OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Turn Off the Dark 5

21.05.2014 (19:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 527×

Amelie:

Ráno mě probudilo bouchnutí dveří, které ohlásilo Alexův odchod. Pomalu jsem se celá rozlámaná zvedla ze země a odstrčila stranou ručník, který jsem měla zmuchlaný pod hlavou jako provizorní polštář. Hlava mě bolela od pláče, který se ze mě včera večer řinul. Při pohledu do zrcadla mi bylo jasné, že potřebuju sprchu. Rychle jsem se tedy osprchovala, vysušila si vlasy a obezřetně jsem se vyplížila z koupelny. Tak nějak jsem čekala, že to prásknutí dveří byla jen finta, jak mě vylákat ven, ale byt opravdu zel prázdnotou. Oblékla jsem si tedy košili a džíny a trochu si spletla vlasy do dvou copků. Krk už vypadal lépe, a tak jsem šátek nechala v šatníku a jen si světlé modřiny zamaskovala korektorem. Všechno jsem dělala tak zvláštně mechanicky, bez emocí, jako kdyby se mě vlastně můj život už netýkal. Při odchodu z bytu jsem si všimla lístečku přilepeného na dveřích. Žaludek se mi po přečtení tak podivně scvrknul.

Dnes v noci nebudu doma. Varuji tě!

                                      A.

Z náhle nabyté svobody se mi až udělalo zle. To znamenalo, že dneska večer jsem byla naprosto volná. Ucítila jsem v hrudi malinký plamínek, který rozpohyboval mé ztuhlé tělo a já s radostí došla až do studia. Když jsem ale dorazila, našla jsem všechny v chodbě před sálem. Rob na mě mávnul a usmál se. Tvář měl zarostlejší šedivým vousem více než obvykle. Pousmála jsem se a mávla na něj zpět.

„Co se děje?“ ozval se za mnou hlas, při kterém se mi zježily chloupky na zátylku a ucítila jsem teplo ve tvářích.

„Prej překvápko,“ zahihňal se Rob a v očích mu zableskla škodolibá radost.

„No paráda,“ zahučel Reeve a sesunul se podél zdi na zem. Když si opřel paži o pokrčenou nohu, všimla jsem si, že na ní má vytetovaný koráb. Nádherně vyvedený do každého detailu. Nechtěla jsem zírat, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Prohlížela jsem si ho, zatímco si povídal s Jakem, který si sednul vedle něj. Putovala jsem po paži výš až ke krku, kde měl drobnými písmeny vytetovaný nápis LUCKY. Asi nikdy předtím jsem se nepoznala s tak hodně potetovaným člověkem. Jediný člověk s tetováním, koho jsem znala, byla Izy, která měla na zápěstí malého motýlka.

Chtěla jsem pokračovat ve zkoumání dál, ale Reeve ke mně najednou zvednul oči a usmál se.

„Ahoj, Am.“ Ten jeho pohled byl takový spiklenecký, jako kdyby věděl o té fotce ze včerejška.

„Ahoj,“ špitla jsem a zadívala se raději na špičky svých bot.

Dveře se pootevřely a vyklouznul Sebastian. Černé kudrnaté vlasy mu trčely do všech stran, čelo se mu třpytilo potem a pod paží měl tmavé vlhké kruhy. Rebecca ohrnula nos s tichým „fuj“.

„Kde je náš Spajdy?“ Rozhlédl se, až konečně zahlédl Reeva. „Jen pojď první.“

Reeve se namáhavě vysoukal na nohy, přešel k zavřeným dveřím a tvářil se u toho teatrálně vážně. Koutky mi cukaly a div jsem nevyprskla smíchy, když ohnul spodní ret a jako šampion se zatahal za kšandy.

„Jdeme na to,“ zachechtal se Sebastian a otevřel dveře. Všichni jsme se za Reevem natlačili dovnitř a strnuli.

„No to snad ne!“ zaskučel Reeve a couvnul. „Co to je?“

Zadní stěna sálu byla zastavěná překližkovou deskou a na zemi ležely tři rámy z překližky zhruba tři metry na tři metry. Přes ně byla natažená čistě bílá plachta a čtvrtá stěna visela ze stropu.

„Vítejte v pokoji Petera Parkera,“ rozpřáhnul Sebastian rukama, jako kdyby čekal potlesk. Místo toho ale sklidil zaražené mlčení.

„Já to nechápu,“ rozčílila se Rebecca a obhlížela to ze všech stran.

„Neboj se, drahá, všechno vysvětlím,“ přispěchal Sebastian blíže a v ruce nesl jakousi změť popruhů. „Tohle si Reeve uváže kolem pasu, tady a tady se zacvaknou karabinky,“ ukázal k pružným lanům visícím ze dvou protějších zdí. „No a tady s těmi stěnami budete vy ostatní manipulovat a on bude lítat ode zdi ke zdi jako Spiderman,“ vychrlil na nás.

Zůstali jsme na něj civět jako na blázna.

„Haha... to určitě,“  založil si Reeve ruce na prsou. „Do toho mě nikdo nedostane!“

O hodinu později už lítal Reeve vzduchem a se zoufalým pohledem se odrážel od stěn.

„Lidi, dneska jdem ven, a jestli to přežiju, platím první rundu!“ zahulákal, když přelétával od jedné strany k druhé. Já jsem s pár dalšími lidmi držela spodní strany levé stěny a snažila se s ní synchronizovaně mávat.

„Why I´m boooouncing off the waaaaalls! Mám sooong!“ začínal výskat, jako kdyby se mu to začalo líbit. Jenže pak někdo nechtěně jednu stěnu pustil a ta praštila Reeva do brady. Rob a Sebastian ho spustili na zem, kde si celý uřícený sednul a otíral si krev, která mu tekla z úst.

„Asi jsem si prokousnul jazyk,“ zachechtal se a otřel si krev do tmavě zeleného nátělníku, který měl na sobě.

Reeve:

Zkouška byla u konce a já si konečně oddychnul. To skákání mě pěkně zmohlo. Vyšli jsme s hloučkem obvyklé sestavy směrem k Bowlmore pub. Naposledy jsem se ohlédl, abych zjistil, jestli jdeme všichni, když jsem zaregistroval Amelii postávat na chodníku před dveřmi. Většinou se vytratila jako duch, ale teď tam stála celá zoufalá, jako kdyby nevěděla, co má dělat.

„Můžu jít s vámi?“ Srdce mi poskočilo a měl jsem chuť na ni zakřičet, že budu šťastný, když půjde.

„Jasně, koťátko,“ přiřítil se k ní Rob jako kolos a skryl si ji pod paží. Kousnul jsem se do rtu a všiml si pátravého pohledu Izy.

„Co je?“ ťuknul jsem ji rozverně pěstí do ramene a usmál se na ni.

„Ale nic,“ odstrčila s chichotáním moji ruku.

Celou cestu jsem už Amelii nezahlédl v tom malém stádečku, které šlo. Klábosil jsem s Jakem o kapele a počasí a trochu o autech. Chtěl odkoupit to moje modré žihadlo, ale to bych neprodal ani za zlaté prase.

Do Bowlmore pub jsme se nahrnuli jak velká voda. Všichni přes sebe pokřikovali a přesedávali, že jsem nakonec chytil místo vedle Rebeccy a hned přes stůl seděla Amelie. Vedle sebe měla Jakea a Izy. Vypadala nesvá, ale tak nějak potěšená, že tady je. Dnes měla spletené vlasy do dvou rozevlátých copů a na sobě kostkovanou košili s cudně zapnutými knoflíčky skoro až ke krku. Všichni si objednali pivo, víno a podobné, jen ona si dala Colu. Občas mi připadalo, jako kdyby bydlela v klášteře nebo co, a tak nějak jsem měl chuť ji trochu zkazit, ale když jsem se jí podíval do těch vyděšených očí, věděl jsem, že spíš než kazit bych ji měl chránit. Tak jak mě prosila v tom snu. Ta situace byla vlastně dost podobná. Byla naproti mně a prosila o pomoc. Seděli jsme v banketce a ve vedlejší místnosti, kde byl bar, se pořádala nějaká párty. Hudba tam hrála hlasitěji než obvykle a několik lidí se svíjelo na provizorním tanečním parketu. Čas plynul, lidé mezi sebou hlasitě vykládali. Jake se přes Amelii nakláněl a živě o něčem diskutoval s Iz. Bylo mi za něj trapně. Dělal, jako kdyby byla neviditelná. Netrvalo ani deset minut a Amelie se odebrala na toaletu. Opřel jsem se o opěrátko a znovu přikývnul, aby si Becca nemyslela, že ji neposlouchám. Neustále o něčem žvanila a pořád to bylo jen o ní a její kariéře. Chtěl jsem si dojít pro pití, když jsem zaregistroval, co se naproti u stolu děje.

Iz vytáhla malý sáček s práškem a vysypala ho Amelii do pití. Místo k baru jsem tedy zamířil k Izabel a popadl ji hrubě za zápěstí. Nechala se odvést jen za roh a pak se mi vyškubla.

„Co to děláš?!“ vyjeli jsme po sobě zároveň.

„Já co dělám?“ zavrčel jsem na ni. „Co to děláš ty? Hraješ si na kamarádku a pak ji zdroguješ? O co ti jde?“ Měl jsem na tu holku fakt vztek. Civěla na mě tmavýma očima, jako kdybych byl naprostý idiot a špulila rty.

„Dělám to pro její dobro!“ dloubla mě prstem do prsou. „Ani nevíš, že za tu dobu, co tančí ve Foxwoods nebyla s partou ani jednou venku. Ani jednou! Ale to ty nemůžeš vědět, protože nás neznáš! Chci, aby se trochu bavila,“ rozčilovala se, až jí tmavé kudrnaté vlasy vylétly z drdolu.

„Možná máš pravdu. Neznám vás. Ale myslím, že by bylo lepší, kdyby se bavila, protože chce a ne proto, že je na drogách.“

„Ještě jednou opakuju. Neznáš nás, tak nesuď, kdo se chce jak bavit,“ zasyčela na mě jedovatě a otočila se k odchodu. V hrudi mi plál vztek. Nevěděl jsem vlastně ani proč. Popadl jsem Iz za zápěstí, až sebou škubla.

„Nedovolím, aby to vypila,“ vyrazil jsem zpátky do naší místnosti, kde právě Amelie spolkla poslední kapku své Coly.

„Ha!“ vrazila do mě Izabel a šla se posadit na své místo. Když už jsem tomu nemohl zabránit, tak se aspoň postarám, aby se jí nic nestalo. Posadil jsem se tedy na své místo a začal ji pozorovat. U někoho by to možná nebylo tak nápadné, ale u Amelie to bylo jako kouzlo. V první chvíli ji začaly zářit oči. Světlo se v nich odráželo a měl jsem pocit, že každou chvíli začnou házet odlesky. Jsem na drogách já, nebo ona?

Pak jí stoupla krev do tváří. Najednou vypadala tak zdravě a plná života, až mi přišlo líto, že za to může jen ta droga. Uběhla asi hodina a Amelie se vesele smála Jakeovým trapným vtipům a rozdávala úsměvy kolem. Jeden dlouhý pohled do očí věnovala i mně s tajuplným úsměvem. Málem mi spadla čelist, když jsem si všiml, že má košili o knoflíček více rozepnutou. Najednou mi bylo tak nějak podivně horko. Tohle dopadne špatně. 

Několik lidí se zvedlo, že si jdou zazpívat na karaoke. Bylo docela vtipné sledovat, jak lidem kolem strnuli úžasem, když se mikrofonu chopili profíci, kteří se zpěvem a tancem živí. První se na malé podium prodrala Iz a při rozdávání vzdušných polibků si vystřihla Big girls don´t cry. Sledoval jsem ji z malé barové židličky a upíjel k tomu Jacka, který mě štípal v ráně na puse. Na to, jak jsem ten song neměl rád, ho Izy vystřihla bravurně. Celé publikum jí za hlasitého jásotu vytleskalo k ještě jedné rádoby děkovačce. Klaněla se a smála, že jsem měl pocit, že je taky sjetá.

Zahlédl jsem v davu Amelii v hloučku cizích lidí, z čehož většina byli chlapi, kteří ji mlsně pozorovali. Ona si jich ale nevšímala. Oči měla přilepené k podiu a celá šťastná vytleskávala kamarádku. Všiml jsem si chlápka nalevo, jak se k ní nebezpečně moc naklání a nenápadně se ji chystal dát ruku kolem ramen. Nesmíš se porvat. Blesklo mi hlavou. Ne před ní. Ale jen tak jsem ji tam nechat nemohl. Co z toho dělat scény. Dopil jsem a prostě a jednoduše si pro ni došel. Zasmála se na mě, když jsem ji jemně chytil za zápěstí.

„Pojď odtud,“ šeptnul jsem jí do ucha. Až pak mi došlo, že to mohlo vyznít trochu dvojsmyslně.

„Kam?“ zamrkala na mě nechápavě.

„Jen k baru.“ Odtáhl jsem ji kousek stranou od toho slizouna. „Ten týpek vedle tebe si dělal zálusk.“

„Oh!“ vyprskla smíchy a zakryla si ústa dlaní. „Zálusk na mě?“ smála se, až jí tváře trochu víc zčervenaly. Panebože, kde je tahle bytost přes den?

„Chceš něco k pití?“ Kývnul jsem na barmanku a objednal si ještě jednoho Jacka.

„Dám si pivo,“ zabubnovala prsty o dřevěnou desku baru. Připomínala mi mě, když jsem byl ještě malý kluk a děda mi jako velkému chlapovi koupil na baru Colu. Připadal jsem si tak důležitě a přitom jsem vevnitř ječel radostí jako blázen.

Objednal jsem jí tedy pivo.

S úsměvem se otočila k podiu, kde zrovna Jake se slunečními brýlemi perfektně napodoboval Elvise.

Přistála před námi naše objednávka. Kývnuli jsme si na zdraví, když se Amelie zarazila se skleničkou u rtů.

„Když já nemám peníze,“ špitla zoufale a položila pivo zpět.

„Pozval jsem tě,“ dotkl jsem se opatrně jejího ramene a přál si, aby se ta usměvavá bytůstka vrátila zpět.

„Díky, Reeve,“ usmála se na mě tak široce, až jsem málem spadl ze židle. Bylo to jak ohňostroj. Silvestr v červenci. Prvně řekla moje jméno a znělo to božsky.

Rebecca na podiu zrovna spustila I will always love you. Ohranější song si snad nemohla vybrat.

„Je skvělá,“ vydechla Amelie. Rebecca ji několikrát urazila, ale ona ji stejně dokázala ocenit.

„Zpívá dobře, ale má nudný hlas,“ zhodnotil jsem její výkon a to jsem se krotil.

„Myslím, že...“ Přiběhl k nám Jake a vstoupil do prostoru mezi námi.

„Honem, jdeš zpívat!“ vrazil Amelii do ruky mikrofon a než se stačila nadechnout k protestu, protlačil ji k podiu, kde jí Iz něco zašeptala. Am zrudla a zavrtěla hlavou. Iz rázně přikývla a strčila ji na podium. Jakmile stála ve světle reflektorů, jako kdyby ji někdo zhypnotizoval. V očích jí zavládl úžas.

Izy se najednou vynořila vedle mě. Nechápal jsem, jak to stihla tak rychle.

„Ať si taky užije. Pořád hraje jen komparz a to má na hlavní role.“ Opřela se o bar vedle mě a objednala si nějaký burbon.

Začaly hrát první tóny písničky. Pomalá předehra najednou utichla a zůstal jen paprsek světla na Amelii.

„If I fell in love with you
Would you promise to be true
And help me
Understand...“

Tu písničku jsem znal. Vždyť to byli Beatles, jen v pomalé něžné verzi pro dívčí zpěv. Byl jsem naprosto ohromen jak nádherný má hlas. A myslím, že jsem nebyl sám. Viděl jsem Jakea, jak s pusou dokořán sleduje tu malou postavu na podiu. Rob stál stranou a se založenýma ruka se usmíval.

„Ještě pořád jsi naštvaný?“ drcla do mě Iz.

Nezmohl jsem se na slovo. Byl jsem naprosto ohromen, okouzlen, zraněn a zase vyléčen, omámený... byl jsem všechno.

„Jak jsi věděla, že to zvládne?“ věděl jsem, že Amelie musela umět zpívat, když vystupovala ve Foxwood. Ale že uměla tohle, to jsem nečekal ani v nejdivočejším snu.

„Náhodou jsem se nachomýtla na konkurzu, když ji nabírali,“ usmála se jako pyšná matka. „Takže... zlobíš se ještě?“

„Teď už trochu míň,“ odmávnul jsem ji. Nechtěl jsem ji za to chválit. To ani nečekala, ale i tak se zatvářila potěšeně.

„Mám o ni trochu strach,“ zvážněla a zadívala se na ni. Jak tam stála celá červená ve tváři a přijímala nekončící ovace. „Vůbec o sobě nemluví, ale cítím, jako kdyby ji něco svazovalo. Jako nějaký temný mrak, co jí nedovolí dýchat.“

Přikývl jsem. Přesně jsem věděl, o čem mluví, protože jsem to viděl taky.

Přihnala se k nám naprosto okouzlená.

„Panebožetobyloužasný!“ vychrlila ze sebe a vjela si prsty do vlasů. „Zblázním se.“

„Teď ty!“ strčila mi do ruky mikrofon. Zadíval jsem se jí do očí. Nesměl jsem ze sebe udělat poseru. Když ona, tak já taky. Jen jsem se stavil za zvukařem, trošku se s ním domluvit. Nechtěl jsem si udělat ostudu.

„Jak se máte?“ vyzkoušel jsem mikrofon a vlastně i náladu lidí. Všichni nadšeně zakřičeli. Hlavně tedy lidi z divadla.

Začaly hrát první tóny písně.

Mama, just killed a man... Začal jsem a všichni začali ječet. Tuhle písničku jsme upravenou hráli na koncertech a pokaždé měla stejný úspěch

Put a gun against his head,
Pulled my trigger, now he's dead...

Takhle jsem odzpíval s publikem celou první část až po I sometimes wish I'd never been born at all.

A pak zvukař zakouzlil a udělal perfektní přechod z jedné písně na druhou. Byl jsem z toho trochu nervózní, protože většinou jsem to hrál sám na kytaru, a když jsem to podělal, tak jsem si to prostě podělal sám.

Klub naplnila těžká melodie. Několikrát udeřila do lidí, jejichž zářící oči na mě civěly.

I want you!

Nechtěl jsem... ale prostě jsem se na ni musel podívat. Stála v davu celá ztuhlá a jen mi koukala do očí.

I want you
I want you so bad
It’s driving me mad, it’s driving me mad.

A pak už se to všechno slilo. Prostě jsem to dozpíval, ostudu jsem si neudělal, přijal potlesk a zmizel si dát raději skleničku. Takhle se rozhodit. Nesmím na ni myslet tímhle směrem. Mám Ashley, nemůžu takhle...

Jelikož už nikdo nechtěl zpívat, rozjela se taneční párty. Viděl jsem ji, jak se pohupuje do rytmu s očima zavřenýma. Díky průpravě z divadla byl každý její pohyb ladný a dokonalý. Táhla mě k sobě a další knoflíček na její košili byl rozepnutý. Když zaklonila hlavu, viděl jsem, jak ji košile sjela na stranu a odhalila klíční kost. Vyschlo mi v ústech a jazyk se mi lepil na patro. Raději jsem vyšel ven a zapálil si. Musel jsem kouřit hodně dlouho, protože jsem se vzpamatoval, až když celá naše parta stála před zavřeným Bowlmore pub.

„Co teď? První ranní metro jede až za čtyři hodiny,“ zívl Rob se skelným pohledem.

„Komu nevadí spát na zemi, může ke mně,“ pokrčil jsem rameny. „Bydlím kousek.“

Jaký jsem idiot mi došlo, až když jsem si všiml, že Am jde s námi. Tak strašně se jí bráním a pak si ji pozvu domů.

Doma jsem všechny provedl, ukázal jim koupelnu a nenápadně sbíral Ashleyiny rozházené šaty. Klasicky odešla na natáčení a nechala tady nepořádek, jako kdyby se tu porvala banda modelek.

Mezitím, co jsem ze sebe chrlil omluvy, se všichni rozprostřeli po bytě a rozvalili se po gaučích a křeslech. Roztáhl jsem po zemi deky a různé karimatky, které jsem měl připravené na tour. Několik lidí si lehlo na zem, mezi nimi i hihňající se Amelie. Rozvalil jsem se na zemi pod oknem a vzal do ruky kytaru a začal hrát. Ohledně hraní jsem improvizoval, ale zpíval jsem tiše píseň, která se mi v hlavě tvořila už dlouho, a teď jsem ji dokončil. Slova zapadla na své místo jako dílek puzzle.

When I'm lost, you bring me back
When I cry, you make me glad
When I think I have it bad
I think of you

Byl to kouzelný okamžik. Jeden z těch, které prostě nenaplánujete. Ty se prostě stanou a zůstanou skryté uvnitř jako zásoba na horší časy.

When I don't know where to go
And it feels like I'm alone
When I hang my head down low
I think of you

A ona se pomalinku ukládala ke spánku, aniž by věděla, že tuhle píseň jsem napsal o ní. Ležela na podlaze zakrytá svetrem a sledovala mě zpod přivřených víček. Noc najednou měla plno barev. Skoro jako kdyby do tmavě-modré červencové noci zasvítila vánoční světýlka. Usnula s úsměvem na rtech a já v tu chvíli Izy úplně odpustil. Stálo to za to.

Probudilo mě zaúpění. Otevřel jsem oči a chvíli jsem přemýšlel, kde to vlastně jsem. Sál, rána do brady, bar, karaoke, byt. Jsem doma. To vše mi prolétlo hlavou během sekundy. Posadil jsem se a zjistil, že jsem musel usnout na zemi. Všichni oddechovali všude možně po bytě. Někteří na zemi, někteří na gauči. Rob dokonce spal na jídelním stole. Jak se tam dostal, mi bylo záhadou. Hlavu měl zakloněnou přes okraj desky a hlasitě chrápal. Nejspíš mě probudil on. Už už jsem chtěl zabrat znova, když se to ozvalo ještě jednou. Tiché zakňučení. Pohled mi padl na Amelii. Oči měla zavřené, čelo nakrčené a ruce sevřené v pěst. Pomalu jsem k ní po čtyřech dolezl a položil jí ruku na tvář.

„Co?“ zamrkala a posadila se. Rozhlížela se vyděšeně kolem.

„Zlý sen.“ Sevřel jsem jí ruku, kterou tápala po zemi.

„Dobře,“ přikývla a zavřela oči. Myslel jsem, že se probudila, ale podle všeho spala dál. „Bojím se,“ šeptla a sevřela v dlani moje tričko.

„Mám si lehnout k tobě?“ Kousnul jsem se do rtu. Co to sakra dělám? Možná to bylo tím, že jsem byl ještě trochu opilý.

„Prosím,“ kývla hlavou a přitiskla se mi k boku. Lehl jsem si tedy vedle ní na záda a její drobnou ruku jsem si položil na srdce a sevřel ji v dlani.

„Je to dobrý,“ konejšil jsem ji tiše, dokud neusnula.

Lidičky, jestli to někdo čtete, dejte mi to nějak najevo, že to tady nedávám zbytečně. Aspoň smajlíka...cokoliv :)

pac a pusu KORKI :D

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Turn Off the Dark 5: