OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vegas 1. kapitola

12.03.2012 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 564×

Místo, které se brzy stane mým vězením, mi bylo cizí a přitom dokonale známé. Čím jsem se stala? A jakou funkci jsem tam měla zastávat? Nebyla jsem obyčejná, věděla jsem to, ale k čemu jsem náležela, jsem neměla ponětí. 
*
Otevřela jsem oči do nového rána. Teplé paprsky slunce mě něžně probouzely z ranní otupělosti a lákaly ven. Trošku mě zamrzelo, že na toto lákání nemůžu a nesmím odpovědět, ale pohled na kalendář mi okamžitě vykouzlil úsměv na tváři. Dneska se vrací Alex! 
*
Unesli mě, ale nijak mě netrýzní. Spíš mě přenesli do doby dávno minulé. Jela jsem krásnou limuzínou, do ohromného paláce, ale mohla jsem mít dobrý pocit, když mi nebyla přislíbená ani další vteřina života?
*
Vyskočila jsem z postele s energií, která mi byla v posledních dnech cizí. Studená podlaha mi připomněla, že bych měla být příště pomalejší, ale já se o to nijak nezajímala. Rychle jsem si oblékla tmavé džíny a mikinu.
*
„Nejsi obyčejná, ty to víš." Konečně se ozval muž sedící vedle mě. „A já ti mohu poskytnout něco víc než jen bojácné schovávání před světem. Tady můžeš být sama sebou."
*
Stála jsem u okna a zdánlivě klidně si rozčesávala své dlouhé blond vlasy. Vykoukla jsem ven a uviděla otevírající se bránu. Alex! Nadšeně jsem vypískla a vyběhla ven jako velká voda. Cestou jsem někomu podrazila nohy a vysloužila jsem si déšť nadávek, které jsem stejně nevnímala. Už, abych byla venku.
*
Chvilku jsem mlčky pozorovala krajinu. Neuvěřitelně velká kovaná brána  se otevřela do říše snů. Tohle snad není na mapě! Historický hrádek s přilehlým parkem mi učaroval, ztratila jsem veškeré zábrany a nadšené otevřela okénko, abych se mohla nabažit čerstvého jarního vánku.

Muž se usmál a zlehka mě pohladil po tváři. Ucukla jsem. Ani teď jsem nepromluvila. Zahrnula bych ho kvantem otázek, na které by mi stejně asi nikdy neodpověděl. Nebo by mě ledabyle odbyl. Nicméně strach jsem necítila. Kdyby mě chtěl zabít, už by dávno to udělal. Jeho čokoládové oči vyzařovaly jiskřičky, které mě jistým způsobem přitahovaly. Kdyby na sobě měl zdobené šaty, tipnula bych ho na šlechtice. Neustále po mně těkal očima. Čekal snad, že se mu pokusím zdrhnout?  
Nevěděla jsem, jakou tvář mám novému prostředí nastavit. Jestli lépe pochodím se skloněnou hlavou nebo mě moje neutuchající ego dostane na vrchol. Zajímalo mě, proč jsem pro ně tolik cenná. Zatím.
Mé po pas sahající havraní vlasy se rozlétly po směru větru, když jsem vystupovala z auta. V ošoupaných džínách a vytahaném tričku. Nemohla jsem čekat, že se mi něco takového stane cestou ke koním. Nikdy jsem nechtěla být rozmazlený fracek, ale tady bych si dala klidně líbit. Přehnaně drahý golfový klub. Tak bych to tu popsala.
„Jsi nějak brzy zpátky, Alexi,“ vynořila se zpoza domu kopie mého únosce. Jediný rozdíl byl v očích. Ledově modré zorničky se zabodávaly do mých mechových smaragdů.
„Ano, Camerone, bylo to snazší než bych očekával,“ zazubil se Alex, až se jeho špičáky zaleskly. Nepřišlo mi to nechutné, spíš přirozené. 
*
Jakmile jsem ho uviděla, všechna ta předsevzetí, že se už začnu chovat jako dospělá, se rozplynula jako pára nad hrncem. Nadšeně jsem vběhla do jeho smrtelně chladné náruče.
*
„Lásko, už ses vrátil!“ Z domu vyběhla drobná blondýnka a padla Alexovi kolem krku. 
*
Polibek na uvítanou jsem ani nečekala. Dobře vím, že to není jeho styl a navíc by to uškodilo jeho drsné image. Jsem asi jediná, která vidí pod tu tvrdou slupku.
*
Místo uvítacího polibku jsem měla možnost shlédnout vítací kousanec. Ze slz jsem usoudila, že to nebude příjemný zážitek, ale ta holka se nebránila, ba naopak mu ustavičně nastavovala krk. Je blázen? Čím to je? Hypnóza nebo drogy? Bylo mi to jedno, ale rozhodně jsem to zažít nechtěla.
Cameron mě bedlivě studoval. Nehnula jsem ani brvou. Krev mě vždy víc lákala, než že by mi byla odporná. Neslyšným krokem ke mně zezadu přišel a dýchnul mi na krk. Ihned mi naskočila husí kůže. Ne strachem, ale vzrušením. Rychle mi došlo, čí jsem dáreček. Jeho. Můj záměr byl jasný. Než být ustrašenou holčičkou jako ona, já se tomu postavím čelem a dokud mě nezabijí, tak to tu převrátím naruby.
„Můžeš zase jít.“ Alex poslal svou hračku zpět do přítmí luxusního sídla. 
*
Ranilo mě, když mě poslal pryč, ale přesto jsem neprotestovala. Byl pryč tak dlouho. Vím, že jen málokdy projevuje své city, ale po dvou týdnech jsem čekala víc, než kousanec a odehnání. Utekla jsem do domu a hned v předsíni se zhroutila na zem. 
*
„Na rovinu. Čeká mě tohle taky nebo mě zabijete hned?“ odhodlala jsem se ozvat. Hned z kraje rázně a s dostatečným sebevědomým.
„To nezáleží na mně, ale na bráchovi,“ odsekl Alex a byl ten tam.
*
„Co tady děláš?“ zaslechla jsem nad sebou. Zvedla jsem hlavu a střetla se s Ortheiným hřejivým pohledem. Podívala jsem se jí do očí a doufala, že jí můj pohled řekne všechno. Obávala jsem se totiž, že pokud promluvím, začnu vážně brečet. Jako by toho ponížení nebylo pro dnešek už dost
*
„Takže ty kecy o svobodném projevu byla jen ironická úvodní řeč?“ obořila jsem ostře na tmavovlasého kluka za mnou. Hleděla jsem mu zpříma do očí a napadaly mě i katastrofické konce téhle chvíle. Zahrávala jsem si s upírem a nenacházela jsem v sobě ani špetku strachu. Když zemřít, tak s hrdostí. Žádné slzy ani ponižující prosby o smilování.       
„Zbožňuju na tobě tu tvrdost. Ale nevíš, s kým mluvíš,“ zavrčel výhružně Cameron. Očividně mi chtěl pohrozit stiskem mé paže, ale moc mu to nešlo. Snadno jsem se mu vyvlíkla. „Já tu vládnu. Obnovili jsme triumvirát. Můžu být dárce života a kat zároveň.“
*
„No tak vstávej. Přece nechceš, aby tě tady tahle někdo našel.“ Pomohla mi na nohy a vedla mě do kuchyně.
*
„A to mě má ohromit?" odpálila jsem ho drze. Otočila jsem se na podpatku a nechala ho v povzdálí. Brouzdala jsem rozsáhlým komplexem budov až do setmění. Nesháněl se po mně. Nevadilo mi to, ale ta nevědomost mě sžírala. Nikde jsem nezahlédla zdi ani plot, zdálo se, že park nikde nekončil. Zakotvila jsem ve stájích. Další překvapení. Uklizeno, že by se dalo z podlahy jíst. Koně tady měli větší komfort, než lidé leckde na Zemi. Plácla jsem sebou do slámy jednoho z prázdných boxu. S hladovým žaludkem a vlasy plnými slámy a listí. Nakonec mě uspala kolíbává vůně čerstvého sena.

„Doufám, že jsi dostala rozum, bojovnice," zaslechla jsem mužský hlas. Zamžourala jsem očima a překvapením jsem ztuhla. Nesl mě v náručí zděnou chodbou starého hrádku.
Mrštně jsem se mu vymanila z náruče. Nadšení mu vykouzlilo na tváři krvelačný úsměv.
*
Seděla jsem v kuchyni a poslouchala Ortheiny starosti kolem vaření a těch děsně bordelářských upírů. Jeden by řekl, že mě to bude rozčilovat, protože moje problémy jsou přece jen závažnější, ale bylo tomu přesně naopak. Poslouchání každodenních problémů mě podivně uklidňovalo a Orthein optimistický přístup ke všemu, mi vléval do žil novou radost. Zdá se mi, že upíři tady jsou jako led a ona mezi nimi jako slunce. Nejsem zdaleka jediná, které tu Orthea pomáhá neztratit chuť do života. Vlastně jsem tu ještě nepotkala nikoho, kdo by ji neměl rád. Až na Olivera. Ale Oliverova nenávist k Orthee mi přijde spíš jako nepříliš povedená póza.
*
Popocházel ke mně, já couvala až ke stěně. Drtivě se na mě natlačil, až jsem málem vypustila duši. Cítila jsem tlak na prsou, svíral se mi hrudník, ale já s hlavou vztyčenou vzdorovala. Jeho špičáky vskočily, moc dobře jsem věděla, co přijde. Včerejší uvítací scéna se mi objevila před očima, ta bolest byla přímo hmatatelná. Surově si nastavil můj krk a nechával mě v napětí. Lehce po něm přejížděl jazykem a užíval si pocit divoce pulsující tepny. Má nejistota se stupňovala, probleskla mnou smířenost, daná bezvýchodností té chvíle. Adrenalin mnou cloumal, byla jsem vyburcovaná. Na co proboha čeká? 
Nakonec mě jen zlehka políbil na šíji a povolil sevření. Moc dobře věděl, že mě dostal. A neskutečně ponížil! Jak si to mohl dovolit?! Rozmáchla jsem se k facce, ale on měl rychlejší reakci. Zkroutil mi ruku za záda, ani mé vzdorování neuspělo. 
„Ji jste možná snadno zkrotili, ale já se ti budu vzpínat do konce svých dnů!" sykla jsem rozhodnutá, když mi zpod jeho drápů začaly stékat kapky krve.
„Jen do toho. Tak to mám rád," olizoval si prsty potřísněné mou krví a jeho tvář zdobil velice spokojený výraz. Nechal mě v chodbě a odkráčel do jednoho z pokojů. Asi pracovna.
Zase sama? Takhle se tu ke mně budou chovat? Super! Já, která vždy prahla po společnosti kohokoliv, než bych byla sama. 
*
„Máš hlad?“ optala se mě Orthea, když zakončila svůj proslov o tom, jak ráda by někdy nechala vařit upíry a při tom se jim smála. Napadlo mě, kolikrát jsem od ní tuhle větičku už slyšela. 
„Trochu, něco si vezmu jo,“ usmála jsem se na ni a začala prohledávat kuchyň ve snaze najít něco k jídlu. Někdy si říkám, že čím víc jídla tam je, tím hůř se hledá to, na co bych měla skutečně chuť. Vzala jsem si housku, ale vlastně bych si ani nevšimla, kdybych jedla pouze mouku. Dlaně se mi zase klepaly. Celkem mě zajímalo, čím to. Alex to už několikrát hledal v knihovně, ale nic nenašel.
Posadila jsem se ke stolu a sledovala Ortheu, jak s někým telefonuje. Mluvila Irsky. Jak já ten jazyk nesnáším. Pokoušela jsem se ho učit, ale zápal mě brzy přešel.
„Musím jít,“ řekla, když položila telefon.
„Tak zatím čau.“ 
*
Měla jsem nápad. Ta holka, sloužící jako svačinka, byla určitě taky celý dny sama. Proč bych toho nemohla využít a na nějaký čas si hrát na její velkou kamarádku?
Našla jsem ji v kuchyni. Drobná blondýnka, s blankytně modrýma očima bez jiskry se choulila v rohu jídelního koutu a uždibovala si po kouskách housku. Už na chvějících se konečkách jejích prstů bylo očividné, že je jako uzlíček nervů. 
*
Brzy po odchodu Otrhey přišla do kuchyně černovlasá dívka, kterou jsem rozhodně neznala. Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněla, že přijela s Alexem. Srdce se mi rozbušilo a v nitru se mi zvedla vlna nenávisti. Je možné, že s ní Alex něco má? Můj Alex?! Sledovala jsem její sebevědomou chůzi a bezděky se s ní začala srovnávat. Sledovala jsem její bezprostřední chování, se kterým si prostě v kuchyni vzala vše, co chtěla a i když bych si to nerada přiznala, záviděla jsem jí to.
*
Přisedla jsem si s pořádnou porcí chlebu a šunky.
„Tak jak dlouho tu přebýváš?" spustila jsem bez ostychu. 
*
Když si ke mně jen tak sedla a navázala rozhovor. Zůstala jsem na ni koukat s téměř otevřenou pusou. Její chování mě nepřestávalo překvapovat. Dobře si vzpomínám na svůj příjezd do tohoto luxusního vězení. To byly boje. Lehce jsem se té vzpomínce usmála a vrátila se zpět na zem, abych té holce mohla odpovědět.
*
Chvilku na mně nechápavě zírala. Jakoby snad v kuchyni bylo milion psychicky zhroucených holek.
„Popravdě nevím. Čas tu plyne trochu jinak. Jsem tu dost dlouho na to, abych se tu se všemi znala," utrousila nesměle. Buď nebyla moc výřečná, nebo to z ní udělalo zdejší prostředí.
„A jak dlouho jsi s Alexem?" Byla jsem zvědavá. Potřebovala jsem tolik kýžené informace.
Oči se jí najednou rozzářily a pleť nabrala konečně zdravou barvu. Začala mi horlivě vyprávět všechny podle ní romantické zážitky a já se navenek usmívala. Nešlo mi do hlavy, jak ji tvor, který jí v takové míře ubližuje, může dostat z každé depky.
*
Vyprávěla jsem jí nadšeně o Alexovi a zdálo se, že se jí ty příběhy docela líbí. Škoda, že jí nemůžu říct pravdu, která zas tak růžová není. Vlastně můžu, ale neudělám to. Zdá se, že patří k Cameronovi a ten nikdy nebyl takový jako Alex. Proč ji tedy zbytečně děsit.
Připadá mi, že chce bojovat. Taky jsem chtěla. Bylo mi jedno, jestli umřu, ale nechtěla jsem se jim podřídit. Do doby, než mi ukázali, že existují horší věci než smrt. Zdá se, že dělat přesně to, co chtějí, je to nejschůdnější cestou. Až na to, že když je začnete skutečně poslouchat, ztratí o vás zájem. Tak jako Alex o mě. Jenže já už snad ani nedokážu znovu vzdorovat. A tak tu žiju. Zaseknutá v čase, který nejde vpřed.
*
„Oh, promiň," přerušila se na vteřinku, „asi jsem přeslechla tvé jméno. Mimochodem já jsem Anabell."
„Můžeš mi říkat Meg. Mé celé jméno je Megan."
*
„Máš hezký jméno,“ usměju se na ní. Dobře vím, že jsem jí ze začátku byla dost podobná. Ale byla to jen maska, o které jsem si myslela, že mě může zachránit před tím, co jsem cítila uvnitř. Strach.
„Dík,“ řekla tak rychle, že mi bylo okamžitě jasné, že ač si hraje na velkou drsňačku, uvnitř je stejně vyděšená, jako jsem bývala já.
„Promiň, jestli tě teď nějak urazím, ale… Proč jsi vlastně tady?“ zeptala jsem se na to, co mě vlastně doopravdy zajímalo.
*
„Z toho samého důvodu jako ty. Chce ze mě udělat…," zarazila jsem se. Jaký je vhodný ekvivalent ke slovu: hračka? Nechtěla jsem ji hned zezačátku urazit.
„Chce ze mě mít svojí holku," vychrlila jsem na ní nakonec. Asi pochopila, co jsem měla na jazyku a uhýbala pohledem.
„Megan, na slovíčko," zavolal na mě Cameron. Stál mezi dveřmi, opřený o rám. Ani jsem nepostřehla, že tam je.
„Nevidíš, že se tu s někým bavím?!" odpálkovala jsem ho rozhořčeně. Nebude mi rozkazovat. Nechal mě dost dlouho tady samotnou, tak si taky chvíli počká. Času má nepočítaje, ne?
„Hned!" zavrčel výhružně. Drapnul mě za paži a vyvedl na chodbu.
„Dopovídáme to jindy," volala jsem na Anabell, když mě Cameron táhnul z kuchyně.
„Už nikdy mě neshazuj před ostatníma!" zvýšil hlas. Svůj hněv podpořil stiskem mé paže, ale mě to nevyděsilo, mám dost vysoký práh bolesti.
„A co chceš, pane Důležitej?" Pustil mou ruku hned, jak si uvědomil, že pod místem jeho ruky se tvoří podlitina.
„Něco pro tebe mám. Ulehčí ti to pobyt tady, se mnou." Od základu změnil hlas a výraz, vzal mě jemně za ruku a vedl před dům.
*
Když jí Cameron odvedl, cítila jsem se najednou nějak sama. Divné. Ta její energie mi doslova vyrazila dech a trochu mi vpustila do těla vzdor. Dobře vím, co chtěla říct. Skutečně jsem Alexovou hračkou nebo možná přesněji… Chodícím pytlíkem krve. Nebyla jsem to náhodou já, která na něj vykřikovala, že mě nikdy nemůže vlastnit? A jak jsem nakonec dopadla?
„Ahoj,“ zaslechla jsem ode dveří sametový hlas. Zvedla jsem oči k tomu “klukovi“, který mi vzal život.
*
Trochu mě udivovaly změny v jeho chování. Každopádně bych z toho mohla hodně vytěžit. Nemám ráda překvapení, proto mě to čekaní zabíjelo.
Ze zatáčky se vynořil honosný přepravník. Kůň? Ano, bylo na mně zjevné, že jsem žila koňmi, tedy než jsem z donucení změnila bydliště. Ale nechce si mě tím jenom koupit? Takhle já nefungovala. Jestli jsem chtěla z našeho podivného vztahu vytěžit, tak ne lásku, ale manipulaci. Z mé strany, samozřejmě. 
*
Nadechla jsem se, abych mu vyčetla jeho dnešní chování, ale ze rtů jsem nestihla vypustit jedinou hlásku. Jeho něžný polibek na pozdrav mě umlčel a přes mou nelibost mě zase dostal do pozice zamilované holčičky. Jak já ho nenávidím. A přitom miluju. 
„Promiň za to kousnutí. Doufám, že sem ti nic neudělal.“ Začal mi zasypávat ranky svými ledovými polibky, které mi brzičko pomohly od toho nepříjemného pálení, které jsem dosud cítila. Zavřela jsem oči a uvolněně se k němu přitulila.
„To nic,“ broukla jsem v odpověď a lehce se usmála.
*
„Felli?!" vypískla jsem nadšením. Z přepravníku vyložili malého, plavého hřebečka Welsh pony. Felliniho. To pro něj jsem žila a k němu jsem včera nedošla.
Poník na mně radostně řehtal. Nemohla jsem uvěřit, že to věděl. Ještě víc mě překvapilo, že ho majitelka stáje prodala. Byl její miláček a teď ho mám jen pro sebe. Doufám.
„Neznamená to, doufám, že ti dlužím laskavost?" osočila jsem ho podezřívavě. Odepnula jsem Fellinyho a nechala ho jít. Odcválal si na palouček s mechem a hned se začal popásat.
*
„Cos vlastně dělala celou dobu,“  zeptal se a zdálo se, že ho to skutečně zajímá. Copak mě vážně dokáže tak snadno zmanipulovat. Copak mu opravdu nedokážu odolat? Odpovědi jsem znala. Nedokážu.
„Nic, moc. Kecala s Ortheou, koukala na filmy. Prostě nic převratnýho. A ty?“ Zase jsem byla až po uši v maléru, ale co bylo ještě horší, mně to vůbec nevadilo.
„Potkala ses už s Megan, tou novou holkou?“
„Jo,“ řekla jsem tak potichu, že kdyby nebyl upír, snad by mě ani neslyšel. Zase se do mě dostal ten absurdní strach, že Alexe ztratím. Samozřejmě jsem věděla, že Megan bude s Cameronem, ale uvnitř mě stále hlodal obraz Megan stojící vedle Alexe.
„Je to můj dárek pro Camerona. Je jako ty,“ usmál se na mě.
„Vážně?“ Hledala jsem v jeho očích lest, ale našla jsem jen lásku.
„Třeba si už nebudeš připadat tak sama, když tu Orthea nebude,“ usmál se povzbudivě.
*
„Proč za vším vidíš zradu? Já ... no samozřejmě ne…" vymlouval se, ale myslel si určitě pravý opak. „Neměla by sis chytit toho poncla?" odváděl téma.
„Ne, proč? Taky si mě tu nechal a šel do prdele!" Už jsem byla vážně vytočená. Mě si jen tak někdo nezíská.
„Jen si potřebovala trochu vydusit. Nejsi jako Anabell. Ze začátku byla neskutečně vzdorovitá, ale něco se v ní zlomilo. Ty jsi její opak. Vše máš chytře promyšlené a v klidu zrealizované. Věděl jsem, že se neztratíš," spustil Cameron, když mě vybídl na procházku po parku.
„Já nikoho nepotřebuju. Ani tvůj soucit či zvrácenost a krvelačnost." 
*
„Co kdybychom je šli najít?“ políbil mě na krk.
„A nemohlo by to počkat?“ zkoušela jsem na chvilku urvat jeho pozornost pro sebe. Poslední dobou je to čím dát těžší. Užuž se mi zdá, že ho skutečně získám pro sebe, ale nakonec mě ještě jednou políbí a táhne ven.
*
Zastavila jsem se a zapískala. Zpoza stromu vyběhl Fellini směrem k nám.
„Tady si! No, ty si pašák,“ drbala jsem ho na krku. Jen tak jsem si na něj vyskočila a dojela Camerona.
Fellini byl pony středního vzrůstu, já malé a drobné postavy. Dobrá dvojka.
„Koukala jsem, že tu máte luxusní stáje. Jezdíš?“ oslovila jsem ho, když mě zamyšleně pozoroval, jak jezdím po parku na koni bez uzdečky a sedla.
„Od čtyř let. Dnes tomu bude už 196 let.“ Došel k nám. No, došel. Jeho rychlost byla neuvěřitelná. Přejížděl po mně tyrkysovýma očima. Jen při pohledu mi přecházel mráz po zádech. Další výkyv v chování? Má chuť na krev, surovost a slzy? Já tedy ne!
„Hrdličky jsou tady!“ přerušil nás Alex, vláčící za sebou Anabell. Měla jsem mu děkovat nebo proklínat, že ukončil ten zvláštní moment?  
*
Alex se bavil se svým bratrem, zatímco mi nejspíš nevědomky zatínal nehty do kůže. Nejspíš nemluvili o ničem příjemném. Posoudit jsem to nemohla, protože se bavili Irsky.
„Co takhle mluvit jazykem, kterýmu by rozuměl i někdo jinej, než vy dva?“ prskla po nich Megan a lehce se na mě usmála. Ti dva se sice konečně probrali z nepříliš poklidného hovoru, ale v tu chvíli snad i Megan došlo, jakou kravinu udělala. Alex mě pustil a spolu s Cameronem se nenávistně zadíval na Meg. Té už to nejspíš došlo, protože ostražitě couvala dozadu. 
„Všichni se teď uklidníme jo?“ zkusila na ně větu, která nezabírá ani na lidi. Upíry to evidentně naštvalo ještě víc. 
*
"Koukám, jaká divoká růže se z ní vyklubala," hodil Alex očkem po Cameronovi a mlsně si olízl špičáky. Jeho tvář se od základu změnila, vyrovnaný politik byl tatam. Blížil se ke mně těžkým, nekontrolovatelným krokem. To mu ta jeho bloncka nestačí?
Už i Cam si všimnul, že jsem v nebezpečí a majetnicky si přede mě stoupnul.  Alex se  nechápavě zadíval na bratra a neochotně se stáhl. 
Anabell ihned přiběhla a starostlivě hladila Alexe po tváři. 
„Zlato, není ti nic?"
Neodpověděl, surově ji chytnul za ruku a táhnul do domu. Uniklo jí i bolestivé syknutí, až jsem ji chvílemi litovala. Ale tak to prostě je. Život je svině!
*  
Táhne mě dovnitř, jako bych byla nějaká věc. Doufala jsem, že trochu povolí stisk, ale on mě naopak mačká čím dál víc. Ještě chvíli a budu mít zápěstí na kaši.
„Alexi pusť mě. To bolí.“ 
*

Spadnul mi kámen ze srdce, když se na mně Cameron usmál, místo výhružné tváře.
„Doufám, že budeš od teďka hodná holka, když si viděla hrůznější tvář mého bratříčka," ušklíbnul se. Začalo mu dělat dobře, demostrovat svou rychlost běháním po parku, kolem stromů a zvedáním kamenů. Upřeně jsem ho sledovala. Jen jemu samému vůbec příjemné si nechat přivést holku? Není to trochu jako zvrácená podoba domluvené svatby?
Nechtěla jsem si to přiznat, ale možná by se hodila trocha pokory a měla bych mu poděkovat. Mohl mě s klidem nechat na pospas bratrovi a ještě se na mně přiživit.
„Já ... normálně tohle nedělám, ale musím ti poděkovat." Pro mě nepříjemná situace vyústila v dobrý konec. Můj dík ho přiměl zastavit se a měl ze mě opět dobrý den, nešlo si nevšimnout, jak nerada děkuju.
„Si moje a my upíři se neradi dělíme." Vzal mě za zápěstí a na průsvitném místě s žilkami mi vytvořil špičákem rudou cestičku.
„Mě nikdo nevlastní! Nikdo mi nerozkazuje, dělám, co chci a kdy chci!" ucukla jsem s rukou. Lehce jsem si slízla kapku krve a jemně si jazykem zacelila ránu. Celou tu dobu jsem ho nenápadně sledovala. Ukápla mu málem slina při pohledu na mně. Měl hlad. A chuť. Na mě.
„Najdu něco, v čem jsme si rovni. Spíš mám navrch," oznámila jsem vítězně.
„Nechci, abychom byli vyrovnaný. Já sem nadtvor, který má tvůj život v hrsti, nejsem tvoje kámoška," odpálil mě hnusně. Ztuhla jsem při pomyšlení na jeho žíznivou stránku.
 „Tak do toho, zabij mě!" Přišla jsem rázně až k němu a nastavila mu svou krční tepnu.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vegas 1. kapitola: