OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 22. kapitola

24.07.2014 (13:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 469×

Pohled Diego

Možná, že jsem opravdu šílený, jak tvrdí ostatní. Upíři cítí, že jsem slabý a zranitelný, a tak se jasně schylovalo k povstání. Nemocný upír nemůže vládnout.

Myšlenky v mé hlavě vířily jedna za druhou a já se dlouho nedokázal soustředit. Pokaždé se vynořila další vzpomínka a smazala tu první.

Třeba já jak šeptám bláznivá slova spící Emily. „Vím, že je to směšné, ale já bych se pro tebe i zabil.“

Pak se objeví má další melancholická úvaha: Lidé milují den, ale mně se noc zdá bližší. Jako by v noci lidé odhodili plášť a odhalili víc ze sebe...

A dále se mi vynořil krátký rozhovor s Emily.

„Diego? Proč si mě vlastně tehdy zachránil?“ ptala se tiše a upřela na mě své hluboké hnědé oči, až se mi zachvělo srdce.

„Já nevím... asi... ta veverka, co se na tebe dívala ze stromu, jak krvácíš, se tvářila krvelačně...“ vykoktal jsem a měl chuť si nafackovat. Vždycky, když se na mě takto smutně podívala, začal jsem plácat nesmysly.

S bodnutím u srdce si uvědomuji, jak roky neúprosně běží dál.

Pohled vypravěče - současnost

Jacksnovi (rodina Emily) se po dlouhé době přistěhovali zpět na místo, kde naposledy viděli Emily. Její matka nepřestávala doufat, že se její nebohá dcera jednou vrátí zpět ke své rodině. Jen Helena s Edmundem věděli, že se to nikdy nestane. Edmund se bál rodičům a bratrovi přiznat, co se doopravdy stalo s Emily, a tak jim s Helenou nalhali, že utekla. Proto byli oba kvůli návratu do tohoto domu dost nervózní. A i když to ještě nemohli tušit, měli k tomu dobrý důvod. Shodou okolností se před pár týdny do stejného města přestěhovala i královská rodina. A Antonio, Edmundův dávný přítel, se ihned rozhodl přítele navštívit. Celá rodina i s jejím novým členem, Lucy, se sešla s návštěvou v obývacím pokoji. Lucy před pár lety přišla o rodiče a žádné jiné příbuzné neměla, a tak se jí Jacksnovi ujali. A jak Louise - paní Jacksnová - později s potěšením zjistila, byla to velmi dobrá volba. James se do Lucy zamiloval a konečně si i její druhý syn našel partnerku. Jediné, co Louisu trápilo, byla její nejmladší dcera Emily.

Antonio se bavil s Edmundem a Helena je pozorně poslouchala. Ovšem než ji vyrušil stín, který se náhle objevil za Antoniem. Tiše vyjekla a pozornost všech se přesunula k bledé dívce stojící tiše v rohu místnosti. Vypadala, jako by se lehce vznášela ve větru. Jako by ani nebyla pravá, jen přelud světla. Helena tu dívku neznala, ale když viděla Edmundův výraz, měla pocit, že by znovu umřela, kdyby už nebyla mrtvá. Znepokojovali ji i Louisa s Harrym - pan Jackson -, kteří se tvářili stejně jako Edmund. Jako první promluvila Louisa.

„Můj bože... Vanesso, jsi to opravdu ty?“ zajíkla se. Vanessa se otočila čelem k oknu a svou bledou rukou ukázala ven.

„Emily,“ řekla tiše a dívala se kamsi mezi stromy. Helena měla pocit, že omdlí. S hrůzou si uvědomila, že Vanessa ukazuje přesně směrem, kterým je hřbitov, kde Emily ukryli. Krátce se podívala na Antonia, který se tvářil, jako by rychle přemýšlel a potřeboval pomoct pochopit, co se děje.

„Co to říkáš?“ vyhrkl Harry a prudce se postavil.

„Emily,“ zopakovala Vanessa stejně mrtvolným monotónním hlasem a skrz zeď se vydala směrem, kterým ukazovala. Všichni, kromě Lucy, se rozeběhli za ní. Edmund si s hrůzou uvědomoval, že je vede k hřbitovu a neomylně se zastavila před hrobkou, v níž Emily ukryl.

„Emily,“ vzdychla Vanessa a své mrtvé oči upřela na Edmunda. Ten ztuhl a nebyl schopný se vůbec pohnout. Helena ho jemně vzala za ruku a spolu s ním čelila Vanessině pohledu. Vanessa se už beze slova otočila a skrz dveře, které tvořila tlustá mříž, prošla do hrobky a sestupovala po chodech dolů. Všichni ji pomalu následovali, a i přes to, že se dívka náhle rozplynula, pokračovala Louisa neohroženě dál dolů do hrobky. To, co dole spatřila, ji srazilo na kolena. Tmou se rozezněl její zoufalý křik. Harry ji pevně objímal a snažil se jí zastínit pohled na Emilyno tělo, které bezvládně leželo v prachu. James opatrně vzal Emily za ruku a něžně ji hladil po vlasech,

„Já jsem nikdy nevěřil, že bys odešla, sestřičko. Celou dobu jsi tady,“ Na konci věty se mu zlomil hlas. Edmund věděl, že mu nezbývá nic jiného než přiznat celou pravdu.

„Maminko? Já ti musím něco povědět,“ řekl smutně. Matka ho s hrůzou pozorovala, ale on statečně čelil jejímu pohledu. Věděl, že si to zaslouží.

„Tys ji zabil? Zabils moji holčičku?“ zavzlykala Louisa a zděšeně pohlédla na Harryho.

„Měl jsem vztek. Myslel jsem, že zabila Helenu. Úplně jsem zapomněl, že se Helena pár dnů před tím napila mé krve. Když se probudila, pověděla mi, že ji nezabila Emily, ale nějaký cizí upír. Jenže to už bylo moc pozdě... Je mi to moc líto, mami,“ vzdychl nešťastně Edmund s pohledem upřeným do země.

„Musím jít na vzduch,“ vzlykla Louisa a všichni kromě Antonia šli s ní. Ten si ležící upírku zkoumavě prohlížel. Měla dva prsteny. Jeden proti slunci, aby ji nezabilo, a druhý s rubínem.

Vypadala jako mrtvá, ale z bratrova pomateného mumlání měl podezření, že Diego provedl jednu věc, která se dělat nesmí. Dívka měla stále v srdci vražený kůl, a pokud je Antoniova teorie správná, je to jediná věc, která ji drží ve stavu, v němž se právě nachází. Mozek na něj křičel, ať to nedělá. Ať jí nechá v srdci kůl a nechá ji spát, ale srdce, jenž mu krvácelo při každém pohledu na bratra, ho nabádalo, ať kůl bez přemýšlení vytáhne. Vždyť už přece bratrovi tolik ublížil. Tak moc by žádný muž neměl svému bratru nikdy ublížit. A kdyby teď nechal Emily mrtvou, ublížil by mu znovu. Bylo to těžké rozhodnutí, a i přes to, že věděl, jakému riziku teď vše vystaví, nezaváhal. Jedním prudkým trhnutím vyprostil dřevěný kůl z dívčiny hrudi.

Asi bude potřebovat nějaké oblečení, které se nosí v této době, uvědomil si a rychle, než se Emily probudí, se vydal pro nějaké oblečení.

Pohled Emily

Bolest v srdci zmizela. A já měla pocit, jako bych se vynořovala z veliké hloubky. Přes mnoho vrstev jsem stoupala vzhůru a prudce se nadechla. S trhnutím jsem se posadila a zkoumavě se rozhlédla po místnosti. Na kamenných podstavcích tu leželo pět rakví. Nádherné probuzení. Pokusila jsem se postavit, ale sotva jsem pohla nohama. Potřebuju krev. Hned. Hlad mě začal sžírat jako divoký oheň. Jak dlouho jsem nejedla? Jak dlouho jsem vlastně byla mrtvá?

Pomalu jsem se po schodech plazila nahoru ke světlu. Zesláblýma rukama jsem se přitahovala a s palčivým hladem jsem se přibližovala slunci a čerstvému vzduchu. S úlevou jsem se vysoukala až ke vchodu do hrobky na vlhkou trávu. Její vůně ve mně vyvolávala vzpomínky, ale ty se zase rychle skryly do pozadí, protože mojí jedinou a hlavní myšlenkou byl ten hrozný hlad. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Viděla jsem rozmazaně, ale přesto jsem poznala, že tu nikdo není. Už jsem neměla sílu ani se odplazit někam jinak. Chvíli jsem ležela a vdechovala vůni všeho kolem. Krvelačný lovec ve mně hledal nejbližší oběť a taky ji brzy našel. Starý hrobník se ke mně pomalu, ale jistě blížil.

„Halo? Prosím, pomozte mi někdo!“ zavolala jsem a mávla do vzduchu rukou. Hrobníkovy kroky zrychlily a tep se mu zvýšil. Slyšela jsem jeho srdce, jak rozehnává krev po celém jeho těle. Krev, kterou nutně potřebuji.

„Bože! Co se vám stalo, slečno?“ ptal se muž s šedivým knírem starostlivě a chytl mě za ruku.

„Pomůžete mi?“ zasípala jsem.

„Samozřejmě,“ řekl muž spěšně a já se pousmála. Dobře. Posbírala jsem veškerou sílu, co mi zbývala, a prudce jsem si přitáhla mužův krk ke svým ostrým zubům. Muž zanaříkal a pokusil se mě odstrčit, ale neměl žádnou šanci. Během pár okamžiků jsem ho připravila o většinu krve. Mrtvé tělo jsem odhodila a otřela si ústa od stop po krvi. Teď už jsem se mohla bez potíží postavit.

„Díky za pomoc,“ řekla jsem a shodila hrobníkovo tělo po schodech do otevřené hrobky.

„Vidím, že už ses stihla i najíst,“ ozval se za mnou povědomý hlas. Překvapeně jsem se ohlédla a spatřila Antonia.

„Vypadáš překvapeně, že mě vidíš. To já jsem ti vyndal z těla ten kolík,“ informoval mě a natáhl ke mně ruku s podivnou taškou.

„Co je to?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Potřebuješ oblečení. To, co máš na sobě, se už dávno nenosí. Věř mi, že bys nezapadla.“

Pobaveně jsem se usmála.

„Jsem na tuto dobu opravdu velmi zvědavá, ale nejprve bych si potřebovala popovídat se svým milým bratříčkem.“

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 22. kapitola: