věděla jsem, že se to brzy pokazí, a taky, že jo... psychika je zrádná věc a Amelie to rozhodně nebude mít jednoduchý. Snad jí Reeve pomůže to překonat. Moc pěkné, budu se těšit, až přidáš další díl - a doufat, že to bude co nejdřív.

Přidat komentář:

Nick:

Text: