Tvůj hřích si Tě najde !!! 12. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Dlaší díl...trochu kratší... Příjemné čtení.... xox

01.08.2009 (12:00) • Janee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 982×

Vyšla jsem z jeho kanceláře. Teď mě asi nebude mít moc rád. Když jsem si ale vzpomněla na řeči, které Sharon vedla, a které mě vyprovokovaly, dostala jsem obrovskou chuť do něčeho praštit. Mím cílem se tentokrát staly dveře.

„Máš násilnické sklony?“ O stěnu se opíral Bud. Otočila jsem se na něj.

„Co takhle zkusit boxovací pytel? Hmm?“ Nadzvedl obočí a vydal se k posilovně.

Následovala jsem ho. Vybít si zlost na boxovacím pytli? Proč ne. Ušklíbla jsem se. Ještě, že mě to nenapadlo dřív, nemohla bych to Sharon oplatit. Bud po mě hodil černé rukavice.

„Vem si to, jinak tě budou pořádně bolet klouby.“ Mrkl na mě. „Už jsi někdy boxovala?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Že já se vůbec ptám.“ Smál se Bud.

Bud držel pytel, aby se nehoupal a říkal mi, jak si mám stoupnout.

„Nestůj tam jak tvrdý Y.“ Pustil pytel a přistoupil zezadu ke mně. Rukou mi sjel po zadečku mezi stehna a donutil mě, abych rozkročila nohy. Na zádech jsem cítila jeho dech. Srdce mi začalo být rychleji, snažila jsem se ovládat. Na mysli mi vytanula vzpomínka, když jsem ho viděla omotaného jen v ručníku. Zmateně jsem se po něm koukla. Tvářil se jako by nic.

„Trochu je pokrč.“ Odstoupil ode mě. „Teď pokrč ruce, zatni pěsti.“ Po očku jsem ho sledovala.

Pevně jsem zatla ruce v pěst a začala bušit do pytle. První rány do pytle nebyly moc příjemné, ale postupně mé ruce otupovaly.

„Přidej i nohy,“ Bud stál opřený o stěnu a sledoval mě. Občas jsem se na něj mrkla, abych zjistila jak se tváří. Možná se mi to předtím jen zdálo, možná to byla jen náhoda. Můj mozek tohle vysvětlení moc neuspokojilo, ale neposlouchala jsem ho.

„Už nemůžu.“ Vydechla jsem a sesula se k zemi. Zhluboka jsem oddechovala.

„Na poprvé je to dobrý, vydrželas skoro dvacet minut.“ Podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Přijala jsem ji. Prudce mě vytáhl na nohy a já narazila do jeho svalnaté hrudi. Obmotal kolme mě ruce a pevně mě držel. Svoje ruce, které byli jedinou zábranou mezi námi, jsem skoro necítila, takže pokus o to, abych ho od sebe odstrčila byl už předem vyloučený.

Zmateně jsem mu pohlédla do očí. Co sem v nich viděla mě zmátlo ještě víc. Láska. Touha. Chtíč. Strach?!

Moje pocity se ve mně mísili jako by je někdo hodil do mixéru. Mozek mi začal vypovídat službu. Naše rty se k sobě pomalu přibližovali. Chtěla jsem ho odstrčit, chtěla jsem říct, že tohle nemůžu, ale nešlo to. Cítila jsem se prázdná a přitom plná. Můj mozek se snažil vyvolat vzpomínku na Seba, aby mi dodal sílu, ale jako by nikde nebyla. Připadalo mi to, jako bych byla někde jinde, v jiném světě.

V okamžiku, když se naše rty dotkly, mnou projela neskutečná a neutuchající touha. Hladově mě líbal na mé rty, jazykem se dobýval do mých úst a já mu v tom nebránila. Oplácela jsem mu jeho polibky, jeho doteky. Cítila jsem, jakobychom existovali jenom mi dva. Já a on. Nikdo jiný. S každou uběhlou vteřinou pomalu začínal ožívat můj mozek. Pomalu bortil iluzi dokonalého pocitu, a každá část, každý kus té iluze bolel jako bodnutí.

Pak můj mozek konečně objevil vzpomínku na Seba. Ta vzpomínka ve mně vyvolala obrovský výbuch. Zalapala jsem po dechu a odtrhla se od Buda.

Díval se na mě zmateně. Ruce měl natažené v gestu, ať se k němu vrátím. Jedna má část by mu okamžitě skončila do náruče, ale ta druhá -silnější- mi velela odejít. Ještě chvíli jsem v sobě vedla tichý avšak ničivý vnitří boj, než se konečně mé nohy daly do pohybu směrem k mému pokoji. Bud tam jen stál a sledoval mé mizející záda.

Razantně jsem za sebou zabouchla dveře a svalila se na postel. Pane bože, co jsem to udělala? Po tváři mi začaly stékat první pramínky slaných slz, které se brzy změnily v slané řeky. Potichu jsem vzlykala. Jak sem to mohla Sebovi udělat? Proč to udělal Bud?

Nic jsem nechápala, možná ani pochopit nechtěla. Jen jsem tam ležela a nechala slzy aby smyli to, co jsem nechtěla pochopit.

Autor: Janee, v rubrice: Povídky » Na pokračování