OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vegas 3. kapitola

30.03.2012 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 499×

Otevřela jsem oči do dalšího rána. Vedle mě ležel Alex. Byl celý od krve a logicky ne od své vlastní. Zvedl se mi žaludek. Jak nesnáším pohled na krev. Samozřejmě jsem ji měla i na sobě. Udělalo se mi zle a mohla jsem být jenom ráda, že jsem večer nejedla. Zvedla jsem se z postele, kterou budu muset znovu povléct. Pokud teda nemá Alex takovou kocovinu, že se nezvedne z postele. To už tady bylo.

Zalezla jsem do koupelny, noční košili nechala ležet na zemi a vlezla do sprchy. Doufala jsem, že mě horká voda uklidní, ale bylo mi pořád stejně – na blití! Za sebou jsem uslyšela ránu. Otočila jsem se ke dveřím a uviděla Alexe opírajícího se o dveře. Evidentně mu nebylo nejlíp. Aspoň dá přez den pokoj.

*

„Neklidný spánek?" Nějaký hlas mi zasněně narušoval spánek. Ucítila jsem mužskou postavu, ležela za mnou na boku.

„Malinko," zakňourala jsem ze spaní a objala postavu. Jeho chlad mě konečně probral. Trhla jsem s víčky a shlédla Cameronův samolibý úsměv. Urychleně jsem se odsunula až jsem spadla z postele.

„Krásné ráno, ďábelská Růženko," chichotal se potěšeně. Sám nepřipouštěl, abych ho jakkoliv ponížila a zpochybňovala jeho postavení, ale mě se posmívat mohl? Chystala jsem se mu osladit život!

„Tady má někdo dobrou náladičku. Asi se mu povedlo rozcupovat pár nevinnejch holčiček," pronesla jsem uštěpačně. Bingo! Tohle téma ho dokonale vyvedlo z rovnováhy. Bylo mi jasné, že je šlechtic vybraných způsobů, žádné neurvalé zvíře se základními pudy.

*

„Vypadni odsud“ zavrčela jsem a otočila se zády v i na mě příliš naivní představě, že mě skutečně nechá být.

„Je to tvůj nebo můj dům?“ Zase mě setřel. Otočil se a odešel. Oddychla jsem si. Zabalila jsem se do ručníku a v zrcadle zkontrolovala modřinu, ale nenašla jsem nic. Pustila jsem studenou vodu, opláchla si obličej a znovu se podívala do zrcadla. Pořád nic.

„To přece není možné,“ zašeptala jsem. K mé nelibosti mi došlo, že se musím zeptat Alexe.

*

„Kočička nám vytahuje drápy, jo? A nevíš, kdo se na mně včera v sále věšel?" ťal do živého. Jsem alergická, když se ze mně někdo snaží udělat citlivku. Jestli se cejtí hrozně potřebnej a oblíbenej, tak mu řeknu zkazím iluze. Není!

„Chceš válku? Máš ji mít!!" zaburácela jsem se vší odvahou. Cameron se mi nejdřív drze smál do obličeje, ale na okamžik ztuhnul. V obličeji se mu zračilo překvapení s příměsí zhnusení. To jsem ho tím tolik překvapila?

„Vím, že bychom teď tady měli vést naprosto iracionální hádku, kterou zakončím výhružným gestem, abych tě umravnil, ale vážně. Jak to že ti z očí šlehají plamínky a barví se ti do ruda i s vlasy?!" Vypadal opravdu vyvedený z míry. Ihned jsem se zadívala na nástěnné zrcadlo u masivní skříně, ale vypadala jsem normálně. Jako vždycky.

„Dobrej pokus, chytráku, ale na to ti neskočí ani malý děcko," odfrkla jsem povrchně při převlékání v koupelně. Nebylo to vtipný ani to nezměnilo můj názor na jeho ledově ostrou aroganci. Měla jsem chuť na vydatnou snídani a dlouhou raní projížďku po okolí. Hlavně daleko od tohohle pochybného baráku!

*

Přišla jsem k posteli abych se zeptala, ale bohužel jsem zjistila, že je Alex absolutně nepoužitelný. Ležel s hlavou polštářích a zdálo se, že by mi byl vděčný kdybych mu prohnala kůl srdcem. Vytáhla jsem ze skříně nějaké oblečení a vydala se za Ortheou s nadějí, že bude vědět, co se děje.

„Ahoj, jak se vyspala?“ usmála se na mě tahle permanentně vysmátá démonka.

„Nic extra, ale potřebuju něco zjistit. Kolik toho o mně víš?“

„O tobě, jako o Bell nebo o tobě jako druhu?“

„Jako druhu.“

„Abych se přiznala, tak skoro nic. Ale…“

„Čau, jak jde život?“ Do místnosti vešel živel jménem Megan.

*

V kuchyni právě vedly rozhovor Anabell s Ortheou. Pokaždé mě dostal ten andělsky naivní ksichtík malé panenky hluboce oddané Alexovi. Dnes asi možná v trochu špatném rozpoložení, usoudila jsem tak podle výrazu i horlivosti s jakou informace na hospodyni chrlila.

„Představte si to dneska. Probudím se a vedle mě leží Cameron. Nejdřív si ze mě dělá prdel a když mám konečně navrch, vykládá nějaky kecy o tom, že mám rudý vlasy a z očí mi jdou plameny. Divný, co?" přeruším jejich náruživou konverzaci. Obě mě sjedou rentgenovým pohledem a Bell mírně vykulí oči.

„No, možné to je," konstatuje prostě Orthea až mi vyrazí dech. To už tu všem hrabe?

*

Zírala jsem na Ortheu jako na blázna.

„Megan, říkala jsi, žes měla rudé vlasy a plamínky v očích?“ Megan kývla. Zdálo se, že se na odpověď vážně těší.

„Doufej, že se to Camovi jenom zdálo,“ řekla moje kamarádka znepokojeně.

„Proč, co se děje?“ Megan byla rozrušená.

„Víš, přivezli tě sem, protože předpokládají, že jsi jako Anabell bytost podobná andělovi. Ale to, cos mi popsala se spíš podobá jejímu opaku.“

„Chceš říct, že bych mohla být něco jako ďábel?“ zeptala se Meg a ač bych to neřekla, zdálo se mi, že v jejím hlase slyším nadšení.

„V tvém zájmu doufám, že ne,“ povzdychla si. Pochopila jsem, jak to myslí. Alex Megan přivezl jako dárek Cameronovi. Měla být jeho hračkou, stejně jako já jsem Alexovou. Kdyby však byla Meg mým opakem, nechci ani pomyslet, jaké nebezpečí by tu na ni čekalo.

„Ortheo, když má ten můj opak červené vlasy a ohnivé oči, co mám já?“

„Podívej se do zrcadla,“ usmála se na mě, „měla bys takhle vypadat jen v určitých chvílích, ale ty tak vypadáš pořád.“

„Určitých chvílích?!“ vyhrkly jsme s Megan najednou.

„Tohle vám nemůžu říct já. Ještě máte čas. Kdy vám bude šestnáct.“

„Šestého června,“ usmála se Meg.

„Jak znáš datum mého narození?“ pátravě jsem se na ni zadívala.

„To jsem se narodila já,“ zašeptala a zahleděla se mi do očí. Nastala taková ta chvíle, kdy si dva lidé vzájemně koukají do očí, myslí si to samé, ale netuší, co mají říct.

*

„Jasně, jenom náhoda,“ usmála jsem se nejistě, ačkoliv jsem tomu nevěřila. Tady nebylo nic náhodou. Neměly jsme společného nic a přesto všechno.

Nepříjemná chvíle se dále prohlubovala, její oči nenacházely správnou barvu, pořád byly vybledlé, modrou jsem musela dolovat.

Měla jsem smíšené pocity. Nelíbila se mi myšlenka, že bych měla přestavovat něčí napodobeninu či kopii. Já jsem já, s vadami i přednostmi, taková jsem a taková zůstanu. Jestli se to někomu nelíbí, jeho smůla. Nebudu se kvůli nikomu měnit. V mém případě k horšímu.

„Správný čas na menší snídani, ne?" Do kuchyni vstoupil Alex. Upravený a vyspalý z jisté formy kocoviny. Anabell ho nepřístupně protla pohledem a dětinsky si dupla na podpoření své odmítavé nálady.

„Víš, co dělám se zlobivejma holčičkama?" pohrozil jí potichu a stiskl jí výhružně paži. Čekala jsem jestli se mu konečně postaví zpříma, ale blondýnka za chvíli povolila zatnuté svalstvo stejně jako její majitel a bolestivě si promnula pohmožděné místo. Zase se vzdala! A poslušně ho následovala do ložnice jako ovečka svého pastýře. Akorát, že pastýř normálně svým ovečkám nevysává krevní zásoby.

*

Nechávám se táhnout chodbou do našeho pokoje a přemýšlím, jestli se vůbec někdy zajímal o moje city.

„Myslel jsem, že ty boje už máme za sebou,“ usmál se nešťastně hned, jak za námi zavřel dveře.

„Já taky, ale tohle nejde. Ubližuješ mi.“ Bylo mi do breku.

„Pojď ke mně,“ roztáhl ruce v náznaku objetí. Nedůvěřivě jsem o pár krůčků couvla. Včerejší večer se mi vpálil do paměti a ač jsem toužila po konejšivém objetí, nebyla jsem si jistá, že chci jeho.

„No tak.“ Tvářil se dost sebejistě na to, abych začala pochybovat. Znovu jsem ucouvla a on přišel ještě blíž.

*

Nechala jsem její osud ležet ladem, nemělo cenu se do čehokoliv mezi nimi vměšovat. Když se nebrání, její chyba.

Zhodnotila jsem snídani jako velice úspěšnou. Pojedla jsem ucházející jídlo, viděla jsem divadýlko zlomené holky a dozvěděla jsem se potřebné novinky. Jsem tak trochu ďábel. Super!

Ve stájích jsem našla Felliniho, královsky si hověl v přepychovém boxu a vítal mě veselým ržáním. Měla jsem v plánu odsud na celý den vypadnout, projet si malebný park a vyčistit si hlavu od snůšky informací, které od základu změnily můj nynější život. 

*

„Můžu se na něco zeptat?“ pronesla jsem roztřeseným hlasem ve snaze získat trochu času.

„Co potřebuješ?“

„Já jsem se včera praštila a měla pořádnou modřinu, ale dneska ráno tam nebyla. Nechápu, co se stalo.“

„Asi už se měníš,“ pousmál se potěšeně.

„Měním v co?“

„Ještě je dost času, nestresuj se tím.“ Zase se ke mně přiblížil. Couvla jsem a narazila na zeď. Sakra! Opřel se rukama u mé hlavy čímž mi znemožnil útěk.

„Tak co? Obejmeš mě?“ zavrněl mi do ucha a nalepil se na mě. Z té blízkosti se mi začala točit hlava. Jedna moje část se klepala strachy a toužila uniknout z jeho dosahu. Ta druhá, která velmi rychle sílila, se tetelila blahem a toužila v tak těsné blízkosti zůstat napořád. Nechala jsem ji vyhrát a přitiskla se k němu. Okamžitě se mi dostal pod kůži jeho chlad. Byla jsem zvyklá, ale stejně mi naskočila husí kůže

*

„Kam, že to jedem?" prolomil hluboké ticho Cameron. Co tu zase chtěl? Nejsem malý děcko!

„My? Nikam! Já? Pryč od tebe!" rozohnila jsem se. Fellini zděšeně frkal a ustupoval, kam mu jen prostor boxu dovolil.

„Všechno tady patří mně. Včetně tebe i tvého koně," utrousil jízlivě. Při myšlence, že vlastní Felliniho jsem se zajíkla. Ať mě mučí jak je libo, ale mému koni nikdo neublíží!

„To přece nemůžeš... on ... je pro mě všechno..." Zřejmě ho to pobavilo, hltal očima můj strach a nejistotu. Neuznávala jsem, já ostatně neuznávám nikoho, ale přes to všechno jsem si nemyslela, že klesne tak hluboko, až k vydírání.

„Takže se domluvíme?" přejel mi drápem jemně po tváři, sjel mě svůdně pohledem. Byl klidný z vnějšku, ale uvnitř se v něm pocity praly.

Co jsem asi mohla dělat? Zasáhl mě na nejcitlivější místo. Žiju s Fellim odmala, dala bych za něj život. Má jediná slabina.

Cameron si mě prohlížel s krvelačným zájmem, věděla jsem to, přesto jsem nakonec povolila.

„Když mu nic neuděláš, udělám, co budeš chtít.“

Hotovo. Byla jsem totálně zlomená, nikdy mi nebylo hůř a ne proto, že mě čekala bůhví jaká budoucnost plná bolesti, ale právě v té chvíli mě pokořil.

„Cože? " zadrhl se vyjeveně. Nejspíš ho moje sklíčená reakce naprosto zmrazila.

*

Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník a zavřela oči. Tyhle chvíle jsem vždycky milovala. Kdyby byl člověkem, mohla bych poslouchat údery jeho srdce a dech, který by byl možná trochu zrychlený, jako ten můj.

Lehce mě hladil po zádech a něco mi šeptal do ucha. Nerozuměla jsem mu, ale stejně mě to podivně uklidňovalo.

„Máš hlad?“ zeptala jsem se, když umlkl a kolem nás se rozprostřelo ticho, které je pro mě skoro nesnesitelné.

„Vždycky,“ zasmál se a lehce mě políbil na krk. Hned potom mi prokousl tepnu. Tělem mi projel chlad. Rozklepala jsem se. Občas mě napadalo, proč to vlastně dělám, když to bolí. Po tvářích mi stékaly horké slzy, což můj anděl jistě ani nevnímal. Zajela jsem mu prsty do hebkých černých vlasů a mermomocí se snažila uklidnit. Nešlo mi to. Zdálo se mi, že uběhlo několik hodin, než konečně přestal.

Něžně mi setřel slzy a věnoval mi lehký polibek. Přitulila jsem se k němu a doufala, že nikdy neodejde. Bohužel mu zazvonil mobil.

„Musím jít,“ usmál se omluvně a za chvíli byl pryč.

*

„Nehraj si se mnou. Máš hlad? Tak ať to máme rychle za sebou," odhrnula jsem si pokorně vlasy z ramen a odhalila jsem krk. Určitě ta bolest musela být nepředstavitelná, ale pro mého koně cokoliv.

„Já to takhle nechci. To nejsi ty. Přeci se mi jen tak nevzdáš, ne?" hodil po mně laškovně očkem. Držel mě stále za zápěstí.

Prudce jsem se mu vyškubla a způsobila jsem si hlubokou ránu od jeho drápů. Bolestně jsem usykla a okamžitě si zakryla ránu rukou. Cameron hypnotizoval mou krev, mlsně se olizoval a stál opodál jako v transu.

„To mě tu necháš vykrvácet? Radši něco dělej, ne?" vyjela jsem na upíra hystericky. Krev mi stékala z ruky, rána se nezacelovala a mě se zmocňovala panika.

Cameron neodpověděl rychle přiskočil a jemně mi přejel jazykem po dlouhé rýze. Rozjařeně mu vyskočily špičáky. Očekávala jsem bolest, byl mnou natolik opojený, že jsem nedoufala, že by se ovládnul.

Upadala jsem do mdlob ze ztráty krve. Vnímala jsem jen obrys člověka, který mě chytil a uložil do slámy. Nedoufala jsem, že se má víčka ještě někdy zvednou.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vegas 3. kapitola: