OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 19. kapitola

10.05.2014 (13:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 457×

Pohled Emily

Bylo to, jako bych se vynořovala z velké hloubky. Přes několik vrstev temnoty jsem stoupala vzhůru a pak otevřela oči a prudce se posadila. Tím jsem se vyškubla z matčiny náruče a zprudka se nadechla. Celá má rodina na mě nevěřícně zírala. Bylo to jen pár vteřin, ale náhle jsem si uvědomila, jak jsou neskutečně dlouhé. Za těch pár chvil jsem si stihla všimnout a uvědomit tolik věcí. Všechny jsem náhle vnímala jinak. Podívala jsem se na mámu a viděla vše. Její dlouhé plavé lokny jí splývaly na ramena a pronikavě modré oči se na mě starostlivě dívaly. Otec měl vlasy tmavě hnědé a ve stejné barvě i oči. Můj bratr Edmund měl vlasy téměř bílé. Nikdy jsem si to neuvědomila. Světle modré oči v jeho světlém obličeji jasně zářily a stejně tak rudé úzké rty. Na rozdíl od mého druhého bratra Jamese měl postavu chlapeckou a štíhlou. Naproti tomu James byl sice také vysoký, ale velmi mohutný. Byla to taková hora svalů, ale byl velmi hodný. Vlasy měl krátké a černé. Velké zelené oči s dlouhými řasami.

To vše mi hlavou proběhlo během vteřiny a tělem mi projel šok. Jak je možné? Jak mohu být živá, když mi ten blázen zlomil vaz? Krk mě stále ještě trochu bolel. A pak mi to došlo. Diego. Dával mi svou krev. Sice už je to delší čas, ale zjevně jsem jí v sobě ještě měla dost a proměnila mě. Je ze mě monstrum. Nejsem normální upír. Mám zakázanou krev. Divokou krev. Brzy mě začně ovládat a já zešílím. Co budu dělat? Jsem zakázaný upír a nesmím existovat.

Máma se mi vrhla kolem krku. Něco mi říkala, ale já ji neslyšela. Uvědomovala jsem si, co se mi stane. A je to nevyhnutelné. Diegova rodina mě najde a zabije. Nemohu s tím nic udělat a s největší pravděpodobností ztratím rozum a najdu je sama jako první, abych je mohla zabít. Krev mě k tomu přinutí.

„Kde jsou ti dva?“ vydechla jsem těžce a rozhlédla se po místnosti.

„Utekli. Dostali, co chtěli,“ odvětil táta a objal mě. „Ale jak je možné, že jsi upír? Dal ti jeden z nich svou krev?“

Teď musím uvažovat. Nesmím jim to říci. Nesmějí vědět, jaká krev mi proudí v žilách, pro jejich vlastní bezpečí. Ohrozila bych tím i je. Navíc bůhví, co jim provedu, až mi Diegova krev zatemní rozum.

„Nevím. Vůbec nic si nepamatuju. Jaký je rok?“ ptala jsem se a pokoušela se vypadat zmateně.

„1930,“ řekl James opatrně a jako vždy přidal nějakou svou vtipnou poznámku. „Jen doufám, že víš, kolik ti je. Nerad bych, aby ses vrátila zpět do těch dětských let, víš. Byl jsem celkem rád, když jsi přestala používat pleny,“ zazubil se a pohladil mě po vlasech.

O den později v noci, když celý dům spal, jsem vstala z postele a posadila se doprostřed místnosti.

„Vanesso? Jsi tady?“ zašeptala jsem tiše do tmy. Z rohu se opatrně vynořila její postava. Nevypadala jako duch. Byla jak normální živý člověk, jen jsem ji viděla pouze já.

„Čekám tu na tebe,“ usmála se a posadila se naproti mně do tureckého sedu. „Tak jak to vymyslíme?“

„Už jsem přemýšlela. Říkáš, že nemůžeš normálně zemřít, dokud vlkodlak, co tě zabil, žije. Já jsem teď upír, a tak pro mě nebude problém se ho zbavit. Do té doby budeš pořád se mnou. Chci, aby ses schovala u mě. Přesněji ve mně. Schovej se v mém těle. Budeme spolu moci mluvit jen v myšlenkách a dál se domlouvat,“ navrhla jsem rozhodným hlasem.

„Ale Emily, to přece nejde. Nemohu po tobě chtít, abys mě nechala schovanou ve svém těle,“ namítla, ale já ji rychle umlčela.

„Můžeš, a taky budeš. Překážet mi nebudeš a ani mě nebudeš ovládat. Jen se ke mně schováš... Ale teď budu něco potřebovat. A nesmíš to nikomu říct.“

„Komu bych to asi povídala. Povídej,“ vyzvala mě se zvědavýma očima.

„Víš, já mám velmi speciální krev. Slyšela jsi někdy o zakázané krvi?“

„Samozřejmně. Vím o tom všechno. Sice nevím, jak ses k ní dostala, ale jestli je pravda, co se o ní povídá, tak máš velký problémy,“ zajíkla se Vanessa.

„To všechno vím. Proto potřebuji tvou pomoc. Chci, abys mě proklela,“ řekla jsem a sledovala Vanessin šokovaný výraz.

„To myslíš vážně?“

„Ano. Cítím, že už to začíná. Ten vztek a krvavé myšlenky. Musíš mě spoutat. Uvězni tu část do nějakého předmětu. Nejlépe do takového, který bude stále se mnou, abych ho mohla hlídat,“

„Jsi si jistá? Je to velké kouzlo a velmi tě ovlivní. Spoutáš velkou část sebe. Může tě to poškodit,“ varovala mě.

„Já vím, a proto chci ještě něco. Navíc chci vypnout emoce. Nebude to takový šok,“ oznámila jsem tiše.

„To nemyslíš vážně.“

„Naprosto. Prosím tě o to. Tu děsnou bolest uvnitř nedokážu zvládnout, a do toho teď ještě ta krev. Nezvládnu to,“ řekla jsem a sledovala její měnící se výraz. Nejdřív naprosté odmítnutí, a pak začala chápat a tvář jí trochu pobledla.

„Dobře,“ řekla nakonec. „Použijeme třeba ten rubínový prsten, co máš na ruce. Uvězním v něm tu zlou část krve a uzavřu tvé emoce. Ale budeš muset být na ten prsten opatrná. A musíš ho mít pořád u sebe, a pokud se rozbije celé kouzlo, bude pryč a krev se spustí. Ale ne postupně jako teď, ale hned, a nepůjde s tím nic dělat. Rozumíš?“ zeptala se s naléhavým výrazem.

„Jistě. A to kouzlo na emoce půjde zrušit jen s tebou?“ ptám se.

„Ano. A nebo pokud v tobě bude něco dlouhodobě vyvolávat hodně silných emocí. Ovšem pozitivních,“ oznámila a dlouze se nadechla. „Takže začneme.“

Pohled Diego

Posledních několik týdnů jsem byl jak na jehlách. Díky kouzlu, které jsem na sebe a Emily nechal uvalit, jsem ji cítil. Když jsem se soustředil, cítil jsem všechny její emoce. A rozhodně nebyly pozitivní. Jenže dnes v noci se něco stalo. Přestal jsem cítit její pocity. Jako by nebyla živá. Doufal jsem, že je to jen tím, že odhalila schopnost toto spojení vypnout. Chápal jsem, že se na mě zlobí. Ale přesto jsem byl nervózní. Díky tomu kouzlu jsem na ni mohl stále dohlížet, ale teď jsem se z té nevědomosti mohl zbláznit. Stále jsem se ujišťoval, že to byla správná věc, vrátit ji domů k její rodině. Aby byla v bezpečí.

Seděl jsem na zahradě se svou rodinou. Matka s otcem se o něčem bavili a Antonio se objímal s Marysou. Já je sotva vnímal. Stále jsem se pokoušel vycítit aspoň náznak nějakého Emilyna pocitu. Ale nic. Zoufale jsem si povzdychl a všiml si Antoniova soucitného pohledu. On jediný věděl, co mě trápí, a já mu byl vděčný, že mě neotravuje, na rozdíl od mé matky. Chápal jsem, že má o mě starost, ale lezla mi tím na nervy.

„Někdo sem jde,“ zamumlala Marysa a já se podíval směrem, kterým se dívala ona. Tělem mi projel mráz. Ronald a Julián. Z hrdla se mi automaticky ozvalo zavrčení. Jsou drzí.

„Přejete si něco?“ zeptal se otec bez zájmu v hlase a znuděně se na ně zahleděl.

„Přicházíme za panem Diegem. Máme pro něj... novinu,“ zazubil se Ronald a mě polilo horko. To nemůže myslet vážně.

„Klidně mluv,“ mávl otec rukou a obrátil se k matce.

„Myslel jsem, že si promluvíme v soukromí, ale jak chcete,“ ušklíbl se a Julián se začal smát.

„Myslím, že půjdeme stranou,“ vhrkl jsem rychle, ale otec nás zadržel.

„Ne. Zajímá mě to,“ řekl a zpět se k nim obrátil.

„To je soukromé, otče. Pánové přišli za mnou,“ zasyčel jsem a otec se mi chystal odpovědět, ale Ronald do toho zasáhl.

„Pánové. Takový zájem, to je zbytečné. Nejedná se o důležitou věc.“ Při slově 'věc' se zakřenil a pohlédl mi do očí. Sáhl do kapsy, něco vytáhl a hodil to po mně. Chytl jsem to jednou rukou a zastavilo se mi srdce. Při pohledu na zlatý medailonek, který jsem dal před pár měsíci Emily, mi to došlo. Přišli se mi vysmát do očí. Přesto jsem té nejhorší zjevné variantě odmítal uvěřit.

„Je krásný,“ usmála se Marysa. Jak může být tak blbá? Rostl ve mně vztek. Antonio se na mě vyděšeně díval.

„Komu patří?“ ptala se matka, ale když uviděla můj obličej, zmlkla a zmateně se podívala na Ronalda. Ten stál a culil se.

„Věc?“ vydechl jsem tiše a sám jsem ve svém hlase slyšel bolest.

„Byl to jen člověk, můj pane,“ odfrkl si.

„Přeješ si zemřít?“ zavrčel jsem a prudce se postavil.

„Ne. Pomstil jsem se. Byla to moje kořist a vy jste mi ji vzal. Tak jsem si ji našel. Nemohl jsem si tu šanci nechat ujít. Byla sama doma a okno nebyl zavřené. Ale nebojte, zemřela rychle...“ Nejspíš by i pokračoval, ale už jsem se neudržel a skočil mu po krku. Jeho bratr ho samozřejmně bránil. Naštěstí přiskočil Antonio a Juliána chytl. Matka s otcem mě nechápavě sledovali, jak držím Ronalda pod krkem a neustále na něj křičím.

„Řekni mi, že není mrtvá. Řekni mi, že není mrtvá. Řekni to!“ V ten okamžik jako by mu došlo, že ho zabiju, a vyhrkl:

„Sice jsem to naplánoval, ale nebyl jsem to já, kdo jí zlomil vaz. To Julián.“ Pustil jsem ho a on okamžitě zmizel. Nechal tu svého bratra zemřít. Nejspíš už se ho rád zbavil. Pomalu jsem se k němu otočil. Smál se, a když uviděl můj pohled, zmlkl.

„Já ji zabil. Zabil jsem člověka Krutého pána.“ A zase se začal smát. Už jsem ho měl dost. Rozmáchl jsem se a jednou ranou mu urazil hlavu. Dal jsem do toho všechen vztak, všechnu bolest. Antonio pustil jeho mrtvé tělo na zem a sledoval mě. Padl jsem na kolena a začal vzlykat.

„Diego, uklidni se,“ mluvil na mě pomalu, ale já nemohl.

„Zabili ji. Slyšíš, Antonio? Nežije!“

„Klid. Klid.“ Vzal mě za ramena, ale já ho odstrčil.

„Jak to mohli udělat? Co mám teď dělat?“ Maminka si ke mně klekla a objala mě.

„Koho zabili, Diego? Komu patřil ten medailon?“ vyptávala se a já slyšel, jak moc se trápí. Zahlédl jsem i Marysin ustaraný obličej.

„Mi sol,“ vydechl jsem. „Mi vida.“ Matka nechápavě pohlédla na Antonia. Ten mě zvedl ze země a vedl do domu.

„Už mlč, Diego,“ řekl tiše, abych ho slyšel jen já. Marysa, matka a otec nás nechápavě sledovali. Samozřejmě. Bylo překvapivé vidět, jak já s Antoniem spolu najednou vycházíme. Ale já už se na něj nezlobil. Proč taky. Chtěl Marysu? Má ji. A moji Emily zabili. Zemřel jsem s ní. V ruce jsem stále svíral její medailon. Aspoň střípek minulosti, který se dotýkal její kůže, si mohu schovat jen pro sebe.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 19. kapitola: