OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 28. kapitola

06.11.2014 (09:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 544×

Pohled Emily

Další den se Zack ve škole neobjevil. Z rozhovoru jeho sester, který jsem potají poslouchala, jsem se dozvěděla, že mu v noci umřela jeho kočka. Od Jamese se mi podařilo zjistit, že žije s mámou, babičkou a sestrami, takže jsem chápala, že si byl bližší s kočkou než s někým z rodiny. A na rozdíl od jeho sester mi byl o mnohem víc milejší. Opravdu ráda bych mu nějak pomohla, ale nevěděla jsem jak. Bohužel myšlenky na Zacka zahnal okamžik, kdy jsem musela jít do domu Torresových dohlížet na Marysu. Myslím, že posledně jsem neudělala nejlepší dojem.

Tentokrát mě do domu pustili bez problémů. Dveře už měli opravené, tak asi nechtěli riskovat, že je zase rozbiju. Než jsem se stačila ve vstupní hale pořádně rozhlédnout, objevil se u mě Antonio.

„Ještě jsme neměli šanci si promluvit,“ pronesl s vážným výrazem.

„Pravda. Prvních pár dní jsem čekala, že přijdeš.“

„Myslím, že tvá situace je mi jasná a nemá cenu zapírat... Oba dva víme, jaké jsou vedlejší účinky tvé... tvé... no chápeš mě.“ Na konci věty se zadrhl a významně se na mě podíval.

„Jistě.“ Zvednu ruku a ukážu na rubínový prsten. „Jak správně říkáš o tom, co se mi stane, jsem věděla moc dobře a ještě před vypuknutím jsem učinila jistá opatření... Nechala jsem se spoutat jedním kouzlem. Dokud se tomuto prstenu nic nestane, je vaše rodina v naprostém bezpečí.“ Usměju se a sleduju jeho spokojený výraz.

„Dobrá. Děkuju.“ Moc dobře jsem chápala, že má starost o Marysu, když jsem ji měla hlídat právě já.

„Kde najdu tvou ženu?“ ptám se a cítím, jak se mi přitom rozproudí krev. Nebyla to má chyba. Byla to reakce Diegovy krve na Marysu.

„Na zahradě. Je tam s Ashley.“

„Kdo je Ashley?“

„Už jsi měla tu čest. Je to ta dívka, kterou jsi tady posledně držela pod krkem.“ Všimla jsem si, jak se přitom uchechtl. Zjevně tady není nijak oblíbená.

„Aha. A proč tady vůbec je?“

„Je to jedna z dívek, které se otec pokoušel vnutit Diegovi. A Ashley měla největší úspěch,“ řekl, a když uviděl můj výraz, rychle dodal. „Ona je jediná, se kterou promluvil více než jednu větu.“ Kývla jsem hlavou a vydala se na zahradu za Marysou.

Seděla spolu s Ashley v zahradním altánu a hrály šachy. Když jsem přišla, nevěnovaly mi vůbec žádnou pozornost. Po hodině pozorování jejich hry zaslechnu tiché mňoukání. Vydám se za zvukem.

„Kam jdeš?“ křikne za mnou Ashley, ale já ji ignoruju. Z vysoké trávy na mě vyplašeně hledí dvě světle modrá očka. Sehnu se a rychle chytím malé zrzavé kotě.

„Co s tebou? Tady zůstat nemůžeš,“ ptám se ho, ale v okamžiku mě napadne snadná odpověď. „Víš co, teď půjdeš se mnou.“

Bez zaváhání zatlačím na zvonek. Druhou ruku mám schovanou za zády. Zpoza dveří slyším rychlé kroky a otevře Zack. Překvapeně se na mě dívá. Zrzavé vlasy měl rozcuchané a oči trochu zarudlé.

„Co tady děláš?“ ptal se a jeho hlas zněl trochu rozespale.

„Potřebovala bych tvoji pomoc... Dnes jsem se byla projít a z křoví na mě vyskočilo tohle,“ řeknu s úsměvem a ukážu mu kotě, které jsem měla do teď schované za zády. „Chtěla jsem si ho nechat, ale rodiče mi to nedovolili, tak jsem si myslela, že třeba ty bys věděl co s ním.“ Zack se na mě překvapeně díval, ale stále pohledem sklouzával k zrzavému klubíčku v mém náručí. Beze slova se pro něj natáhl, a až když se ho dotkl, se konečně usmál.

„Zjistím, co by se s tím dalo dělat,“ řekne a pozve mě dál.

Pohled Diego

Celou dobu jsem ji sledoval z okna. Stála nehybně a upřeně pozorovala šachové figurky. Náhle se prudce otočila a ladným rychlým pohybem se během chvilky přemístila přes celou zahradu k vysoké trávě. Překvapeně jsem pozoroval, jak opouští dům s malým kotětem v náručí.

Marysa nevěnovala přítomnosti Emily téměř žádnou pozornost, ale Ashley na ni byla vyloženě alergická. Posledně jsem ji musel poslouchat několik hodin, jak si stěžuje, že se ji Emily pokusila zabít. Nebyla by to zase taková škoda. Aspoň bych měl klid. Posledních pár dnů se strachem očekávám, jestli ji náhodou nenapadne se ke mně v noci proplížit. Od chvíle, co jsem se uzdravil, mě začala příšerně obtěžovat. Vůbec bych se nedivil, kdyby ji napadlo mě požádat o ruku.

Bylo pozdní odpoledne a já seděl v křesle a četl knihu. Pokoušel jsem se nevnímat klapání podpatků, co se ke mně přibližovalo, ale bylo příliš vtíravé, než aby šlo ignorovat. Avšak více jsem se obával, kdo to sem jde. Nakonec se mé zlé tušení ukázalo jako správné. Ashley se na mě usmála, posadila se na opěrku křesla a nahnula se ke mně, jako by se pokoušela číst, ale jakoby náhodou mi při tom vrazila výstřih skoro do obličeje. S povzdechnutím jsem ji odstrčil.

„Potřebuješ snad něco?“ ptám se bez zájmu.

„Proč mě pořád ignoruješ, Diego? Vždyť tvůj otec mě nechal přeměnit jen kvůli tobě.“

„Nebyl jsem při smyslech. Myslím, že to o něčem vypovídá,“ odvětím sarkasticky v naději, že snad odejde. Omyl. Nevím, zda je opravdu tak hloupá a mou narážku nepochopila, nebo má nekonečnou trpělivost.

„Ale teď už jsi zdravý. Konečně bychom mohli být pár.“ Aha. Takže to opravdu nepochopila. Zhluboka se nadechnu, zaklapnu knihu a podívám se jí do očí.

„Ne. My dva opravdu nikdy pár nebudeme.“ Každé slovo vyslovím velmi pomalu a s důrazem.

„Ale na letní slavnost chodíme vždy spolu. A té se přece všichni zúčastňují jako pár,“ namítne s nadějí v očích.

„Jedním důvodem může být to, že si ani neuvědomuji, že bych nějakou slavnost v uplynulých několika desetiletích vnímal. Další důvod může být to, že nejsem ženatý a ani nemám partnerku, proto jsem musel jít s tebou.“

Zdálo se, že by dál chtěla něco namítnout, ale vtom do místnosti vtrhl jeden z našich stráží.

„Pane, máme tady problém. Povstalci se k nám přibližují a chystají se k útoku. Váš otec sebou odvedl většinu mužů a jsou teď odsud daleko, takže se nám nestihnou vrátit na pomoc,“ vychrlil na mě rychle. Vyskočím z křesla a zpříma se mu podívám do očí.

„Kolik tady máme mužů?“ ptám se rozhodným hlasem.

„Patnáct, ale většina z nich nemá moc zkušeností. Váš otec si lepší vojáky vzal sebou.“

„A kde je moje matka?“ Dojde mi to náhle. Tělem mi projede horko a úzkost.

„Někde venku, pane,“ řekne roztřeseným hlasem, protože se obává mé reakce. Jenže na vztek teď nebyl čas. Naši nepřátelé se blíží. V zápětí mi dojde, že oni ještě nevědí, že už nejsem nemocný. Doufají, že se jim podaří vyhrát, protože jsem bezmocný, ale to už není pravda. Zatím sice nemám zpět svou sílu, ale zdravý rozum už ano.

„Teď mě dobře poslouchej. Dva vojáky pošli najít matku, pět ať se rozmístí v lese a zdrží povstalce. Čtyři nech venku před domem a zbylí čtyři ať zůstanou s námi v domě. Abychom tady měli aspoň někoho, kdyby se dostali až sem.“

„Ano, pane.“ A rychle se rozběhne splnit mé rozkazy.

O hodinu později už jsem je i slyšel. Stál jsem se čtyřmi vojáky v hale a čekal, co se stane. Doufal jsem, že se ostatním mužům podaří je zadržet, než se dostanou až k nám, ale přesila byla zřejmě příliš velká. Vojáci, které jsem poslal pro matku, se ještě nevrátili. Marysa a ostatní ženy byly ukryté nahoře v pokojích. V boji by nám stejně byly k ničemu. Litoval jsem, že tu matka není. Ona jako čarodějka by nám v boji byla užitečná. Zvuky, které k nám doléhaly, byly čím dál tím víc hlasitější a já byl nesvůj. Nelíbila se mi představa, že mám bojovat takto vysílený. Jedině, že bych snad zavolal na pomoc někoho jiného, kdo má stejnou sílu jako já. Volání o pomoc bude slyšet, i když mě blokuje. Pevně zavřu oči a ve své hlavě tak silně, jak to jen jde, začnu volat.

„Emily! Potřebuju tvoji pomoc. Přepadli nás povstalci!“

Pohled Emily

Nuda. Sedím doma a bezcílně stále dokola přepínám programy na televizi. A vtom to uslyším. Jeho hlas. Volá mě na pomoc a já jako omámená prudce vstanu.

„Slyším tě,“ zašeptám do ticha a bez dalšího váhání vyskakuji z okna. Ženu se lesem jako divoká voda a mým jediným cílem je jejich dům. A pak přijde ta chvíle, kdy se musím rozhodnout. Narazím na malou skupinku povstalců, která bojuje se dvěma Diegovými strážemi a jeho matkou. Nezdá se, že by se boj nějak chýlil ke konci a ani nebylo poznat, kdo vyhrává. Stihnu pomoci Diegovi, když se tady zdržím s jeho matkou? Nakonec za mě rozhodne náhoda. Jeden ze stráží upadne a je zabit. Povstalci už mají nad Diegovou matkou velkou převahu, a tak se jí rozběhnu na pomoc. Doufám, že se Diego dokáže s ostatními v domě ubránit ještě chvíli.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 28. kapitola: