Tvůj hřích si Tě najde !!! 4. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Další díl!! Elizabeth vysloví jedno jedinné slovo, které ji navždy změní život...... Děkuji všem, kteří čtou mou povídku :) P.S.: Omlouvám se, jestli je tam hodně chyb ;) xox

17.07.2009 (20:32) • Janee • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 915×

Chvíli jsem se nerózně vrtěla a zatínala ruce v pěst. Mám vůbec jinou možnost? Vím co dělají, pochybuji, že by mě pustili. A kdy by jo, tak kam půjdu? Zhluboka jsem se nadechla a vyslovila to jediné krátké slovo, díky kterému teď sedím v popravčím křesle.

„Ano,“ vydechla jsem jako bych si někoho brala. Oboum dvoum se rozzářily tváže.

„Sebe, ukaž to tu Elizabeth. A ať se ti tu líbí.“ Mrkl na mě a dál se věnoval své práci.

Vyšla jsem z kanceláře a znovu si prohlédla halu. Z obyčejného rádia vycházela tichá hudba, která celý prostor oživovala.

„Tohle je jenom taková vstupní hala.“ Začal mi vysvětlovat Seb.

„Je to taková zdánlivá autoopravna. Ale opravujou se tu jen naše auta.“ Zasmál se a vedl mě přes halu k regálům s nahradníma součástkama. Skepticky jsem se na něho podívala, proč mě vede sem, protože tam kromě těch regálů nic nebylo. Zasmál se otevřel tajné dveře, šikovně schované za jedním z nich. Nevěřícně jsem se na něho podívala. Asi jsme to měla čekat, že tu nebudou dveře jak vrata.

„Až po tobě,“ pobídl mě. Ocitla jsme se v do zelena laděné chodbě. Na jejím konci byly železné točité schody, po kterých jsme sešli do velké luxusně vybavené haly. Vedlo z ní několik chodeb. Po jedné jsme se vydali a procházeli kolme dveří pokojů.

„Tak,“ zastavili jsme se před předposledními dveřmi. „Tady tohle bude tvůj pokoj.“ Otevřel dveře. Pokoj by malý, ale vypadal útulně. Dokonce byla na jedné zdi imitace okna. Stěny byli obloženy dřevem a na zemi ležel huňatý rudý koberec.

„Co? Nelíbí?“ zeptal se Seb, když jsem nic neříkala. Otočila jsem se na něj.

„Je nádherný.“

„To jsem rád. Poď, ukážu ti kde je koupelna, jídelna a posilovna s tělocvičnou a tak.“

Prováděl mě po rozlehlých prostorách podzemního zařízení a já nestačila valit oči, jak to mohl někdo postavit. Dřív to prý sloužilo vědeckým účelům nebo co. Večer jsem padla vyčerpáním do postele a neobtěžovala jsem se ani vyzout si boty.

Ráno mě probudilo tiché zaklepání. Rychle jsem se posadila a snažila trochu zkrotit své vlasy trčící do všech stran. Dveře se tichounce otevřely a do vniř vklouzla drobná dívka. Kolem hlavy ji zářily jako svatozář blond vlasy a velkýma zelenýma očima si mě zvědavě prohlížela. V ruce svírala nějaký balíček.

„Ahoj. Slyšela jsem, že Seb přivedl někoho nového. Já sem jeho sestra, Kristel.“ Odemlela to tak rychle, že jsem ji stěží rozumněla.

„Ahoj, já jsem Elizabeth.“

„Tady máš nějaké oblečení.“ Hodila mi na postel balík.

„Seb říkal, že u sebe nemáš moc věcí.“ Mrkla na mě a zmizela.

Chvíli jsem zírala na zavřené dveře, než jsem otevřela balík. Byly tam obyčejné černé uplné kalhoty, několik triček, mikin a dalších věcí. Oblékla jsem si kalhoty a bílé tílko. Z mých starých kalhot jsem odepla řetízky a připla je na nové. Vlasy si stáhla do gumičky a vydala se do koupelny vyčistit si zuby a opláchnout obličej. Po cestě jsem nikoho nepotkala. Přistoupila jsem k jednomu z umyvadel a pohlédla do zrcadla. Zastrčila jsem neposedný pramínek vlasů za ucho a umyla si obličej. Rychle jsem si vyčistila zuby. Chystala jsem se k odchodu, ale když jsem se otočila, viděla jsem Seba s Budem jak přichází od sprch jenom s ručníkem kolem pasu. Naskytl se mi pohled na jejich vypracované těla. Když jsem si všimla, že na ně zírám s otevřenou pusou a oni na mě pobaveně koukají, rychle jsem se sebrala a zrudlá jsem utíkala do svého pokoje.

Někdo zaklepal. Rozmýšlela jsem, jestli radši nemám dělat, že tu nejsem. Hm... Stejně by poznali, že jsem. Otevřela jsem dveře. Stál tam Seb oblečený do tmavě hnědých kalhot a uplého černého trička. Z konečků vlasů mu ještě odkapávala voda.

„Nepůjdeš se nasnídat?“

„Jasně.“

Seděli jsme u stolu s Budem, Kristel a pár dalšími lidmi. Všichni se na mě koukali. Byla jsem celá nervózní. Nemám ráda, když si mě někdo tak okatě prohlíží. Po kouskách jsem uždibovala snídani.

„Takže,“ začala Kristel a v očích se jí zablýsklo. „Cos dělala předtím, než tě našel Seb?“

„Utíkala z domu,“ pokrčila jsem rameny a dívala se jinam. Neměla jsem chuť zdělovat jim mé barvité zážitky s otcem.

„Proč jsi utekla?“

„Proč asi lidé obvykle z domu utíkají?!“ odsekla jsem a mračila se na talíř s míchanými vajíčky. Myšlenky mi zabloudily k matce. Až teď mi docházelo, co jsem vlastně provedla. Nechala jsem ji samotnou napospas té opilecké bestii. Nevšimla jsem si, že křečovitě svírám sklenici s mlékem, dokud nepraskla a mléko se nerozlilo po stole. Podívala jsem se na svou ruku. Z několika míst vystřelovala tupá bolest. Pramínky krve, mé krve, stékaly po střepech v mé ruce a mísily se s rozlitým mlékem. Všichni na mě šokovaně zírali, ale já si jen stěží uvědomovala jejich přítomnost. Sledovala jsem ty pramínky krve a zaplavoval mě zvláštní uklidňující pocit.

„Seš v pořádku?“ vykřikla Kristel a vzala mou ruku do své. Upřela jsem na ni své velké hnědo-zelené oči a viděla, jak ji z mého pohledu vstávají chloupky na rukou. Uhnula pohledem a opatrně mi začala vytahovat střepy z ruky.

„Abigail? Zavážeš jí to?“ Kristel střelila pohledem po vysoké tmavovlasé ženě snědé pleti. Ta se zvedla a rychle odešla z místnosti pro obvaz. Něžně vzala mou ruku do své a malou pinzetou začala vytahovat drobné střepy. Bez výrazu jsem ji sledovala. Cítila jsem jak na mě spočívají pohledy všech přítomných a měla jsem chuť zařvat na ně, ať přestanou zírat. Vyčistila mi rány a obvázala obvazem.

„Dobrý?“zeptala se s ledovala jak zatínám ruku v pěst. Ani to moc nebolí.

„Díky,“špitla jsem a rozhlédla se kolem sebe. Všichni mlčeli a jejich tváře neprozrazovali sebemenší emoce. Ticho prořízl až Sebův hlas.

„Poď, začnem trénovat.“ Mlčky jsem ho následovala do tělocvičny.

„Co budeme trénovat?“

„No, prvně vyzkoušíme, co umíš. Chápeš, abychom věděli na co se zaměřit nejvíc.“ Jen jsem kývla.

„Tak jo. Vidíš tu tyč?“ Ukázal na asi 3 metry vysokou tyč, jedním koncem připevněnou k zemi a druhým ke stropu.

„Vylez na ni.“ Stoupla jsem si pod ní a pevně ji stiskla. V ruce mi škublo, ale zatla jsem zuby, odrazila jsem se od země a omotala kolem tyče nohy. Za začátku to šlo lehce, ale po překonání půlky jsem musela opravdu zabrat.

Sjela jsem po tyči zpět na zem.

„Tak co?“ Nadzvedla jsem obočí a čekala co mi řekne.

„Ušlo to, ale trvá ti to. Poď posunem se.“

Celý den jsem ztrávila v tělocvičně. Všechny svaly mě bolely.

„Pro dnešek tě nebudu víc trápit.“ Zazubil se na mě Seb. „Seš už hodně unavená, nebo ještě zvládneš něco?“ Nasadila jsem výraz raněné laně a on se nahlas rozesmál.

„Bodla by mi horká sprcha a pak postel.“ Kývl a sledoval mě jak vycházím z tělocvičny a mizím mu z dohledu.

V pokoji jsem měla nachystané ručníky a dokonce i pyžamo. Byly to tmavě červené tepláky a bílé tílko. Sebrala jsem věci z postele a cestou do sprch přemýšlela, jestli mi tam ty věci přinesla zase Kristel. Pustila jsem sprchu a opřela se o studenou zeď. Voda mi stékala po těle a ulevovala mým stuhlým svalům. Zamotala jsem se do huňaté osušky a vyskočila ze sprchy. Rychle jsem se převlékla a pročesala si mokré vlasy. Začala jsem si čistit zuby. Od sprch ke mně doléhalo něčí pobrukování. Ani jsem si nevšimla, že tu nejsem sama. Podle hlasu bych tipovala, že to byla Kristel. Po chvíli se ale z poza rohu objevila menší černovláska. Rychle jsem si dočistila zuby a zmizela. Nevypadala zrovna přátelsky. A podle pohledu, který mi věnovala jsem došla k názoru, že mi dvě zrovna kamarádky nebudem. Otevřela jsem do pokoje.

Na posteli seděl Seb a prohlížel si fotku, kterou jsem si jako jedninou vzala z domu na památku.

„To seš ty?“ ukázal na malou holčičku v červených puntíkovaných šatech. Vytrhla jsem mu fotku z ruky a vrhla po něm vražedný pohled.

„Promiň,“ omlouval se a zvedl ruce nahoru v gestu, jako že se vzdává.

„Nevěděl jsem, že ti to vadí.“

„Né, ty promiň. Já jen, je to hodně citlivé téma, víš.“ Povzdychla jsem si a sedla si na postel proti němu.

„Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš.“

„Tohle je máma.“ Ukázala jsem na usměvavou ženu v růžových šatech. „A tohle je můj otec.“ Řekla jsem to tak opovržlivě, že chvíli nevěděl jak se má tvářit.

„A tohle seš ty, že?“ Usmál se na mě a já cítila, jak se mi zrychlil srdeční tep.

„Jak jsi se sem dostal ty?“ chtěla jsem odvést řeč ode mě.

„ Rodiče zemřeli při autonehodě pře deseti lety. Příbuzní nás nechtěli, ani se nedivím, pořád jsme s Kristel byli v nějakým průšvihu. Tak nás dali do děcáku.“

„To je mi líto“

„Nemusí, dlouho sme tam nepobyli.“ Zasmál se. „Utekli jsme a chvíli se potloukali po městě, byli jsme ve West Jordenu. Tam na nás taky narazil Shane. No neměli jsme kam jít, neměli jsme peníze, tak jsme šli s ním. Nemůžu si stěžovat. Je to dobrej chlap. A jsem rád, že nás tam kdysi našel. Kdoví co by z nás bylo teď. Možná bychom už ani nebyli. Ty mi svůj příběh nepovíš, viď?“ Zavrtěla jsem hlavou a sklopila oči. „No, kdyby sis to rozmyslela a chtěla se s tím někomu svěřit, klidně přijď.“ Pokrčila jsem rameny.

„V koupelně jsem potkala takovou černovlásku. Nevypadala moc přátelsky.“ Hrála jsem si s lemem trička.

„No jo, Sharon. Je to Shanova dcera. Je v pohodě, ale lidi ju tady moc nemaj rádi.“

„Aha. A co dělá? Co vůbec všichni děláte? Připadá mi, že jste všichni moc mladí na nájemný vrahy.“ Musela jsem se ušklíbnout. Připadla jsem si jako v akčním thrilleru o bandě teenagerských nájemných vrahů.

„Sharon pomáhá Shaneovi. Domlouvá obchody a tak. Je v tom dobrá. Já jak si mohla vidět, „lovím“ talenty, říkej si tomu jak chceš, a ostatní no dělaj co je potřeba. Abigail je lékařka. Občas slouží v nemocnici. Ještě jsi se ale nesetkala se všemi. Patrick, Jack, Elis a další jsou teď v Evropě. Maj tam nějakou práci. Doufám, že se s nima brzo poznáš osobně......“

Dlouho jsem přemáhala zívnutí, ale nakonec nade mnou vyhrálo.

„Už tě nechám spát. Zejtra budem pokračovat v tom, co jsme dělai dneska. Dobrou.“

„Dobrou.“ Vlezla jsem si pod peřinu a přitáhla jsem si ji až k bradě.

Seb mi připadal hrozně milý a hodný. Líbil se mi, ale nechtěla jsem si připustit, že se mi víc než jen líbí. Při pomyšlení na něj jsem ale cítila, jako bych měla břiše milióny motýlků. S jeho obrazem před očima jsem se ponořila do příjemného nevědomí.

Byla jsem na louce s mámou a tátem. Vypadali přesně jako na fotografii a někde v koutku mysli jsem si uvědomovala, že se mi to jen zdá. Byli mi opět čtyři roky a vesele si se mnou hráli a smáli se. Pak se ale něco změnilo. Z louky se stal náš obývací pokoj. Před televizí stál otec a napřahoval ruku, aby uhodil matku. Na poslední chvíli stihla uhnout a dopadla na zem. Krčila se u zdi a otec se k ním blížil. Chtěla jsem se postavit mezi ně, nedovolit mu, aby se dotkl matky. Nešlo to. Měla jsem příšerně těžké nohy a nedokázala jsem udělat ani krok. Matka na mě upírala oči, kdysi plné života, a snášela mlčky otcovi rány. Po tvářích mi stékali slzy a tělem trhaly vzlyky. Poslední rána dopadla na matčin obličej zborcen krví. Pohlédla na mě, a i když šeptala, já ji slyšela naprosto zřetelně.

„Vidíš co jsi to udělala? Proč jsi utíkala Elizabeth? Proč jsi mě tu nechala samotnou?“

Otázky se na mě valily jako proud žhavé lávy.

S trhnutím jsem se probudila a zdusila výkřik do polštáře, mokrého od mých slz.

Autor: Janee, v rubrice: Povídky » Na pokračování