OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 27. kapitola

10.10.2014 (19:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 517×

„Klidně si můžete odvést svého bratra domů, slečno.“ To myslí vážně? Rozhozeně jsem rázovala po pokoji sem a tam. Chápala jsem, proč to řekl. Chtěl mi tím dát najevo, že nic neprozradí a bude hrát, že mě nezná. Jenže i přes to, že to bylo na mou ochranu, mi vadil jeho chladný tón. Jako bych byla někdo cizí. A ještě ke všemu na mě ječela ta divná ženská. Kdo to mohl být? Marysa to určitě nebyla, ale kdo jiný?

„Co tě tak rozhodilo?“ Vanessin hlas se ozval náhle a já sebou trhla.

„Ale to nic,“ odvětím tiše. „Co to bylo za znaky?“ Protože jsem nechala Vanessu ukrýt se v mé hlavě, mohla jsem vidět její myšlenky a mluvit s ní jen tak v mé mysli, aniž by nás kdokoliv slyšel.

„Jen jsem vzpomínala. Tyhle znaky jsem viděla v jedné z babiččiných knih kouzel. Myslím, že tento znak představuje to, o čem mluvil ten hlas, který jsme občas slýchaly, když jsi byla mrtvá.“ V době kdy jsem ležela s kůlem v srdci a nacházela se napůl mezi naším světem a světem mrtvých, mohla jsem slyšet hlasy zemřelých duší, jak se mezi sebou baví, smějí se nebo naříkají skrze tmu. Hlasy i rozhovory se měnily, ale jen jediný hlas zůstával stejný. Ženský hlas. Ta žena se s nikým nebavila. Mluvila sama a jen tak tiše šeptala slova, která zněla jako výhružky. Mluvila starým jazykem čarodějů, kterým už se dávno nemluví, takže jí Vanessa nerozuměla. Pořád opakovala to samé.

„Přišla si na něco?“ zajímám se.

„Ano. Pokud se nemýlím, ta žena se zmiňuje o Krvavých předmětech. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela.“

„Já ano. Vím jen, že jsou to tři bájné předměty, které byly vytvořeny během války mezi upíry, vlkodlaky a čaroději. V každém z nich je ukryta kapka krve jednoho z vládců každé rasy. Jeden z nich by měl být přívěsek, uprostřed, kterého je kámen, v němž je kapka upíří krve. Patří Armandu Torresovi. Prý každý upír, vlkodlak nebo čaroděj pozná předmět s jejich krví na první pohled... Víc nevím.“

„Chtěla bych tě ještě o něco poprosit, Emily,“ špitla Vanessa náhle.

„Jistě,“ vyhrknu bez zaváhání.

„Zjistila jsem, že k vám do školy chodí i Evansovi...“

„Chápu.“ Usměju se a posadím se na postel. „Myslíš, že má vaše rodina stále zrzavé vlasy?“ Vanessa se začne smát.

„Možná jo. Jsou to dvě dívky, a to jsou dvojčata, a pak jeden chlapec. Hana a Sára Evansovi a Zack Evans. Mohla bys na ně dohlédnout, prosím?“

„Dohlédnu, neboj se.“

Druhý den ve škole jsem procházela kolem tělocvičny a zaslechla hlas Lucy. Zněla zoufale. Opatrně nahlédnu dovnitř. Lucy se pokouší sebrat svůj sešit dvěma vysokým zrzavým dívkám v úboru roztleskávaček. Dívky se smály a Lucy bezmocně poskakovala mezi nimi a máchala rukama. Něco mi říká, že jsem našla sestry Evansovy. A možná to budou mrchy. Jedna z nich mávala Lucy sešitem před obličejem a hihňala se jako slepice. Aspoň tak mi to přišlo. Posměšně jsem se uchechtla a jedna z nich si mě konečně všimla.

„Co chceš,“ zasyčela na mě ostře. Udělala krok mým směrem. Obě dívky byly opravdu velmi vysoké. Já s Lucy jsme oproti nim byly snad o víc než hlavu nižší.

„Buďtě tak hodné a vraťte mé sestře její sešit, prosím,“ řeknu klidně.

„A proč bysme to jako měly dělat?“ zaskřehotá jedna a začnou se smát. Neměla jsem náladu na vtípky. Rychle jsem došla k dívce, která držela sešit, a prudce jí ho vytrhla.

„Děkuju,“ kývnu, vezmu Lucy za ruku a odvedu ji pryč.

„Děkuju ti, Emily. Kam jdeme?“ ptala se nechápavě.

„Na oběd.“

„Proč?“

„Lidé chodí na oběd. A ty jsi přece člověk, ne?“ usměju se.

V jídelně bylo plno. Naštěstí naši sourozenci už měli jeden stůl zabraný a před ostatními studenty předstírají, že jedí. Ale mě náš stůl nezajímal. Pohledem jsem pozorně prohledávala jídelnu. A co jsem hledala, jsem i našla. Chlapce s roztřepenými zrzavými vlasy, které byly rudé jako oheň. Seděl u stolu sám.

„Jdi si sednout k ostatním,“ zašeptám Lucy a vydám se směrem k Zackovi.

„Kam jdeš ty?“ volala za mnou Lucy, ale já neodpověděla.

„Můžu si sednout?“ ptala jsem se, ale na odpověď ani nečekala a rychle se posadila. Zack, který právě žvýkal kus sýrové pizzy, se na mě překvapeně díval. „Ty jsi Zack, že?“ Přikývl. Potěšeně jsem se usmála. Chvíli jsme jen tak seděli naproti sobě mlčky. Nevypadalo to, že by mu jídlo moc chutnalo. Vlastně se mi zdálo, že byl smutný.

„Ta pizza není dobrá?“ nadhodím ve snaze aspoň o nějakou konverzaci.

„Nemůžu jíst.“ Odsune od sebe talíř a složí si ruce na prsou. „Potřebuješ něco?“

„Ne. Jen je tady všude obsazeno a ty si tady seděl sám, tak jsem si řekla, že bys třeba ocenil nějakou společnost.“ Pane bože, co to plácám za nesmysly? Být na jeho místě už bych ode mě dávno utekla.

„Aha... Vlastně bych byl rád sám.“

„Proč?“ ptám se nechápavě.

„Nemám náladu si povídat,“ odsekne.

„Někdo umírá?“ řeknu a protočím oči. Z výrazu v jeho tváři mi ihned dojde, že jsem zase šlápla vedle. Vlastně stačí jen jeden pohled do jeho očí a vidím, že proplakal celou noc. „Promiň, prosím... co se děje?“

„Proč bych ti měl něco říkat?“ ptá se nechápavě smutným hlasem.

„Většinou pomůže, když se někomu svěříš,“ řeknu a pokusím se o povzbuzující úsměv.

„Dobrá... Mělas pravdu, někdo umírá... Moje kočka. Už je stará a nemocná,“ řekne nešťastně a na konci se mu trochu zlomí hlas. Překvapeně nadzvednu obočí. Slyším dobře? Kočka? Ne, že bych neměla ráda kočky, ale nikdy by mě nenapadlo, že by kluk byl tak smutný z toho, že je kočka stará.

„To je mi moc líto.“

„To mně taky. Měj se.“ Zack pomalu vstává a já si náhle všimnu přívěsku, který se mu pohupuje na krku. Je kulatý, stříbrný a uprostřed má rudý kámen. Nemohu od něj odtrhnout svůj pohled. Můj trans dokáže přerušit až to, že mi Zack zmizí z dohledu.

„Vanesso, slyšíš mě?“ zavolám ve své hlavě.

„Co se děje?“ ptá se hned.

„Myslím, že jsem právě našla jeden z Krvavých předmětů. Na co myslíš, že ho ta mrtvá ženská chce?“

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 27. kapitola: