OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Upírské nebezpečí. 15. kapitola

17.05.2013 (12:00) • Bee23 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 802×

Uporoznění: Jelikož nejsem zase takový velký fanoušek TVD, viděla jsem pouze první a druhou řadu. Nic dalšího jsem neviděla, knížky jsem též nečetla. Jakákoli podobnost s něčím, co se událo v pozdějších řadách či knížkách TVD je čistě náhodná.

Pohled Damona

Po tom včerejším šoku, kdy Violet vmetla Stefanovi všechnu krutou pravdu přímo do obličeje, a kdy se zmiňovala o tom, jak přišla o panenství, jsem nebyl ve své kůži. Vůbec netuším, jak to myslela. Navíc i Stefan byl z toho kapku na měkko, ještě v noci jsem ho radši poslal k Eleně, protože jinak by to nedopadlo dobře.

Sám jsem sedl ráno do auta a jel se projet po Mystic Falls.

Páni, je sobota ráno a Mystic Falls je jak mrtvý.

Pustil jsem si muziku a jel šnečím krokem. Slunce pomalu vycházelo a ukazovala malé, ospalé, americké městečko, které se cítí v bezpečí.

Jo, kdyby tak věděli, že tu není vůbec bezpečno, asi by tu do pár minut nezůstal ani jeden obyvatel.

Při této myšlence jsem se pousmál.

Ale kde bych sháněl potravu?

To už jsem se neusmíval.

Zrovna jsem dojel na křižovatku, kde sice byli semafory a mě ukazovaly jasnou červenou, ale nikde žádné auto, tak proč čekat na zelenou?

Jel jsem dál a zatočil na Sawny Avanue, když jsem uslyšel ránu a zjistil, že mi někdo leží pod autem.

Sakra! Co to bylo!

Jenže než jsem mohl stihnout vymyslet nějakou odpověd´, ozvalo se klení a nadávky.

Vystoupil jsem a před mým autem ležela na zemi dívka.

Co tu sakra děláš? Nemůžeš bejt v posteli jako každý normální člověk?

Ale radši jsem se zeptal: „Jsi v pořádku?“

Dívka si sahala na bok a skrz zuby na mě štěkla: „Jsi normální? Nemáš oči nebo co?“

Tss, holčičko já mám daleko lepší oči než ty. Jen jsem jen na červenou.

„Promiň, musel jsem tě přehlédnout.“

Šel jsem k ní a pomohl jí vstát. Když jsem si ji tak prohlédl, zjistil jsem, že jsem byl asi fakt mimo, protože tato holka se nedá přehlédnout. Měla na sobě džíny, které si zřejmě roztrhla při pádu, tričko s marihuanou a to vše doplněný červenou bundou, která ladila s botama. Kabelka, respektive asi bat´oh, ležel půl metru od ní.

„Ještě jednou se omlouvám, ty džíny ti zaplatím,“ řekl jsem v dobré víře.

Jenže ona na mě hodila přes ty své kudrnaté vlasy takový ošklivý pohled a odsekla: „To už bylo. Je to úmyslně!“

„Aha,“ řekl jsem s neskrytým údivem.

„Takže to smažem, ne?“

„A jak jako?“ zeptala se, při čemž si vyhrnula triko a koukala na odřený bok.

Já okamžitě zaregistroval dvě věci: měla velmi pěkné, ploché bříško s piercingem v pupíku, ale hlavně, z rány tekla krev. Sice jen trochu, ale já dostal okamžitě hlad.

„No,“ řekl jsem a podíval se jí hluboko do očí, „prostě zapomeneš!“

Tak a je to. Ale možná bych ještě ochutnal, dnes jsem ještě nesnídal.

Začal jsem se pomalu k ní přibližovat, když náhle vymrštila jednu nohu a kopla mě přímo do rozkroku.

„Áááách!“

Co se stalo? Do hajzlu, ta bolest!

„Ty seš teda úchyl. Ani se ke mně nepřibližuj, jinak zavolám poldy!“

Sebrala svůj bat´oh a pohrdavě na mě koukala. Stál jsem opřený o auto a vstřebával tu šílenou bolest. Tohle prostě bolí každýho chlapa.

„Netušila jsem, že v tomhle zapadákově budou úchylové lovit v šest ráno!“ A s touto větou odkulhala pryč.

Jak to, že jsem ji neovlivnil? Snad neměla železník. Nebo jo?

Ale tato otázka zatím zůstala nezodpovězena.

Mezitím na druhé straně města se ve svém malém hotelovém pokoji probudil Alaric. Sny, které se mu zdály mu nedopřály klidný spánek. Vylezl z postele, došel s hrnkem kafe na balkon a sledoval slunce, jak se houpe po obloze výš a výš. Byl v Mystic Falls již pár týdnů, ale jeho pátrání bylo zatím bez úspěchu. Najít jistou Hannah Marrysonovou se mu nepovedlo. Ptal se snad už všude. A o Violet Salvatore taky neměl žádné informace.

Vrátil se do pokoje a opět si vzal do ruky dopis, který mu přišel předevčírem. Byl od ředitelky místní střední školy, která mu nabídla místo profesora dějepisu.

„Tak snad budu mít štěstí tam,“ povzdechl si a napil se kávy.

Pohled Violet

„Fajn, Caroline, tak já už budu muset běžet.“

„Proč? Vždyt´ je teprve…jejda už bude čtvrt na sedm.“

„No právě,“ řekla jsem a hledala své věci po Carolině pokoji. Včera v noci jsme si udělaly parání holčičí upírský mejdan s přespávačkou. Teda nespaly jsme, nemusíme, ale byly jsme u jedné doma. Já tomu říkám přespávačka.

„Stefan zase bude šílet, protože jsem nebyla celou noc doma. A upřímně,“ náhle mě trochu zamrazila a na čele se mi udělala vráska, „možná by mě už ani nepřekvapilo, kdyby se zase dočetl, že zrovna včera v noci zemřelo několik dalších lidí.“

„Proč?“ Zeptala se Caroline, která seděla v posteli a pila krev. Samozřejmě brčkem a ze sáčku z nemocnice. „Spíš by se měl dočíst, že se ztratilo z nemocnice pár desítek litrů krve, ale nic víc jsem nevyváděly.“

Mrkla jsem na ni a obě jsme se rozchechtaly na plné kolo.

„Tohle mi připomíná sleziny s kamarádkou Stellou.“

„Ona je taky upírka?“

„Jasně. Myslíš, že může být taková prča honit zvířata po lese a při tom si hraješ na Stefana, s člověkem? To těžko.“

„A kolik jí je?“

„Stella se přeměnila…počkej vteřinku, jo před sto jedna lety.“

„Ale ona tu nebydlí. Nebo jo?“

„Jasně že ne. Ona ještě má tu chut´ a cestuje.“

Konečně, tady je. Našla jsem svou pudřenku.

„Fajn, tak já už mám všechno. Tak se tu měj hezky a já se ještě stavim.“

Vyšla jsem z domu Forbesů a dala jsem se směrem k centru. Pomalu, hezky jsem se courala po klidném městě. Zrovna jsem uviděla v jedné výloze úžasné boty, které mě oslnily. S takovým zaujetím jsem koukala do výlohy, když jsem náhle spatřila odraz člověka.

Bleskově jsem se otočila, ale nikdo za mnou nestál.

Bože, asi se mi něco zdálo.

Pohledem jsem se vrátila k botám, ale zároveň jsem už byla v pozoru. A náhle se tam skutečně objevil. Byl to on! Klaus Mikaelson!

Otočila jsem se a na chodníku za mnou skutečně nikdo nebyl. Jenže pak jsem spatřila stát nějakou osobu v parčíku na protější straně. A byl to skutečně Klaus.

O můj bože! To není možný!

Zavřela jsem oči a pomalu je zase otevřela. Nikdo tam nebyl.

Teda, asi jsme s Caroline vypily tý krve trochu moc.

Pokračovala jsem v cestě, ale ten pocit pohody byl pryč. Stále jsem se ohlížela, stále jsem koukala všude okolo. Na silnici jel autobus, kterým bych se pohodlně dostala až domů.

Fajn, alespoň si zkrátím cestu.

Autobus zastavil, vystupovali z něho lidé. Jedním z nich byl i Klaus.

Ne, ne, ne!

Rychle jsem uhnula pohledem a nastoupila do autobusu. Ale co se nestalo. V autobuse sedělo asi tak osm lidí a všichni to byli Klausové.

„Nééééé!“ Hystericky jsem zaječela a utíkala pryč z autobusu. Běžela jsem jako splašená, autobus byl už dávno někde pryč, ale já stále utíkala. Nemohla jsem se zastavit! Ale podvědomě jsem věděla, kam utíkám – k Heather!

Její obchůdek byl zavřený, ale ani omylem ne pro mě. Vtrhla jsem dovnitř a rovnou do zadu, kde má Heather své usušené byliny pro lisování a zpracování do lektvarů.

„Heather!“

„Ou, Violet! Co tu děláš?“

„Stalo se něco divného. Já ho viděla!“

„Koho?“

Ano, logická otázka.

Ohlédla jsem se okolo, jako bych kontrolovala, zda jsme opravdu sami.

„Klause,“ zašeptala jsem.

Heather, která si tam zrovna sušila byliny, které si zřejmě čerstvě obstarala, na mě se zaujetím koukala.

„Já-já, je možné, abych měla halucinace?“ zeptala jsem se s nadějí, že si to celé můj mozek vymyslel.

Heather na mě stále koukala, pak mi podala ruku a posadila si mě do křesla.

„Nevadilo by ti, kdybych ti odebrala trochu krve,“ zeptala se nejistě, „udělala bych pár testů. Je klidně možné, žes požila nějakou látku, například extázi. Ono to má na upíry větší účinek a klidně by u tebe mohla způsobovat halucinace.“

„Ale já jsem neměla extázi. Heather, z toho jsem vyrostla a šedesátý léta plný trávy už nejsou. Nejsem přece blázen.“

„Ale já jsem nemluvila o tom, že bys to požila úmyslně. Copak ty víš, co ty číšník lije do skleničky v Grillu? Nebo co ti kdo přidá do kafe?“

Zamyslela jsem se nad tím. Ale vždyt´ je to nesmysl. Kdo by po mě asi tak šel. I když…

„Á,“ nakousla jsem opatrně, „kolik bys tý krve potřebovala?“

„Stačí dvě deci.“

Jenže je to moje krev. Krev upíra. A myslim, že moc dobře znáš základní pravidlo – nikdy nikomu nedávat upíří krev do úschovy. A dvojnásobně to platí pro čarodějnice. Ale zase na druhou stranu, jsi moje kamarádka. Znám tě takovou dobu. Kdybys mě chtěla zničit, uděláš to jinak, mazaněji, a tak, že nic nebudu tušit. No…

„Fajn,“ vypadlo ze mě.

Heather došla pro stříkačku a hledala žílu.

„Heather,“ řekla jsem ještě, „slib mi na svoje srdce, že hned, jak uděláš ty testy, tu krev zničíš.“

Heather se mi podívala do očí, moc dobře jsem věděla, co se jí honí hlavou.

„Přísahám,“ řekla po chvíli.

Počkej, takhle jednoduchý to mít nebudeš.

„A věř mi, Heather, že jestli to někdy porušíš, najdu si tě, pak tvé srdce a budeš se koukat, jak ho hezky pomalu, komoru po komoře, předsíň po předsíni, zničím.“

„Já jsem ti přísahala Violet,“ řekla klidně, „tak mi, prosím, nevyhrožuj.“

Už jsem cítila jen malý vpich a byla jsem o dvě deci své krve chudší.

„Výsledky budou v úterý.“

„Až?“

„Vil, je sobota. Dneska a zítra udělám čarodějnické testy, ale pak to vezmu ještě do nemocnice do laborky. Když budeš mít štěstí, bude to v pondělí odpoledne.“

Zamračila jsem se, ale už jsem nepípla. Musíš ji poprosit.

„Mohla bych tě ještě požádat o laskavost?“

Teda, co já jsem to za upíra? Nejdřív jí vyhrožuju a pak jí začnu žádat o laskavost.

„Hodila bys mě domů?“

„Tak jedem,“ sebrala klíče od svého brouka a jely jsme.

Měla jsem štěstí, protože za tu patnácti minutovou cestu na mě neútočila a neptala se mě už na nic. Věděla, že by to nemusela přežít. Ostatně i já jsem měla blízko k tomu, že to se mnou šlehne.

Doma nikdo nebyl. Co se stalo? To měli takový hlad hned po ránu?

Jelikož jsem tedy byla v celém domě sama a byla jsem ještě trochu paranoidní z těch halucinací, zamkla jsem se.

Tohle jsem naposledy udělala hodně dávno. I když vlastně, v tomhle domě být sama zamčená je samo o sobě trochu na hlavu. Nezbláznila jsem se?

Došla jsem do obýváku a posadila se za klavír. Ten tu byl od nepaměti. Otevřela jsem poklop, který ukrýval klávesy. Zmáčkla jsem C a vzpomněla jsem si, jak mě kdyby u tohoto klavíru otec bil. Vrátila jsem se do minulosti.

„Violetto, koukej se narovnat! Myslíš si, že můžeš takto sedět u klavíru? Nejsi někde na poli a nezvedáš seno, aby ses mohla takto hrbiti!“

„Omlouvám se, papá.“

„A co to máš za nehty? To je hlína?! Kde mám svůj bičík?“

„Ne, papá, prosím!“

„Tak ty ještě budeš odmlouvati? Deset ran za ty neumyté nehty a dalších pět za odmlouvání. To tě naučí. Nastav ruce!“

Podvědomě jsem si pohladila ruce. Pamatuju se moc dobře, jak to tehdy bolelo. Ale je pravda, že zase dnes umím hrát velmi dobře.

Usadila jsem se na židličce, narovnala se a začala hrát.

Pohled Stefana

Byl jsem v lese. Opět. Vzpomínal jsem na všechno, co se za poslední dobu událo. A pocit méněcennosti se mě držel jako klíště.

Tak, tady jsem byl posledně s Adamem.

Stál jsem u stromu, kde jsme se potkali. V očích se mi objevili slzy.

Už nikdy nepřijde. Už nikdy si spolu nepopovídáme. Stejně jako s Lexi. Ani ona už nikdy nepřijede na mé narozeniny a nebude mi vyprávět své příhody.

„Do hajzlu!“ Zaklel jsem nahlas na půl lesa. Potřeboval jsem to.

Chodil jsem po lese, ale na krev jsem nemyslel. Cítil jsem bolest.

Vždyt´ ji naši rodiče taky milovali, i když asi ne tolik jako mě. Ale zato já nemůžu. Jak to Violet myslela? Jak to myslela, že za mě vždycky platila?

Její slova jsem si přehrával v hlavě stále dokola.

„A ještě ke všemu jsem to byla vždycky já, kdo za tebe platil! Už od raného dětství! Jak sis myslel, že si se dostal na tu tvoji posranou univerzitu? Otec mě prodal. Prodal mé panenství! A víš kolik mi bylo? Bylo mi deset! Deset Stefane! A víš, kdo si mě koupil? Starý Montgomerry! Ano, Stefane, peníze, za které si se dostal na univerzitu jsou od starého Montgomerryho za moje panenství! To ty jsi tady zrůda!!!“

Kde se stala chyba? Co se stalo? Jak, že svým panenstvím zaplatila mou univerzitu? A proč mi to řekla ted´?

Tyto a další otázky se mi rojily v hlavě. A samozřejmě černé svědomí.

 Jestli je tohle pravda, tak asi vykopu kosti našeho otce a zničim je. Jak něco takového mohl udělat? Ale co když si to jen celé vymyslela? Musím domů a zeptat se jí na to.

A jak řekl, tak taky udělal.

Přišel jsem k domu a bylo zamčeno.

Dělá si ze mě někdo srandu?

Ale uvnitř jsem pocítil pocit nejistoty. Co když se něco stalo? Našel jsem klíč, který ležel pod květináčem a odemkl si. Jen co jsem pootevřel dveře, uslyšel jsem nádhednou skladbu od Mozarta.

Violet? Ona zase hraje?

Došel jsem do obýváku a skutečně. Spatřil jsem Violet z profilu, jak narovnaná jako pravítko, s výrazem naprostého uvolnění, klidně hraje na klavír. Její prsty se zlehka dotýkaly kláves, spíš na nich tančily.

Kdy naposledy jsem ji viděl hrát? To muselo být už hodně, hodně dávno.

Náhle přestala hrát a otočila hlavu mým směrem.

„Víš, že je neslušné takhle poslouchat?“

Nechápu, to jako na mě ted´ budeš milá po tom, co jsi na mě vyjela?

„Ehm, chci si promluvit.“

Zvedla se a přesedla si do křesla. Napila se trochu brandy, kterou měla ve skleničce a hodila na mě tázavý pohled. Vytušil jsem, že vůbec neví, o čem s ní chci mluvit.

Hraje si přede mnou na hloupou. Violet, tohle je od tebe velmi ubohé.

Usadil jsem se na pohovku naproti, zadíval jsem se jí do očí a začal jsem.

„Chci si promluvit o tom, co jsi mi řekla včera.“

„Ale my jsme spolu včera vůbec nemluvili,“ řekla klidně.

„Co mi to tu vykládáš?“ zeptal jsem se trochu nevrle. Nesnáším, když ze mě dělá idiota.

„Stefane, vždyt´ jsem byla celý den s Caroline. Doma jsem nebyla, takže jak jsme mohli spolu mluvit?“

Děláš si srandu? Zase mě budeš tahat za nos?

„Violet, vždyt´ jsem přišel domů, bylo půl jedenáctý a byl tu jen Damon. A pak si dorazila ty a nastala hádka.“

Violet se na mě koukala jako na blázna. Poznal jsem jí to na očích. Má je moc upřímné.

„O čem to tu mluvíš,“ zeptala se nevěřícně, „já jsem včera doma vůbec nebyla. Byla jsem celou noc s Caroline. Byly jsme v lese a pak u ní. Koukaly jsem na P.S. Miluji tě a udělaly jsem si kosmetiku. Koukej, tenhle lak je její,“ a ukázala mi nehty nalakované na fialovo.

Tak tohle si nemůžu ověřit. Copak můžu vědět, co máš všechno za laky?

„Ale, vždyt´ jsi na mě tak křičela a obvinila jsi mě ze ztráty tvého panenství.“

Violetiny oči se vykulily a vypadalo to, že mi snad ani nevěří, že jsem to právě řekl.

Co to na mě zkouší? Vždyt´ u toho byla.

„Ehm, Stefane, co že jsem to včera jako říkala?“

„Violet, co to tu na mě koulíš? Vždyt´ jsi tu byla a křičela jsi na mě. A já se jen chtěl zeptat, jestli je to o tobě s Montgomerrym pravda?“

Nemusela mi ani odpovídat. Poznal jsem na ní hned, že zas takhle bujnou fantazii nemá. Jen jsem tomu nemohl uvěřit.

„Proboha! Ty mi chceš říct, že to, cos na mě vykřikla včera večer byla pravda?“

„Ale já nevim, co jsem na tebe křičela! Do prdele, Stefane, to jsem nebyla já!“

Tak tomuhle už vůbec nerozumim.

„Ale, vždyt´ jsi to byla ty! Stála jsi přede mnou, koukala jsi mi do očí a měla jsi na sobě ten zelenej svetřík se sukní.“

Pohled Violet

Ou. To není možný. Ne, to nemůže být pravda! Přece se nevrátili?!

„Stefane, já už pár let žádnej zelenej svetr nemám.“

„Ale vždyt´ jsi ho měla na sobě….“

„Kdy?“ Moc dobře jsem věděla, že musí hledat hodně hluboko v paměti.

„Ježiš, a jak to já mám asi tak vědět? Ty máš milion kusů oblečení a mě se ptáš na jeden blbej zelenej svetr!!“ Vybuchl Stefan.

„No, ono, totiž. Já jsem jeden zelenej svetr kdysi věnovala jednomu upírovi se kterým jsem chodila a no, on je dost starej a silnej, takže umí na sebe brát cizí podobu. Stefane, skutečně jsi nemluvil se mnou.“

Chvíli mlčel, urovnával si myšlenky v hlavě. Ostatně, já také.

„Ale říkal pravdu, ne? Violet, je pravda, že jsi spala s Montgomerrym kvůli mně?“

Do hajzlu. Už z toho asi nevycouvám. Takže, holka, nádech, a musíš s pravdou ven.

„Stefane, tak já ti to povím. Ale prosím tě, abys mě nepřerušoval, jen poslouchej a předem mě to mrzí, co ti řeknu.“

Nadechla jsem se a v duchu se fackovala za to, co ted´ Stefanovi řeknu. Protože, at´ ho nesnášim sebevíc, tohle jsem mu nikdy říct nechtěla. Ono totiž tohle slyšet je akorát na to, aby si pak šel hodit mašli.

„Jak moc dobře víš, naše matka zemřela v lednu osmnáset šedesát. Do té doby byl náš otec poměrně bohatý, zkrátka měl ještě nějaké peníze. Jenže po smrti matky to šlo od desíti k pěti. Pohřeb stál hodně, pak neúroda a peníze najednou nebyly. A pak jsi přišel ty s tim, že chceš jít na Manshovův institut a náš otec nevěděl z čeho má zaplatit školné. A doma měl malou dceru. Takže to bylo jednoduché.“ Řekla jsem trpce.

„Ale, Violet, jak mu něco tak odporného mohlo projít?“

„Víš, Stefane, myslíš, že by náš otec sám od sebe na něco takového přišel? Samozřejmě, že ne, ono totiž to bylo v Mystic Falls takovou hnusnou, krvavou tradicí.“

„Já tomu nerozumím.“

„Když se v paměti vrátíš zpět do dětství, tak si musíš vybavit naše sousedy. Kolik jich mělo dcery? Stefane, v té době připadaly na jednoho muže až tři ženy. Bylo tu moc žen a dívek. Takže nebyl kdo na práci a nebyly peníze. A jak měli asi sehnat něco k jídlu, když neměli peníze? A pak tu byl starý a bohatý Montgomerry, kterému jsi na jednu noc věnoval svou dceru a měl jsi na rok na jídlo pro celou rodinu.“ Dokončila jsem smutně.

Stefan na mě koukal, jako by nechtěl slyšet svým uším. Asi si myslel, že to nemůže být pravda.

Musíš mu říct něco uklidňujícího. Ale co? Sakra, přemýšlej!

„Ehm, Stefane, ale zase je dobré to, že já jsem to zažila až když mu bylo přes padesát.“

Jen co jsem to dořekla, chtěla jsem si nafackovat.

Stefan na mě kukal a pak spíš zamumlal: „A co je na tom dobrého, že jsi musela mít sex a člověkem, který by mohl být tvůj děda?“

„No, nezažila jsem to v plné síle, jestli chápeš, co tím chci říct.“

Stefan očividně nechápal.

„Vím, že první dívku takto zneuctil ve svých devětadvaceti. Je pravda, že musel být ještě alespoň hezký, ale ty dívky toho musely vytrpět daleko víc. U mě byl už starý, neměl tolik síly a ani energie.“

„Takže mi chceš říct, že je to nějaká výhra?“

„Ne,  to samozřejmě ne.“

Chvíli bylo ticho. Já se snažila nemyslet zase na ta muka, která jsem prožila. A Stefan hleděl do země a mozek mu pracoval na plné obrátky. Pak se opět zeptal: „A víš, kolik vás bylo?“

„Stefane, věř mi, že jsem nebyla ani první, ani bohužel poslední a ani nejmladší. Bylo nás hodně. Pamatuješ si na na Matyldu? Hrával sis s ní jako dítě. Byla asi o dva nebo tři roky mladší než ty.“

 „Jo, takovou tu hezkou blondýnku?“

 „Jo. Tak tu taky prodali. A ta se z toho zbláznila. Copak si myslíš, že ve čtrnácti by na to mohla zapomenout? Nebyla jsem jediná, Stefane. Myslím, že nás bylo víc jak dost.“

Na chvíli jsem se odmlčela, dala jsem to Stefanovi vstřebat. Protože pak jsem věděla ještě o pár dalších dívkách.

„Vybavuješ si Anne Adomovou? Jak ti s ní domluvili sňatek?“

„Myslíš tu, jak se zabila, když jí bylo dvanáct?“

 „Ano, přesně tu. A proč se asi zabila? Byla jednou z jeho obětí. Říkalo se, že tu noc zažila úplně šílené sexuální orgie. A to jí bylo jen dvanáct. Pak, když se vrátila domů, přestala úplně mluvit. A když se to asi po půl roce zlepšilo a ona pak zjistila, že by k němu měla jít znova, radši zpáchala sebevraždu. A věř mi, že i mě by asi čekal podobný osud.“

„Jak to? Vždyt´ to snad bylo jen jednou, ne?“

„Jednu noc, Stefane, je lépe vystihující výraz. Já tam měla jít také podruhé. Přesně za rok, druhého října osmnáset šedesát čtyři, by mě to čekalo zas. Noc plná hrůzy a bolesti. Ale tím, že si se přeměnil a zabil našeho otce jsi mě zachránil, Stefane.“

Stefan se předklonil a schoval hlavu do dlaní.

Já si klekla na zem a pohladila jsem ho po vlasech.

„Vůbec nic mi nedlužíš. Nemůžeš za to.“

„Jak to? Vždyt´ kdybych nebyl srab a šel na vojnu nemusela jsi to absolvovat! Mohla jsibýt dál ta čistá a nevinná desetiletá holčička.“

„Stefane, nemůžeš za to, co udělal náš otec. Bylo to jeho svobodné rozhodnutí. Ty si nic nevyčítej. Není to prostě tvoje chyba.“

„Ale jak mu to mohlo takhle projít?“ zeptal se Stefan s pohledem plného zklamání ze sebe samého.

Já se zhluboka nadechla. Nechtěla jsem o tom mluvit. Ale, když mu to povíš ted´, už to bude navždy za tebou. Už se k tomu nebudeš muset nikdy vracet. Fajn, nesmíš být srab.

„To já nevím, Stefane. Prostě se ho báli a hlavně potřebovali peníze. A to, že za to ty holky nesou doživotní následky, je nezajímalo.“

Stefanovi bylo mizerně. Viděla jsem to na něm.

„Hele, ale já jsem se postarala o to, aby už to potom skončilo.“

Stefan na mě hodil rychlý pohled. „Co tím myslíš?“

„Abych dokončila proměnu v upíra, musíš vyjít lidskou krev. Ty jsi tím zabil jednu zrůdu – našeho otce. Já tu druhou – Montomerryho.“

„On jestě v té době žil?“

„Ano, bylo mu skoro šestašedesát.“

„O můj bože Vil!“ Vyhrkl náhle Stefan a objal mě. „Moc se ti omlouvám!“ A nefalšovaně začal plakat. „Tohle jsem nikdy nechtěl. Nikdy mě ani nenapadlo, že jsme mohli mít nějaké finanční problémy a tohle by mě nenadlo nikdy! Prosím tě, jestli můžeš, odpust mi to!“

Drželi jsme se v obětí ještě dobrou chvíli, než jsme se pustili. Upřímně i mě se ulevilo. Po tolika letech, co jsem to v sobě dusila, jsem se někomu svěřila. Ne jen tak někomu, svěřila jsem se Stefanovi.

Podívala jsem se mu do očí: „Tak už chápeš, proč jsem ti nemohla tolik let přijít na jméno?“

„Jo. Prosím, odp…“

„Pšt.“ Přerušila jsem Stefanovy omluvy. „Tím, že jsem ti to řekla, jsem ti vlastně odpustila, ano? Už o tom nechci nikdy mluvit. Platí?“

„Violet,“ vzdychl Stefan a ještě zuřivěji mě objal. Až jsem se bála, že mi zlomí žebra.

Pohled Damona

Copak mohla mít v sobě železník? A kde by ho vzala? Vždyt´ vypadala jako by vylezla z nějaké popelnice? Ale nepodařilo se mi ji ovlinit! Nebo, že bych pil nějakou nekvalitní krev? To je teda blbost.

Celou další cestu autem jsem přemýšlel. Pak jsem se rozhodl, že si to ověřim u někoho spolehlivého – Liz Forbesové. Zajel jsem si za ní na stanici.

„Dobré ráno, Liz,“ pozrdavil jsem ji mile, když jsem ji našel v kanceláři, jak něco píše.

„Á, Damone, i vám.“ Řekla s úsměvem. „Potřebujete něco? Nejdete se snad vymluvit z toho plesu, že ne?“

„Z jakého plesu?“ Zase mi něco uteklo!

„Vy to nevíte?“ zmáčka na telefonu čudlík, aby se spojila s asistentkou, „Mabel, zavolejte mi George. Bude to nádhera. Ale tedy když ne kvůli plesu, tak proč jste přišel?“

„Jde o takovou věc – zrovna nedávno jsem si dával v jedné restauraci salát a pak jsem se z něj osipal – byl v něm železník, na který jsem od dětství alergický. Ale já myslel, že se tu již nepěstuje. Nebo se pletu?“

„Železník je myslím v Mystic Falls na seznamu vyhynulých rostlin, ale počkejte, podívám se.“ Přešla k velkým šuplíků a hledala tam nějaké dokumenty.

„Hm, zajímavé, od roku osmnáset šedesát pět se až do roku dva tisíce sedm se tu nevyskytoval. Ale nyní tu roste a je na seznamu chráněných rostlin. Měl bys te mi dát adresu té restaurace, protože se dopustila přestupku, pokud podávala v jídle chráněnou rostlinu.“

To se mi snad zdá?!

Pohlédl jsem Liz do očí: „Zapomeň, že jsem se tě na železník ptal.“

A v tu chvíli vešel jistý George do kanceláře.

„Á, Georgi,“ ujala se slova Liz, „Tohle je Damon Salvatore. Damone, tohle je George Martes, nedávno se opět vrátil do Mystic Falls. Má na starost právě ten ples. Georgi, tady Damon o něm vůbec nevěděl, takže mu prosím předej hned pozvánky a vysvětli mu, co a jak.“ Pak odešla za Mabel.

Ten George byl vcelku dobře stavěný chlap a i když mu už muselo být přes čtyřicet, působil mladě. Podal mi ruku a já ji stiskl. Na úředníka dost hrubé ruce.

„Tento ples je věnovaný nejstaršímu občanovi MysticFalls, Eddiemu Gulnovi. Oslaví právě v těchto dnech jubielní sté narozeniny.“

To mu teda moc není. Pomyslel jsem si vtipně.

„Je samozřejmě pozváno celé město. Vy půjdete sám, nebo s doprovodem?“

„Dejte mi tři,“ řekl jsem nevrle, protože jsem již dopředu věděl, jaká to bude nuda. Ale alespoň si tam najdu nějakou slečnu na pití.

„Koná se to v pondělí v mysticfallských zahradách. Začátek je v devatenáct hodin a pak, k večeru, se přemístíme do domu pana starosty.“ Dořekl, podal mi lístky a odporoučel se.

Tak já radši vyrazim domů.

Když jsem přijel před dům, všiml jsem si, že je Stefan určitě doma. Ted´ je ovšem otázka, kde je Violet?

Vstoupil jsem do domu a vešel do obýváku. Violet tam ležela na gauči a čučela na nějaký seriál.

„Kde je Stefan?“ zeptal jsem se místo pozdravu.

„Došel mi pro pití,“ řekla jako by nic a neodtrhla oči od televize.

Co? Odkdy Stefan nosí někomu pití?

Ale náhle se objevil ve dveřích Stefan a skutečně nesl dvě skleničky plné červené tekutiny. Můj nos poznal, že se jedná o krev.

„Ahoj Damone.“ Pozdravil mě a podal Violet skleničku.

„Bacha, at´ si nespleteš skleničky. To by nebylo pěkné, kdybys zase řádil do lidské krvi.“ Rýpl jsem si. Ale reakce Violet mě překvapila.

„To není lidská krev, udělali jsme si se Stefanem dietní večer. Je to zvířecí krev.“

To se mi snad zdá? On z ní ještě udělá vegetariána?!

„A,“ ozval jsem se zase, „jak dopadl ten rozhovor, Stefane?“

„Nijak,“ odpověděl mi bratr.

„Jak nijak?“

„Prostě nijak. Došel jsem k závěru, že se vlastně nic nestalo.“

No tohle! Co si to vymýšlí? Vždyt´ do něj Violet ryla a hodila mu na hlavu tolik let starou špínu a on to jako neřeší? Co mi uniklo?

Ale pak jsem v kapse našel ty lístky na ples.

„Prosím o pozornost,“ řekl jsem nahlas a stoupl si mezi gauč a televizi, takže se na mě moji mladší sourozenci museli podívat i kdyby nechtěli.

„V pondělí se koná v Mystic Falls ples!“

„Už zas?“ reagovala zcela znuděně Violet.

„Je to na oslavu stých narozenin nějakého staříka a jsme srdečně pozváni. Takže půjdeme,“

„Ale, ale,“ Violet už protestovala.

„Všichni!“ dokončil jsem větu. „Bude to úžasná příležitost se opět ukázat jako rodina.“ Řekl jsem s úšklebkem na rtech.

„Takže v pondělí. A nevykoukejte si oči.“ Rýpl jsem si ještě naposled, když jsem viděl, jak oba naklání hlavy jen aby mohli dál sledovat ten stupidní pořad.

Pondělí

Pohled Stefana

Nikdy by mě nanapadlo, jak moc dokáže být Damon vynalézavý. Během víkendu se snažil snad milionkrát vyčenichat, co se mezi mnou a Violet stalo, že spolu vycházíme. Naštěstí pro nás oba to bylo tak moc citlivé téma, že z nás Damon nic nedostal. Já se styděl a Violet to bylo moc nepříjmené na to, aby o tom znovu mluvila. Prostě se nám to podařilo ututlat.

K večeru jsem se začal chystat. Oblékl jsem si oblek a přemýšlel, zda motýlka nebo kravatu. Když v tom vešla do pokoje Violet. Měla na sobě krásné bílé šaty doplněné růžovou mašlí (Odkaz na šaty). Hrozně jí to šlušelo, vyžehlené vlasy vypadaly delší a na ruce měla prsten (odkaz na prsten), který ji chrání před sluncem.

Paradoxně se vůbec nevybavuji, kdy jsem ho na Violet viděl naposled? A jak to, že ho nenosí denně?

Myšlenky jsem pak zahnal a složil jí poklonu.

„Teda, moc ti to sluší. To ovšem ale znamená, že si budu muset vzít růžovou kravatu, co?“

Violet se zasmála. Bylo to poprve za celý víkend.

„Ne, to ne. Radši si ji neber. Vapadáš pak na svůj skutečný věk.“ Zavtipkovala a já byl rád, že je v pohodě.

„Tak můžeme,“ řekl jsem a nabídl jí rámě. Ona se do mě zavěsila a vyšli jsme z mého pokoje.

„Ehm, hele nejsi nějaká tmavá oproti mě?“ řekl jsem, když jsem si všiml našich rukou vedle sebe. Vedle ní jsem vypadal jako sněhulák.

„Víš kolik mi dalo práce si potřít celé tělo make – upem? Ale musím říct, že to stálo za to.“

„Jo, sekne ti to.“ Řekl jsem popravdě.

Sešli jsme dolů do chodby, kde už čekla Damon. I jeho pohled naznačoval, že to Violet velmi sluší.

„Hele, jdeme na oslovu stoletýho dědka a ne dvacetiletýho frajírka. Nemusíš u nikoho vzbuzovat erekci pohledem.“

„Náhodou, co ty víš, koho tam potkáme,“ odbyla Violet Damonovu narážku a ještě se zkontrolovala v zrcadle.

„Můžeme?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ odpověděl Damon.

„Ano. Kdo bude řídit?“ pronesla Violet.

„Ten, kdo je tu plnoletej,“ vyprkl Damon a popadl klíčky od auta.

Snad tam dojedeme včas a celý. Pomyslel jsem si ještě a zabouchl vchodové dveře.

Pohled Diega

„Ne, ne a ne! Mě nikam nedostanete! Nechci jít na nějakou maškarádu! A tohle si na sebe nevezmu ani náhodou.“

Takhle křičela moje sestra na naši matku již přes dvě hodiny. Je to děsný, protože Cec na tohle není stavěná. Nerada se někde producíruje a ještě ke všemu ve večerních šatech a lodičkách.

„Cecílie!“ zahučel táta. „Půjdeš a hotovo! Jinak ti zabavim skateboard, auto a vyhodim všechno tvé špinavé a rozthané oblečení! Copak se sluší, aby dcera radního chodila jako vandrák?“

„Chtěl si snad říct dcera fízla, ne?“ rozhodila ho cecílie.

„Cecílie!“

Tátovi naskočila na krku žíla. To nebylo dobré znamení.

„Půjdeš ted´ do svého pokoje, oblékneš si ty šaty a půjdeš s námi na ples! Hned!“

Tátovi oči byly šíleně vykulené a pohled na něho nebyl příjemný.

Cecílii očividně ten pohled vyděsil, a tak se vzdala.

„Oukej,“ pronesla směrem k tátovi a zdekovala se do pokoje.

„Georgi?“ zeptala se máma táty a pohladila do po rameni.

„Nechápu, kde se stala chyba? Proč je ta naše holka taková?“

„Georgi, klid. Ona se z toho časem dostane,“ chlácholila do máma. Ale pochybuju, že tomu sama věřila.

Táta na ní hodil nechápající pohled: „Ale tohle jsi, Carmen, říkala už před čtyřmi lety. A mě příjde, že je to jen horší. No nic, jdi se obléct. Za půl hodiny odcházíme,“ křikl nahlas, aby ho Cec i přes zavřený dveře slyšela.

A skutečně. Za pů hodiny již stáli oba mí rodiče v chodbě u domovních dveří a čekali na Cecílii, která si samozřejmě dala na čas.

„Já na to kašlu, jdeme bez ní,“ řekla máma, ale náhle jsme všichni slyšeli, jak se nahoře otevřeli dveře a pak už jen klepání podpadků. Za pár vteřin se na schodech objevila Cecílie ve fialových šatech (Odkaz šatů) a já ji málem nepoznal. Vypadala úplně jinak, ale očividně s tím sama moc spokojená nebyla.

„Nic neříkejte,“ řekla rázně, když došla dolů a máma už vypadala na to, že ji pochválí róbu, kterou ji sama vybrala.

Takže nakonec jsme skutečně všichni čtyři nasedli do auta a jeli na ples.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

Autor: Bee23, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírské nebezpečí. 15. kapitola: