OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vegas 4. kapitola

15.05.2012 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 526×

Megan:

Polilo mě horko, vnímala jsem jeho letmé dotyky, ale palčivá bolest vystřelující mi z ruky, mě naprosto ochromila. Vzdálený šepot a utěšování mi nepomáhali ani v nejmenším, spíš mi připomínali, jak špatná tato situace je. Dýchala jsem trhaně, slzy mi skrápěly z rudých tváří.

*

Anabell

Zůstala jsem sedět na posteli a dívala se do prázdna. Přemýšlela jsem, jestli jsme se usmířili nebo mě prostě zase jen dostal do pozice šťastné kořisti. Pořád jsem cítila jeho pevné objetí, hebkost jeho havraních vlasů i ledový dotek jeho zubů.

*

V poslední chvíli jsem na jazyku ucítila tu nejexotičtější chuť, která mě okamžitě vzkřísila. Cítila jsem adrenalin v žilách, apatie ustupovala a nechala volný prostor extázi, která mě pohltila celou. I v nejtitěrnějších žilkách jsem se cítila silná, nepřekonatelná, jako nadtvor.

Zastřeně jsem zamžourala očima v doznívající nirváně.

„Šikulka,“ konstatoval Cam, jakmile jsem ho zaostřila. Zděšeně jsem shlédla mou uzdravenou ruku. Úlevně vydechl a posadil se vedle mě.

Ticho narušovalo jen odfrkávání Felliniho. Nastala chvíle, kdy bychom si měli navzájem vyměnit omluvy a děkování, ale ani jeden z nás se k tomu moc neměl.

Stále jsem cítila jeho nesmírnou sílu prostřednictvím jeho krve uvnitř mě.

„No nic, tak abych jela...“ vyskočila jsem na nohy a zamířila k připravenému Fellinimu.

„A poděkování?“ zarazil mě s mírně výhružným podtónem. Hluboce se mi zadíval do očí, asi doufal, že vydoluje něhu a vděčnost. Nestalo se.

*

V hlavě se mi vynořila vzpomínka, kterou jsem měla zapomenout. Jedna z tisíců takových vzpomínek. Vzpomínka na můj příjezd.

Klečím na trávníku před nějakým starým domem a zoufale se snažím dostat do plic nějaký vzduch. Dusím se vlastní bolestí a strachem. Prší. Začíná mi být zima.

Stojí za mnou. Ten člověk, který mě zatáhl do auta a odvezl neznámo kam. Co se vlastně děje? Chce peníze? Mstí se za něco mé rodině? Co jsem provedla? Proč já?

Se slzami v očích se k němu otáčím a střetávám se s chladným pohledem jeho téměř černých očí. Je to vůbec člověk? Nevím. V těch očích je tolik zla a ani krapet lidskosti. Co je zač? Démon? Ďábel? Nájemný vrah?

„Co chcete?“ ptám se a topím se v slzách. „Rodiče vám za mě zaplatí, zavolejte jim,“ pokouším se ho nějak donutit ke slovu, ale on mě stále jen probodává tím svým chladným pohledem. Jsem celá promočená, ale myslím, že zima není ten pravý důvod, proč se před ním klepu. Nikdy jsem se takhle necítila. Tak bezmocná, slabá.

„Nepotřebuju peníze tvého papínka. Potřebuju jenom tebe,“ usmál se na mě bezcitně.

„Co? Ne!“ pokouším se protestovat, ale nejsem tak hloupá, aby mi nedošlo, že to nemá cenu. Bere mě do náručí a nese dovnitř. Házím sebou a zoufale se mu snažím vykroutit, avšak proti němu nic nezmůžu.

V hale mě staví na zem a tvrdě se mi dívá do očí.

„Hodláš se uklidnit?!“

„Ne! Okamžitě mě pusťte. Můj otec mě najde a pak… pak si vás jeho právníci podají!“

„Jasně. A půjdu sedět až zčernám,“ rozesmál se.

„Proč já?!“

„Protože jsi ta nejlepší trofej!“

*

„Ty si zasloužíš z mé strany jenom opovržení. Nečekej, že za tebou polezu a vyjádřím ti jakoukoli náklonnost. Po tom vydírání, nikdy.“ Nechala jsem ho stát v chodbě jako solný sloup, nehnal se za mnou a byla jsem tomu nesmírně ráda.

Naskočila jsem na Felliho a cválala vstříc nekonečné přírodě.

„No tak, Megan...,“ zaslechla jsem doléhající hlas mého věznitele, ale nestarala jsem se o něj. Je mi ukradenej!

Zanedlouho jsem pocítila, že mému koni docházejí síly a zpomalila jsem až v hustém parku se starými duby. Hbitě jsem seskočila a šla jsem se zklidnit mezi stromy. K jednomu jsem si sedla, sesunula se podél kmenu a zhluboka oddechovala. Můj pohled byl upřený na to božské zvíře, které netušilo, že může přijít ta stvůra a tolik mi ublížit.

Zase jsem se neudržela a slzy mi zvlhčily tváře. Sakra! Měla bych ty blbý emoce držet na  uzdě. Nejsem žádná fňukna!

Čas neúprosně běžel a k mojí smůle mě našel i Cameron. Pěstmi jsem si setřela slzy z líček, rozdýchala zčervenalé a opuchlé tváře a oči.

Tmavovlasý upír nic neříkal, stál u Felliho, možná čekal až k němu přiběhnu se omluvit. Zpoza stromu vykoukl i statný bělouš, dlouhonohý krasavec a majestátně se nesl. Vedle něj vypadal Fellini nejen jako poník, ale i jako ošklivý oslík.

„Seznam se Foolish Pleasurem,“ usmál se přirozeně. Tvářil se nanejvýš spokojeně. Jako by na předchozí chvíli zapomněl a nic se nestalo. Zato mně vždy chvíli trvalo, než jsem se vyklidnila a vrátila se do normálu.

 Pleasure ladně pohodil hlavu a razantně si odfrknul. Pohladila jsem ho po šíji a plecích, mohutných a svalnatých. Nemohla jsem se na něj vynadívat.

„Je oběd, měla by ses vrátit domů,“ poznamenal starostlivě, až mě pohladil jeho sametový hlas.

„Nemám chuť. Chci si to tu ještě prohlédnout, jeď domů sám.“ Odvrátila jsem hlavu abych se nemusela topit v jeho bezprostředním pohledu ojíněných duhovek. S něhou mi přejel dlaní po černých kadeřích. V koutku duše mi připadalo, že předešlého extempóre lituje.

„Víš, mě to... asi... mrzí,“ nutil se do každého slova. „Ale sama víš, že nám upírům není žádné ubližování cizí, jinej upír, třeba Ryan, by si z tebe udělal svačinku a Alex by tě zase týral. Já tohle nechci dělat, ale jsem prostě upír.“

„Ty nejseš jako oni,“ oponovala jsem zarputile. Teď mě jeho emoční výlev trochu zasáhl, přiznávám, ale stanovisko k jádru problému jsem měla stále stejné.

„Říká holka, které hořely vlasy,“ odsekl se smíchem.

*

Všechno se mi začalo vracet. Jako bych svůj příchod sem zažívala znovu. Nikdy před tím jsem příliš nemyslela na rodinu a na to, co bylo dřív. Přitáhla jsem si kolena k tělu a ponořila se do vzpomínek na svou rodinu. Skoro jsem zapomněla, jak šťastná a svobodná jsem bývala. S nostalgií jsem sledovala tu sebevědomou holku, která měla odvahu splnit si všechny sny. Holku, která se nebála vlastního názoru. Holku, která věřila sama sobě a nikdy nikomu nedovolila, aby ji srazil k zemi.

Kdo jsem nyní? Je ve mně z dřívější Anabell ještě alespoň malý kousek nebo jsem už jen hloupoučkou loutkou v Alexových rukou?

*

Nikdy jsem neměla blízké přátele, nepouštím si lidi k tělu. Ale vyjížďka s Camem mi byla příjemná. Vyprávěl mi o svém dlouhém životě, co zažil i o své proměně.

„Jednou už mě ta bolest zkrátka přestala bavit. Jasně, sice je uspokojivé, když jsi pán nad jiným životem, ale uvědomíš si, že ti to je k ničemu, když...“

Prohlédl si mě se zájmem, ale než jsem stačila vypustit hlásky, pobídl svého koně a nečekaně mi ujel. Cválali jsme bok po boku až zpět domů.

„Ale ty ses taky moc nebránila, když si pro tebe Alex přijel, ne?“ optal se mě ve stájích při odstrojování koní. Lehce jsem se zašklebila.

„Řekl mi, že mi tu bude líp,“ pípla jsem. Vyhnula jsem se jeho pohledu.

„Za tu dobu, co tě tu mám, jsem jasně poznal, že nejsi důvěřivka. Tak proč?“ Chtivě mě čapnul za ramena a přirazil ke stěně boxu. Bolestně jsem vydechla a s prosíkem jsem ho ozářila svými smaragdy. Moje minulost nebyla nijak slavná. Nepovolil.

„Prostě jsem nebyla doma tak spokojená, abych tam žila dál. Chtělo to změnu.“

Díval se na mě trochu nevěřícně, vypadalo, že mi nežere, ale ironií bylo, že to byla pravda. Uvolnil má ramena z pod jeho drtivého semknutí dlaní a něžně mi políbil nafialovělou podlitinu pod ramenem. Asi si myslel, že mi tím nějak uleví od bolesti, ale dokud jsem se na paži nepodívala, necítila jsem zhola nic.

„Já už půjdu na oběd,“ vymkla jsem se mu, když se svými mrazivými rty mazlil s mou horkou pokožkou. Srolovala jsem si rukáv trička, uklidila postroje na Felliho a pospíchala na oběd.

*

„Už jsem zpátky,“ ozval se ode dveří můj samozvaný páníček. Bože, jak trapně to zní. Rychle jsem si z tváří setřela slzy. Nechtěla jsem se ponižovat ještě víc. Pokud je to vůbec možné. O co se vlastně snažím? Proč se najednou pokouším chovat jako… Megan?

Alex se ke mně naklonil, aby mně mohl políbit. Uskočila jsem a zvedla se z postele.

„Jdu se dolů najíst,“ řekla jsem snad až moc rychle a zavřela za sebou dveře dřív, než mi to stihl zakázat. Doufala jsem, že se u jídla trošku uklidním a rozhovor s Ortheou mi pomůže najít nějaké řešení. Hlavně se musím konečně přestat srovnávat s Meg. Nebo z toho skutečně zešílím.

*

Zase to přehnal. Necítila jsem se sním vůbec bezpečně. Nejdřív se mi trochu otevře a snaží se ze mě vydolovat kousek citu a vzápětí mám další modřinu. Ta jeho proměnlivost mě ničila. Mám rada jistotu a kontrolu nad ostatními věcmi... i lidmi.

„Co máme dnes dobrého?“ pronesla jsem otřepanou hlášku. Anabell mě přivítala nesmělým úsměvem, pozvedla ruku a přátelsky zamávala.

„Jaký jsi měla den?“ zeptala jsem se, když jsem si přisedla.

*

Doufala jsem v milou společnost Otrhey, která mi vždycky pomůže z trablí. Místo toho se, hned jak jsem se posadila, přihnala Megan. Jaký jsem měla den? Přišlo mi to jako celkem zlomyslný vtip. Napadlo mě, jestli jí to dochází nebo to jen tak plácla. Nezdá se mi jako ten typ, který by řekl vše co mu přijde na jazyk. I když, co jsem mohla vědět?

„Tady je to stereotyp. Pořád se děje to samý. Co ty? Cos dělala celej den?“ odpověděla jsem nakonec i když se mi teda moc nechtělo. Čekala jsem buď podraz nebo ponížení.

„No my jsme byli s Camem na vyjížďce,“ usmála se. Jo, čekala jsem správně. V hrudi mě bodla dýka závisti. Proč ona může jezdit na koni a já si nemůžu ani sednout na zápraží? Kde je ta pověstná spravedlnost, když jí člověk potřebuje.

*

Zbytek oběda jsem, ostatně jako vždy, udávala směr konverzace. Přímou úměrností s mou převahou se Anabell stahovala do svého světa ustrašeného psychopata. Ve chvíli, když jsem barvitě popisovala můj dnešní den s koňmi, mi znenadání chrstla ananasový džus do obličeje. Jako opařená jsem si seškrabávala ovocnou dužinu z vlasů. Vnitřní hlas mi velel ji ukázat zač je toho loket, ale nemohla jsem se nechat tak snadno vyvést z míry. Zchladila jsem si žáhu ve sprše, vlažná sprcha mě příjemně osvěžila. Nechystala jsem se jí nějak fyzicky ublížit. To je na mně moc. Vynikám v manipulaci s psychikou. Chystala jsem se jí o to víc ukázat, jak moc ji může zničit pouhý pohled na mě. Že v porovnání s ní jsem volná jako holubice.

*

Když mi s očividnou zlomyslností popisovala své zážitky ze svého dopoledne, nevydržela jsem to a popadla první sklenici co byla po ruce abych s její pomocí alespoň trošku zničila Meganinu fasádu. Hned potom jsem si uvědomila, že to byla skutečně fatální chyba, která mě přijde ještě draho. Ona se na mě jen vražedně podívala a opustila místnost. Já jsem zůstala sedět sama v kuchyni a byla jsem nejspíš víc v šoku než ona sama.

*

„Nepodniknem něco? Mám odpoledne volno,“ přerušil tok mých myšlenek Cameron. Zvědavě si prohlížel ručník, co jsem měla omotaný kolem těla. Popravdě, moc toho nezakrýval.

„To jako vážně? Musíš přijít vždycky v tom nejhorším okamžiku?!“ zvýšila jsem podrážděně hlas. V šatně jsem na sebe hodila nové rajtky a krásné kožené holínky, které mi padly jako ulité. Culíkem jsem zkrotila nikde nekončící vlasy a měla v úmyslu si prošmejdit stáje.

Cam seděl na posteli a usilovně předstíral, že se dívá všude jinde jen ne do šatny. Vypadal se mnou jako teenager. I když v obleku se mu dalo přičíst pár let. Nemohl se na mě vynadívat, alespoň to tak vypadalo, jeho oči se blyštily jako všechna voda karibských moří.  

*

„Co se tady stalo? Megan letěla nahoru jako by jí hořelo za prdelí,“ ozval se za mnou pobavený Alex.

„Nic,“ řekla jsem, i když to nebyla pravda. Jemu jsem zvyklá lhát. Většinou to totiž dopadá líp, než když mu říkám pravdu.

„Fajn,“ odsekl mi uraženě jako bych mu udělala bůh ví co.

„Jdu nahoru, přijď za mnou až dojíš.“ Připadalo mi, jako bych snad už ani neměla právo na vlastní názor. Udělej tohle, udělej támhleto, neodporuj mi nebo uvidíš! Takhle to dopadá, když máte v životě příliš velké ambice.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vegas 4. kapitola :