OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 31. kapitola

27.03.2015 (10:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 509×

Pohled Emily

„No tak, Vanesso, víš, že to musíme udělat.“ V ruce svírám Zackův přívěšek. Jeden z krvavých předmětů.

„Já vím, jen je to divné. V podstatě okrádám sama sebe,“ odfrkne prudce a já mám pocit, že ji přímo vidím, jak podupává nohou.

„Jasně, jenže tohle není krádež, jen ho vyměníme. Je to pro jeho bezpečí, a navíc si toho ani nevšimne, pokud si tu náhražku udělala správně,“ oponuji jí rychle a nervózně se ohlédnu. Právě stojím v pánské šatně a vykrádám Zackovu skříňku. Zack má tělocvik a já se jen modlím, aby sem nikdo nepřišel.

„Jistě, že jsem ji udělala schválně. Dala jsem do toho přívěsku tolik energie, kolik to jen šlo, aby vyzařoval a nikdo si ničeho nevšiml. Pro jistotu i lehké matoucí kouzlo, kdyby byl někdo přece jen moc zvědavý,“ odvětí rychle.

„Výborně. Tak si vem ten pravý k sobě a dej mi ten falešný, ať už můžeme zmizet. Nerada bych to se Zackem pokazila znovu, když mi teprve zase začal věřit.“

Zack se se mnou po tom, co se u nich v domě stalo, odmítal bavit. Vyhýbal se mi, jak jen to bylo možné. Musím uznat, že má opravdu talent na to, jak rychle a nepozorovaně zmizet. Opravdu už jsem nevěděla, co mám dělat, a tak jsem se jednou v noci vkradla do jejich domu. Hodiny odbíjely jednu hodinu po půlnoci, když jsem otevřeným oknem vklouzla do Zackova pokoje a ze tmy na mě zazářily dvě oči.

„Ahoj, kocoure,“ usmála jsem se na kočku s rolničkou na krku, která se líně protáhla a jemně se mi otřela o nohu. Pomalým krokem jsem došla k Zackově posteli a opatrně do něj šťouchla prstem. Jen se neklidně zavrtěl a spal dál. Bála jsem se promluvit, aby mě nezaslechla ta stará čarodějnice, takže jsem se dlouho nerozmýšlela a sáhla po nejrychlejším řešení. Rukou jsem mu překryla ústa, popadla ho a vyskočila s ním z okna. Běžela jsem asi dva kilometry daleko, kde jsem zastavila na malé louce osvětlené měsícem. Zack sebou škubal a pokoušel se osvobodit z mého sevření.

„Co to, sakra, děláš?“ vyjel hned, sotva jsem ho pustila.

„Vyhýbáš se mi.“

„Promiň, ale myslím, že se mi nemůžeš divit. Trochu mě vykolejilo, když na mě moje kamarádka cení zuby a vrčí.“ Na tohle jsem opravdu nevěděla, co říct, a to jsem si to doma před zrcadlem trénovala. Jen jsem tam stála se sklopenou hlavou a pokoušela se vymyslet... prostě něco. Cokoliv. „Proč jsi mi to vlastně neřekla? Víš, že jsem čaroděj, tak bych to snad dokázal pochopit. Sice nekouzlím, ale o upírech a ostatních příšerách vím.“ Trhnu hlavou a cítím, jak se mi do žil náhle vlila odvaha. Takže já jsem příšera, jo? Vím, že jsem, ale od něj mě to bolelo.

„Právě proto. Pro čaroděje jsem jen příšera. Opravdu nevěřím tomu, že bys mě poplácal po zádech a bylo by to v pohodě.“

Ještě chvíli jsme se takhle dohadovali a pak padla otázka, na kterou jsem mu už dál nemohla lhát.

„Tak proč ses se mnou vlastně začala bavit? Pokud vím, upíři a čarodějové se moc nemusejí.“

„Protože jsem to slíbila. Slíbila jsem, že tě budu chránit,“ vyhrknu a sleduju jeho zmatený výraz.

„Chránit? Před čím?“ vysouká ze sebe váhavě. Tělem mi projede lehký šok. On to neví! Jistěže to neví, jak by to mohl vědět? Ale já mu to teď říct nesmím. Musím se uklidnit. Musím ho na to nejdřív připravit postupně.

„Vždycky se něco najde,“ zalžu s pohledem na své ruce.

„A komu jsi to slíbila?“ ptá se opatrně. Taky mu došlo, že jeho matka ani babička by o něco takového nikdy nepožádaly upíra. Jenže co mu mám říct?

„No... tvojí rodině.“ Zhluboka se nadechnu a zkoumám jeho zamračený výraz. Musíš lhát líp, Emily!

„Nebo nelži,“ ozve se Vanessin hlas. „Řekni mu o mně, Emily.“ Váhám. Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad. Vanessa má být, totiž je, dávno mrtvá. Jenže sama vím, že má pravdu. Musím mu to říct.

„Poprosila mě o to tvoje vzdálená příbuzná.“ Zack se tváří nechápavě. „Jedna tvoje dávno mrtvá příbuzná.“

„Myslíš jako duch?“ vyjekne a ustoupí o krok zpět.

„Jo. Jmenuje se Vanessa a je duch. Požádala mě, abych na tebe dohlédla.“

„Proč by někdo z naší rodiny žádal o pomoc upíra?“ ptá se nechápavě.

„Já jsem nebyla vždycky upír, víš? Vanessa a já jsme byly už od dětství velmi dobré kamarádky a vlastně pořád jsme. Zemřela o pár let dřív než já. Když jsem zemřela a znovu se probudila jako upír, tak jsem Vanessu přivedla zpět se mnou. Když jsme pak zjistily, že její rodina je pořád tady, poprosila mě, abych na vás dohlédla. Což se dělá dost těžko, když mě většina z vás chce zabít,“ vysvětlím ve zkratce.

„A kde je Vanessa teď?“

„Tady s námi. Celou dobu,“ odpovím opatrně. Zackův obličej výrazně pobledne a nasucho polkne.

„Můžu ji vidět?“ Nejistě zamrkám, ale než stačím cokoliv říct, cítím, jak Vanessa vychází ze svého úkrytu, a vedle mě se pomalu zhmotní bledá postava.

Zack s Vanessou si výborně rozuměli. Nevím, co mu řekla, ale nějakým způsobem ho přesvědčila, aby se začal učit kouzlit, a tak vždy večer, když už zapadlo slunce, jsme se scházeli tady v lese a Vanessa ho učila. Sice ona sama nikdy takový trénink nepodstoupila, ale jako duch sdílela schopnosti se svými předky, takže se dá říci, že byla v kouzlení mistr.

Kouzla si Zack často zkoušel na mně, takže ne jen jednou jsem to odnesla zlomenou rukou či nohou. Naštěstí se mi zranění hojí dost rychle.

Tohle klidné období trvalo asi týden a já si ho tak užívala, že jsem si ani nestačila zatěžovat hlavu myšlenkami, která katastrofa asi přijde tentokrát. Bohužel na sebe nenechala dlouho čekat a já na ni byla naprosto nepřipravená. Kdo mohl čekat, že se něco takového může stát? Že se minulost bude opakovat?

Byla jsem v lese se Zackem a znechuceně sledovala černou břečku, kterou Vanessa se Zackem míchali. Vypadalo to odporně, ale smrdělo ještě hůř. Mohla bych s čistým svědomím říct, že jsem z toho smradu úplně zapomněla, na co ten lektvar je, ale abych byla upřímná, raději jsem to ani nechtěla vědět.

Ticho přerušilo zvonění mého mobilu.

„Co se děje?“ řekla jsem nepřítomně a představila si, co by se asi stalo s mouchou, kdyby nad kotlíkem s lektvarem prolétla. Pravděpodobně by chcípla smrady, kdyby ji ovšem dřív nezasáhla jedna z bublin, která se vždy z černé hmoty vznesla a několik centimetrů nad ní se rozprskla.

„Matku někdo unesl! Potřebuju tvoji pomoc!“ vyhrkl tatínek a já během vteřiny stála na nohou.

„Už běžím,“ syknu a rozběhnu se. Vlastně ani nevím kam. Napínám uši, abych zaslechla nějaký zvuk, který by mi napověděl, kam mám běžet. Ale nic. Prudce nasaju vzduch a ucítím to. Krev. Upíří krev, a já jsem si stoprocentně jistá, že patří mé mamince. Bez váhání vyrazím tím směrem. Na místo dobíhám současně s tatínkem, Edmundem a Helenou. Maminka leží na zemi. Z nohy, kde má vražený klacek, jí teče krev, ale jinak je úplně v pořádku. To je divné. Totiž, samozřejmě jsem ráda, že jí nic není, ale bylo to divné. Tatínek jí vytrhl klacek z nohy a pevně ji objal. Slyšela jsem je, jak mluví, ale nevnímala. Snažila jsem se pochopit, co se to stalo. Proč by ji někdo unášel a pak ji tu jen tak nechal? K čemu to komu bylo? Jedině... Jedině, že by chtěl od něčeho odvést naši pozornost!

„Přišel jsem si pro vaši nevěstu.“ Po zádech mi přeběhl mráz.

„Cos to řekla?“ vyhrknu a obrátím se k matce.

„To mi řekl ten muž. Řekl, že si přišel pro naši nevěstu,“ zopakovala matka pomalu a nechápavě na mě hleděla. Můj pohled střelil k Heleně a já viděla, jak se jí do očí nahrnuly slzy.

„To je on, Emily. Ten, co mě zabil,“ vydechla těžce.

„Já vím!“ zakřičela jsem, aby mě slyšela, protože už jsem vyběhla směrem k našemu domu. Lucy! Pane bože, ne, znova ne! Ne Lucy! Hnala jsem se lesem jako vichřice. Nejsem si jistá, jestli jsem někdy běžela tak rychle. Tichý hlásek v mojí hlavě se mi posmíval, že to stejně nestihnu, ale já na něj jen vrčela a drala se skrz les dál. Slyšela jsem, jak ostatní běží za mnou, ale odmítala jsem zpomalit třeba jen na vteřinku.

Vyběhla jsem z lesa a uviděla to. James klečel na zemi. V náručí svíral bezvládné tělo Lucy a po tvářích mu stékaly slzy. Přišli jsme pozdě. Příliš pozdě. Slyšela jsem, jak vzduch proťal srdceryvný výkřik, a pak vše utichlo. Uvědomila jsem si, že ten křik byl můj, až o několik chvil později, ale to už jsem se hnala ke svému bratrovi.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 31. kapitola: