Vegas - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Bellina hvězda upadá pomalu v zapomění, zatímco Megan si získává sympatie širokého okolí. Vztahy jsou dost napjaté, nedůvěra jedné z dívek je příčinou štěstí druhé. Válka světu pomalů začíná... Snad se nám malá Bell moc nepořeže, na kom by si potom všichni zchladili žáhu, že?

01.09.2012 (18:00) • , Cora • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 646×

EDIT: Článek neprošel korecí!

Anabell

Ač mi to nebylo příliš po chuti, došlo mi, že jestli chci s Alexem nějak vycházet, potřebuju radu od někoho, kdo si viditelně začíná ochočovat jeho dvojče. Styděla jsem se jít s tím za Megan, ale byla to moje jediná šance. Dala jsem si rychlou sprchu, rychle se oblékla a vyšla z pokoje. Rozhodla jsem se začít Cameronovým pokojem. Zlehka jsem zaklepala, ale nikdo mi neodpověděl. Další zastávkou pro mě byla kuchyně.

„Ahoj, tak co po tobě chtěl?“ zeptala se mě hned po příchodu Orthea.

„Později ju. Nevidělas Megan, potřebuju s ní mluvit.“

„Jo jasně, myslím, že seděla na verandě.“ Poděkovala jsem jí a vydala se za Meg. Byla jsem si plně vědoma, že mi Alex zakázal chodit ven, ale tohle mi bylo přednější. Otevřít dveře mě stálo spoustu přemlouvání. Nikdy jsem se Alexovi nevzpírala ani neporušovala jeho zákazy. Zpětně jsem si uvědomovala, že nevím, jestli to dělám z lásky nebo ze strachu, který ve mně vyvolává. Když jsem ty dveře otevřela, přála jsem si abych to nikdy neudělala.

Meg sedí na lavičce s Alexem. Jsou si tak blízko, jako jsme my nikdy nebyli. Dívala jsem se na ně a do očí se mi nahrnuly slzy. Dokonce ji držel za ruku!

„Někdy bych si přál aby byla Anabell trochu jako ty,“ řekl a lehce se na ni usmál. Ani jeden z nich mě zatím nezpozoroval. Vypařila jsem se stejně tiše, jako když jsem přišla.

***

Megan

Pochopila jsem už před nějakým časem, že jsem měla tvořit kopii Anabell. A také, že se to úplně nepovedlo. Ovšem nejvíc mě užíralo, že mi všichni odmítali cokoliv říct, jako bych snad byla prokletá.

„Musím pracovat. Ale ty máš ještě přes týden času, tak si užívej," odbyl mě nakonec."Hezkou večeři." Se svou rychlostí byl v mžiku pryč. Při pomyšlení na jeho úvahu jsem se urychleně podívala na mé modřiny a opravdu. Má kůže byla netčená.

Věřte nebo ne, s ubývajícím světlem jsem se docela těšila na večer. Na večeři s Cameronem. Ovšem jestli to nebyla metafora a on si nezakousne mě k večeři. To jsem ale pokládala za nepravděpodobné vzhledem k tomu, že můj plán šlapal jako švýcarské hodinky.

Nebrala jsem to jako rande, tudíž jsem nevěnovala přehnanou přípravu svému zevnějšku. Natáhla jsem si úzké černé džíny, přiléhavý top, vlasy jsem nechávala volně spadat přes ramena a korunovala jsem to řasenkou a tenkou vrstvou lesk na rty.

***

Anabell

Stála jsem v předsíni a zhluboka dýchala ve snaze se alespoň trošku uklidnit. Zaslechla jsem kroky. Nebyla jsem schopná rozeznat, odkud přicházejí, takže jsem se raději rozeběhla po schodech do pokoje. Dveře za mnou hlasitě práskly a z Alexova stolu spadla naše společná fotka. Třesoucí se rukou jsem ji zvedla ze země a prsty přejela po rozbitém skle, za kterým se skrýval kdysi tak šťastný pár. Po tváři mi stekla tolik nenáviděná horká slza. Rámeček mi vypadl z rukou a mé okolí zasypaly střepy.

***

Megan

V sále o rozloze menšího fotbalového hřiště stál poměrně malý prostřený stolek, přímo pod křišťálovým lustrem.

„Vypadáš dobře," pousmál a upír za mými zády. Byl oblečený v na míru šitém kvádru z drahé tkaniny, bylo to očividné, a kufříkem se kolem mě mihnul.

„Ty taky nevypadáš špatně," ušklíbla jsem se nad jeho poznámkou. Prohlížel si mě víc než dychtivě. Ať nepočítá, že po večeři něco bude.

Něco mi vyprávěl o historii našeho - ano, řekla jsem našeho - hrádku, ale já ho nevnímala. Úsměv na tváři mi vykouzlil Cameron, ten který stál opřený o zábradlí. Došlo mi už dřív, že Alex nedokáže své dvojče nikdy tak dobře napodobit.

„Mimochodem, jak to jde s Bell?" přerušila jsem jeho bezpředmětnou samomluvu upíra s očima tekoucí čokolády.

„Nějak to skřípe, víš, není..." zarazil se, když si uvědomil, že vím, za koho se vydává.

„Tebe nikdy nenapodobím, bráško," zaironizoval Alex, popadl kufřík a svou rychlostí mě opustil.

***

Anabell

Po dlani mi stékala pro upíry tak lákavá krev. Nenáviděla jsem ji, nenáviděla jsem to, čím jsem a postupem času jsem začínala nenávidět i sama sebe. Mé další kroky vedly do koupelny, kde se můj pohled nechtě střetl se zrcadlem. Z té lesklé plochy mě sledovaly vlhké oči dívky, kterou bych sama litovala. Byla pohublá, její vlasy jako by ztratily lesk a oči jiskru. Dívala se mi do očí s beznadějí, která mi byla tak blízká jako ještě nic. Stejně jako já se bála, litovala a milovala někoho, pro nějž byla jen přítěží. Pozorovala jsem její nešťastnou tvář, do které bylo vepsáno snad až příliš vzpomínek. Přála jsem si, aby byla taková jako dřív. Silná, sebevědomá, vzdorovitá. Naše pohledy se znovu setkaly. Projela mnou vlna nenávisti k té dívce za zrcadlem. Z nějakého popudu jsem vší silou praštila pěstí do zrcadla. Přesně v tu chvíli se otevřely dveře.

„Ty hnusnej hajzle. Nenávidím tě! Rozumíš?! Nenávidím tě!“ Rozběhla jsem se proti němu a než mě chytil, stačila jsem ho obdarovat pár na mě snad až příliš dobře mířenými ranami do obličeje.

***

Megan

„Příště ho v tom ještě chvilku nechej vymáchat a hraj si s ním," bavil se Cam.

Usadil mě ke stolu, posadil se naproti a pokynul služebné, aby mi přinesla první chod. Cameron si mezitím nalil sklenku skotské a šel se mi věnovat.

„To je skvělý salát!" pronesla jsem s plnou pusou, nejspíš mi nebylo rozumět ani slovo. No, prosím! Zase se chovám jako buran.

„Tak jo, mám pár otázek," polkla jsem sousto a ihned ho zahrnula otázkami.

„Smíš se ptát, ale já můžu taky," stanovil podmínky.

„Zaprvé: Proč já? Vždyť mě ani neznáš." Zadíval se na mě jako by jsem ho měla dávno znát.

„Tvá oblíbená barva je hráškově zelená. Nesnášíš arašídy. První koně ti rodiče koupili v sedmi, ale byla to starší ponička a za čtyři roky umřela. Přestala jsi úplně jezdit než si za rok poznala Felliniho. Na přijímacích testech ní střední jsi měla stočtyřipět bodů. Mám pokračovat?" vyjmenoval snad všechny informace o mé osobě.

***

Anabell

Kurva, co to tady zase zkoušíš?!“ zařval na mě, když mi zkroutil ruce za zády.

„Nech mě bejt! Kruci, dej mi jednou pokoj ty zrůdo!“ Křičela jsem na něj, až to bolelo. Nenáviděla jsem ho, ji, sebe, celý svět, osud, protože mi tohle připravil.

„Annie, uklidni se, miláčku,“ pronesl tak klidně, že se ve mně vztek rozproudil ještě víc. Najednou jsem miláček! Začal si mě přitahovat k sobě, snad aby mě mohl obejmout. Pokoušela jsem se mu v tom zabránit, ale stejně mé tělo skončilo v jeho ledové náruči. Vši silou jsem ho kousla do ramene až usykl a pustil mě. Rozběhla jsem se pryč, ale nějak se z mojí hlavy vytratily střepy, které se za pár chvil zapíchly do mých chodidel. Leknutím se mi podlomily nohy, ale naštěstí, jsem nespadla do střepů.

***

Megan

Přestala jsem žvýkat salát s řeckou zálivkou a chvilku vyděšeně zírala na jeho spokojenou tvář. Sledoval mě celé ty roky, věděl o mě sebemenší detail. Není to trochu omezování svobody?!

„Proč si myslíš, že vám na zahradu jen tak přišel poník? Že jednou při povodních byla zaplavená celá vesnice, jen váš pozemek na tom byl lépe? Náhoda? V lidských očí možná..."

Přesvědčoval mě velice dobře, že je nedílnou součásti mého života už od kolíbky. Ať se mi to líbilo nebo ne.

„Dobře, nová otázka: Jak si věděl, že jsem nadpřirozená?" žádala jsem zase informace. Nalila jsem si sklenky vína a pozorně poslouchala. Ovšem, že bych mohla ztropit scénu a být naštvaná, ale skutečnost, že mě zná lépe než já samotná, by to nezměnilo.

„Vždy se rodí v jedné generaci pár stvořeních jako ty. Většinou jsou to dvě dívky. Každý upír po nich touží, proto je velice obtížné je najít. Naštěstí pro mě, jsi byla vyjímečně blízko, tvou matku jsem potkal těhotnou uprostřed města. Zrovna jsem projížděl v autě, cítil jsem tvou přítomnost jako příval horka a energie. Už tehdy jsem tě sledoval a věděl, že budeš jednou má."

Nad jeho majetnictvím jsem se ušklíbla.

***

Anabell

„Do prdele!“ Hned po mé nepříliš povedené uniku, přišel Alex.

„Vypadni!“

„Pošlu sem Lucase,“ oznámil mi odměřeně a jistým krokem vyšel z pokoje. Zůstala jsem sedět ve střepech a doufala, že se Lucas ukáže brzy. K mé smůle se objevil až asi za půl hodiny.

„Ahoj, cos dělala?“ zeptal se. Nepotkávala jsem ho často, ale i tak jsem ho měla ráda.

„Menší nehoda,“ usmála jsem se s rádoby stejnou bezstarostností, jaká sálala z jeho pihatého obličeje, a pokusila se konečně zvednout.

„Počkej, pomůžu ti,“ zastavil mě. Kývla jsem a nechala jsem se přenést na postel. Vrátil se s kufříkem a pinzetou mi opatrně vytahal střepy z chodidel. Bohužel jich nebylo nejmíň. Pak přišla moje oblíbená desinfekce. Když jsem sledovala, jak tu pálivou tekutinu lije na vatu, pohrávala jsem si s myšlenkou zvednout se z postele a utéct.

„Au!“ zavyla jsem, když se mě tou vatou dotkl.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: , Cora, v rubrice: Povídky » Na pokračování