OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Turn Off the Dark 8



Turn Off the Dark 8Reevova máma a sestra berou věci do svých rukou a v New Yorku se zatím Amelie probouzí.

Reeve:

„Reeve,“ ozval se tichý hlas ode dveří.

„Co?“ zamumlal jsem do polštáře a odmítal se otočit a čelit mámě.

„Měl bys už vylézt. Jsi tu zavřený týden a mám o tebe trochu starosti.“ Určitě teď pohledem přejížděla počmárané stěny. Popsal jsem všechno. Psal jsem různá slovní spojení, věty, rýmy a občas i celé sloky. Ale celý song jsem dohromady nedal. Nejdřív jsem psal na papíry a lepil je na stěnu a pořád je procházel. Jenže pak mi došel papír a pro nový jsem vylézt nechtěl, tak jsem psal i na stěny. Ale potom jsem se tak naštval, že nejsem schopný nic napsat, že jsem si popsal paže, ale pořád to nedávalo smysl. No a hned poté jí určitě pohled sklouzne na plakáty a vyškrábané oči mých idolů. Civěli na mě a smáli se mi, jaký jsem sráč. Jeff Buckley byl vysloveně znechucený. Určitě si myslel něco v tom stylu: Já jsem měl talent a musel jsem umřít. Ty žiješ a děláš hovno a ještě jsi sráč, co zdrhne.

„Jsem v pohodě, mami,“ zamumlal jsem a zahleděl se na prkno na stěně, které jsem už znal zpaměti. Mělo sto dvacet čtyři čar a dva suky. Čekal jsem, že si povzdechne a odejde, ale místo toho rázně přešla místnost, trhla záclonou a pustila do pokoje prudké sluneční světlo.

„Mami!“ zaskučel jsem a přetáhl si deku přes hlavu. Když couvla, zakopla o prázdnou láhev levné whiskey, která se mi spolu s třemi dalšími válela pod postelí.

„Reeve Jamesi Carney!!!“ zakřičela tak, až mi její hlas rezonoval v lebce. Byla opravdu strašně rozčílená. Chytila mě za obě nohy, sebrala veškerou svou sílu a stáhla mě z postele. Pleskl jsem sebou o podlahu a jen tak tak se přetočil, abych hlavou nenarazil o hranu postele.

„Marcie Amber Carney!!!“ vrátil jsem jí to a strčil flašku k ostatním pod postel.

„Okamžitě se zvedni a mazej ven!“ zakřičela na mě.

Máma byla drobná žena s dlouhými rezavými vlasy věčně spletenými do copu. Její tradiční úbor byla flanelová košile a džíny s koleny od bláta. Měla laskavý obličej s jantarovýma očima, které jsem po ní zdědil. Jenže teď se netvářila ani trochu mile.

„Co tady tak křičíte?“ Přiřítila se Paris a nakrčila nos. „Bože, brácho, strašně smrdíš!“

„No a co!“ houkl jsem po nich a přejel si tvář, na které jsem měl už solidní plnovous. Nechápaly, co se se mnou dělo. Trápil jsem se. Chybělo mi psaní... chyběl mi ten proces, jak mi v hlavě vzniká píseň, jak ji hraju a reakce na ni. A tak zatraceně mi chyběla Amelie.

„Za deset minut tě čekám venku!“ zavelela máma a vyšla rázně z pokoje.

„Je fakt naštvaná.“ Dloubla mě Paris do žeber. Nic jsem jí na to neřekl a zamířil do koupelny. Odraz v zrcadle se mi vysmíval, když jsem mu oplácel pohled. Oči jsem měl podivně skelné a pod nimi tmavé stíny.

Venku jsem se se slunečními brýlemi posadil na schody verandy a strčil si mezi rty cigaretu. Sotva jsem si připálil, přiřítila se máma a cigaretu mi vytrhla.

„V New Yorku si dělej, co chceš, ale tady mi kouřit nebudeš!“ Udusila ji špičkou boty se zlostným pohledem, jako kdyby to bylo něco extra pohoršujícího.

„Za pět minut tě čekám za domem.“ Vrazila mi do ruky hrnek s kafem a rázovitě odešla. Kolem mě se mihla záplava kaštanových vlasů, když se vedle mě posadila Paris a zadívala se do dálky.

„Ráno volal Zane,“ oznámila mi.

A sakra.

„Říkal, že jsi od všeho utekl. Že ses rozešel s Ashley a vykašlal ses na muzikál.“ Podívala se na mě jako psycholog, který všechno chápe. Ale nechápala nic. „Neřekneš nic?“

„Paris, já o tom nechci mluvit.“ Usrknul jsem si kafe a spálil si jazyk.

„Proč ne? To tě to s Ash tak vzalo?“ Položila mi dlaň na rameno. Nejspíš mě chtěla uklidnit, ale já prostě vybouchnul.

„Neměl jsem na to, chápeš? Odjel jsem šílené turné s kapelou neuvěřitelného kalibru a najednou mám hrát v nějakém debilním muzikálu. Chtějí po mně, abych hopkal jako idiot a houpal se na laně, ale já se bojím výšek, chápeš. A bojím se jí! Jak strašně moc mi vlezla do hlavy, že v noci nemůžu spát zasraným strachem, že ji třeba nikdy nebudu mít. Je to k posrání a jsem unavený!“ Až když jsem uhodil pěstí do zábradlí, mi došlo, že jsem stál a křičel. Paris mě pozorovala se zdviženým obočím. Čekala, až popadnu dech a usmála se.

„Takže ses zamiloval?“ Podepřela si bradu rukama jako nějaká puberťačka.

„Bože, ségra, já nevím. Není to láska, jako jsem poznal třeba s Ashley. Takový to brnění žaludku. To ne. Je to šílenství. Je to potřeba. Je to závislost. Prostě ji musím mít a cítím pocit, že když ji nebudu mít, když ji aspoň jednou nepolíbím, tak se zblázním. Prostě jako kdyby ona byla cílem mého života. Po ní už prostě nic není.“ Rozhlédl jsem se, jestli neuvidím mámu, a když byl čistý vzduch, připálil jsem si roztřesenými prsty novou cigaretu.

„A je ti líp? Myslím, když jsi tady,“ promluvila na mě po chvilce ticha, co seděla a přemýšlela.

„Vůbec,“ povzdechl jsem si a svěsil ramena.

„Hmm…“ zabručela, ale už víc neřekla, protože nás přerušil mámin hlas.

„Už jdu!“ zakřičel jsem a odhodil cigaretu.

 

A tak jsem celý den chodil po polích a nosil bedny se zeleninou. Máma vyprávěla, který ze sousedů se oženil s kterou sousedkou a kdo odjel do velkých měst. Vyprávěla o tom, jak byla vloni špatná úroda jablek. A mně to přišlo tak milé. Tady se prostě řešily jiné problémy než v New Yorku. A bylo tu takové ticho. Když jsem se na chvíli zastavil a zaposlouchal se, slyšel jsem jen mámino brebentění a pak nic, jen občasné šumění stromů. Doma byl pořád nějaký rámus. I v noci, když byl největší klid, jsem v dálce slyšel houkat sanitky nebo troubit auta. Tady to byl jiný svět.

„Dnes ráno volal tvůj bratr. Měl o tebe starost,“ začala máma opatrně. Zavřel jsem oči a v duchu počítal do deseti. Když jsem oči otevřel, máma stála přede mnou a v ruce svírala mrkev. Bylo by to vtipné, kdybychom měli jiné téma. „Zlato, víš, že útěkem nic nevyřešíš.“ Upřela na mě mateřský pohled.

„Mami, já jsem neutekl. Jen jsem si potřeboval odpočinout.“ Položil jsem na zem bednu a protáhl si ztuhlá záda. „Potřeboval jsem načerpat sílu.“

„Máš tam bratra. Nezapomínej na to. Zane za tebou vždycky stál a vždycky bude.“ Poplácala mě po tváři. Musel jsem trochu zamrkat, abych se náhodou nerozbrečel. Prostě mě to jenom dojalo.

„Já vím, mami.“ Usmál jsem se na ni a pevně ji objal.

Večer jsem se celý utahaný vplížil s máminým telefonem do stodoly a vytočil telefonní číslo. Chodil jsem po tom poli celý den. Na slunci a s těžkou bednou. Ale netížil mě ten náklad. Spíš hodně divný pocit v žaludku. Nedokázal jsem ho nikam zařadit. Byl jako bubák pod postelí, když je vám pět.

„Haló?“ ozval se z telefonu mužský hlas.

„Brácho?“ Sedl jsem si na balík sena a opřel se hlavou o nějaký trám.

„Reeve! Sakra, já tě snad zabiju. Kam jsi zmizel?“ začal na mě chrlit.

„Promiň. Musel jsem vydechnout. Bude to dobrý. Jen od tebe něco potřebuju.“

„Jasně, cokoliv,“ odpověděl mi okamžitě. V pozadí jsem slyšel brnkání kytary, takže museli mít s klukama zkoušku.

„Do toho tanečního souboru chodí jedna holka. Amelie. Mohl bys mi na ni dát pozor?“

„Pokusím se.“ Usmál se do telefonu.

„Měj se, brácho.“

„Počkej, Reeve... Kdy se...“ Nestihl to doříct, protože jsem hovor utnul. Nedokázal bych mu odpovědět. Vydal jsem se tedy zpět s plánem dát si sprchu a jít spát, jenže sotva jsem otevřel dveře do pokoje, strnul jsem. Všechno bylo pryč. Všechny papíry popsané texty byly pryč. Prudce jsem přešel pokoj a nakoukl do skříně, kde jsem si texty skladoval, ale byla prázdná.

„Hej, blboune!“ ozval se z vedlejšího pokoje hlas mojí milované sestry.

„Paris, sakra!“ Rozrazil jsem dveře jejího pokoje. Měla ho zařízený v takovém divném country stylu, ale její věc. Seděla na posteli, která byla pokrytá mými texty a na kolenou měla položený notebook.

„Čeká nás práce.“ Zazubila se na mě a otočila počítač tak, abych na něj viděl. Z monitoru se na mě culil starší týpek s modrýma brýlema a sluchátky.

„Hej, slyšíte mě tam?“ zavolal do malého mikrofonu, který měl u sluchátek.

„Ahoj, Paule!“ zavolal jsem hlasitě a zamával do webky. Pak jsem přikryl mikrofon a hodil vyčítavý pohled na sestru. „Skypuješ s Bonem? Vážně?“

Hodila na mě svatouškovský úsměv a vrazila mi do ruky kytaru.

„Jak jsem řekla... Čeká nás práce.“

  

Amelie:

První, co jsem si uvědomila, bylo, že zvracím. Další byl koberec tlačící mě do tváře, pištění v uších a teprve pak přišla bolest. Byla všude. Roztřesená a naprosto zmatená jsem se zvedla na zesláblých rukách a otřela si ústa. Hlava se mi točila a všechno bylo divně temné. Nevěděla jsem, kde to jsem. Všechno bylo rozmazané a zpřeházené.  Pak jsem zahlédla Alexe, jak sedí v křesle a tvář mu osvětlovala jen záře televizoru. Teprve když jsem ho uviděla, mi vše zacvaklo a já se zoufale rozkřičela. Nevěděla jsem vlastně pořádně proč. Jen mi docházelo, že mi udělal něco hrozného.

„Ty prase!“ vyrazila jsem ze sebe mezi vzlyky. Tvář mě nesnesitelně bolela a nebyla to jen tvář.

„Probrala ses,“ konstatoval spíš překvapeně, aniž by odvrátil pohled od obrazovky. Nedokázala jsem ho vnímat. Jediné, co mi běželo hlavou, bylo, že přede mnou sedí monstrum. Musím být silná.

„Udám tě!“ Zvedla jsem se na vratké nohy a zatínala zuby. Alex zvážněl a obrátil ke mně tvář. Z jeho očí čišel naprostý chlad.

„Zkus to, miláčku.“ Vysmíval se mi. Uvnitř jsem zoufalstvím umírala. Křičela a rvala si vlasy, ale napovrch jsem to nevypustila.

„Udělám to.“ Podívala jsem se mu pevně do očí, co nejvíc to šlo.

„Udělej. A za dva týdny najdou tvé nafouklé tělo na břehu Long Islandu.“ Vypnul televizi a začal se zvedat z křesla. Bolest nebolest, na nic jsem nečekala a vyrazila ke dveřím. I navzdory tomu, že jsem vrazila do futer, jsem dokázala utéct. Motala jsem se zmateně po chodbách a snažila se vzpamatovat. Musím pryč. Seběhla jsem pár pater dolů a stiskla tlačítko výtahu. Uši jsem napínala, jestli neuslyším dunění Alexových bot. Možná za mnou ani neběžel. Kousala jsem se do rtů, abych hlasitě nevzlykala a stírala si krev, která mi zasychala na očním víčku. Výtah cinkl a dveře se rozevřely. Škobrtla jsem dozadu a stěží zadržela výkřik. Ze dveří se na mě začaly natahovat pokroucené větve stromů a pavučiny. Nebyla tam kabina, ale přímá cesta na hřbitov. Mlha se plazila ven a omotávala se mi kolem lýtek.

Zoufale jsem posbírala poslední zbytky sil a dala se do běhu po hlavním schodišti. Jenže v dalším patře už jsem skutečně zaječela. Po stěně mezipatra se ke mně blížil obrovský pavouk. Jenže to nebyl jen tak obyčejný pavouk. Měl lidskou hlavu a ta tvář mi byla povědomá. Z úst mu kapaly sliny, když po mně natahoval chlupaté nohy. Jen na chvíli jsem se zhroutila na schodiště a skryla tvář do dlaní. Tohle nemůže být reálné. Ten pavouk s Gregorijovou hlavou tam ve skutečnosti není, ale odvahu na to, abych kolem něj proběhla, jsem neměla. Droga sice ještě působila, ale už jsem pomalu dokázala racionálněji myslet. Obraz pavouka jsem ale vymazat nedokázala, a tak jsem se rozběhla k požárnímu schodišti.

Sotva jsem vyběhla bočním vchodem z hotelu, začaly na mě okamžitě dopadat provazce deště. Obrovské kapky mi pleskavě dopadaly na zmučené tělo, když jsem utíkala pryč. Ulice se mi zdály prázdné, ale když se zablesklo, uviděla jsem mohutnou siluetu se svíticíma očima. Zaječela jsem a padla na zadek na mokrou zem. Při dalším blesknutí už tam ale nikdo nebyl. Se vzlykáním jsem se vydrápala na nohy a znovu se rozběhla. Útočily na mě zrůdy z temných koutů a obrovské krysy mi cvakaly zuby po kotnících. Byla jsem ještě tak zmatená, že jsem běhala ulicemi, jako když jelen skočí do silnice a kličkuje mezi auty.

Zoufale jsem se svezla po zdi jednoho z domů k zemi a objala se pažemi. Bylo mi na zvracení, když jsem viděla na svých zápěstích fialové otisky. Pro ztracenou, promoklou a napůl šílenou najednou New York nebyl místem, kde se sny stávají skutečností. Byla to džungle a já si nebyla jistá, jestli se s takovou dožiju rána.

Ztratila jsem pojem o čase. Seděla jsem tam možná deset minut, možná rok, když mi pohled padl na světelnou ceduli. Jednou jsem tu byla. Velká neonová reklama irského pubu osvětlovala protější dům, takže to vypadalo, jako kdyby sám zářil zeleno-žlutě. Čekala jsem sotva dvě minuty, než vyšel starší muž se psem. Proklouzla jsem dovnitř zavírajícími se dveřmi a začala stoupat po schodech. Zkoumala jsem cedulky na dveřích, až mi pohled padl na známé příjmení. Zaklepala jsem a čekala. Adrenalin byl pomalu pryč a mně se dělalo mdlo. Ještě jednou jsem zaklepala a opřela se o stěnu vedle dveří. Za nimi se ozvalo nadávání a rachocení. Pak se dveře otevřely jen na škvírku, co to bezpečnostní řetízek dovolil, a vykoukla rozespalá tvář s černými kudrnatými vlasy.

„Kdo sakra!“ zanadávala Iz, ale vzápětí vytřeštila oči. „Panebože, Amelie!“ Nevím, jak se jí podařilo tak rychle otevřít dveře, ale než jsem mrkla, už mě podpírala a táhla do bytu.

Hlava mi neskutečně bolestivě pulzovala s každým krokem. Isabelin byt vypadal, jako kdyby v jeho centru explodovala hromada šátků. Všude samé polštářky, lampy v nachových a fialových odstínech, takže už jen z toho pohledu hřálo. Já se ale nedokázala přestat třást. Iz mě posadila na židli a se zděšeným výrazem mě zkoumala od hlavy přes modřiny na pažích, krvavé skvrny na stehnech až k bosým nohám.

„Kdo ti to proboha udělal?“ Sevřela moje roztřesené ruce.

„Izy...“ Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co. Nemohla jsem říct nic. Nechtěla jsem ji do něčeho zatáhnout. Alex je nebezpečný. Iz by neublížil, ale riskovat jsem to nemohla.  „To nic.“ Zavrtěla jsem hlavou a setřela si slzy.

„Žádné nic. Volám policii.“ Rázně se napřímila. Prudce jsem ji popadla za zápěstí a upřela na ni zoufalý pohled.

„Iz, prosím. To nejde. Bylo by to jen horší.“ Vzlykla jsem a snažila se setřít si slzy. Na prstech mi kromě slaných kapek ulpívaly i šupinky zaschlé krve. Nevěděla jsem, jestli mám rozseknuté obočí nebo čelo... tvář jsem měla celou otupělou. Isabel na mě skepticky hleděla, jako kdyby se snažila něco vyčíst z mého výrazu. „Prosím,“ špitla jsem a zahleděla se jí do očí.

„Dobře.“ Zavrtěla rezignovaně hlavou. „Ale zůstaneš u mě. Ať se ti stalo cokoli, kdekoli, nevrátíš se tam.“ Odešla do pokoje a začala otevírat skříně. Během dvou minut byla zpět s čistým ručníkem a hromádkou oblečení. Pomohla mi vstát a nasměrovala mě do koupelny.

Oproti světlé koupelně, na jakou jsem byla zvyklá, byla tahle tmavá s vínovými kachličkami a velkou vanou.

„Zvládneš to?“ Pohladila mě Iz po zádech. Ani jsem nevěděla, na co se ptá, ale přikývla jsem, čehož jsem ale vzápětí zalitovala. Při pokusu o svléknutí šatů mě příšerně bodlo v boku. Bolestivě jsem zalapala po dechu a opřela se o okraj vany, protože byla dost velká šance, že omdlím. Proti své vůli jsem tiše zavolala na Iz, která nejspíš čekala hned za dveřmi, protože okamžitě vrazila dovnitř. Nemusela jsem ani nic říkat. Přistoupila ke mně a pomalu mě se vší opatrností začala soukat ze šatů. Periferně jsem v zrcadle na boční stěně zahlédla velikou podlitinu táhnoucí se mi přes žebra a spálenou kůži velikosti dlaně na stehně.

„Amelie...“ Se zoufalým pohledem zkoumala moje zmučené tělo a kousala si ret.

„Prosím, Izy, nech to být.“ Vzlykla jsem a s velkým vypětím sil se nasoukala do vany. Voda byla příjemná. Zahřívala mě a jen občas jsem sebou cukla, když se pod hladinou mihla mrtvolně bledá ruka. Teď už jsem si naplno uvědomovala, že to není reálné. Je to jen halucinace.

Opatrně jsem se osušila a navlékla se do Izyna trička a tepláků, které jsem musela hodně stáhnout. Přeci jen Iz měla oblé sexy tvary, zatímco já začínala být víc kostnatá než štíhlá. S ručníkem na hlavě jsem vyšla a Izy mi zatím roztáhla pohovku a rozestlala.

„Je to dobrá matrace, vyspíš se dobře.“ Natřepala mi polštář a podívala se na mě. Obě jsme věděly, že dobře se určitě nevyspím.

Popřála mi dobrou noc a zmizela ve svém pokoji. Opatrně jsem tedy ulehla a zadívala se do stropu. Překvapovalo mě, že jsem ještě schopná dýchat a přemýšlet. Možná to bylo tím, že jsem si z toho nic nepamatovala, že jsem ztratila vědomí dřív, než se něco stalo.

A nebo to bylo tím, že hluboko ve mně něco umřelo.

 


Panejo, já jsem si tak zvykla, že mi tady komentuje jen Fluffy, že ty další komentáře byly pro mě vyloženě šok :D Ale moc příjemný, velmi Vám za to děkuji, a jsem moc ráda, že si nakonec dílko našlo své čtenáře :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Turn Off the Dark 8:

2. Candice přispěvatel
04.08.2014 [20:08]

CandiceDalší kapitolu jsem vyhlížela jako sůl, milá KORKI, že jsi ji musela přečíst s předstihem! Emoticon
Opravdu mě mrzí, že jsem na příběh nenarazila dřív, každopádně teď jsem Tvou věrnou čtenářkou! Emoticon
Tahle kapitola byla skvělá jako všechny předešlé. Tvůj poutavý styl psaní mě vždy okamžitě strhne do děje a já potom hltám každé slovíčko. Emoticon
Reeve je pakůň, úplně jsem si představila, jak se tam valí v tom zapšklým pokoji. Emoticon
A to co si přichystala pro Amélii... co k tomu dodat. Je dobře že je tohle pouze "fikce", protože nic takového by se rozhodně ve skutečném světě dít nemělo. Emoticon Doufá, že jí dopřeješ už pro změnu obrat k lepšímu. Opravdu chudák Amélie. Emoticon
Nicméně oba dva hlavní hrdinové jsou mi neuvěřitelně sympatičtí. Emoticon
Budu se modlit, aby tu byla brzo další kapitola! Emoticon Skvělá práce KORKI! Emoticon Emoticon Emoticon

1. Fluffy admin
04.08.2014 [19:33]

FluffyKorki, věř mi, že já měla z těch dalších komentářů taky velkou radost, protože - jak neustále opakuju - ty si jich zasloužíš desítky, protože tenhle příběh je prostě bomba. Emoticon

Ale teď je čas na to, abych ti sdělila svoje dojmy z nové kapitoly. Emoticon

Reevova část byla jednoduše boží. Emoticon Vím, že je na tom špatně, lituje se jako každej chlápek, co si myslí, jak má špatnej život (ti chlapi by občas potřebovali pořádnou facku, aby se probrali, ti povím. Emoticon), a leží, chlastá, je ublíženej, jak se sluší a patří. Emoticon Typickej rozervanej umělec! Emoticon

Miluju jeho mámu! A ségru! Ty dvě jsou prostě správňačky! Emoticon Jen ať ho postaví zpátky na nohy! Pořádně, jen do něj, fandím jim! Emoticon A jak Paris chytře vytáhla z Reeva, co se stalo... a že je zamilovanej! Moje srdíčko zaplesalo, konečně to řekl nahlas. Emoticon A to, jak volal bratříčkovi, aby dal na Amelii pozor... kdyby jen věděl! Emoticon

Ameliina část byla... příšerná. Napsala jsi ji skvěle, to musím říct, ale dějově... mně je tý holky tak moc líto! Emoticon Úplně se mi svírá srdce, když čtu, co se jí děje. Mám tendenci se napětím kolébat jak debílek, ale já to s ní tak prožívám! (Čímž ti skládám poklonu, jak skvěle píšeš Emoticon)

Jsem ráda, že se dostala k Izy. Přála bych si, aby jí řekla alespoň něco, protože bych chtěla, aby na ni někdo dal pozor, aby jí někdo konečně pomohl, protože si to Amelie zaslouží...

Budu netrpělivě očekávat pokračování. Emoticon Děkuju ti opět za skvělý čtenářský zážitek. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!