Věčný slib 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po delší době další kapitola. Ale doufám, že už brzy přidám další. Na Emyli bude po neklidné noci čekat ráno nemilé překvapení. O co půjde a co jí nečekaná návštěva nabídne?

31.12.2013 (11:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 538×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Pohled Emily

Stál u dveří a nevěřícně na mě zíral. Začala jsem litovat, že jsem se ho vůbec ptala. Měla bych mu něco říct, ale nenapadala mě jedinná vhodná věta. V pokoji panovalo trapné ticho. Diego nakonec pomalu pustil kliku, opřel se o zeď a svezl se po ní na zem.

„Když chceš...“ zamumlal si pod vousy a pořád se na mě díval.

„Na co koukáš?“ zeptala jsem se nervózně. On ihned sklopil pohled a pousmál se.

„Ani jsem si to neuvědomil. Čekám až usneš,“ řekl a sledoval zem. Chvíli jsem se převalovala různě v posteli a upravovala si polštář jenže nic nepomáhalo. Pořád jsem poslouchala jestli nezaslechnu sebemenčí podezdřelý zvuk z venku nebo dokonce uvnitř domu. Nakonec jsem se v posteli posadila a sledovala tiše sedícího Diega. Seděl klidně a nebyla jsem si jistá jestli dýchá. Zdálo se, že se nehýbe, ale až po chvíli jsem si všimla, že si celou dobu hraje se svým prstenem. Různě ho proplétal mezi prsty, občas ho vyhodil do vzduchu, a když už se zdálo, že musí každým okamžikem spednout na zem, Diegova ruka se vymrštila jako dravá kobra a těsně na zemí prstýnek zachytila. Bylo pro mě zábavnější sledovat jeho bezcílnou činnost než se dál trápit podezdřelými skřípoty a závany větru.

„Takhle neusneš, víš,“ špitl jen tak mimochodem a navlékl si prsten na prst.

„Nemůžu spát,“ řekla jsem do tmy a shrnula si vlasy z obličeje.

„To jsem tušil,“ uchechtl se „Mám odejít?“

„Ne. To by stejně nepomohlo,“ Zakroutila jsem záporně hlavou.

„Nemysli na to. Oni sem nepřijdou a hádám, že už ani nejsou v tomhle lese,“ Pokoušel se mě přesvědčit, ale já byla dál nesvá.

„Proč sedíš tak daleko?“ ptala jsem se.

„Mám hlad,“ zasmál se a já si uvědomla, že jsem ho ještě nikdy neslyšela smát se tak pobaveným hlasem. Přitáhla jsem si peřinu blíže ke krku a otočila se k němu zády. Mohla bych přísahat, že ještě několik minut jsem slyšela jeho přidušený smích. Nakonec jsem usnula ani nevím jak. Když jsem se ráno probudila Diego už tam nebyl. Ještě aby ano. Převlékla jsem se a šla dolů, abych si vzala něco k jídlu. Vešla jsem do kuchyně a tam pochodovala nová služebná Stela. Po Nině se slehla zem. Stela byla postarší bezdětná vdova, která byla moc milá a chytrá a uměla péct ty nejlepší perníčky na světě.

„Dobré ráno, slečno. Doufám, že ses dobře vyspala. Snídani máš na stole,“ řekla mi spěšným hlasem a vyběhla z kuchyně ven. Pousmála jsem se a posadila se za stůl. V ten okamžik jsem si všimla, že vedle mé sklenice s vodou stojí další poloplná sklenice na víno. Opatrně jsem ji vzala a podezíravě se podívala na její obsah. Krev. Náhle se mé ruky, která držela sklenici, dotkla další ruka o trochu chladnější než ta moje.

„To je moje,“ pronesl melodický hlas a mě po zádech přeběhl mráz. Částečně i ze strachu. Nebyl to Diegův hlas, ale znala jsem ho. A moc dobře jsem si uvědomovala, že na mě používá upíří triky. Stál těsně za mnou a lehce se dotýkal mé ruky. Cítila jsem jak se mi ježí vlasy na týle strachem i vzrušením. Chloupky na rukou mi vstávaly a po celém těle jsem měla husinu. Třásla se mi kolena a má ruka povolila sevření, kterým jsem držela sklenici. Ještě, že ji ten muž držel jinak by se na zemi roztříštila na milion malých kousků a to by byla škoda. Byla velice drahá. Ručně broušené sklo. Stejně drahé jako vše v tomto domě. Muž ode mně poodstoupil a já se mohla otočit. Byl to Marco.

„Co tady děláš?“ vyhrkla jsem a zachvěla se. Marco se usmál, vzal mou ruku do své dlaně a lehounce mě políbil na hřbet ruky.

„Hlídám tě,“ řekl prostě a udělal krok mým směrem. Ustoupila jsem před ním až mě nakonec přitlačil až na zeď.

„Proč mě hlídáte?“ zamračila jsem se a sklopila pohled.

„Diego odjel a poprosil mě jestli bych se o tebe na chvíli mohl postarat,“

„Odjel?“ vyhrkla jsem zděšeně. Marco přikývl a trpělivě mě pozoroval.

„Proč mi nic neřekl?“ zamumlala jsem si spíše pro sebe.

„Co by ti měl říkat? Je to svobodný upíří vládce, který si může dělat co chce aniž by se tě musel ptát a svěřovat se se svými plány nějaké malé holčičce,“ zasmál se a já se zastyděla za svou naivitu.

„A kdy se vrátí?“ ptala jsem se rezignovaně.

„Možná za pár let,“ odvětil Marco a já se na něj polekaně podívala. Doufala jsem, že se bude usmívat a jen si ze mě dělá legraci, ale jeho obličej byl zcela vážný.

„Jak za pár let?“ zděsila jsem se.

„U upírů je čas vnímán trochu jinak než u vás lidí, Emily. A já chci ten čas, který nám teď Diego poskytl využít k tomu, abych ti pomohl,“ řekl a sklonil se blíže k mému obličeji. Kousla jsem se jemně do spodního rtu a snažila se odtrhnout pohled od jeho očí, kterými mě hypnotizoval.

„Jak mi chceš pomoci?“ zeptala jsem se.

„Třeba tě naučím odolávat tomu co právě dělám,“ pousmál se a pokračoval „Ale musím říci, že odoláváš velmi obstojně a to je dobře. Vzhledem k tomu v jaké si teď situaci to budeš potřebovat,“

„V jaké jsem situaci?“

„To že žiješ s upířím vládcem, který porušuje zákony a dal ti svou krev ti nestačí?“ zasmál se a zakroutil pobaveně hlavou. „Pro spousty upírů, kterí jsou znudění dlouhým životem ve stereotypu, budeš opravdovou výzvou a já tě chci naučit jim odolávat a dokázat se přizpůsobit... aspoň v rámci možností,“

„Opravdu bude Diego pryč několik let?“ ptala jsem se ještě jednou. Marco pokrčil rameny.

„To nikdo neví jistě, ale nečekal bych ho moc brzy,“ řekl a posadil se ke stolu. „Pojď jíst. Stále tu na tebe čeká snídaně,“ Ale já jsem měla vztek. Odejde a ani se nerozloučí. On mě unesl a teď mě tady nechá hlídat a sám si jede někam na dovolenou? To nemyslí vážně. Upír jeden bláznivej.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování