Tygří oko - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Teď už Claire ví všechno. Co bude dál? MyBerry

05.02.2014 (13:00) • MyBerry • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 630×

5. kapitola

Běžela jsem k autu a Lucy otevřela dveře.

„Naskoč si!“ vykřikla a nastartovala motor. Svalila jsem se na sedačku. „Asi ti toho mám hodně co vysvětlovat,“ řekla. Přikývla jsem. „Tak začnu, je to ale celkem dlouhý příběh.“

Běžela jsem pryč.

„Stůj!“ ječela Judith.

Měla jsem z ní strah, asi jako ty trochu ze mě. Jednou mi dala přívěšek zebry, posílala mi hrozné sny a vůbec, děsila mě. Jediné, co ale chtěla, bylo, abych se k ní připojila a objevovala nové anihumany. To je povinností každého anihumana. Objevovat nové a nové anihumany, a až bude nejhůř, bude zde obrovská armáda a společně je porazíme. Jediný důvod, proč mě Judith chtěla chytit a zastavit, byl, abych se stala jednou z nich.

Ona mi pomohla uvědomit si, kdo doopravdy jsem, i když trochu nešetrným způsobem.

„Zastav!“ zaječela a já jsem se najednou zarazila.

„Proč?!“ rozbrečela jsem se.

„Prostě proto!“ zakřičela a strčila do mě. Zavrávolala jsem. „Zůstaneš tady!“

Víš, ona byla hodně nešetrná. Všichni anihumani jsou zaslepení svým úkolem získávat nové členy. Někteří skoro vůbec a něktěří šíleně. Judith byla opravdu šílená...

„Teď poslouchej...“ řekla a všechno mi vylíčila. Teď to říkám i tobě. Bude se ti to hodit, protože jednou budeš dělat to, co já.

„Já to budu dělat víc s citem,“ zahuhňala jsem si pro sebe, ale Lucy mě slyšela.

„Věř mi, lepší, než kdyby tě měla Judith.“

Vzdychla jsem. „Asi máš pravdu.“

Najednou jsem si vzpomněla. Vězení, cesta autem.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Do bezpečí,“ řekla okrajově.

„No, to mi připomnělo, že jsem se chtěla zetat, kdo mě to, sakra, unesl?!“

„Ehm... Na co si pamatuješ?“

„Na medvěda... A pak už jen na to vězení.“

„To, že všichni anihumani jsou zaslepení úkolem získávat nové a nové anihumany, není tak úplně pravda.“

„A co je tedy pravda?“ zeptala jsem se překvapeně.

„No, podle toho, jak si vybereš, se zaměříš na jeden úkol...“

„A jaké jsou ty úkoly?“

„Objevovat nové anihumany nebo...“

„Nebo co?!“

„Nebo zabíjet všechny nové anihumany, kteří jsou objeveni, a ty, kteří je objevili.“

„Aha... Lucy?“

„Ano?“

„Proč je chtějí zabíjet?“

„Chtějí, aby anihumani zmizeli ze světa, prý že to je proti přírodě, ale na to se jenom vymlouvají,“ odmlčela se a dala si do pusy žvýkačku. „Hlavní důvod je ten, že sami nechtějí být anihumani. Nějak se jim to hnusí.“

Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co říct, a proto jsem zakňourala: „Prosím, pověz mi, kam jedeme...“

„Do bezpečí,“ zopakovala.

„Ale já chci domů, za svojí rodinou,“ protestovala jsem.

„Teď nemůžeš jet domů, stejně, začínájí prázdniny. Odjela jsi na tábor. To si teď všichni tví známí myslí. Vlastně, až na...“

„Tebe, co?“ přerušila jsem ji. Byla jsem naštvaná. A unavená. Chtělo se mi jenom jet domů a lehnout si do postele.

„Ne, sebe jsem nemyslela.“

Zpozorněla jsem. „A koho?“

„Je taky anihumanka, je z tvého města. Překvapilo mě to. Není zas tak velké a anihumani nejsou na každém rohu.“

„Tak honem, která to tedy je?“

„Jmenuje se Katherine. Katherine Young.“

„Kate je anihumanka?!“ vykřikla jsem.

« Předchozí díl Následující díl »