OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 20. kapitola

20.05.2014 (17:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 469×

Pohled Emily

Nedívej se na mě tak. Okouzluješ mě. Jsi moje soukromé monstrum. Jsme tak rozdílní, a přesto mě ohromuješ. Tvé oči. Tvé rty a hlas. Podlamují se mi kolena. Jsi ta zrůda, co mi vyrvala srdce, a tvrdíš, jak ti na mně záleží. Omamuješ mě. A přitom vím, že tě nikdy nemohu mít. Utekl jsi ode mě tak rychle, jak jen to šlo. Říkáš, žes musel jít, ale nevěřím ti. Nemusel jsi... Ty jsi chtěl. Stejně už mi to přijde jako dávná doba. Kdysi dávno jsme byli spolu. Kdysi dávno si mě opustil a teď se díváš na mé rozedrané ruce ve svých rukou. Stále dokola. Opravdu mi tím ubližuješ. A přes to všechno nechápu, proč to pro tebe všechno dělám. Nechala jsem se kvůli tobě proklít, abys ty a tvá rodina byli v bezpečí. Tak lehce, jako bych sfoukla svíčku, jsem i spolu s tím nechala uvěznit své city, abych ukončila své trápení, se kterým se nikomu nemůžu svěřit. A teď díky tomu v podstatě terorizuju svoji rodinu. Vidím, jak jsou z toho nešťastní, ale nemohu s tím nic dělat. Je mi to jedno. Nic totiž necítím. Ani náznak, ani střípek, nic. Nemám žádně světlé chvilky a raději se schovávám. Všichni si myslí, že jsem cvok. Že za tu dobu, co jsem nebyla s nimi, jsem utrpěla nějaký šok, který mě tak hrozně poškodil. Teď jsem monstrum já. Jako ty sužuješ mě, já sužuji své okolí. Přijdu si jako povodeň. Zajímavé je, že i přes mé sebedestrukční chování, se mi nic nestalo. A ani nemůže. Mě totiž nelze zabít, ani zničit. Vím, že kouzlo, které si na nás nechal uvrhnout, s mou přeměnou zesílilo, ale já si ho nevšímám. Mohu vypnout. Jediným rozkazem jsem dokázala umlčet tvé emoce, které ke mně přilétaly a dorážely mi na nervy jako netrpělivý pes. Nemám zájem se o tebe starat. Je ze mě zombie. Bez emocí, bez přátel a i bez rodiny. Snaží se mi pomoci, ale mně nelze pomoci. Skrývám před nimi svoji krev a pro ně je nejbezpečnější, když je od sebe odháním a nic nevědí. Je to lepší pro nás všechny.

Roky plynuly a naštěstí mě čas nezatěžoval. Nikdy jsem si nemyslela, že může čas utíkat tak rychle. Už deset let jsem upír. Když mi došlo, že mi je vlastně už téměř třicet let, musela jsem se smát. Nemohla jsem přestat. V opileckém oparu, v němž jsem se poslední dobou často ukrývala, se mi smích špatně kontroloval. Edmund se na mě zachmuřele díval z pohovky. Já seděla v křesle a dívala jsem se na něj skrz prázdnou sklenici jako přes dalekohled. Díky broušenému dnu sklenice vypadal více vtipně.

„Takhle vypadáš mnohem zábavněji, bratříčku,“ zamumlala jsem a zasmála se jeho pohřebnímu výrazu. Rodiče s Jamesem byli na lovu a on tady se mnou zůstal. Tedy, já jsem byla jen vedlejší efekt. Zůstal tady hlavné díky naší osiřelé chráněnkyni Heleně, které se naši rodiče ujali, a Edmund v ní našel jisté zalíbení.

„Je to velmi vtipné, Emily,“ odvětil suše a napil se ze své sklenice s krví. Mně bylo v tuto chvíli víno milejší.

„Jsi děsný suchar,“ poznamenala jsem a dolila si.

„To tedy je, ale mně se tak líbí,“ usmála se Helena, která vplula do místnosti svým ostýchavým krokem a plaše se na Edmunda usmála. Posadila se do křesla vedle mě a složila si ruce do klýna.

„Na co tolik ostychu, vy dva? Nejste náhodou už druhým rokem snoubenci? Klidně se můžeš posadit na opačný konec pohovky, než sedí on. Věř mi, nebude to nevhodné,“ poznamenala jsem a vyprskal smíchy. Helena s Edmundem se na sebe rozpačitě dívali a ona se začervenala.

„Narozdíl od tebe, Emily, se Helena chová jako slušná a důstojná dáma,“ odsekl bratr.

„Přetvářka. Oba dva se jen přetvařujete, ale nakonec... nakonec zůstanete sami. Jako já,“ špitla jsem, opatrně se zvedla a odcházela pryč.

Pohled Diego

Nemohu téměř nic. Upadl jsem do nekonečné agónie. Byla příjemnější než realita. Byla sladká a hustá jako med a já v ní doprovolně tonul a byl jsem rád. Nedokážu unést pohledy mé rodiny. Býval jsem hrdý a obávaný vládce. Teď jsem troska. Vůbec mě nepřekvapilo, že ani otec, ani bratr nechtěli převzít vládu za mě. Ani jeden na to nemají žaludek. Myslím si, že naši ochránci a vojáci nemají radost, když musejí skládat slib oddanosti chorému upírovi, ale nemohli nic dělat. Na druhou stranu upíři porušující zákon byli rádi. Přestal jsem popravovat. Přestal jsem zabíjet a vydávat tresty. Pár suchými a nesmyslnými větami jsem je poučil o zákonu, pokusil se jim domluvit a dal milost. Naštěstí nikdo nepáchal nijak závažné přestupky, takže to ani nebylo tak tragické.

Rodina se mnou mluvila jako s retardovaným, ale já komunikaci s nimi omezil. Už i Antonio se přestal snažit. Jako jediný chápal můj zármutek a věděl, že se s tím musím vypořádat sám, jak umím.

„Diego?“ Něčí hlas mě vytrhl z přemýšlení. Marysa. Zmateně se mi dívala do očí a já rychle zamrkal.

„Co?“ špitl jsem tiše.

„Vnímal si něco z toho, co jsem ti říkala?“ ptala se, a z mého pohledu usoudila, že ne. „Ptala jsem se, jestli půjdeš na lov.“

„Ne.“

„Ale no tak. Nebyl si na lovu už dlouho, měl bys jít,“ řekla a usmála se. To byla vždycky tak desně hloupá? Až teď vidím, že vždy spoléhala na svůj vliv, jaký na mě měla. Ale to už je pryč.

„Nechci,“ zavrčím nepřátelsky v naději, že odejde. Neodešla.

„Pojď. Když ne kvůli sobě, tak apoň kvůli mně, ať nemusím jít sama,“ kouzelně se usmála a zamrkala. Všímal jsem si nepodstatných detailů.

„Kvůli tobě? A proč? Jdi s Antoniem. Pro mě už nic neznamenáš, Maryso. Já už tě nemiluju. Nemáš nade mnou žádný vliv, tak s tím přestaň. Už je to pryč.“

Obešel jsem ji a smutně se procházel zahradou. Vzpomínal jsem na mou minulost s Marysou.

Byla tak krásná a já byl do ní blázen. Její černé vlasy svázané červenou stuhou voněly po levanduli a smetanové šaty se kolem ní vznášely jako závoj. Přišlo mi, jako by ani nebyla z tohoto světa. Byla anděl. Oslnila mě natolik svou září, že jsem nic neviděl, ani neslyšel. Byl jsem tak hloupý. Až jednoho dne pro mě přestala zářit. Procházeli jsme se, ale ona se mi celou dobu zdála neklidná. Nechtěla, abych ji pohladil, nechtěla, abych ji vzal za ruku. Byl jsem zmatený a ptal se, co se děje. Dívala se na mě s obavami, ale ta jiskra, co vnich dříve bývala, když se na mě dívala, v nich chyběla. Po zádech mi přeběhl mráz a já si s obavami vyslechl svůj rozsudek. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Ještě nekolik století mě po nocích strašil její hlas a ta slova, co se mi vryla do mozku. Už tě nemiluju, Diego. Chci se vdát za tvého bratra. Tehdy mi vrátila prsten a mně se zhroutil svět. Jak pošetilý jsem byl. Tehdy jsem se stal krutým. A také proto otec svěřil veškerou vládu mně. Byl jsem neoblomný a přesně dodržoval pravidla, která jsem sám sepsal. Bez výjimky. Až na tebe, má Emily. Ty jsi byla můj diamant a já jsem tě ztratil.

Pohled Emily

Moji rodiče měli opravdu geniální nápad. Dnes ráno oni, James a Edmund odejdou na celý den na lov a já budu hlídat Helenu, abych byla trochu zodpovědná. No není to dokonalé? Ne! Znamená to střízlivý den. A to znamená, že budu mít větší depresi než normálně. Ale jak si přejí. Klidně si zahraju na chůvu a budu hlídat dvacetiletou dívku. V podstatě je starší než já. Mně je přece navždy devatenáct. James se jim sice snažil domluvit, ale bez výsledku. On sám krátce před svou smrtí trpěl depresemi, a tak mě dobře chápal. Stejně jako já se raději pořád opíjel, než aby čelil realitě.

Rodiče s bratry odešli a já seděla naproti Heleně a upřeně jsem ji pozorovala. Plavé vlasy měla stažené do přísného uzlu a halenka jí těsně přiléhala téměř až pod bradu. Tmavě hnědé oči mě nervózně pozorovaly a spodní ret si kousala. Když se postavila, byla skoro o hlavu vyšší, než jsem já.

„Mám hlad. Jdu si pro něco do kuchyně,“ řekla monotóním hlasem a ladným pohybem se zvedla.

„Jdu s tebou,“ zamumlala jsem a následovala ji.

„Myslím, že bych to zvládla i sama,“ poznamenala a já se zašklebila.

„Když už tady s tebou musím být...“ odvětila jsem a zarazila se, když jsem viděla její neohrabané počínání v kuchyni. „Už vím proč chtěli, abych tě hlídala. Jsi dřevo,“

„Tak mi s tím pomoz, prosím.“

„To se musí uvařit, víš,“ zasmála jsem se, když se Helena najistě zadívala na bramboru. „Raději to nech na mně. Něco ti uvařím sama.“ S jistotou jsem se pustila do díla. V Diegově domě mě služebná trochu vařit naučila. Sledovala jsem Helenin udivený pohled.

„Kde ses to naučila?“ vyhrkla překvapeně.

„Od jedné známé.“

„Mohu se tě na něco zeptat?“ pípla plaše a trochu se začervenala. Váhavě jsem kývla a škrabala další bramboru. „Edmund mi vyprávěl, jaká si dřív bývala a jak ses od své proměny změnila... Čím to je? To je normální, že se člověk takto změní, když se z něj stane upír?“ Moc dobře jsem věděla, na co tím naráží. Bála se, aby se to samé nestalo i jí.

„Ne. To se vždy nestává. Ale... Mně moc ublížili, Heleno, víš. Tolik, že bych se asi zbláznila, kdybych se nezměnila v to, co teď jsem,“ odvětila jsem pomalu.

Nakonec ten den s Helenou nebyl nijak špatný. Dobře jsem si rozuměly. Pořád se mě ptala na dobu, kdy jsem nebyla se svou rodinou, a tak jsem se jí pokusila aspoň malinko utišit. Spřátelily jsme se a mně bylo dobře. Jenže jako všechno v mém životě se to okamžitě muselo pokazit. Náhle jsem za oknem zahládla nějakou šmouhu.

„Počkej tady,“ pošeptala jsem jí a s nožem v ruce se vykradla z domu. Opatrně jsem se rozhlížela kolem sebe, ale nic jsem neviděla.

„Emily, co se děje?“ ptala se Helena polekaně, když se za mnou zničeho nic vyhořila.

„Neříkala jsem ti, abys zůstala v domě?“ zasyčela jsem ostře. Náhle jsem uslyšela ten smích a po zádech mi přeběhl mráz. Znala jsem ten hlas.

„Přišel jsem si pro vaši nevěstu,“ řekl ten hlas a já uviděla i jeho majitele. Byl to ten upír, který tehdy zapálil dům, ve kterém jsem byla, a Diego přitom, když mě bránil, zabil jeho družku. S nožem v ruce jsem se rozeběhla proti němu. Upír, který si přišel pro pomstu za druha, většinou neprohrával. A já vlastně ani nevím, jak to udělal. Náhle mi vytrhl nůž z ruky a jedním prudkým pohybem mi ho vrazil do křční tepny. Zalapala jsem po dechu a bezmocně pozorovala, jak se vrhl na Helenu. Nepil jí krev. Jen jí zlomil vaz. Chtěl jen velmi rychlou pomstu. Pak zmizel.

Ještě pár chvil jsem se zvedala ze země a pak se rozběhla k Heleně. Samozřejmě byla mrtvá.

„Ne! Ne koukej se probrat! Dělej! Edmund se zblázní!“ ječela jsem, ale marně. Seděla jsem a držela ji v náruči. Ani nevím jak dlouho. Potom z lesa vyšel Edmund a když nás uviděl, tvář mu zbledla. Rodiče ani Jamese jsem nikde neviděla.

„Bože! Cos to provedla?“ zařval a vytrhl mi Helenu z náruče.

„To jsem nebyla já. Prosím, nech si to vysvětlit,“ prosila jsem. Ohnal se po mně a odhodil mě pryč. „Edmunde, prosím, poslouchej mě,“ vydechla jsem ztěžka, ale on už se na mě zase hnal. Nevím kde ho vzal, ale náhla jsem v jeho ruce uviděla dřevěný kůl. Chce mě zabít.

„Edmunde!“ zaječela jsem. Pak jsem ucítila ostrou bolest v srdci. Bez zaváhání mi vrazil kůl do srdce.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 20. kapitola: