OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 9. kapitola

24.10.2013 (09:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 572×

Pohled Diego

„Matko! Odjíždím!“ zakřičel jsem přes celý dům a vztekle si oblékl kabát. Matka se ke mně polekaně hnala a v patách jí byl otec.

„Co se děje, Diego?“ nechápala.

„Už tady nezůstanu ani minutu!“ řval jsem dál.

„Nemluv tak s matkou!“ zahřměl otec svým hlubokým hlasem, až se okna zachvěly. „Uklidni se a pojď za mnou! Za chvíli začne soud.“

„Jaký soud?“ zajímal jsem se. Soudy jsem vždy vedl já nebo můj otec.

„Nějaký blázen riskoval naše odhalení. Vezmeš si to na starost? Doufám, že se u toho aspoň uklidníš,“ odvětil, objal matku kolem ramen a společně jsem zamířili do naší soudní síně.

„O co jde?“ chtěl jsem vědět.

„Jeden bláznivý upír. Prozradil existenci člověku a teď ji odmítá proměnit,“ odvětil otec. Ji? Mám snad soudit nějakého blázna, který prozradil svou rasu lidské žénské? Koho mi to jen připomíná. V ten okamžik mi došlo, že jsem vlastně rozhodl o Emilině dalším osudu. Prozradil jsem jí svou rasu a teď už ji budu muset jistě zabít. A nebo taky zhypnotizovat, napověděl mi tichý hlas v mé hlavě.

Vešli jsme s otcem do soudní síně. Otec zůstal stát u vchodu a vše bude pozorovat z dálky. Už několik století přenechává soudy výhradně jen mně. Tvrdí, že nemá žaludek stále někoho trestat za nedodržování zákonů. Většina z nich má trest smrti. Uznávám, že já jsem je všechny pomáhal psát a trval na přísnosti jejich trestů. V té débě taky vznikla má přezdívka Diego Krutý. Udílel jsem nejpřísnější tresty a buďte si jisti, že smrt je jejich lehčí formou. Jako mladý, dobře jako mladší, upír jsem býval impulzivnější než jsem teď. Byl jsem divoký, nestálý a plný vzteku. Teď mám pocit, že pomalu uvadám. Vášeň se ztrácí, vztek zmizel a přetrvává věčná nuda, pocit prázdna. Už necítím ani beznaděj. Jsem ztracený ve vlastním těle.

Obžalovaný upír klečel uprostřed místnosti a tiše vzlykal. V náručí svíral tělo dívky, které srdce tlouklo tak rychle, že jí snad každou chvíli vyskočí z hrudi. I přes to, že ten upír byl sám velmi vyděšený, dále ji kryl vlastním tělem a nepovoloval své sevření. Došel jsem k vysokému, pozlacenému trůnu a posadil se na něj.

„Postav se,“ přikázal jsem mu znuděně. Okamžitě mě poslechl, ale dívku si dál tiskl k tělu. On měl celý obličej špinavý a v hnedých vlasech měl zapletené jehličí. Ona si mě zvědavě prohlížela svýma modrýma uplakanýma očima. Stejně jako on měla ve zlatých vlasech jehličí.

„Jména?“

„Bill a Carmen,“ odpověděl upír poslušně.

„Doufám, že chápeš proč tady jsi... A snad znáš i svůj trest,“ řekl jsem znuděným monotóním hlasem. Je překvapující, kolik takových případů se v našem světě vyskytuje. Nechápu tu posedlost lidmi.

„Ano,“ odvětil stručně.

„Víš, rád bych věděl proč. Já osobně nechápu, co tě táhne k podřadné rase s životem časově omezeným,“ otázal jsem se. Upír na mě pohlédl trochu překvapenýma očima, ale nakonec promluvil.

„Dala mi zpět naději. Po staletích prázdna jsem něco pocítil.“ Na konci se zajíkl a zamilovaně se jí zadíval do očí. Carmen se pousmála a pohladila ho po tváři.

„Dojemné nicméně tvůj trest to nijak nemění. Byla to jen čistě má zvědavost,“ uchechtl jsem se. Bill nasucho polkl a v očích se mu zatřpytil strach. Pevně sevřel ruku své dívky a přitáhl si ji ještě blíž. Vypadalo to, že jí chce něco říct, ale já ho přerušil.

„Abych nezapomněl, Bille. Nemůžeme riskovat odhalení... Trest samozřejmně platí i pro ni. A vykonán bude ihned,“ dokončil jsem a pomalu se postavil. Bill se postavil před Carmen a pološílený zavrčel.

„Nedotkneš se jí.“

„Ale ano dotknu. A dokonce ji zabiju dřív než tebe,“ usmál jsem se a udělal krok jejich směrem. Věděl jsem, že jsem ho už vyprovokoval natolik, aby zaútočil. Vyrazil po mě jako střela. Chytl jsem ho a jedním mávnutím ruky odhodil na druhý konec místnosti. Uslyšel jsem, jak cvakl zámek u dveří. Otec odešel. Nechtěl vidět popravu. Než se Bill stihl zvednout ze země už jsem dávno byl u Carmen a měl zuby na jejím krku. Čekal jsem až se Bill otočí. Chci aby to viděl. Tohle je jeho trest. Smrt už bude jen vysvobození. Sotva se Bill podíval naším směrem ztuhl zděšením.

„Ne... Prosím, ne... Ne,“ prosil a zavzlykal. Moje zuby se zabořily do Carmenina měkkého krku a Bill padl na kolena. Nezmohl se ani nakrok. Věděl, že mě nezastaví ať se bude snažit jakkoliv. Díval se jí do očí a ona jemu tak dlouho jak jen to šlo. Odhodil jsem její mrtvé tělo a zamířil k tomu ubožákovi. Vypadal jako by se zblázil. Seděl na zemi se zděšeným výrazem a ruce i nohy měl jako hadrová panenka. Došel jsem k němu a vytáhl dřevěný kůl.

Pohled Emily

Už se pomalu stmívá. Klopýtala jsem lesem dál a s každým dalším krokem jsem propadala většímu zoufalství. Netušila jsem kam jdu a měla hlad. Ta bláznivá Nina mě vyhodila z domu. Bála jsem se co bude až přijde tma. Sice jsou moji rodiče upíři, ale já jsem už od mala strašpytel. Ale kdo by se v lese za tmy nebál? Možná si právě víc uvědomuju, co mě tady samotnou může potkat. Někde v dálce zavyl vlk. Srdce mi poskočilo a na chvíli se snad i zastavilo. Doufám, že nesvolává smečku na večeři se mnou jako hlavním chodem. Co mám dělat? Tma padla rychle a já naslepo bloudila lesem. To snad nikdy nedojdu k nějaké vesnici nebo aspoň k cestě? A ta by mohla vést do vesnice. Proč zrovna mě musí unést bláznivý upír s hysterickou služkou? To se může stát jen mě. Lesem zavál chledný vítr. Cosi se kolem mě prohnalo.

„Dobrý večer,“ ozvalo se ve tmě. Zděšeně jsem sebou trhla. Hlas se zasmál.

„Omlouvám se. Polekal jsem vás?“

„Ne,“ zalhala jsem a pokoušela se ve tmě rozeznat obrys postavy. Hlas byl mužský, hluboký a nemile vlezlý.

„Co děláte tak pozdě večer sama venku, slečno?“ otázal se.

„Nejsem sama,“ zalhala jsem znovu.

„Opravdu? Ale já nikoho neviděl. Kdo je tu ještě?“ vyptával se dál. Mlčela jsem. Moje vlastní odvaha takto lhát mi brala dech. Ale asi když se bojíte o život, je možné vše.

„S mým přítelem,“ odpověděla jsem.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 9. kapitola: