OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Turn Off the Dark 7

25.07.2014 (14:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 561×

Amelie:

Odhodlávala jsem se, nadávala si, okousala si snad všechny nehty a znovu si vynadala. Dodala jsem si kuráž a vyšla z divadla. Chtěla jsem mu toho tolik říct. Že z něj šílím, že každý den je snesitelnější, jen když vím, že tam někde venku je. A když se mi podívá do očí, vrátí se mi touha žít. Chtěla jsem ho políbit...

Jenže když jsem vyšla ven, našla jsem jen kouřící nedopalek cigarety odhozený u patníku. Odešel.

Byl pryč...

A nejhorší ze všeho bylo, že se nevracel...

Když jsem se ten den vracela domů, našla jsem Alexe stát u okna a telefonovat. Stačily dva dny, abych na něj téměř zapomněla. Jenže on tu pořád byl. Klubko bodláčí v mém srdci a jed, který mi proudil žilami. Stál u temného okna v dokonale padnoucím obleku.

„Alexi?“ začala jsem tiše a zkoušela ho. Podle intonace jsem mohla poznat jeho náladu. Lýtka se mi chvěla a byla připravená utíkat.

Jen mě odmávl rukou a pokračoval v hovoru. Hodila jsem si tašku do kouta a šla se do koupelny opláchnout. V hlavě jsem měla vymeteno. Nedokázala jsem myslet vůbec na nic. K čemu jsem se to odhodlávala? Měl přece přítelkyni a já... Alexe. Nedokázala jsem ani pomyslet na to, že bych Alexe nazvala svým přítelem. Přítel vám přeci pomůže v těžkých časech. Můžete mu svěřit cokoliv... přítel neubližuje.

A najednou stál za mnou. S nečitelným výrazem sledoval můj odraz. Ztuhla jsem a čekala, co bude.

„Něco jsem ti přivezl.“ Vytáhl z kapsy tenký stříbrný náramek. „Choval jsem se hloupě, omlouvám se.“ Jeho hlas zněl příjemně, když mě vzal za ruku a náramek mi zapnul. Po dlouhé době byl jeho dotek jemný. Nebolel. Napětí ve mně prasklo. Povolila jsem ramena a objala s rukama na jeho bocích. Tolik jsem toužila po doteku, že mi v tu chvilku bylo jedno, že mě objímá právě Alex. Zabořila jsem tvář do záhybů jeho saka a hluboce vydechla. Jenže, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, stejně mi to nebylo dost. Toužila jsem po objetí, po citu, ale tohle objetí se ani z malé části nevyrovnalo tomu, co jsem cítila na chodbě, když se Reeve dotknul mojí tváře.

 Reeve:

Všude prach a písek. Slunce pražilo tak ukrutně, že jsem byl rád, že jsem si vzal svůj starý klobouk, jinak bych si uvařil mozek. Vzduch byl tak teplý, jako kdybych si foukal fénem do obličeje. Rovná cesta se táhla do dálek a nikde ani živáčka. A pak se najednou zjevila. Jako fata morgána se zhmotnila z ničeho. Vesnička. Byl jsem na cestě už několik dní a ten pohled ve mně vyvolal úlevu. Projel jsem skrz bez zastavení a pokračoval ještě zhruba dvě míle, než jsem narazil na dřevěnou bránu. Odbočil jsem z hlavní silnice a pokračoval po prašné cestě. Nejdřív byly vidět jen stromy, které postupně řídly, až se změnily jen na opečovávané křoví. Dojel jsem až k rozlehlému statku s velkým množstvím malých políček s různými druhy zeleniny, ovoce a bylinek. Vystoupil jsem z auta a nadechl se čerstvého vzduchu. Byl to takový rozdíl od smradu z New Yorku. A o tom klidu ani nemluvím. Dům byl velký, převážně dřevěný s velkou verandou, na níž stál velký stůl s několika židlemi, houpací křeslo a na háčku na zdi visela kytara. Rozjímal jsem a v duchu odpočíval, když se za mnou ozvalo dunění. Otočil jsem se právě včas, aby se mi o hruď zapřely obrovské tlapy. Klopýtl jsem a pozpátku přepadl do záhonu se salátem. Do obličeje mě pleskl velký teplý jazyk a začal mi oblizovat každý centimetr kůže.

„Dustere! Dolů!“ ozval se dívčí křik, a mezi mlaskáním jsem zaslechl, jak k nám někdo běží. „Fuj! Nesmíš! Nechej pána!“ křičela. Popadla tu velkou obludu za obojek a odtáhla ho stranou, takže mi viděla do obličeje. „Reeve!“ zaječela.

„Paris!“ napodobil jsem její hlas a odtlačil Dustera stranou. Pomohla mi zvednout se ze salátu a pevně mě objala.

„Bože můj, co tady děláš?“ juchala, až jí kaštanové vlasy, které ve slunci házely rudé odlesky, poskakovaly.

„Přijel jsem se na vás podívat,“ zazubil jsem se křečovitě a snažil se nedat najevo, že strašně lžu. „Potřebuju si lehnout.“ Přejel jsem si dlaní po čele a uvědomil si, že mě hrozně bolí hlava.

Přikývla, že rozumí, a stiskla mi paži. „Ráda tě vidím, brácho.“

Moje malá sestřička už je dospělá. Pocuchal jsem jí vlasy a odklidil se do svého starého pokoje.

Máma to v něm nechala tak, jak jsem to opustil. Postel pod oknem, skříň s hromadou sešitů s různými texty, a nebo sešity, do kterých jsem si přepisoval písničky a akordy a pak se je učil. Zdi byly polepené plakáty od Beatles přes Jeffa Buckleyho až po Nirvanu.

Jak jsem řekl Amelii, narodil jsem se sice ve West Village na Manhattanu, ale brzy po tom, co se naši rozvedli, jsme se s mámou, Paris a Zanem přestěhovali sem do Kalifornie. Táta zatím zmizel kdoví kde a zbyla mi po něm jen ta deska Beatles.  

Svalil jsem se na postel a zavřel oči. Na chvíli se prospím a až pak si budu nadávat do poserů. Ale spát se mi nedařilo. Myslel jsem, že když odjedu... když uteču, že ta tíha, která mi drtila hrudník, zmizí. Myslel jsem, že se mi aspoň trochu uleví.

Ale neulevilo. Bylo to stejné, ne-li horší. Zoufale jsem zaryl pohled do stěny a jen tak tam ležel. Pomalu jsem se probíral vzpomínkami a nořil se hlouběji a hledal, kdy nastal ten zlom, kdy to se mnou začalo jít z kopce.

Jako první mě napadlo, že to byl ten moment, když jsem slezl z podia, celý propocený, ale totálně nabitý energií. Kývl jsem tehdy na Bona a on na mě tehdy kývl jako otec na syna, tím stylem: „Dobrý to bylo, chlapče!“ A mně tehdy bylo tak úžasně, že když se přede mě postavil starý pan Fox, prvně  jsem ani nevěděl, o čem to mluví. Moment, kdy jsem mu kývnul na muzikál... ale ten to nebyl.

Byl to ten moment, kdy jsem vstoupil do té jejich taneční tělocvičny, které říkají studio, a podíval se Amelii do očí. Ten moment to byl. Tehdy jsem se dostal do problémů.

Pevně jsem stiskl víčka a doufal, že když je stisknu dost pevně, její obraz zmizí. Jenže nemizel. Měl jsi ji vypálenou na mozku.

 Amelie:

Seděla jsem naproti Alexovi a sledovala, jak se spokojeným výrazem kultivovaně pojídá steak. Byl jako z pořadu o etiketě. Kultivovanost sama.

Byl to zvláštní den. Po návratu ze studia přivedl Alex několik lidí ověšených všemožnými taškami. Z jednoho vaku na šaty vytáhla vyhublá žena s orlím nosem nádherné černozlaté upnuté šaty, které mi padly jako ulité. Další z dam mi pečlivě upravila vlasy, takže i teď spadaly v měkkých vlnách po zádech a poslední žena mě nalíčila.

Alex to vše spokojeně sledoval a usmíval se. Měl dobrou náladu, ale já z toho měla divný pocit. V duchu jsem si neustále nadávala, že jsem paranoidní. Že už jsem prostě za ta léta poučená. Občas jsem se ho zeptala, co se děje, ale pokaždé mě jen odmávnul rukou a zase šel vyřídit nějaký telefonát. A tak jsem v sedm večer stála přede dveřmi v krásných šatech, nalíčená, učesaná a obutá do bot na podpatku. Alex mi nabídl rámě a společně jsme se vydali dolů do haly a limuzínou do jedné z nejluxusnějších restaurací v okolí.

Když jsme vešli, hodně mužů k nám stočilo pohledy. Nejdříve kývli Alexovi na pozdrav a poté mě přejeli pátravým pohledem. Bylo mi to nepříjemné, ale než jsem se stačila ošít, odvedl mě Alex ke stolu snad v samém středu restaurace. Jen mě upřeně sledoval a v očích měl zvláštní výraz. Jako kdyby právě vyhrál v loterii.

Jedla jsem lososa a popíjela víno, které mi Alex stále dolíval. Cítila jsem, jak mi po něm stoupá teplo do tváří a uvolňuje se ten těžký ostrý kámen, který mi seděl na srdci. Kámen jménem Reeve.

Reeve zmizel. Prostě jednoho dne utekl z divadla a už se nevrátil. Mysleli jsme si, že je to jen jeden z jeho vtípků, ale když se Rob vydal k němu do bytu, nikdo tam nebyl a domovník mu sdělil, že on i jeho přítelkyně zmizeli, ale každý zvlášť.

Znovu jsem se napila, protože jsem jej potřebovala vymazat. Byl pryč a já musela jít dál. Když jsem s ním stála na chodbě, tehdy když mě málem políbil, myslela jsem si, že by mě mohl zachránit. Představovala jsem si, že s ním uteču, ale poté co zmizel, jsem se o sebe prostě musela postarat sama. A sklenice v komoře se pomalu ale jistě plnila. Už v ní bylo dvě stě dolarů. Nebylo to moc, ale dost na jízdenku někam pryč. Představovala jsem si, jak přijedu do cizího města s prázdnýma kapsama, ale volná. Najdu si práci, nebo klidně i dvě a postavím se na vlastní nohy. Zvládnu to i bez Reeva. Musím...

Z těch horečnatých představ se mi roztřásly ruce s příborem. Cinkla jsem s ním o talíř a otřela si rty ubrouskem.

„Líbí se ti moje nová kravata?“ usmál se na mě Alex přes stůl a ukázal na hedvábnou vázanku vínové barvy. Určitě byla pěkně drahá.

„Krásná.“ Oplatila jsem mu lehký úsměv.

Zaposlouchala jsem se do hudby, která vycházela od podia naproti našemu stolu. Mladinká pianistka tam hrála příjemnou melodii, která navozovala pocit ještě většího luxusu.

K našemu stolu přistoupil číšník a na stříbrném podnose podal Alexovi několik malých papírků. Když si je přebíral, všimla jsem si, že jsou to vizitky. Tahle situace se ještě dvakrát zopakovala. Alex si je prohlédl a po tváři mu přelétl ďábelský úsměv. Okázalým gestem vizitky sklepl o desku stolu a vložil si je do vnitřní kapsy saka.

„Zatančíme si?“ Natáhl ke mně přes stůl ruku. Kývla jsem a stiskla jeho jemnou dlaň. Došli jsme až do prostoru před podiem s piánem, kde si mě Alex k sobě přivinul a začal pomalu tančit.

„Sluší ti to,“ zašeptal mi do ucha. Do tváří se mi nahrnula krev, ale z vína to nebylo.

„Děkuji... a taky za ty šaty,“ šeptla jsem. Přes jeho rameno jsem zahlédla, že nás téměř všichni muži sledují. Jeden docela hezký u stolu těsně vedle našeho. Pak další mohutný muž, seděl přímo vytočený do prostoru, nás pozoroval naprosto okatě. A nejhorší byl slizký čtyřicátník sedící na baru. Vlasy měl ulízané dozadu z opoceného čela. Držel skleničku z whiskey ve vzduchu tak okatě, aby každý viděl jeho manžetové knoflíčky třpytící se pravými diamanty. Oplzle na mě civěl, až jsem musela odvrátit pohled jinam. O tři stoly dál seděl zakomplexovaný podivín v saku o několik čísel větším a zuřivě něco čmáral na vizitku. Ve tváři byl zarudlý a ruce se mu chvěly.

„Vrátíme se,“ rozhodl Alex a odvedl nás zpět ke stolu. Netrvalo ani pět minut a číšník mu opět s neutrálním výrazem přinesl několik vizitek. Alex si je prohlédl a spokojeně se usmál na toho slizouna u baru. Nalil mi skleničku a kývl.

„Pojď, půjdeme pozdravit jednoho známého.“

Chtěla jsem namítnout něco v tom smyslu, že si přece nepřeje, aby nás spolu moc lidí vidělo. Ale nejspíš v téhle společnosti mu to nevadilo. Popadl mě za loket a vedl přes sál až k baru. Slizoun se na nás už z dálky široce usmíval.

„Gregoriji, rád vás vidím.“ Potřásl si s ním Alex rukou a poplácal jej po rameni. Všimla jsem si, že mezi nimi probíhalo něco v očním kontaktu. Něco co mi unikalo, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Raději jsem zatnula zuby a usmála se na něj. „Tohle je Amelie Greenová.“ Podala jsem mu se strojeným úsměvem ruku. Chytil mé prsty do vlhké a studené dlaně a přitiskl mi tlusté rybí rty na hřbet ruky.

„Rád vás poznávám,“ promluvil s ruským přízvukem a podíval se mi do očí kalným pohledem. Oči měl vodnaté modro-šedé a pohledem, který neslibuje nic dobrého.

„Já vás také,“ zalhala jsem a upila ze svého vína.

„Tak když jsme se tak hezky seznámili, co kdybychom pokračovali někde v soukromí? Třeba u nás?“ navrhl Alex přátelským gestem. Upřímně mi to bylo proti srsti, že budu muset strávit čas v přítomnosti tohohle člověka, ale co se dalo dělat.

„Ještě si odskočím,“ omluvila jsem se těm dvěma. Potřebovala jsem zmizet aspoň na minutu z Gregorijova zorného pole. Ten chlap mě očima vysloveně svlékal a mně to bylo velmi nepříjemné. Zavřela jsem se na dámských toaletách a opřela se o pultík s umyvadly. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na svůj odraz. Tolik jsem si přála být někde jinde s někým jiným. V hlavě se mi vynořila představa, jak v plandavé košili sedím na jabloni a koušu do jednoho z jablek. Zlatavé slunce prosvítá skrz mozaiku listí a pod stromem v trávě leží Reeve s kytarou a hraje. V ozvěně se ke mně nese jen jedna věta ...I think of you...

Roztřásly se mi ruce a spodní ret. Tohle je pryč spolu s Reevem. Nestane se to. Namočila jsem si dlaň a položila si ji ze zadu na krk, protože oplachovat obličej bylo s tím jemným nánosem make-upu nebezpečné.

Když jsem se vrátila k baru, Alex už v ruce svíral lahev sektu a tři skleničky a kývl k východu. Vydala jsem se tedy jejich směrem. Sotva jsme vyšli ven, uhodil mě těžký teplý vzduch. Bylo teplo, ale na tmavém nebi bylo vidět, že bude pršet. Občas se nebe lehce zablesklo, ale hrom byl slyšet jen z velké dálky. Dusný vzduch byl tak rozdílný od klimatizované restaurace, že jsem měla chuť se tam vrátit.

„My idem!“ zavelel Gregorij a nasedl do přistavené limuzíny. Nastoupila jsem hned po Alexovi a posadila se co nejdál od slizkého Rusa. Dostala jsem do ruky skleničku a Gregorij začal sekt vášnivě rozlévat nejen do skleniček, ale i na mé šaty.

Upíjela jsem sekt a pozorovala okýnkem noční New York. Jeho světla a život na ulicích. Postavy postávající před bary a užívající si svou cigaretu.

„Amelie, dej mi skleničku, doliju ti.“ Chytil mě Alex za ruku a ukázal z okýnka. „Není to Empire State Building?“ Vykoukla jsem z okénka, na které začaly bubnovat velké dešťové kapky.

Stála tam sice vysoká budova, ale Empire State to určitě nebyla.

„Nevím.“ Pokrčila jsem rameny a napila se. Bylo zvláštní, že mi sekt chutnal najednou nějak jinak.

Až do doby než jsme zastavili před domem, diskutovali ti dva o nějakých obchodních věcech. Pan Fred mi pomohl z limuzíny a skryl mě pod velkým deštníkem.

„Moc vám to sluší, slečno.“ Usmál se na mě, když mě doprovázel ke dveřím.

„Díky.“ Opětovala jsem úsměv a opřela se o dveře, protože se mi zatočila hlava. Najednou jako kdybych nevěděla, jak jsem se dostala až do výtahu s Alexem a Gregorijem. Kabina stoupala a mě začal přepadat divný pocit. Pohledla jsem do prázdné skleničky a uviděla na dně pár drobných krystalků. Jako kdyby mi někdo do šampaňského nasypal cukr.

„Děje se něco?“ Usmál se na mě Alex. Jeho úsměv se mi ale vůbec nelíbil.

„Ne nic... já jen... asi mi není dobře.“ Promnula jsem si spánky.

„To bude dobré.“ Jeho hlas jako kdyby se ozýval z tunelu. Kroutil se a prohluboval a mísil se se smíchem toho Rusa. Kabina výtahu se chvěla nějak více než obvykle. Přímo se otřásala v základech. Přitiskla jsem se ke stěně a vyděšeně zírala na ty dva.

„Libí se ti moje kravata, zlato?“ Rozvázal si Alex tu vázanku, kterou už mi přeci ukazoval. Otřela jsem si pot z čela a přikývla.

„Je moc krásná, už jsem ti to říkala.“ Polkla jsem a uvědomila si, že mám úplně sucho v ústech.

„Stála mě dvě stě dolarů. Nějaké peníze jsem našel v šatníku ve sklenici, tak jsem si ji za ně koupil.“ Prohodil jakoby ledabyle a strčil si ji do kapsy, jako kdyby to byl kus hadru. Mně se z toho ale sevřelo srdce. Všechny moje zoufale našetřené peníze byly pryč. Měl je zmuchlané v kapse. Sevřela jsem čelisti a pokusila se o úsměv.

„Zvláštní,“ zasýpala jsem.

Dveře výtahu se s cinknutím otevřely. Alex mě podepřel a vyšel se mnou ven na chodbu vedoucí k našim dveřím. Zdála se mi najednou, jako kdyby místo pár metrů měřila několik mil.

„Předevčírem jsem zaslechl velmi zajímavý rozhovor,“ řekl jakoby jen tak náhodou.

„Vážně?“ Spíš než na Alexe a Gregorije, který funěl za námi, jsem se soustředila na to, abych se udržela na vratkých nohách.

„Znáš tu zrzku? Rebecu?“ Počkal, až jsem přikývla, a pokračoval. „Povídala si s Robertem a řekla něco v tom smyslu, že Carney před něčím utekl.“

Krk se mi při tom jménu sevřel. Sklopila jsem pohled k podlaze a čekala, až Alex otevře dveře bytu. Okamžitě zamířil k baru a vytáhl láhev whiskey a napil se přímo z lahve. Gregorij zůstal opřený o dveře a spokojeně mě pozoroval. To, co se tady dělo, se mi přestávalo líbit. A všechno mi docházelo tak pomalu a zdálky a věci se občas zachvěly. Co se to se mnou dělo?

„Utekl po tom, co u něj několik lidí strávilo noc. Včetně tebe, drahá.“ Jeho úsměv byl příšerný. Cenil na mě zuby a oči jako kdyby měl hluboké jako dvě studny.

„Alexi, já... ti to vysvětlím,“ začala jsem, ale bylo mi jasné, že je pozdě. Jsem ztracená. Hned jak Gregorij odejde, zabije mě.

„To je v pořádku lásko.“ Přešel pomalým krokem až ke mně. Tohle nemohlo být reálné. Alexova hlava najednou vypadala, jako kdyby byla od ucha k uchu rozpůlená širokým úsměvem plným ostrých malých zoubků.

„Co to...“ začala jsem couvat, ale narazila jsem do měkkého Gragorijova břicha. Skoro mě pohltilo, začala jsem se vzpírat, ale držel mě.

„Ššš, drahoušku, je to dobré,“ šeptal Alex a pohladil mě po tváři. Třásla jsem se po celém těle, protože jeho zjev byl příšerný. „Dostal jsem totiž nápad.“ Sáhl do kapsy a vytáhl štos popsaných vizitek. Zároveň s nimi vypadne na koberec hrst červů, kteří se začnou kroutit po podlaze. „Když ti nedělá problém spát s jinými muži, tak z toho vytěžím co nejvíc.“ Probral se vizitkami a jednu z nich vytáhl. „Dneska to, miláčku, nebyla večeře. Byla to dražba.“ Gregorijovy prsty se mi zarývaly do paží, když jsem sebou cukala.

„Ne, Alexi, prosím. Přísahám, že o nic nešlo!“ naříkala jsem a kolena se mi podlomila. Ale Gregorij mě pevně držel, takže jsem visela v jeho sevření.  Alex mi jednu z vizitek strčil před oči. Byla prožraná a špinavá od slizu. Ne její zadní straně byla perem napsaná částka 250 000 $, obrátil ji tak, že jsem viděla jméno na vizitce. Gregorij Aleksei Afanasy... další údaje se mi rozmazaly.

„Tady pan Afanasy nabídl nejvyšší částku.“ Mrknul na Gregorije, který si mě v rukou přetočil, takže jsem mu viděla do tváře. Jeho oči byly jen prázdné díry, ze který svítily rudé uhlíky. Jeho tvář hyzdil stejně šílený škleb plný zubů jako Alexův. Dokonce měl chapadla. Slizce mi klouzaly po tváři a krku. Za jeho ramenem se o dveře opírál Reeve. Měl na sobě jen vestu sluneční brýle a klobouk. V koutku úst měl zapálenou cigaretu. Sledoval mě s podivný výrazem.

„Než s tebou něco mít... to se raději zabiju.“ Odplivl si a vytáhl stříbrnou břitvu, kterou si bez mrknutí přejel po předloktí. Ne takovým tím způsobem jako to dělají ve filmech napříč žilami. Udělal to podél žil jako člověk, který nevolá o pomoc, ale jako člověk, který chce opravdu umřít. Do tváře mu prskla sprška krve. Už neměl brýle. Díval se mi upřeně do očí a umíral.

To byl moment, kdy jsem začala šíleně ječet.

Zmítala jsem sebou v Gregorijově sevření a ječela jako smyslu zbavená.

„Asi jsme ji dali silnější dávku... má halucinace.“ Slyšela jsem z dálky něčí hlas. A Reeve se sunul po dveřích k zemi a stále na mě upíral pohled. Nemohla jsem to vydržet, ale zároveň jsem nemohla uhnout. Krk mě bolel, ale křičela jsem dál. Teprve až po ráně do tváře od jednoho z těch démonů jsem zmlkla. Uhodil mě ještě jednou, až jsem upadla na zem.

„Prosím,“ zavzlykala jsem z posledních sil a snažila se nadzvednout na roztřesených rukách, ale Alexův kopanec do břicha mě opět poslal k zemi. Když se nebudu bránit, možná to přežiju. Pomyslela jsem si a zůstala ležet. Kolem mě se plazili červi a u hlavy mi ležel mrtvý pes. Myslela jsem, že sem tam odhodila kabelku, ale nejspíš to nebyla pravda. Nic už není pravda. Není to reálné. Vtloukala jsem si to do hlavy, když si Gregorij kleknul na zem a začal si rozepínat kalhoty. Třeba je tohle jen strašlivá noční můra. Třeba spím a jen se mi to zdá. Rus mě chytil za kotník a přitáhl si mě za nohu blíž k sobě. Koberec mi spálil stehno, ale nevnímala jsem to. Než se to stalo, ztratila jsem vědomí. Bylo to tak milosrdné...

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Turn Off the Dark 7: